ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.110.2006
sp. zn. 2 Afs 110/2006 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. I.&T., s. r. o.
zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci 11/449, Praha 4,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3,
České Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. 3. 2006, č. j. 10 Ca 63/2006 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Napadeným usnesením
krajský soud odmítl pro nepřípustnost návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci
vedené pod sp. zn. 10 Ca 213/2004. Vycházel totiž z toho, že návrh na obnovu řízení
směřoval proti rozsudku, vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích („žalovaný“) v daňové záležitosti stěžovatele,
takže se jednalo o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu upravené v hlavě II. dílu 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle ustanovení §114 odst. 1
písm. a) s. ř. s. je však návrh na obnovu řízení přípustný pouze v řízení o ochraně
před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a hnutí, nikoliv v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu.
Stěžovatel v kasační stížnosti a v jejím následném doplnění uvádí, že návrh na obnovu
řízení vycházel z toho, že v předchozím řízení nebyly provedeny některé důkazy, zejména
důkaz kupní smlouvou ze dne 27. 12. 2001, u níž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne
30. 9. 2005, č. j. 11 Cm 80/2005 - 35, uvedl, že se jednalo o smlouvu platnou. O této
předběžné otázce proto bylo rozhodnuto odlišně, než rozhodl Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem č. j. 10 Ca 213/2004 - 24. V tom spatřuje stěžovatel naplnění důvodu
pro obnovu řízení. Protože nepřipuštění obnovy řízení by představovalo zásah do práva
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, měl soud dospět k závěru, že omezení
obnovy řízení v s. ř. s. tomuto základnímu právu odporuje a tato omezující zákonná
ustanovení neměl aplikovat.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud postupoval
v souladu se soudním řádem správním a navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak již zdejší soud uvedl kupř. v rozsudcích ze dne 27. 4. 2006,
sp. zn. 2 Afs 161/2005 a 2 Afs 169/2005 (zveřejněno na www.nssoud.cz), návrh na obnovu
soudního řízení, systematicky zařazený v dílu druhém hlavy třetí části třetí s. ř. s.,
je mimořádným opravným prostředkem v soudních řízeních ve věcech správního soudnictví,
jehož smyslem a účelem je ve výjimečných případech umožnit obnovení řízení před správním
soudem. Ustanovení §111 s. ř. s. k tomu uvádí, že řízení ukončené pravomocným rozsudkem
se na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho
viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto
o předběžné otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může být pro něj příznivější. Obnova
řízení, i kdyby byly dány „materiální“ podmínky definované v §111 s. ř. s., ovšem není
přípustná vždy, nýbrž jen za splnění dalších velmi striktních podmínek, které stanoví v první
řadě §114 s. ř. s.
Podmínky přípustnosti jsou v tomto ustanovení vymezeny v první řadě pozitivně
v tom smyslu, že přípustná je obnova jen u těch druhů řízení, které zákon výslovně
vyjmenovává - jsou to řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a řízení ve věcech
politických stran a politických hnutí [§114 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Zákon v tomto
ustanovení řízení, v nichž je obnova povolena, charakterizuje jednak materií,
jež je jejich předmětem, jednak však – vzhledem k systematice s. ř. s. – také povahou řízení,
jak je v s. ř. s. upravena. Ustanovení §114 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak zjevně odkazuje
na řízení podle §82 a násl. s. ř. s., které se vyznačuje tím, že je v něm poskytována ochrana
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není
rozhodnutím, tj. ochrana před „neformálními“ zásahy do subjektivních práv. Ustanovení
§114 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pak zjevně odkazuje na řízení podle §94 a násl. s. ř. s.,
tedy na řízení ve věcech týkajících se registrace politické strany nebo politického hnutí,
změny jejich stanov, rozpuštění, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti. Vymezení
soudních řízení, u nichž je obnova přípustná, je v §114 odst. 1 s. ř. s. nepochybně provedeno
jako vymezení taxativní – jedná se o pozitivní výčet typů řízení, v nichž obnova přípustná je;
a contrario tedy platí, že v jiných typech řízení než tam uvedených obnova přípustná není.
Negativní podmínky přípustnosti obnovy řízení stanovené v §114 s. ř. s.
pak vymezují, že i když jsou splněny podmínky podle §114 odst. 1 s. ř. s., tj. i když se jedná
o některý ze dvou shora popsaných taxativně vymezených druhů řízení před správními soudy,
ani tehdy není obnova přípustná vždy – přípustná je pouze tehdy, nejedná-li se o návrh
na obnovu řízení, v němž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti (§114 odst. 2 s. ř. s.), a nejde-li
o návrh směřující jen proti důvodům rozhodnutí nebo proti výroku o nákladech řízení
(§114 odst. 3 s. ř. s.).
V případě stěžovatele není splněna pozitivní podmínka podle §114 odst. 1 s. ř. s.,
neboť stěžovatel se domáhá obnovy řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí, jímž byla vyměřena daň. Řízení o této
žalobě jednoznačně není ani řízením o ochraně před zásahem správního orgánu, ani řízením
ve věcech politických stran a politických hnutí; zjevně se jedná o řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s. Není tedy splněna
jedna z nutných podmínek přípustnosti obnovy řízení, jak ji stanoví §114 odst. 1 s. ř. s.
(srov. k uvedenému závěru též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2005,
č. j. 3 Azs 219/2005 - 51, zveřejněný pod č. 736/2006 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2005, č. j. 4 As 17/2004 - 55, zveřejněný
pod č. 626/2005 Sb. NSS, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005,
č. j. Na 50/2005 - 25, zveřejněno na www.nssoud.cz).
Na uvedeném závěru nezmění nic ani pohled hledisky ústavních kautel,
jejž lze vysledovat v argumentaci stěžovatele v doplnění jeho kasační stížnosti, kde tvrdí,
že omezující podmínky přípustnosti obnovy řízení neměl krajský soud z lidskoprávních
důvodů vůbec aplikovat. Nejvyšší správní soud zde připomíná, že tak jako každý jiný obecný
soud je povinen interpretovat jednoduché právo ústavně konformním způsobem a v případě,
že ústavně konformní interpretace není možná, tj. dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být
při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, je povinen předložit věc
Ústavnímu soudu (viz čl. 95 odst. 2 Ústavy, §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů). Jinou možnost v případě zákonných norem (na rozdíl
od norem obsažených v podzákonných předpisech, což však není v projednávané věci
případné) soud nemá. To konkrétně znamená, že soud nemá na výběr mezi aplikací
a ne-aplikací zákonných ustanovení, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž mezi tím,
zda tato ustanovení aplikuje anebo zda podá návrh Ústavnímu soudu na jejich zrušení.
Při úvaze o případném postupu podle citovaného čl. 95 odst. 2 Ústavy nicméně
Nejvyšší správní soud vycházel z následujících myšlenkových premis. Systém opravných
prostředků v soudním řízení (ale i v řízení správním či v jeho specifických odnožích,
jakou je mj. řízení daňové), aby respektoval ústavně zaručené právo na spravedlivý proces
a respektoval principy materiálního právního státu, musí nalézt přiměřenou rovnováhu mezi
dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě
působení objektivního práva; obrazně řečeno, každý systém rozhodování o právech
a povinnostech se při posuzování konkrétních případů pohybuje mezi Scyllou rychlosti
a jednoduchosti a Charybdou spravedlnosti a pečlivosti. Ryze formální důraz kladený
na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých
důsledcích může oslabovat právní jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně
uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03,
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „(…) žádný právní řád není a nemůže být
z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy
uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně
musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být
reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní
toliko v případě důvodů výjimečných.“ Zákonodárce má proto relativně široký prostor
pro vlastní úvahu, jakým způsobem a v jaké míře „košatosti“ soustavu opravných prostředků
zkonstruuje. Obnova řízení je v české právní tradici a doktríně pojímána jako mimořádný
opravný prostředek, který umožňuje pravomocně uzavřené řízení provést znovu pro shledání
závažného nesouladu ve skutkových zjištěních, která byla podkladem rozhodnutí,
a skutečným stavem věcí, jak byl následně zjištěn na základě informací, které v době
rozhodování neměl příslušný orgán k dispozici. Nepřípustnost obnovy řízení by v rámci
konkrétního systému opravných prostředků mohla být shledána ústavně pochybnou
jen v případě, že předchozí „stupně“ řízení, v nichž by se daná věc projednávala, by byly
koncipovány tak, že by se při nich skutková stránka věci zkoumala v podstatných rysech
nedostatečně či neúplně, např. pro rychlost procesu rozhodování či pro jeho jistý
automatismus či paušální a tak silně standardizované postupy rozhodujících orgánů,
jež by mohly ve vysoké míře vést k nesouladu mezi skutkovými zjištěními jsoucími
podkladem rozhodnutí a skutečným stavem věcí.
Ve správním soudnictví tomu však v případech, kdy se postupem podle ustanovení
§65 a násl. s. ř. s. přezkoumává rozhodnutí správního orgánu, nepochybně není. Uvedené
řízení je řízením přezkumným, jež následuje (přesněji řečeno může následovat, podá-li
oprávněná osoba žalobu) poté, co se meritem věci minimálně v jedné, zpravidla
však - jako u stěžovatele - ve dvou řádných instancích zabývaly správní orgány,
které byly povinny postupovat podle procesních předpisů, jež jim ukládají zjišťovat skutkový
stav, který bude podkladem rozhodnutí, s potřebnou pečlivostí - viz např. §31 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“),
§50 odst. 3 d. ř. či §2 odst. 3 d. ř. Pakliže tedy zákonodárce u „třetí“ instance,
za kterou v jistém úhlu pohledu lze považovat správní soud (třebaže procesně vzato je řízení
před ním zcela jiným řízením než řízení před správním orgánem), obnovu řízení v řízeních
podle §65 a násl. s. ř. s. nepřipustil, pohyboval se nepochybně v mezích ústavních kautel.
Nejvyšší správní soud proto neshledal jakéhokoli důvodu pochybovat o ústavnosti právní
úpravy obnovy řízení ve věcech správního soudnictví, zejména pak úpravy pozitivní
podmínky přípustnosti obnovy, jak ji vymezuje §114 odst. 1 s. ř. s., o který se napadené
usnesení krajského soudu opírá.
Lze tak uzavřít, že krajský soud tedy zcela správně posoudil právní otázku a správně
shledal, že obnova soudního řízení je v případě stěžovatele nepřípustná. Kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých
Budějovicích náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu