ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.116.2006:91
sp. zn. 2 Afs 116/2006 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce společnosti E.
G., a. s., zastoupeného Mgr. et MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem v Praze 1, Revoluční 3,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1,
Štěpánská 28, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 3. 2006, č. j. 6 Ca 125/2004 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4800 Kč, k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. et MUDr. Zdeňka Kubici, do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 4. 2004, č. j. FŘ 6483/15/03, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2003,
č. j. 160226/03/010512/7502, kterým bylo [postupem dle §49 odst. 2 písm. b) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc – dále
jen „daňový řád“] zamítnuto pro opožděnost jeho odvolání proti platebnímu výměru téhož
orgánu ze dne 24. 2. 2003, č. j. 60352/03/010512/7502 (platební výměr na daň z přidané
hodnoty za období 2. čtvrtletí roku 2002). Městský soud žalobě vyhověl a shora uvedeným
rozsudkem rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2004 zrušil pro vady předcházejícího řízení.
Jak se z odůvodnění tohoto rozsudku podává, závěr o opožděnosti podaného odvolání
dovodil žalovaný ze zjištění, že žalobci byla dne 24. 3. 2003 doručena písemnost obsahující
sdělení důvodů, na jejichž základě byl vydán platební výměr ze dne 24. 2. 2003, žalobce však
odvolání proti tomuto výměru podal až dne 24. 4. 2003, tedy o měsíc později. Předmětem
sporu mezi žalobcem a žalovaným byla otázka, zda doručení ze dne 24. 3. 2003 bylo právně
účinné či nikoli. Žalobce v žalobě namítal, že předmětnou písemnost převzal až dne
14. 4. 2003 při osobní návštěvě u správce daně, a teprve k tomuto datu lze písemnost
považovat za řádně doručenou. Osoba, která jménem žalobce již dříve tuto písemnost
převzala od poštovní doručovatelky (Mgr. M.), k tomu nebyla zmocněna (nebyla
ani zaměstnancem žalobce); k tomuto převzetí nemohlo navíc dojít v podatelně žalobce
(jak se podává z dodejky), neboť žalobce žádnou podatelnu nemá.
Po stránce skutkové vzal městský soud za prokázané, že platební výměr ze dne
24. 2. 2003 byl žalobci doručen dne 3. 3. 2003; ten dne 12. 3. 2003 požádal správce daně
o sdělení rozdílu mezi daní přiznanou a daní vyměřenou. Správce daně sdělením ze dne
18. 3. 2003 této žádosti vyhověl a dne 24. 3. 2003 měla být písemnost obsahující toto sdělení
doručena žalobci. Městský soud uvedl, že z připojené „doručenky“ vyplývá, že převzetí
je potvrzeno otiskem razítka žalobce s poznámkou „podatel“ a podpisem přejímající osoby
(tento podpis je odlišný od podpisu osoby, která převzala dříve platební výměr). „Doručenka“
je opatřena otiskem poštovního razítka a razítkem se jménem poštovní doručovatelky.
Následně (14. 4. 2003) byla doručovaná písemnost převzata též zástupcem žalobce přímo
u správce daně.
V rámci právního hodnocení věci městský soud uvedl, že mezi žalobcem a žalovaným
není sporné, že předmětná písemnost byla doručována žalobci do vlastních rukou (§17 odst. 4
daňového řádu), a to za použití obálky s modrým pruhem. Uvedl dále, že písemnosti určené
právnickým osobám se podle §17 odst. 9 daňového řádu doručují pracovníkům oprávněným
za tyto příjemce přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena
do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za příjemce jednat, ostatní písemnosti kterémukoli
jejich pracovníku, který písemnost přijme. Podle odst. 12 tohoto ustanovení je dokladem
o doručení písemnosti příjemci řádně vyplněná doručenka. Jsou-li o doručení pochybnosti
a nebo není-li doručenka, lze doručení prokázat jiným vhodným způsobem. Právě posouzení
této otázky, tedy zda Mgr. M. byla osobou oprávněnou za žalobce přijímat písemnosti resp. za
něj jednat, je předmětem sporu v této věci. Pokud jde o úpravu doručování poštovních zásilek
z hlediska práv a povinností držitele poštovní licence, je nutno vycházet zejména z ustanovení
§61 odst. 2 vyhlášky č. 28/2001, o základních službách držitele poštovní licence, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dle tohoto ustanovení se doručovaná písemnost
předá tomu, kdo prokáže, že je oprávněn ji za právnickou osobu převzít a kdo toto převzetí
stvrdí otiskem razítka a podpisem. Podle ustanovení §67 vyhlášky je přebírající osoba
povinna prokázat příslušnými doklady svoji totožnost; musí též předložit hodnověrné
prohlášení, že je oprávněna poštovní zásilku jménem právnické osoby převzít (toto prohlášení
lze nahradit i jinými způsoby, ve vyhlášce blíže popsanými). Jde-li však o fyzickou osobu,
která vykonává činnost v prostorách označených názvem adresáta na pracovišti označeném za
podatelnu a která má k dispozici razítko adresáta, považuje se bez dalšího za osobu, která je
oprávněná za adresáta poštovní zásilku převzít. Dle názoru městského soudu podklady
předložené držitelem poštovní licence k prokázání splnění všech shora popsaných podmínek
pro doručení předmětné písemnosti žalobci nepostačují, a to zejména za situace, kdy žalobce
již v odvolání proti platebnímu výměru tvrdil, že na uvedené adrese nemá podatelnu a že
fyzická osoba, která zásilku převzala, není a nikdy nebyla jeho zaměstnancem ani osobou
zmocněnou k přijímání jeho písemností. Pro závěr, že písemnost byla žalobci řádně doručena,
je, dle názoru městského soudu, nutno doplnit dokazování o zjištění, zda byla písemnost
předána uvedené fyzické osobě v prostorách žalobce označených jako jeho podatelna, popř.
(pokud by tomu tak nebylo) zda se tato osoba poštovní doručovatelce prokázala jako osoba
oprávněná k jejímu převzetí (a jakým způsobem se tak stalo). Pokud by ani jedna z těchto
možností nebyla prokázána, nebylo by možno předmětnou zásilku považovat za doručenou,
za podmínek vyplývajících ze shora zmiňovaných ustanovení daňového řádu i vyhlášky.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dokazování v tomto směru neprovedl, městský soud uzavřel,
že jeho rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
rozsudku městského soudu, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel, shodně s rozsudkem městského
soudu, popsal skutkovou genezi věci a vyjádřil souhlas s názorem, že pro zjištění, zda byla
písemnost ze dne 18. 3. 2003 dne 24. 3. 2003 žalobci řádně doručena, je nezbytné zjistit,
zda byla předána fyzické osobě v prostorách žalobce označených jako jeho podatelna,
a pokud by tomu tak nebylo, zda se tato osoba poštovní doručovatelce prokázala oprávněním
k jejímu převzetí. Dle názoru stěžovatele však nelze souhlasit se závěry městského soudu,
dle kterých je k této otázce nutné provést další dokazování. Stěžovatel uvedl, že jakkoli neměl
pochybnosti o řádném doručení písemnosti, vyzval provozovatele poštovních služeb
postupem dle §34 odst. 12 daňového řádu ke sdělení okolností, za nichž bylo doručení
provedeno. Z jeho přípisu ze dne 19. 3. 2004, obsahujícího vyjádření doručovatelky, jasně
vyplývá, že po skutkové stránce doručení proběhlo v souladu s požadavky §67 vyhlášky,
neboť písemnost byla převzata v prostorách označených jako podatelna žalobce, a to fyzické
osobě, která zde vykonávala činnost a disponovala razítkem adresáta. Poštovní doručovatelka
tedy takovou fyzickou osobu považovala za oprávněnou za adresáta poštovní zásilku převzít
ve smyslu §67 odst. 2 in fine vyhlášky a nepostupovala tedy dle jejího ustanovení §67 odst. 2
písm. a), b). Tato skutečnost vyplývá též z výpisu z příslušné doručovací karty. Dle názoru
stěžovatele městský soud při hodnocení věci zcela pominul část shora zmiňovaného sdělení
ze dne 19. 3. 2004, dle kterého byla písemnost doručena právě do podatelny žalobce.
Argumentace žalobce je pouze účelová, neboť je vedena snahou odvrátit následky marného
uplynutí odvolací lhůty proti platebnímu výměru. V této souvislosti vyjádřil stěžovatel podiv
nad tím, proč Mgr. M. předmětnou písemnost vůbec přebírala (či proč alespoň na svou
nekompetentnost neupozornila); vyvstává též otázka, jak je možné, že disponovala razítkem
žalobce. Dále stěžovatel uvedl, že doručování písemností probíhalo v minulosti stejným
způsobem (doručováno bylo na podatelnu žalobce), a to vždy bez problémů; tvrzení žalobce,
že nemá podatelnu, je pro stěžovatele novum. Ze soudem zjištěné skutečnosti, že podpis
potvrzující převzetí předmětné písemnosti je jiný než podpis na dodejce ze dne 3. 3. 2003,
nelze, dle názoru stěžovatele, nic jednoznačného dovodit. Poukázal přitom na skutečnost,
že v jiném daňovém řízení vedeném s žalobcem byla písemnost převzala stejnou osobou jako
v případě zpochybňovaného převzetí v této věci; žalobce však v tomto případě žádné námitky
nevznášel (v tomto řízení mu byl vyměřen nadměrný odpočet daně). Pokud by však
již tato písemnost byla doručena neoprávněné osobě, není zřejmé, proč žalobce na tuto
skutečnost neupozornil poštu a správce daně a proč neučinil taková opatření, aby údajně
neoprávněná osoba poštu již vícekrát nemohla převzít. Stěžovatel konečně též uvedl, že za
situace, kdy by způsobem uplatněným v žalobě mohlo být zpochybňováno jakékoli provedené
doručení, ustanovení §67 odst. 2 vyhlášky zjednodušující přebírání písemností doručovaných
na podatelnu adresáta by prakticky pozbylo smyslu, neboť jakékoli provedené doručení by
mohlo být zpětně zpochybňováno.
Žalobce ve svém vyjádření k věci uvedl, že z obsahu kasační stížnosti nevyplývá,
jaký kasační důvod je stěžovatelem uplatněn. Z tohoto důvodu by proto kasační stížnost měla
být bez dalšího zamítnuta. Uvedl dále, že je otázkou, na kolik odpověď poskytovatele
poštovních služeb může být důkazem skutečně způsobilým k objasnění doručení za situace,
kdy panují pochybnosti o správnosti obsahu doručenky a doručovací karty. Není totiž zřejmé,
jakým způsobem poskytovatel poštovních služeb přezkoumal okolnosti doručení
při sestavování odpovědi (vycházel pravděpodobně jen z obsahu listin, které měl již stěžovatel
k dispozici). Stěžovatel přitom neprovedl žádný z důkazů, který by směřoval k prokázání
skutečnosti, zda v předmětné budově vůbec existovaly prostory označené jako podatelna
žalobce, ač žalobce namítal, že takové prostory nikdy neměl. Stěžovatel se spokojil na místo
toho jen s nepřímými důkazy (stanoviskem poskytovatele poštovních služeb). Podstatné
pro posouzení věci musí být, dle názoru žalobce, především zjištění, zda byla zásilka převzata
v prostorách označených jako podatelna žalobce či nikoli. Z dosud provedených důkazů
je totiž zcela zřejmé, že osoba, která zásilku převzala, nebyla pracovníkem žalobce
a stejně tak nebyl zjištěn jediný důkaz o tom, že by byla zmocněna k přebírání zásilek.
Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109
odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou žalobce uvedenou v jeho
vyjádření ke kasační stížnosti, kterou namítal její meritorní neprojednatelnost s ohledem
na absenci konkrétních kasačních důvodů. Tuto námitku nicméně shledal jako zcela
nedůvodnou, neboť z obsahu kasační stížnosti, jak byla podrobně popsána výše, je zřejmé,
z jakých skutkových a právních důvodů je rozsudek městského soudu napadán, a to včetně
podřazení těchto důvodů pod kasační důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Z tohoto důvodu proto kasační stížnost připustil k meritornímu projednání.
Ze shora popsaného odůvodnění rozsudku je zřejmé, že dle názoru městského soudu
by závěru stěžovatele o řádném doručení písemnosti žalobci dne 24. 3. 2003 bylo možno
přisvědčit pouze za situace, bylo-li by prokázáno, že k jejímu převzetí došlo v prostorách
žalobce označených jako podatelna, eventuelně i mimo tyto prostory, pokud by přebírající
osoba (Mgr. M.) prokázala vyhláškou předpokládaným způsobem své zmocnění k tomuto
úkonu. Vzhledem k tomu, že doručující orgán (Č., s. p.) ve svém sdělení ze dne 19. 3. 2004,
č. j. FŘ 1906/15/01, při popisu způsobu, jakým byla předmětná písemnost doručena,
neuvedla, že by u přebírající osoby (Mgr. M.) bylo ověřováno její oprávnění k přebírání
písemností ve smyslu §67 odst. 2 písm. b) vyhlášky (neboť k doručování mělo dojít
v prostorách podatelny žalobce), lze městským soudem konstatované sporné skutkové otázky
zredukovat pouze na otázku týkající se místa, kde k převzetí písemnosti došlo.
Při právním hodnocení dané věci je nutno vycházet z ustanovení §31 odst. 8 písm. a)
daňového řádu, dle kterého správce daně prokazuje doručení vlastních písemností daňovému
subjektu. Důkazní břemeno tedy v těchto případech tíží nikoli daňový subjekt, ale správce
daně; zákon nicméně nestanoví způsob, jakým má být toto doručení prokázáno. V nesporných
případech bude tímto průkazem nepochybně řádně vyplněná dodejka (§46 vyhlášky), ta však
(narozdíl od doručenky, za kterou ji nesprávně terminologicky zaměnil městský soud) není
veřejnou listinou a není tedy presumována správnost údajů v ní uvedených. Nejvyšší správní
soud si je přitom plně vědom dikce ustanovení §17 odst. 2, věty první daňového řádu,
dle kterého dokladem o doručení písemnosti příjemci je řádně vyplněná doručenka. Toto
zákonné ustanovení nicméně reflektuje právní úpravu poštovních služeb platnou v době
nabytí účinnosti daňového řádu; tehdy účinná vyhláška Federálního ministerstva dopravy
a spojů č. 79/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů, ve znění pozdějších
předpisů doručenky jako doplňkovou poštovní službu upravovala (§26 a navazující příloha
č. 5 této vyhlášky). V souladu s tehdejší soudní judikaturou byly řádně vyplněné doručenky
považovány za veřejné listiny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998,
sp. zn. 2 Cdon 1532/97, in Soudní judikatura č. 8/1998, pořadové číslo 127). Ve světle
recentní právní úpravy je však toho ustanovení obsoletní, neboť s účinností nového zákona
č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů (1. 7. 2000) byl institut
doručenek, coby doplňkové služby obecně poskytované držitelem poštovní licence, vypuštěn.
Nadále používané dodejky, případně po dočasnou dobu též stávající doručenky [§46 odst. 2
písm. a) vyhlášky] mají již povahu listin soukromoprávních, neboť zde není žádný právní
předpis, který by je za veřejnou listinu prohlašoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005 – 82, dostupný na www.nssoud.cz). Vzhledem
k tomu, že pro doručování v daňovém řízení nebyla použita speciální úprava,
která by existenci a používání doručenek zakotvovala (obdobně jako je tomu v občanském
soudním řízení), lze uzavřít, že doručenka je pouze jedním z důkazních prostředků, jimiž lze
prokázat skutečnost, zda došlo k doručení písemnosti správce daně či nikoli (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006, č. j. 1 Afs 43/2005 –103, dostupný
na www.nssoud.cz).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je tedy zřejmé, že vzniknou-li pochybnosti
o správnosti údajů uvedených v dodejce použité u písemnosti doručované daňovému subjektu,
je na správci daně, aby je vyvrátil (tedy aby „prokázal doručení vlastních písemností
daňovému subjektu“, jak mu to ukládá §31 odst. 8 písm. a) daňového řádu).
V projednávané věci není mezi účastníky sporu v tom, že předmětnou písemnost dne
24. 3. 2003 převzala Mgr. M., která nebyla pracovníkem žalobce a neprokazovala se při tomto
převzetí oprávněním k přebírání písemností za žalobce. Městský soud přitom zcela správně
dovodil, že i za této situace by mohlo být provedené doručení právně účinné, a to za situace,
bylo-li by prokázáno, že údaj uvedený na dodejce, dle kterého došlo k převzetí písemnosti na
podatelně žalobce, odpovídá skutečnosti. Za situace, kdy žalobce tuto skutečnost rozporuje
(namítá dokonce, že žádnou podatelnou nedisponuje), shoduje se Nejvyšší správní soud zcela
s názorem městského soudu, dle kterého tato sporná otázka nebyla v průběhu předcházejícího
daňového řízení dostatečně objasněna. Stěžovatel se totiž spokojil pouze s vyjádřením
doručovací pošty, aniž by z něj však bylo patrno, jakým způsobem bylo ověřeno převzetí
písemnosti právě v prostorách podatelny žalobce, či dokonce samotná existence této
podatelny. Zde je přitom nutno upozornit, že zmiňované vyjádření je pouze sdělením
poskytnutým správci dani poskytovatelem poštovních služeb ve smyslu §34 odst. 12
daňového řádu a není tedy nikterak presumována jeho věcná správnost. Pro daňové orgány
tedy není závazným podkladem, který by nemohly podrobit vlastnímu hodnocení, a to
zejména v kontextu případně dalších provedených důkazů. Jestliže stěžovatel nevyužil
k prokázání sporné skutečnosti možnosti provedení dalších důkazů (např. svědeckých
výpovědí, místního šetření, apod.), rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci.
Poukazuje-li konečně stěžovatel na další okolnosti věci, jako je způsob přebírání
jiných písemností žalobcem či pochybnosti o skutečné roli Mgr. M. při přebírání písemnosti,
nelze jeho názor o účelovosti procesního postupu žalobce i jím použité argumentace
odmítnout bez dalšího jako irelevantní. I přesto však pro posouzení sporné otázky doručení
bude mít rozhodující význam právě zjištění, zda předmětná písemnost byla Mgr. M. převzata
v prostorech žalobce či nikoli; bude-li prokázáno, že k doručení došlo způsobem uvedeným
na dodejce, postačí toto zjištění k závěru o řádně provedeném doručení, bez ohledu na další
okolnosti věci.
Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
bez nařízení jednání v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo
na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce,
tomu byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 4800 Kč, a to za dva úkony právní
služby (převzetí zastupování v řízení o kasační stížnosti a podání vyjádření) po 2100 Kč (§7,
§9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů) a dvě
paušální náhrady jeho hotových výdajů po 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu