ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.115.2006
sp. zn. 2 Afs 115/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: MUDr. I. Č.,
obchodní firma MUDr. Č. I. – „I.“, zastoupeného advokátem JUDr. Romanem Andělem se
sídlem Kořenského 7, Praha 5, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem
Washingtonova 11, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 11 Ca 37/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „žalovaný“) ze dne
19. 11. 2004, č. j. 9792-05/04-23, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti
rozhodnutí Celního úřadu Praha IV. ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3220-09/04-01, kterým byl vydán
dodatečný platební výměr č. 58/04 a stěžovateli byla na clu, dani z přidané hodnoty a penále
doměřena celková částka 20 850 Kč.
Stěžovatel proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Po rekapitulaci skutkového stavu vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem městského
soudu, že na celní řízení a kontrolu prováděnou celními orgány lze použít názory vyjádřené
v rozhodnutích vztahujících se k daňové kontrole podle daňového řádu. Má za to,
že §320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, stanoví pouze podpůrnou
aplikaci daňového řádu pro celní řízení, navíc celní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2001
(pozn. soudu: stěžovatel má zřejmě na mysli rok 2002) výslovně použití §47 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), vylučoval. Celní zákon
obsahuje samostatnou úpravu prekluze, a to v §268 „včetně výkladových pravidel
obsažených v §267 celního zákona“. Poukazuje k tomu na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 7 Afs 16/2004. Právě v oblasti verifikace původu zboží
je postavení dovozce (plátce cla) ztíženo. Podle čl. 28 Protokolu 4 je vývozce povinen
uchovávat doklady prokazující původ zboží pouze 3 roky od vývozu zboží. Pokud by pak
za úkon, který by lhůtu prodlužoval, bylo považováno zahájení kontroly či ústní jednání,
bez určení konkrétního důvodu doměření, mohlo by dojít k situaci, kdy k verifikaci dochází
po uplynutí 3 let od vývozu, tedy v době, kdy již vývozce nemá povinnost předložit doklady
původu. Dovozce by pak neměl možnost se postupu celních úřadů bránit. Ze znění §267
odst. 2 celního zákona stěžovatel dovozuje, že úkony prováděné v rámci kontroly nejsou
považovány za úkony směřující k vyměření či doměření cla. Shodný názor podle stěžovatele
vyslovil ve skutkově obdobných věcech i jiný senát Městského soudu v Praze v rozsudcích
ze dne 17. 5 2005, sp. zn. 8 Ca 89/2004 a 8 Ca 90/2004. Podle stěžovatele nemohl žalovaný
žádné úkony ani činit, neboť se o důvodech (původ zboží) dozvěděl až ze zprávy Generálního
ředitelství cel ze dne 26. 5. 2003, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty. Stěžovatel má za to,
že se městský soud nezabýval jeho námitkami týkajícími se speciality celního řízení a zněním
§267 odst. 2 celního zákona a ani neuvedl, v čem spatřuje konkrétnost úkonů ve smyslu
§268 odst. 3 celního zákona.
K těmto úkonům také uvádí, že samo sdělení o zahájení následné kontroly ze dne
24. 1. 2002 bylo zcela formálním úkonem a při ústním jednání dne 26. 11. 2002 nebyla
jednotná celní deklarace ze dne 11. 1. 2000, ev. č. 11776010-00170-4, probírána. Rozsudek
sice uvádí, že ano, ale z protokolu ze dne 26. 11. 2002 to nevyplývá.
Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému
soudu k dalšímu řízení.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že dne 24. 1. 2002 vydal Celní úřad Praha IV. stěžovateli adresované sdělení
o provedení následné kontroly po propuštění zboží za účelem ověření údajů ve stěžovatelem
podaných celních prohlášeních. O této kontrole byl pod č. j. 213/02-08 sepsán dne 9. 9. 2003
kontrolní protokol, v němž byla konstatována cela řada pochybení, jichž se měl
stěžovatel při dovozech zboží dopustit, včetně skutečnosti, že zboží dovezené od dodavatele
K. & C., R., nelze ve skutečnosti pokládat za pocházející z Rumunska, jak bylo uvedeno
v jednotlivých fakturách.
Na základě těchto zjištění byl vydán také výše označený dodatečný platební výměr
pod č. j. 3220-09/04-01, kde prvostupňový orgán konstatoval, že dne 11. 1. 2000 podal
stěžovatel celní prohlášení na propuštění dovezeného zboží v celkové hodnotě 10 862 DEM.
V tomto celním prohlášení stěžovatel uvedl, že dovážené zboží – dámská obuv pokrývající
kotník – má preferenční původ v Rumunsku, což doložil obchodní fakturou. Na základě
pochybností bylo provedeno verifikační řízení a dle stanoviska rakouských celních orgánů
bylo zjištěno, že preferenční původ zboží byl uveden neoprávněně. Celní orgán uzavřel,
že podle §267 odst. 1 a 4 celního zákona byla do evidence zapsána částka cla nižší, než jaká
měla být vyměřena, a proto clo a daň z přidané hodnoty doměřil, a to včetně penále.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl výše
uvedeným rozhodnutím ze dne 19. 11. 2004. Zde uvedl ke stěžovatelově námitce proti
nedostatečnému odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, že celní zákon nestanoví povinnost
předkládat deklarantovi zprávu celního orgánu vývozní země o výsledku verifikačního řízení
a takovou povinnost nestanoví ani podmínky ověřování důkazů původu podle článku 32
Protokolu č. 4 Evropské dohody zakládající přidružení mezi ČR a zeměmi Evropského
společenství. Možnost nahlížet do spisů podle §23 daňového řádu stěžovatel nevyužil.
Ke stěžovatelově odvolací námitce, že je celní dluh již promlčen, žalovaný uvedl, že zboží
bylo propuštěno do volného oběhu dne 11. 1. 2000 a předvolání stěžovatele k ústnímu jednání
podle §29 daňového řádu bylo stěžovateli opakovaně zasíláno, až bylo konečně doručeno dne
29. 12. 2003. Lhůta pro zapsání částky cla do evidence tedy byla zachována a celní úřad
stanovil přesnou výši celního dluhu, kterou zapsal podle §268 celního zákona do evidence,
takže nebyl použit §267 odst. 2 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze.
Zde především brojil proti tomu, že ve zprávě, na jejímž základě byl dodatečný platební
výměr vydán, nebylo žádné odůvodnění, jak rakouské, popř. české, celní orgány dospěly
k závěru, že předmětné zboží nepochází z Rumunska. Stěžovatel také uvedl, že celní dluh již
byl promlčen, neboť podle §268 odst. 2 celního zákona nelze částku cla zapsat do evidence
po uplynutí tří let od konce roku, v němž celní dluh vznikl. Dle §238 odst. 1 písm. a) pak
celní dluh vzniká propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu, k čemuž
došlo dne 11. 1. 2000. Lhůta k zapsání dodatečné částky cla tedy skončila dne 31. 12. 2003,
zatímco dodatečný platební výměr byl vydán dne 10. 3. 2004, tedy po uplynutí lhůty.
Zahájení následné kontroly dne 24. 1. 2002, ani další úkony v jejím rámci, zejména
předvolání a následné ústní jednání, přitom nelze pokládat za úkony směřující k novému
doměření cla, které by běh lhůty přerušily, neboť takový závěr by odporoval §267 odst. 2
celního zákona. Zejména pak takovým úkonem nemůže být ústní jednání ze dne 12. 2. 2004,
které proběhlo až po uplynutí tříleté lhůty, ani předvolání k němu, které bylo dle stěžovatele
doručeno až v lednu 2004, nikoliv 29. 12. 2003.
Městský soud v Praze tuto žalobu zamítl svým rozsudkem napadeným nyní
posuzovanou kasační stížností. Zde uvedl, že postup českých celních orgánů a jejich způsob
zjišťování původu zboží za spolupráce s rakouskými celními orgány měl oporu v ustanovení
článku 32 Protokolu č. 4 Evropské dohody zakládající přidružení mezi ČR a zeměmi
Evropského společenství. Samotná zpráva obsahující výsledek tohoto verifikačního zjišťování
obsahuje rozhodné skutečnosti a je z ní zřejmé, k jakému závěru celní orgány dospěly.
Co se týče namítané prekluze celního dluhu, neshledal městský soud důvodnou námitku, že
zahájení následné kontroly podle §127 celního zákona nelze považovat za úkon směřující
k dodatečnému doměření cla. Ke vztahu daňové, respektive celní, kontroly a běhu lhůty
k doměření daně, respektive cla, odkázal městský soud na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 Afs 69/2004 (publ. pod č. 634/2005 Sb. NSS),
podle nějž je třeba za úkon směřující k vyměření nebo dodatečnému doměření daně pokládat
i daňovou kontrolu. Na tom nic nemění ani tvrzení, že se celní orgány o výsledcích verifikace
původu zboží dozvěděly až po uplynutí prekluzivní lhůty, neboť rozhodující pro přerušení
běhu prekluzivní lhůty je sám úkon směřující k doměření cla. Přitom již příkazem č. 5/2002
ze dne 7. 1. 2002 celní orgán deklaroval, že má v úmyslu přesvědčit se o pravdivosti údajů
uvedených v celním prohlášení. Před 31. 12. 2002 pak učinil i další úkony směřující
k přerušení běhu lhůty, k jejímu marnému uplynutí proto nedošlo. Činit běh této lhůty
závislým až na výsledku verifikačního řízení přitom nelze již proto, že by tím byl běh lhůty
závislý na aktivitě dožádaného zahraničního orgánu, kterou správní orgán nemůže v konkrétní
věci ovlivnit. Městský soud se neztotožnil ani se stěžovatelovým výkladem vztahu mezi §267
odst. 2 a §268 celního zákona. Nadto se městský soud již nezabýval námitkami, které
stěžovatel uplatnil až při ústním jednání, aniž by je zohlednil již v žalobě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak vyplynulo ze soudního spisu, se všemi žalobními body uplatněnými v žalobě
se městský soud dostatečně a podrobně vypořádal. Pokud stěžovatel namítá, že soud pochybil,
když se nezabýval jeho námitkami týkajícími se speciality celního řízení, zněním §267 odst.
2 celního zákona, a ani neuvedl, v čem spatřuje konkrétnost úkonů ve smyslu §268 odst. 3
celního zákona, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Jedná se totiž o námitky, které stěžovatel
v řízení před městským soudem vůbec neuplatnil. Městský soud tak nebyl povinen se těmito
námitkami zabývat.
Přitom s ohledem na to, že námitky týkající se speciality celního řízení nebyly
uplatněny v řízení před městským soudem, nemohl se jimi zabývat ani soud zdejší. Podle
§104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Námitky stěžovatele, které účinně neuplatnil v řízení před městským
soudem, ač tak učinit mohl, jsou nepřípustné a Nejvyšší správní soud se jimi zabývat nemůže.
Z uvedených důvodů se soud dále věnoval stěžejní stěžovatelově námitce, kterou
je uplynutí tříleté lhůty k doměření celního dluhu, a jeho argumentaci, že nedošlo k přerušení
této lhůty, neboť úkony celního úřadu činěné v rámci následné kontroly nejsou úkony
směřující k doměření celního dluhu.
V daném případě nabyla dne 1. 7. 2002 účinnosti velká novela celního zákona, zákon
č. 1/2002 Sb., který v čl. II bodu 5 stanovil, že „řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která
se dokončí podle dosavadních předpisů.“ Následná kontrola byla zahajována dne 31. 1. 2002
doručením sdělení celního úřadu o zahájení následné kontroly, tedy podle celního zákona
ve znění účinném do 30. 6. 2002, avšak po 1. 7. 2002 v ní bylo pokračováno podle celního
zákona ve znění zákona č. 1/2002 Sb.
Ustanovení §268 odst. 2 a 3 celního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2002, určilo,
že „pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze částku cla zapsat do evidence
po uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh vznikl. Byl-li před uplynutím lhůty uvedené
v odstavci 2 učiněn úkon směřující k vyměření částky cla nebo k jejímu dodatečnému
vyměření, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byla příslušná osoba o tomto úkonu
zpravena. Vyměřit a doměřit částku cla a zapsat ji do evidence však lze nejpozději do 10 let
od konce roku, v němž celní dluh vznikl.“ Podle §238 odst. 1 a 2 celního zákona „vzniká celní
dluh při dovozu přijetím celního prohlášení.“
Pro účely zjištění běhu tříleté lhůty pro doměření cla soud ze správního spisu zjistil,
že stěžovatel předložil jednotnou celní deklaraci dne 11. 1. 2000 a nebyl-li by celními orgány
učiněn žádný úkon podle §268 odst. 3 celního zákona, došlo by k uplynutí lhůty k zapsání
do evidence dnem 31. 12. 2003. Nejvyšší správní soud tedy podle §268 odst. 3 posuzoval,
zda před datem 31. 12. 2003 došlo k úkonu celního úřadu směřujícímu k dodatečnému
vyměření částky cla, který by způsobil, že by tříletá lhůta začala běžet znovu od konce roku,
v němž byla příslušná osoba o tomto úkonu zpravena. Soud vyšel z toho, že v dané věci celní
úřad činil úkony v rámci celní kontroly. Institut celní kontroly (obdobně jako institut daňové
kontroly podle daňového řádu) nepředstavuje jediný úkon, nýbrž je souborem celé řady
dílčích úkonů. Z hlediska nastolení právní jistoty okamžiku, od něhož je v rámci kontroly
spolehlivé odvozovat běh lhůty pro vyměření či doměření cla, je třeba upřednostnit výklad,
podle kterého se plynutí lhůty přerušuje od okamžiku zahájení celní kontroly, nikoli
až od dalších případných úkonů, které by tuto lhůtu nastavovaly.
V daném případě bylo oznámení o tom, že bude u stěžovatele zahájena následná
kontrola, doručeno stěžovateli dne 31. 1. 2002, tedy ještě za účinnosti celního zákona ve znění
účinném do 30. 6. 2002, který na rozdíl od celního zákona účinného ode dne 1. 7. 2002 bližší
určení zahájení následné kontroly nestanovil. Podmínka, že následná celní kontrola je
zahájena sdělením evidenčních čísel celních prohlášení, která budou ověřována, včetně
rozsahu ověřovaných údajů, kontrolované osobě, byla do celního zákona včleněna
až s účinností ode dne 1. 7. 2002 (§127 odst. 4 celního zákona). Za zahájení kontroly lze tak
v daném případě považovat den, kdy bylo stěžovateli doručeno sdělení celního úřadu ze dne
24. 1. 2002, na něž následně navazovalo ústní jednání konané dne 21. 2. 2002. Nejedná se tak
pouze o formální úkon, jak se domnívá stěžovatel, neboť celní úřad konal další úkony
s kontrolou související (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2005,
sp. zn. 5 Afs 36/2003, publ. pod č. 698/2005 Sb. NSS).
K tomu, aby celní kontrola mohla být považována za úkon směřující k vyměření
částky cla nebo k jejímu dodatečnému vyměření (podle §268 odst. 3 celního zákona), je však
třeba, aby byla kontrolovaná osoba seznámena s tím, které její dovozy budou kontrolovány
(tj. u kterých dovozů může být částka cla dodatečně vyměřena). Tento požadavek je nezbytný
k zajištění právní jistoty této osoby. V daném případě není ze správního spisu zřejmé, zda
seznam jednotných celních deklarací obsažený ve správním spisu byl stěžovateli doručen
spolu s oznámením o zahájení kontroly (stěžovatel toto v kasační stížnosti popírá), je však
zřejmé, že se stěžovatel evidenční číslo celního prohlášení, které bylo kontrolováno, dozvěděl
nejpozději z kontrolního protokolu ze dne 9. 9. 2003, tedy před uplynutím lhůty k zapsání
do evidence. Nejpozději osobní předání tohoto protokolu je tak třeba považovat za úkon
směřující k doměření částky cla ve smyslu §268 odst. 3 celního zákona. Vzhledem k tomu,
že byl tento úkon učiněn před uplynutím lhůty tří let od konce roku, v němž celní dluh vznikl,
byly v daném případě splněny podmínky pro přerušení běhu lhůty podle §268 odst. 2 celního
zákona a nová lhůta začala běžet od konce roku 2003, neboť v témže v roce byl stěžovatel
o tomto úkonu vyrozuměn; předmětné clo stanovené dodatečným platebním výměrem
v r. 2004 a potvrzené rozhodnutím žalovaného z téhož roku tedy bylo doměřeno v zákonné
lhůtě.
Na základě shora uvedeného soud nepřistoupil na stěžovatelovu námitku, že v dané
věci nebyl učiněn úkon směřující k doměření částky cla před uplynutím tříleté lhůty
k doměření a že tomu brání i §267 odst. 2 celního zákona. Stěžovatel se mýlí, pokud zvažuje,
že §267 odst. 2 má vliv na běh tříleté lhůty ve smyslu §268 odst. 3 celního zákona.
Ustanovení §267 odst. 2 ostatně již svým řazením v systematice a struktuře úpravy zákona
upravuje právní účinky jiné situace, které vznikají v případech vyměření „prozatímní“ částky
cla, tj. v případech, kdy v důsledku kontroly vzniká předpoklad celního dluhu, jeho částku
však celní úřady nejsou prozatím schopny určit. Pro takový případ je do evidence pro účely
vyměření dluhu zapsána pouze částka pravděpodobně dlužná tak, aby mohlo být dlužníkovi
doručeno rozhodnutí o vyměření prozatímní částky cla. Smyslem této právní úpravy
je, aby v případech nepřesného určení dluhu nedošlo k úniku dluhu jeho nevyměřením. Pokud
však celní úřad do tří let ode dne, kdy dlužníkovi doručil rozhodnutí o vyměření prozatímní
částky cla, nemůže určit přesnou částku cla, zápis do evidence se stává neplatným. Tříletá
lhůta zde stanovená pro platnost či neplatnost již učiněného zápisu „prozatímní“ částky cla
(a to jen pro případ, že v budoucnu nelze dospět k přesné částce celního dluhu) nemá vliv na
plynutí lhůty podle §268 odst. 2 a 3, kterou zákon stanoví pro případy zjištěného
a vyčísleného celní dluhu a pro účely jeho vyměření. Tato lhůta je lhůtou garantující právní
jistotu, že po jejím uplynutí již nelze zjištěnou částku cla doměřit. Smyslem §267 odst. 2
celního zákona je logicky stanovení neplatnosti zápisu celního dluhu, kterým se nepodařilo
určit přesnou částkou cla; (k tomu viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne
2. 12. 2005, sp. zn. 9 Ca 98/2004, publ. pod. č. 1023/2007 Sb. NSS).
Stěžovatel také namítá, že nelze na celní řízení a kontrolu prováděnou celními orgány
použít názory vyjádřené v rozhodnutích vztahujících se k daňové kontrole podle daňového
řádu, a to s poukazem na §320 odst. 1 písm. c) celního zákona. Nejvyšší správní soud s ním
však nemůže souhlasit. Instituty následné celní kontroly (§127 celního zákona) a daňové
kontroly (§16 daňového řádu) jsou si velice blízké, neboť cílem obou těchto kontrol je ověřit
pravdivost skutečností uvedených v celním prohlášení, resp. daňovém přiznání. Pokud
jde o možné následky těchto kontrol pro kontrolované osoby, je zde opět shoda. Obě totiž
mohou vyústit v doměření určitých plateb (celního dluhu či daňového nedoplatku, případně
penále). Jak správně městský soud uvádí, judikatura správních soudů je jednotná v tom,
že se zahájení daňové kontroly považuje za úkon směřující k vyměření nebo doměření daně
ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, sp. zn. 2 Afs 69/2004, publ. pod č. 634/2005 Sb. NSS, kde soud uvedl,
že „zahájí-li správce daně daňovou kontrolu, běží tříletá lhůta k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému stanovení od konce roku, v němž byl daňový subjekt o zahájení daňové kontroly
zpraven (§47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), a na běh této
lhůty nemají vliv žádné další úkony provedené správcem daně v průběhu daňové kontroly.“)
S ohledem na shodný popis úkonu podle §47 odst. 2 daňového řádu („...úkon směřující
k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení“) a §268 odst. 2 celního zákona
(„.....úkon směřující k vyměření částky cla nebo k jejímu dodatečnému vyměření“)
a na blízkost až shodu v institutech obou kontrol, nevidí Nejvyšší správní soud žádný důvod,
proč přiměřeně neaplikovat názory správních soudů týkající se daňové kontroly
i na následnou celní kontrolu a nepovažovat následnou celní kontrolu za úkon podle §268
odst. 2 celního zákona. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelův poukaz na §320 odst. 1
písm. c) celního zákona, který odkazuje na podpůrné použití daňového řádu,
neboť ten na shora uvedené nemá žádný vliv.
Rovněž nerozhodné je stěžovatelovo upozornění na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 7 Afs 16/2004, neboť uvedené rozhodnutí řešilo výklad
přechodného ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 1/2002 Sb. za situace, kdy rozhodnutí celního
úřadu byla vydána a doručena žalobci před datem 1. 7. 2002, o odvoláních proti těmto
rozhodnutím však rozhodoval žalovaný po datu 1. 7. 2002. V tomto případě soud shledal,
že při rozhodování o odvolání bylo třeba postupovat podle nové právní úpravy. Dále se soud
vyslovil k tomu, že nezapíše-li celní úřad z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty uvedené
v §268 odst. 2 celního zákona, ve znění zákona č. 1/2002 Sb., částku cla do evidence, nemůže
již dluh doměřit (§264 odst. 1 celního zákona). Žádná z těchto otázek však ve věci právě
projednávané není sporná.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by městský soud nesprávně posoudil právní
otázku ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; či že by byl rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Celnímu ředitelství Praha náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu