ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.205.2006
sp. zn. 2 Afs 205/2006 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: D., spol. s r. o.
zastoupeného JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou se sídlem Nádražní 188, Rožnov pod
Radhoštěm, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006,
č. j. 30 Ca 218/2004 - 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006, č. j. 30 Ca 218/2004 - 46,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podano u kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud zamítl jeho žalobu proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 7. 2004,
č. j. 312/04/FŘ/130. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne 11. 9. 2003,
č. j. 54097/03/405921/0737, o dodatečném vyměření daňové povinnosti na dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období květen 1999 ve výši 137 390 Kč.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nejprve tvrdí, že není pravdou, že nepředložil další důkazní prostředky,
které by podpořily jeho argumentaci ohledně uskutečnění zdanitelného plnění, a v tomto
směru poukazuje na vzorky vyhotovených reklamních materiálů, předané správci daně dne
3. 2. 2003, a dále na písemné sdělení od provozovatele výstaviště v Českých Budějovicích
o tom, že se výstava v předmětném období konala. Dne 31. 3. 2003 stěžovatel předložil
správci daně kopii zprostředkovatelské smlouvy s firmou W. Není rovněž pravdou, že ing. A.
(obchodní ředitel firmy M. p. K., spol. s r. o.) do protokolu o ústním jednání dne 5. 4. 2004
uvedl, že ohledně výběru dodavatele získali kontakt na stěžovatele od společnosti V., spol. s r.
o., když ve skutečnosti řekl, že se pouze „domnívá“, že kontakt vzešel z této firmy, jelikož
výběrem informačního systému se zabývali zaměstnanci firmy. Obdobně ředitel firmy V. G.
ing. R. do protokolu neuvedl, že dodavatele informačních systémů získali přes inzerát, nýbrž
že „pravděpodobně jsme měli inzerát“, což si již nepamatuje. Není ani pravdou, že stěžovatel
neuváděl uskutečnění výstavy C. v termínu od 7. do 9. 6. 1999, jelikož toto tvrzení doložil již
dne 18. 8. 2003. K vystavení daňového dokladu stěžovatel uvedl, že podle ustanovení §9
odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v relevantním znění, se v případě
služeb zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem vystavení daňového dokladu, takže
není rozhodné, že daňový doklad byl vystaven ještě před uskutečněním zdanitelného plnění.
Není prý ani pravdou, že stěžovatel nedoložil smlouvu o zprostředkování ze dne 27. 2. 1998,
když tak učinil již dne 31. 1. 2003. Stěžovatel konečně uvádí, že krajský soud se vůbec
nezabýval jeho námitkami obsaženými v odvolání a v žalobě.
Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením rozhodné právní otázky krajským soudem.
V podáních doručených krajskému soudu totiž nejsou uvedena nová skutková tvrzení,
nýbrž jsou zde toliko opětovně rozporována tvrzení správce daně i žalovaného. Veškerá
podání ke krajskému soudu se údajně váží ke skutkovému stavu objektivně existujícímu
v době vydání rozhodnutí žalovaného, pouze podání ze dne 17. 1. 2005 se týká skutkové
okolnosti pozdější, a to proto, že tento důkaz byl proveden až po vydání tohoto rozhodnutí.
K důkaznímu prostředku – protokolu ze dne 21. 10. 2004 – stěžovatel uvádí,
že jej nemohl předložit dříve proto, že te nto úkon byl proveden teprve na základě rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 9. 2004. Toto rozhodnutí ostatně svědčí i o tom, že byly porušeny
zásady daňové kontroly.
Ze všech popsaných důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu
zrušit.
III.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v případě vzorků reklamních
materiálů se jednalo o výstupy vytištěné z počítače stěžovatele, které neprokazovaly plnění
poskytnuté dodavatelem W., spol. s r. o. Originální letáky stěžovatel nepředložil, protože prý
byly použity v celém rozsahu. Námitku ohledně prokázání konání výstavy C. označil
žalovaný za účelovou, jelikož písemné sdělení provozovatele výstaviště v Č. B. v daňovém
řízení předloženo nebylo a teprve v žalobě stěžovatel uvedl, že se jednalo o výstavu v termínu
od 7. – 9. 6. 1999. V daném případě se však jedná o uznání zdanitelného plnění podle faktury
za zabezpečení obchodně reklamního zastoupení stěžovatele na výstavě v termínu 12. -
15. 5. 1999. Z tvrzení o předložení zprostředkovatelské smlouvy s W. prý není patrno, o jakou
smlouvu se jedná, jelikož v daňovém řízení předložil smlouvu ze dne 1. 3. 1999, při ústním
jednání dne 2. 3. 2003 sdělil, že si nevzpomíná, co by jako důkaz ještě mohl doložit, a
v žalobě zmiňuje smlouvu uzavřenou dne 27. 2. 1998, nicméně takovou smlouvu nepředložil.
K úkonům provedeným v rámci dožádání žalovaný uvedl, že jako důkazní prostředek byl
použit pouze protokol o ústním jednání obsahující svědeckou výpověď, o jejímž konání byl
stěžovatel informován.
Protože žalovaný považuje napadený rozsudek krajského soudu za správný a vydaný
v souladu se zákonem, navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V.
Z obsahu správního spisu ke stížnostním námitkám plyne, že stěžovateli
byla na základě výsledků daňové kontroly (viz zpráva ze dne 19. 8. 2003,
č. j. 53548/02/405930/0150) dodatečně vyměřena DPH za zdaňovací období květen 1999
ve výši 137 390 Kč (dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí
č. j. 54097/03/405921/0737). Důvodem tohoto rozhodnutí bylo neuznání nároku na odpočet
daně u faktur č. 99FV1027, vystavených dodavatelem W., spol. s r. o., datum uskutečnění
plnění 17. 5. 1999, základ daně 224 500 Kč plus 49 390 Kč DPH. Předmětem plnění mělo být
zabezpečení obchodně reklamního zastoupení stěžovatele na výstavě C. Č.B. ve dnech 12.-
15. 5. 1999. Dále se jednalo o neuznání nároku na odpočet faktury č. 99FV1034, datum
uskutečnění plnění 25. 5. 1999, základ daně 400 000 Kč plus 88 000 Kč DPH. Předmětem
plnění bylo zprostředkování.
Z obsahu protokolu o výslechu svědka ing. A. z 5. 4. 2004 plyne, že jmenovaný
nevyloučil, že pracovníci M. p. K., spol. s r. o. nebyli v kontaktu se stěžovatelem na různých
výstavách, že nedošlo k předání reklamních materiálů, a dále sdělil, že uzavřené smlouvy jsou
výsledkem marketingové a obchodní politiky.
Obsahem správního spisu je rovněž řada faktur, předložených stěžovatelem,
z nichž plyne uskutečnění řady zdanitelných plnění v roce 1999.
V písemném vyjádření (příloha k protokolu ze dne 14. 3. 2002) stěžovatel uvedl,
že předmětem plnění u faktury č. 99FV1027 bylo zabezpečení obchodně reklamního
zastoupení na výstavě v Českých Budějovicích ve dnech 12. -15. 5. 1999; faktura č. 99FV1034
se týkala zprostředkování dlouhodobé práce v zahraničí pro firmu G. na základě
zprostředkovatelské smlouvy z 25. 3. 1999.
Ze smlouvy o spolupráci uzavřené mezi stěžovatelem a zhotovitelem W., spol. s r. o.
ze dne 1. 3. 1999 dále plyne, že zhotovitel se zavázal k zajištění propagace stěžovatele na
celém území ČR a v zahraničí, a to ke kompletní reklamní a propagační činnosti na
výstavních akcích, k další reklamní činnosti dle požadavků objednatele a ke zprostředkování
obchodních kontaktů a softwarových zakázek.
Finanční úřad ve Valašském Meziříčí rozhodnutím ze dne 11. 9. 2003,
č. j. 54097/03/405921/0737, o dodatečném vyměření daňové povinnosti na dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období květen 1999 stěžovateli doměřil částku ve výši 137 390 Kč.
Žalovaný v odůvodnění citovaného rozhodnutí, kterým zamítl odvolání proti tomuto
rozhodnutí, vycházel z výslechu zástupce V.Č. B., a. s., podle něhož poslední výstava C. se
konala v roce 1998, a protože v roce 1999 se již nepořádala, nemohlo dojít ani k pronájmu
prostor. Dokazováním bylo dále zjištěno, že obchodní kontakty mezi stěžovatelem a
společností V.-G. byly navázány již v roce 1998, takže ke zprostředkování nemohlo dojít na
základě smlouvy uzavřené stěžovatelem s W., spol. s r. o. teprve následující rok.
VI.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů
obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle písm. a) lze podat kasační
stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném p osouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení; podle písm. b) pro vady správního řízení a podle písm. d)
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
VIa)
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačním důvodem zakotveným
pod písm. d) s. ř. s., jelikož již z povahy věci je zřejmé, že pokud by napadený rozsudek
krajského soudu byl skutečně nepřezkoumatelný, musel by být zrušen, a to bez nutnosti
zkoumat případné naplnění kasačních důvodů dalších. U nepřezkoumatelného rozhodnutí
totiž nelze hodnotit správnost posouzení relevantních právních otázek ani vady správního
řízení, nýbrž je nutno takovéto rozhodnutí zrušit a otevřít tím soudu procesní prostor
pro vydání rozhodnutí nového, jež nebude zmíněným deficitem postiženo.
Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
Ústavního ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, zveřejněný pod č. 155 ve svazku č. 35
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ) jedním z principů, představujícím součást práv a
na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky
odůvodnit (ve správním soudnictví viz ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního
soudu v Praze, např. v jeho rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 (zveřejněno
v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994 a ve Správním právu č. 2/1994,
str. 90) a našla svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74,
rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 7 Afs 3/2003 – 93, vše www.nssoud.cz). Této judikatuře je společné, že není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ
jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto argumentací účastníka
pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních
aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.
Nejvyšší správní soud se proto, vycházeje ze shora předestřených obecnějších úvah
(viz také rozsudek sp. zn. 2 Afs 24/2005, in: www.nssoud.cz), zabýval, zda napadený
rozsudek krajského soudu obstojí v konfrontaci s uvedenými požadavky. V tomto směru
z obsahu žaloby ze dne 13. 9. 2004 zjistil, že stěžovatel uplatnil následující námitky:
- žalovaný nepřihlédl k tomu, že výstavu C. 1999 nepořádalo výstaviště Č. B., leč externí
firma C. – C., čemuž odpovídala i vystavená faktura,
- nikdy stěžovatel netvrdil, že b yl přímým účastníkem akce s pronájmem výstavní plochy
a stánku, nýbrž jednalo se o doprovodnou reklamní akci,
- s firmou W., spol. s r. o. byla smlouva o spolupráci – zprostředkování uzavřena již dne
27. 2. 1998, k čemuž však správce daně nepřihlédl,
- ředitel společnosti V. – G. ing. R. nemohl vědět, že kontakt a zakázku zprostředkovala
firma W., neboť ta tak učinila přes jiné kontakty, které jsou součástí její obchodní
strategie,
- ohledně použití zdanitelného plnění pro dosažení obratu stěžovatel uvedl, že byly
sjednány další zakázky s dlouhodobými partnery i zakázky nové, přičemž z povahy věci
nelze z jednotlivé akce určit nového zákazníka,
- správce daně si z nových zákazníků vybral pouze M. p. K., spol. s r. o. a jako svědka jeho
statutárního zástupce ing. A.. Ten však zjevně nemůže být informován a pro něj tak
okrajové a úzce odborné oblasti, navíc protokol ze dne 5. 4. 2004 je v příkrém rozporu
s odůvodněním rozhodnutí žalovaného a ve skutečnosti svědek uvedl, že výběrem
informačního systému se zabývali jmenovaní zaměstnanci firmy a že se domnívá, že
kontakt vzešel z firmy W., spol. s r. o., která se však zabývá toliko školením a nikoliv
informačními systémy. Pokud žalovaný uvedl, že ing. A. nepotvrdil, že jeho firma získala
kontakt na stěžovatele od W., spol. s r. o., nemohl tak učinit prostě proto, že se ho na to
nikdo nezeptal,
- stěžovatel zpochybnil závěr žalovaného, že z neexistence expozice, stánku a smlouvy
s provozovatelem veletrhu plyne nemožnost její prezentace a propagace,
- reklamní akce uskutečněné v roce 1998 a 1999 se pozitivně projevily
v čistém obratu stěžovatele, který se v tomto období zvýšil o 2/3 (1996-97 – 14 mil. Kč,
1998 - 23 mil. Kč, 1999 – 25 mil. Kč), k čemuž nebylo vůbec přihlédnuto, ačkoliv právě
z této skutečnosti plyne účinnost reklamní kampaně.
Krajský soud v Brně následně usnesením ze dne 11. 10. 2004, č. j. 30 Ca 218/2004-21,
vyzval stěžovatele k doplnění žaloby tak, aby byla uvedena konkrétní ustanovení porušených
právních předpisů.
Na to zareagoval stěžovatel podáním ze dne 26 . 10. 2004, v němž namítl porušení
ustanovení §16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, které spatřoval ve využití dožádání u jiného
finančního úřadu. Dále žalovaný neumožnil stěžovateli seznámit se s důkazními prostředky,
uvedenými ve zprávě o daňové kontrole, což představuje porušení ustanovení §23 odst. 1
daňového řádu. V nesprávném vyhodnocení stěžovatelem předložených důkazních prostředků
došlo k porušení §2 odst. 3 daňového řádu a také §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty („zákon o DPH“). Stěžovatel uvedl rovněž porušení ustanovení §1 odst. 2,
§2 odst. 1 a 7, §16 odst. 1 a §50 daňového řádu. Konkrétně namítl zejména porušení zásad
provádění důkazů.
Na obsah předestřené žaloby krajský soud zareagoval pouze jedním odstavcem sv ého
odůvodnění, v němž uvedl, že stěžovatel neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění
ve smyslu ustanovení §19 odst. 1, 2 zákona o DPH. Za průkazné nelze považovat předložení
faktur a smlouvy z 1. 3. 1999 a ani zvýšení čistého obratu. Zástupce společnosti M. p. K.,
spol. s r. o. uvedl, že do kontaktu se stěžovatelem vstoupil z jiných důvodů a zástupce
společnosti V. – G. vznik kontaktu nepotvrdil. Správcem daně bylo zjištěno, že výstava C. se
v roce 1999 v Č. B. vůbec nekonala. Pokud stěžovatel namítal, ž e byli správcem daně
vyslýcháni nekompetentní a neinformovaní svědci, bylo na daňovém subjektu (stěžovateli),
zatíženém důkazním břemenem, aby navrhl výslech takových svědků, kteří by dosvědčili jím
tvrzené skutečnosti.
K doplnění žaloby ze dne 26. 10. 2004 krajský soud uvedl, že k němu nemohl
přihlížet, jelikož v něm obsažená skutková tvrzení a předkládané důkazní prostředky byly
uplatněny opožděně (§71, §72 s. ř. s.). Nepřihlédl proto ani k protokolu o ústním jednání
ze dne 21. 10. 2004, jelikož soudem prováděné dokazování směřuje ke zjištění skutkového
stavu, jaký zde byl v době rozhodnutí správního orgánu (§75 odst. 1, §77 s. ř. s.).
K otázce vymezení žalobních bodů se již dříve vyjádřil zdejší soud, a to tak (rozsudek
sp. zn. 2 Azs 54/2007, in: www.nssoud.cz), že „za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit
se o jeho doplnění a upřesnění, nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť
i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že žalobce má napadené správní rozhodnutí
z určitého důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto – ve prospěch žalobce
extenzívním - výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu
k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Koncentrace žalobních bodů daná lhůtou pro jejich uplatnění nemůže být totiž
vykládána tak, že by pro žalobce vytvářela překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom,
co ze svých námitek pro žalobou napadenému rozhodnutí se mu podařilo procesně účinným
způsobem uplatnit a co nikoli. Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové
fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního
rozhodnutí, tak, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost
řízení.“
Z konfrontace podané žaloby a odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že krajský
soud dospěl k závěru o neprokázání uskutečnění zdanitelného plnění, když stěžovatelem
předložené důkazní prostředky (faktury, smlouva) shledal neprůkaznými. Ke shora
předestřené žalobní argumentaci stěžovatele se však v podstatě téměř nevyjádřil:
- zcela ponechal stranou tvrzení, že výstavu C. 1999 nepořádalo výstaviště Č.B., leč externí
firma C. – C.,
- nezaujal stanovisko k tvrzení, že stěžovatel nebyl přímým účastníkem akce s pronájmem
výstavní plochy,
- nereagoval na tvrzení o uzavření smlouvy o spolupráci s W., spol. s r. o.,
- nevyjádřil se k tomu, že si z nových zákazníků správce daně vybral pouze M. p. K., spol.
s r. o. a nereagoval na namítané okolnosti výpovědi ing. A.,
- opomenul komentovat tvrzení stěžovatele, že ředitel V.-G. ing. R. nemohl vědět o
zprostředkování firmou W.
Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je natolik
nedostačující, jelikož nereaguje na jednotlivé žalobní body, že je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a proto muselo být
zrušeno.
Formulace i rozsah relevantní části odůvodnění krajského soudu totiž v podstatě
svědčí jen o tom , že krajský soud plně přebral závěry žalovaného, aniž však blíže odůvodnil,
proč tak učinil. Takovýto postup však - do důsledků vzato - znamená zbytečnost správního
soudnictví, jelikož jeho úkolem je kontrola činnosti veřejné správy, což nemůže být naplněno,
jestliže se správní soud namísto této skutečné kontroly omezí na převzetí závěrů správních
orgánů. Jakkoliv tedy si lze představit, že skutkové a právní závěry správního orgánu mohou
být natolik perfektní a přesvědčivé, že jejich bližší rozvádění by by lo zjevně nadbytečné,
nemůže takto správní soud postupovat tehdy, pokud jsou žalobou tyto závěry zásadním
způsobem zpochybněny. Za takovéto konstelace by totiž došlo k faktické eliminaci soudního
přezkumu.
Z obdobných důvodů Nejvyšší správní soud nemůže přijmout ani právní názor
krajského soudu, obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku, že „dodatečné dokládání
takovýchto ve správním řízení nepředložených důkazů až před soudem musí soud odmítnout“.
Je totiž třeba od sebe odlišovat dvě skutečnosti: na stra ně jedné samozřejmě platí, že soud
přezkoumává napadené správní rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). K objasnění tohoto skutkového
a právního stavu je však rozhodující soud oprávněn zopakovat nebo i doplnit důkazy
provedené správním orgánem (§77 odst. 2). Jakýkoliv jiný výklad, tzn. včetně toho,
který použil krajský soud v nyní projednávané věci, totiž popírá smysl tzv. plné jurisdikce
ve správním soudnictví.
Lze tak uzavřít, že i v případě přezkumu výsledků daňového řízení byl krajský soud
povinen vypořádat se s navrženými důkazními prostředky a posoudit jejich relevanci,
nikoliv je paušálně odmítnout. Pokud tak neučinil, zatížil svoje řízení vadou.
Jak plyne z ustálené judikatury zdejšího soudu (rozsudek sp. zn. 5 Afs 14/2004,
in: č. 618/2005 Sb. NSS), „ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu
dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí
vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec
zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce.
Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního
orgánu.“
VIb)
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že si je vědom skutečnosti, že rozsudky ze dne
12. 7. 2007, sp. zn. 7 Afs 4/2007 a 7 Afs 5/2007, zamítl rozsudky Krajského soudu v Brně,
jimiž byla přezkoumána rozhodnutí finančních orgánů týkající se stejného stěžovatele a stejné
daně, vyměřené za jiné zdaňovací období. Rozhodující senát zdejšího soudu proto vážil,
zda není dán důvod pro postup podle ustanovení §17 s. ř. s., tzn. pro přerušení řízení
a postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu. Dospěl k závěru, že důvod pro tento
postup dán není.
Vycházel z toho, že jedním z vůdčích principů rozhodovací činnosti soudu musí být
jednota a předvídatelnost, tj. účastníci řízení mají legitimní právo očekávat, že ve skutkově
a právně srovnatelných případech bude soud postupovat myšlenkově konzistentním
způsobem. V obou shora citovaných kasačních stížnostech stěžovatel rovněž argumentoval
nepřezkoumatelností napadených rozsudků krajského soudu a lze proto tvrdit,
že pokud by tato argumentace dopadala na zcela srovnatelné případy, bylo by namístě využít
postupu dle citovaného ustanovení s. ř. s. Jak však vyplývá z obsahu obou žalob a následných
rozsudků krajského soudu, vydaných v těchto věcech, jedná se o případy překrývající
se pouze do určité míry, jelikož některé žalobní body v těchto žalobách byly zcela odlišné,
než je tomu v nyní projednávané věci a některé zde naopak obsaženy nejsou, a také reakce
krajského soudu na uplatněné žalobní body je rozdílná. Jakkoliv se tedy jedná o daňová
rozhodnutí vydaná na základě stejné daňové kontroly, týkají se všechny tři prezentované
případy daňové uznatelnosti rozdílných faktur, vystavených na plnění za jiné období a za jiné
akce (konané na jiných místech).
Pokud by za těchto okolností rozhodující 2. senát Nejvyššího správního soudu
aktivoval rozšířený senát, šlo by ve skutečnosti nikoliv o sjednocování odlišného právního
názoru, pro který je tento postup zákonem předvídán, nýbrž o zpětnou revizi procesního
postupu 7. senátu při rozhodování citovaných věcí, k čemuž Nejvyšší správní soud nemá
kompetenci.
VII.
Ze shora popsaných důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně jako nepřezkoumatelný. Tím současně krajskému soudu otevírá
procesní prostor pro vydání nového, tentokrát již procesně bezvadného rozhodnutí,
v němž se dostačujícím a přesvědčivým způsobem vypořádá se všemi uplatněnými žalobními
námitkami a také s navrženými důkazy.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu