ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.5.2007
sp. zn. 1 Azs 5/2007 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobce: A. R., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se
sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2004, č. j. OAM-
711/VL-11-P21-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006, č. j. 14 Az 277/2004 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Vojtěcha Veverky se u r č u je částkou 2856 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2004, č. j. OAM-711/VL-11-P21-2003, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“, ve znění účinném do 31. 8. 2006). Současně rozhodl
tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud
v Ústí nad Labem zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s. rozsudkem ze dne 30. 10. 2006.
Rozsudek žalobce (dále též stěžovatel) napadl kasační stížností. Namítl, že správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, shromážděné důkazy nebyly úplné, chybí
logická vazba mezi rozhodnutím a jeho podkladem. V zemi původu je žalobce
ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, stát takové poměry trpí a podporuje
je. V daném případě jde i o důvody humanitární podle §14 zákona o azylu. Dále žalobce
poukázal na porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ve spojení s rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Cruz Varas z roku 1991, a Vilvarajah z roku
1991. Odkázal též na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, podle něhož je nutno přihlížet ke kumulativním efektům různých záporných
faktorů, které samy o sobě ještě nepředstavují pronásledování. V doplnění kasační stížnosti
ze dne 17. 1. 2007 uvedl, že žalovaný liknavě posoudil okolnosti pro udělení azylu dle §12,
§13 a §14 zákona o azylu, zejména skutečnost, že žalobce má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Žalovaný si měl potřebné
důkazy ze země původu žalobce vyžádat diplomatickou cestou. Žalovaný ani krajský soud
pak řádně neodůvodnili neudělení humanitárního azylu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005,
spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K důvodům podané kasační stížností soud připomíná, že obecné námitky týkající
se porušení povinnosti spolehlivého zjištění skutkového stavu žalovaným a nedostatečného
soudního přezkumu postupu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění
konkrétních pochybení jak soudu, tak správního orgánu, byly již předmětem množství
rozhodnutí zdejšího soudu, namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103,
www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS,
rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č . j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 16. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 22/2004 - 42,
www.nssoud.cz. Otázka postupu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu
v azylovém řízení a s tím související otázka rozložení důkazního břemene byla řešena v řadě
rozhodnutí kasačního soudu, zde je možno odkázat například na rozsudek ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 16. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40,
www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, nebo rozsudek
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 22/2004-42, www.nssoud.cz.
Poukazuje-li stěžovatel na splnění podmínek humanitárního azylu a s tím související
nedostatečnost soudního přezkumu správního uvážení žalovaného, připomíná Nejvyšší
správní soud, že se touto otázkou již dostatečně zabýval ve svém rozsudku ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS, či rozsudku ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz.
Pojem „určitá sociální skupina“ pak zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS.
V bodech, jimiž stěžovatel napadl nesprávné posouzení právní otázky spočívající
v tom, že nebylo přihlédnuto k článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a k rozsudkům Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Cruz Varas (1991, A-201)
a Vilvarajah (1991, A-215), jakož i k článku 53 Příručky k postupům a kriteriím pro určování
právního postavení uprchlíků, je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.): opírá
se totiž o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit
mohl.
Lze dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu
tak výrazné intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost
rozhodnutí ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Žalobci byl pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.).
Jak je zřejmé ze soudního spisu, advokát Mgr. Vojtěch Veverka byl žalobci ustanoven
již pro řízení o žalobě (č. l. 28), ve kterém vystupoval aktivně - doplnil předmětnou žalobu
a účastnil se jednání před soudem. Již v tomto řízení tedy získal dostatečné poznatky o dané
věci, ostatně mu byl doručen i kasační stížností napadený rozsudek. Vedle jiných úkonů
právní služby mu byla krajským soudem přiznána příslušná odměna (č. l. 55) také za převzetí
a přípravu zastoupení žalobce v této věci. Z uvedeného nutno dovodit, že z hlediska řízení
o kasační stížnosti, pro něž byl uvedený advokát opět ustanoven zástupcem žalobce,
nelze hovořit o nutnosti seznámit se s danou věcí (příprava zastoupení) a logicky je vyloučena
taktéž možnost konání první porady s klientem (ustanovený advokát však ani v rámci
svého sdělení o učiněných úkonech právní služby ze dne 18. 3. 2007 netvrdil, že by se tato
porada uskutečnila). Z těchto důvodů nemohla být ustanovenému advokátovi přiznána
odměna za úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení v řízení o kasační stížnosti.
Výše odměny tak byla podle uvedené vyhlášky stanovena za jeden úkon právní služby
spočívající v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 17. 1. 2007, a náhrady hotových
výdajů, tedy ve výši 1x 2100 Kč a 1x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b),
d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2400 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 456 Kč, odpovídající dani,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému
advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2856 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu