ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.12.2007
sp. zn. 1 Azs 12/2007 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Radana
Malíka v právní věci žalobce: S. Ch., zastoupený Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem
Novodvorská 667, 738 01 Frýdek-Místek, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2006,
č. j. OAM-145/LE-VL02-VL02-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2006, č. j. 64 Az 28/2006 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jiřího Fialy se u r č u je částkou 2856 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 3. 2006 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému soudu
v Ostravě, dne 15. 3. 2006. Krajský soud tuto žalobu dne 8. 12. 2006 zamítl.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
v níž uvedl, že se nadále domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu. Jestliže nebyly
stěžovatelem tvrzené důvody pro udělení azylu shledány jako v souladu s §12 zákona
o azylu, mohl soud zkoumat žádost stěžovatele i v kontextu s ustanovením §14 téhož zákona,
když podle přesvědčení stěžovatele je možno jeho případ posoudit jako hodný zvláštního
zřetele. Závěr o tom, že stěžovatel chtěl využít institut azylu k legalizaci svého pobytu
na území České republiky, je ničím nepodložený; z odůvodnění napadeného rozsudku
v žádném případě nevyplývá, z jakých důkazních pramenů soud vyšel, když tyto své závěry
vzal za rozhodné pro odůvodnění svého rozsudku. Absence uvedení důkazů, ze kterých soud
dovodil údajnou účelovost stěžovatelova jednání, činí rozhodnutí nepřezkoumatelné
a tudíž nezákonné. Ohledně výroku o nákladech řízení stěžovatel uvedl, že zástupce
mu byl ustanoven nejen pro řízení o žalobě, ale též pro řízení o kasační stížnosti. Zástupce
na toto odkazoval již při ústním jednání, když neúčtoval ani režijní paušály, cestovné, náhradu
za promeškaný čas ani daň z přidané hodnoty, přestože měl na všechny složky odměny nárok.
Rozhodnutí o odměně je tak předčasné.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost je nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil otázku splnění podmínek řízení, mezi něž náleží
i zastoupení stěžovatele advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Ze soudního spisu zdejší soud
zjistil, že k žádosti stěžovatele ustanovil krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 8. 2006
stěžovateli zástupce „pro toto řízení a pro příp. řízení o kasační stížnosti“. Takový postup
soudu však není správný. Jak Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, řízení o kasační
stížnosti je zcela samostatné a oddělené od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Jestliže pak stěžovatel v řízení o žalobě požaduje ustanovení zástupce jak pro toto řízení,
tak i pro případné řízení o kasační stížnosti, soud jeho návrh týkající se ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti musí odmítnout jako nepřípustný dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 7 As 47/2006 - 89,
www.nssoud.cz). Není totiž možné, aby krajský soud v probíhajícím řízení o žalobě činil
procesní rozhodnutí mající účinky až v řízení kasačním, o kterém navíc není jisté,
že se uskuteční. Část výroku předmětného usnesení krajského soudu ustanovující stěžovateli
zástupce i pro řízení o kasační stížnosti tudíž nelze považovat za souladnou se zákonem.
Nejvyšší správní soud je nicméně toho názoru, že uvedené pochybení krajského soudu
nemůže jít k tíži účastníkům řízení (stěžovateli); pokud tedy zástupce stěžovatele podal
kasační stížnost v dobré víře ve správnost usnesení krajského soudu, je nutné dospět k závěru,
že kasační stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou a že stěžovatel je zastoupen
advokátem i v řízení o kasační stížnosti.
Následně se Nejvyšší správní soud se zabýval tím, zda kasační stížnost ve smyslu
§104a s. ř. s. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
a zda je tedy možno ji považovat za přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost
odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Námitkou týkající se zkoumání žádosti žadatele o azyl podle §14 zákona o azylu
se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 21. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, www.nssoud.cz. K otázce využití institutu azylu k legalizaci pobytu
se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
publikovaném pod č. 397/2004 Sb. NSS; námitkou absence důkazů se pak Nejvyšší správní
soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném
pod č. 181/2004 Sb. NSS. Námitky, jež stěžovatel učinil předmětem sporu, byly v judikatuře
zdejšího soudu opakovaně řešeny s týmž výsledkem a krajský soud se nedopustil ani žádného
pochybení, které by bylo natolik intenzivní, že by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci
samé, a které by tak založilo přijatelnost kasační stížnosti. Ustálená a vnitřně jednotná
judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na námitky,
které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta. Zástupci, který byl stěžovateli ustanoven soudem, přiznal soud 2100 Kč
za sepis kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a 300 Kč
jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojených [§13 odst. 3 advokátního tarifu].
K tomu soud připočetl částku 456 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve smyslu §57
odst. 2 s. ř. s. Celkem tedy zástupci náleží 2856 Kč. Domáhal-li se stěžovatel některých
součástí odměny zástupce za řízení o žalobě, pak Nejvyšší správní soud podotýká, že řízení
o žalobě a řízení o kasační stížnosti nelze považovat ze jedno řízení či za řízení na sebe úzce
navazující. O náhradě nákladů řízení v řízení o žalobě rozhoduje vždy krajský soud, nikoliv
až Nejvyšší správní soud současně s rozhodováním o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti. Stěžovatel se proto mýlí, pokud tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu o odměně
bylo předčasné. Je chybou zástupce stěžovatele, pokud v řízení o žalobě nevyčíslil cestovné,
náhradu za promeškaný čas či daň z přidané hodnoty a nedoložil je: pak totiž krajský soud
postupoval správně, když zástupci přiznal odměnu podle dostupných podkladů ve spisu.
Za úkon právní služby přitom nelze považovat samotné nahlédnutí do spisu; to je úkonem
právní služby pouze v případě uvedeném v §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu