ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.50.2006
sp. zn. 2 Afs 50/2006 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem Táborská 922, Mladá
Boleslav, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze se sídlem Žitná 12, Praha 2, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2005, č. j. 6
Ca 223/2005 - 29,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2005, č. j. 6 Ca 223/2005 - 29,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud zastavil řízení ve věci žaloby
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 6. 2005,
č. j. 4892/05-130. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 9. 2004, č. j. 91211/04/048911/2009, kterým
byl stěžovateli za zdaňovací období červen 2000 stanoven nadměrný odpočet ve výši
35 520 Kč, a současně též proti rozhodnutí ze dne 28. 2. 2003, č. j. 8436/02-130, kterým byla
žalovaným nařízena obnova řízení ve věci vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období červen 2000.
Protože při podání žaloby nebyl zaplacen soudní poplatek ve výši 2000 Kč, vyzval
městský soud stěžovatele k jeho zaplacení výzvou ze dne 13. 9. 2005, doručenou právnímu
zástupci stěžovatele Mgr. Přemyslu Hašlarovi dne 20. 9. 2005 (č. l. 26).
Stěžovatel však ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil a proto městský soud
napadeným usnesením zastavil řízení [§47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní („s. ř. s.“) ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. d), e) s. ř. s., tzn. nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu a nezákonnost rozhodnutí
o zastavení řízení. Namítá totiž, že předmětná výzva k uhrazení soudního poplatku byla
doručena toliko právnímu zástupci stěžovatele a nikoliv stěžovateli samotnému. Stěžovatel
však upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 17. 1. 2002,
sp. zn. III. ÚS 169/01, nález ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99), podle níž zaplacení
soudního poplatku představuje úkon, který má osobně vykonat žalobce, a proto bylo nutno
v daném případě příslušnou výzvu doručit též stěžovateli.
Stěžovatel dále uvádí, že dne 22. 9. 2005 podal k poštovní přepravě zásilku, která
obsahovala výzvu k zaplacení soudního poplatku opatřenou kolkovými známkami ve výši
2 000 Kč. Adresátem zásilky byl Městský soud v Praze, což také dokládá fotokopií podacího
lístku. Z něj je patrno, že dne 22. 9. 2005 byla na poštu 293 01 Mladá Boleslav 1 podána
listovní zásilka o hmotnosti 0,008 kg, kde jako odesílatel je uveden stěžovatel a jako adresát
Městský soud v Praze, pracoviště Praha 1, Hybernská 18. Stěžovatel dále doložil potvrzení
fotokopii Č. p., s. p. ze dne 22. 9. 2005, potvrzující zakoupení kolkových známek v hodnotě
2 000 Kč. Stěžovatel tvrdí, že u Městského soudu v Praze není účastníkem žádného řízení,
takže je vyloučeno, aby předmětná zásilka byla určena pro jiné řízení.
Stěžovatel navrhuje napadené usnesení zrušit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s .) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci je
napadeno usnesení městského soudu o zastavení řízení, takže na tento případ plně dopadá
kasační důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který má povahu důvodu
speciálního a má tedy přednost i před namítaným důvodem obsaženým pod písm. d) cit.
ustanovení.
Stěžovatelova argumentace se dělí do dvou částí. Předně stěžovatel tvrdí, že nebyla
řádně doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, a dále namítá, že k jeho řádnému
zaplacení došlo.
K první stížnostní námitce zdejší soud pro stručnost poukazuje na svoji ustálenou
judikaturu, podle níž „povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení
účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem
není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva
k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho
zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup
k soudu“ (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 - 69,
č. 726/2005 Sb. NSS). Je tak zřejmé, že právní názor stěžovatele o povinnosti doručovat
výzvu k zaplacení soudního poplatku též žalobci Nejvyšší správní soud nepovažuje
za správný a v tomto směru je proto kasační stížnost nedůvodná.
K odkazům stěžovatele na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší
správní soud uvádí, že Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 455 a násl.) rovněž akceptoval shora vyjádřený názor,
když vyslovil, že „výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku
za natolik nezastupitelný úkon, který musí být podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu
vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž
významná pouze možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení.
Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala
výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12 2002.
Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným soudům právo vzít
dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených
v části třetí a čtvrté s. s. ř.“ Je tak dostatečně patrno, že citovaný právní názor Nejvyššího
správního soudu není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Ke druhé stížnostní námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že se nejedná o problém
právní, nýbrž výhradně skutkový. Stěžovatel totiž dokládá, že soudní poplatek za podání
správní žaloby k výzvě městského soudu řádně zaplatil, o čemž svědčí jak podací lístek
ze dne 22. 9. 2005, který prokazuje, že stěžovatel zaslal Městskému soudu v Praze písemnost,
o níž tvrdí, že byla výzvou k zaplacení soudního poplatku opatřenou kolkovými známkami.
Stěžovatel rovněž prokázal, že stejného dne zakoupil kolkové známky v požadované hodnotě.
Proti těmto tvrzením stojí úřední záznam (č. l. 27), že ke dni 21. 10. účtárně městského
soudu nebyl uhrazen soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a také skutečnost, že součástí spisu
není výzva opatřená kolkovými známkami, o níž stěžovatel tvrdí, že ji městskému soudu
zaslal.
K výzvě Nejvyššího správního soudu, aby se Městský soud v Praze k uvedeným
skutkovým tvrzením stěžovatele vyjádřil, tzn. zejména aby bylo prověřeno, zda v předmětné
době byla zmíněná zásilka skutečně doručena a co bylo jejím obsahem, tj. zda se jednalo
o podání v této věci či ve věci jiné, zda se v ní nacházely kolkové známky apod., oslovený
soud sdělil, že dne 4. 10. 2005 přijal zásilku z Mladé Boleslavi, což vyplývá z úhrnného
dodacího lístku. Žádná další identifikace zásilky však na tomto dokladu uvedena není a není
proto možno prověřit, zda se skutečně jedná o zásilku určenou k č. j. 6 Ca 223/2005, co bylo
jejím obsahem a zda se v ní nacházely předmětné kolkové známky.
Při hodnocení těchto skutkových okolností vycházel Nejvyšší správní soud
ze skutečnosti, že právo na přístup soudu představuje ústavně zaručené základní právo
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a že odepření tohoto přístupu (denegatio iustitiae)
dosahuje protiústavní dimenze. V těchto případech je proto namístě vždy velmi bedlivě vážit,
zda byly splněny podmínky řízení, a v pochybnostech se přiklonit spíše k meritornímu
rozhodování než k procesnímu ukončení řízení. To platí zejména tehdy, kdy meritorním
soudním přezkumem je posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy,
tzn. poskytování ochrany fyzickým a právnickým osobám proti veřejné moci,
a kdy se nejedná o typ řízení, v němž se rozhoduje o vzájemných právech a povinnostech
většího počtu soukromých subjektů.
Jestliže tedy v daném případě stěžovatel hodnověrným způsobem vyvrací, že soudní
poplatek k výzvě soudu řádně nezaplatil, a v tomto směru unesl svoje důkazní břemeno, které
městský soud nebyl schopen vyvrátit, je namístě napadené usnesení městského soudu
o zastavení řízení zrušit jako nezákonné. Je pak věcí městského soudu, aby znovu vyhodnotil
splnění procesních podmínek řízení a pokud shledá, že splněny byly, aby se podanou žalobou
zabýval věcně.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná
a napadené usnesení Městského soudu v Praze je nezákonné ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu