ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.52.2006:86
sp. zn. 2 Afs 52/2006 - 86
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Bohuslava Hnízdila, JUDr. Milana Kamlacha,
JUDr. Michala Mazance, JUDr. Václava Novotného a JUDr. Marie Turkové právní věci
žalobce: Č. p., a. s. zast. JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 16,
Praha 1, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha se sídlem Washingtonova 11, Praha 1,
v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne
14. 9. 2005, č. j. 9 Ca 18/2004 - 43 a č. j. 9 Ca 16/2004 - 49,
takto:
Věc se vrací k projednání a rozhodnutí druhému senátu.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze, kterými byly zamítnuty
jeho žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2003, č. j. 2563/03-21, a ze dne
30. 10. 2003, č. j. 2574/03-21. Těmito rozhodnutími žalovaný zamítl stěžovatelova odvolání
proti platebnímu výměru č. 89/2002 vydanému Celním úřadem v Mělníku dne 11. 11. 2002,
kterým mu byl vyměřen celní dluh ve výši 79 475 Kč, z toho clo 16 060 Kč a DPH 63 415 Kč
podle §140 odst. 2 a §241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon; a proti
platebnímu výměru č. 100/2002 vydanému Celním úřadem v Mělníku dne 11. 11. 2002,
kterým byl stěžovateli vyměřen celní dluh ve výši 72 171 Kč, z toho clo 14 584 Kč
a DPH 57 587 Kč. podle stejného zákona.
Kasační stížnosti mj. obsahovaly námitku, že městský soud nesprávně posoudil právní
otázku možnosti aplikace ust. §241a písm. b) celního zákona. Podle tohoto ustanovení
se za nedostatky, které mají zásadní vliv na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim
podle §241 nepovažuje nedbalost příslušné osoby. Toto ustanovení nebylo součástí celního
zákona v době vzniku dluhů, ale bylo jeho součástí v době jejich vyměření.
Žalovaný i městský soud ve svých rozhodnutích brali toto ustanovení v úvahu, dospěli
však, byť každý z jiného důvodu, k závěru, že stěžovatel podmínky pro jeho užití nesplňuje.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 5 Afs 68/2005 - 68
(žalobce České přístavy, a. s.), vyslovil k obdobné kasační námitce následující právní názor:
„Stěžovatelem namítané ustanovení §241a písm. b) nebylo v rozhodné době
do celního zákona vtěleno. Do celního zákona bylo zapracováno na základě novely celního
zákona (zákon č. 1/2002 Sb.) a nabylo účinnosti až dne 1. 7. 2002. S ohledem na výše uvedené
se tak kasační námitka stěžovatele spočívající v porušení výše uvedeného ustanovení jeví
jako irelevantní, když v době vzniku celního dluhu jej nebylo možno aplikovat. Taktéž městský
soud shodně formulovou žalobní námitku stěžovatele nebyl povinen přezkoumávat a zabývat
se tím, zda se v projednávané věci stěžovatel dopustil nedbalosti, či nikoli. V rozhodné době
celní zákon neupravoval podmínky, za kterých celní dluh dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a)
celního zákona nevzniká a celní dluh tak vznikl naplněním dikce ustanovení §241,
tzn. samotným porušením povinnosti bez ohledu na to, jakým způsobem byla tato povinnost
porušena. Liberační důvody ve vztahu k odpovědnosti za porušení povinností hlavního
povinného (ustanovení §140 odst. 2 celního zákona) celní zákon neupravoval.“
Z toho je zjevné, že celní ředitelství a městský soud o aplikovatelnosti
tohoto liberačního důvodu neměly žádné pochyby (byť jeho naplnění nepřisvědčily) a popřel
ji teprve Nejvyšší správní soud; ovšem jen s poukazem na neúčinnost předmětného
ustanovení v době vzniku celního dluhu.
Druhý senát předložil tuto právní otázku podle §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu,
neboť měl za to, že citovaný právní názor pátého senátu není správný. Oporu pro svůj postup
nacházel jednak v přechodném ustanovení čl. II. bod 5. zákona č. 1/2002 Sb., podle něhož
„řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona
s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních předpisů.“ Dalším
argumentem proti názoru vyjádřenému pátým senátem byla skutečnost, že i když se nejednalo
o řízení deliktní, bylo vyměření cla v obou případech důsledkem porušení povinností,
a i když je pro výši cla v zásadě rozhodná právní úprava platná v době vzniku dluhu,
nelze podle názoru druhého senátu, při rozhodování o jeho vyměření nevzít v úvahu liberační
ustanovení, které mezitím bylo do zákona vneseno.
Návrhem dotčený pátý senát předložil rozšířenému senátu písemné vyjádření,
v němž jednak označil za nesprávnou argumentaci přechodným ustanovením zákona
č. 1/2002 Sb., neboť podle jeho názoru řízení zahájené propuštěním do režimu tranzitu končí
okamžikem, kdy mělo být zboží předloženo celnímu úřadu určení a nikoliv až rozhodnutím
o clu. Za rozhodné však označil, že důvodem pro vyměření cla žalobci byla skutečnost,
že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo celnímu úřadu určení vůbec předloženo,
a tedy došlo k nezákonnému odnětí zboží celnímu dohledu. Tento skutkový základ je zřejmý
ze spisu, vycházely z něho celní orgány, městský soud i Nejvyšší správní soud v dříve
rozhodovaných věcech. Rozhodný je tak den, kdy k odnětí zboží došlo a právní úprava tehdy
účinná. Pátý senát si byl vědom toho, že celní orgán vyměřil clo podle §241 celního zákona
a neodkázal ve svých rozhodnutích na ust. §240 téhož zákona, fakticky však ze skutečností
odpovídajících ustanovení §240 vycházel. Poukázal dále na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 95/96. Jestliže tedy správně jednání žalobce mělo být posouzeno podle §240
a nikoliv podle §241 celního zákona, nepřichází otázka aplikovatelnosti ustanovení §241a
písm. b) celního zákona vůbec v úvahu, neboť to se vztahuje pouze k §241 a nikoliv k §240
celního zákona.
Rozšířený senát při posouzení důvodnosti návrhu druhého senátu vycházel především
z nezpochybňovaných skutkových zjištění daného případu, neboť jejich správnost a úplnost
je základním předpokladem pro hodnocení náležitého právního posouzení věci.
Ze správních spisů k tomu bylo zjištěno, že žalobci byly vyměřeny pohledávky
celních dluhů Celním úřadem v Mělníku platebními výměry ze dne 11. 11. 2002, č. 89/2002
a č. 100/2002, a to pro nesplnění povinnosti podle §140 odst. 2 celního zákona
jako dlužníkovi podle §241 odst. 3 celního zákona, přičemž pohledávky vznikly podle §241
odst. 1 písm. a) celního zákona. Důvody v obou případech spočívaly v propuštění zboží
do režimu tranzitu, nesplnění povinnosti dopravit propuštěné zboží celnímu úřadu určení
v nezměněném stavu a v porušení ust. §140 odst. 2 celního zákona. V obou platebních
výměrech bylo zvýrazněno, že hlavní povinný (stěžovatel) neprokázal splnění povinností
vyplývajících z režimu tranzitu, tj. aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem
odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu,
s neporušenou celní uzávěrou a s připojenými doklady. Z protokolu ze dne 30. 10. 2002
je přitom zřejmé, že doklady vydané celním úřadem odeslání byly pozměněny a bylo na jejich
základě předloženo celnímu úřadu určení zcela jiné zboží. Celní úřad jednání uzavřel
s tím, že společnost České přístavy zboží celnímu úřadu nedodala, a tím porušila povinnost
plynoucí jí z ust. §140 celního zákona. V odvolacím řízení žalovaný v rozhodnutích ze dne
24. 10. 2003, č.j. 2563/03-21 a ze dne 30. 10. 2003, č. j. 2574/03-21, setrval na skutkových
zjištěních a právních závěrech prvostupňových rozhodnutích, tj. výslovně v důvodech uvedl,
že nesplnění povinností stanovených v §140 odst. 2 celního zákona má za následek vznik
celního dluhu podle §241 odst. 1 písm. a) celního zákona.
Městský soud ve svých rozsudcích ze dne 14. 9. 2005, č. j. 9 Ca 18/2004 - 43
a č. j. 9 Ca 16/2004 - 49, stál rovněž na tom, že došlo k porušení povinností v režimu tranzitu
podle §140 odst. 2 celního zákona, tedy, že ten kdo podmínky stanovené při propuštění zboží
nesplní, je dlužníkem podle §241 odst. 3 celního zákona, a že nesplněním této povinnosti
vzniká celní dluh podle §241 odst. 1 písm. a) celního zákona. O tom opakovaně vyloučil
pochybnosti a jeho závěru koresponduje i to, že vážil možnost aplikace ust. §241a celního
zákona.
Stejně tak pátý senát v návrhem citovaném rozsudku při obdobném skutkovém stavu
(rozdíly mezi jednotlivými případy jsou pouze v tom, jaké zboží bylo dodáno celnímu úřadu
určení namísto zboží propuštěného do režimu tranzitu) vycházel z toho, že není pochyb
o porušení povinnosti podle §140 odst. 2 celního zákona nepředložením zboží celnímu úřadu
určení ve stanovené lhůtě, označil za rozhodné rovněž ustanovení §241 odst. 1 písm. a)
celního zákona a dále vážil aplikovatelnost ust. §241a celního zákona, jíž, jak výše uvedeno,
vyloučil s poukazem na to, že v době vzniku celního dluhu nebylo součástí zákona.
Ze shora uvedených popisů je tedy patrné, že stěžovatel, jako hlavní povinný, zboží,
které bylo celním úřadem v r. 2000 propuštěno do režimu tranzitu, nepředložil celnímu úřadu
určení. Podle §140 odst. 2 celního zákona je hlavní povinný celnímu úřadu odpovědný
za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu; zejména je povinen zajistit,
aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené
lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými
doklady. O porušení povinností stanovených v §140 odst. 2 celního zákona není pochyb.
Otázkou však je, podle jakého ustanovení měl být vyměřen celní dluh,
resp. jak v daném případě celní dluh vznikl. Žalovaný vyšel z toho, že dlužníkem je podle
§241 odst. 3 celního zákona ten, kdo má plnit podmínky stanovené při propuštění zboží
do celního režimu, a že celní dluh vznikl nesplněním povinnosti vyplývající z režimu,
do něhož bylo zboží propuštěno ve smyslu §241 odst. 1 písm. a) celního zákona.
Jak je však uvedeno v §241 odst. 1 celního zákona, upravuje toto ustanovení pouze případy
vzniku celního dluhu v jiných případech, než jsou uvedeny v §240 celního zákona,
mají-li nedostatky zásadní vliv na správné provádění celního režimu. Postup podle §241
celního zákona tak přichází v úvahu za splnění dvou podmínek: nejedná se o případ, kdy celní
dluh vznikl podle §240 a jsou dány nedostatky zásadního vlivu na celní režim.
Podle §240 odst. 1 celního zákona celní dluh při dovozu zboží podléhajícího
dovoznímu clu vzniká jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu. Celním dohledem
je přitom podle §2 písm. j) celního zákona třeba rozumět souhrn úkonů a opatření,
kterými se zajišťuje dodržování zákonů a dalších obecně závazných právních předpisů,
jejichž provádění přísluší celním orgánům.
V daném případě nepochybně došlo k odnětí zboží celnímu dohledu. V konkurenci
ustanovení §240 a §241 je třeba v souladu se zněním zákona preferovat ustanovení §240.
Podle něho tedy vznikl celní dluh ve všech projednávaných případech. Podle §240 odst. 2
celního zákona celní dluh vznikl okamžikem odnětí zboží celnímu dohledu. Podle §251
cit. zákona, není-li tímto zákonem stanoveno jinak, vyměřuje se dovozní clo podle předpisů
platných v okamžiku, kdy celní dluh vznikl. Shodně přistoupil k posouzení právní kvalifikace
vzniku celního dluhu za situace, kdy zboží nebylo deklarantem dodáno celnímu úřadu určení
v důsledku jeho tvrzeného odcizení, i Ústavní soud v označeném nálezu ze dne 18. 7. 1996,
sp. zn. II. ÚS 95/96.
Úkolem rozšířeného senátu je sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu
a je dle §17 odst. 1 s. ř. s. oprávněn rozhodovat tam, kde mu byla věc postoupena
jeho senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného. Postoupit
rozšířenému senátu lze jak celou právní věc k rozhodnutí, tak i některou z jednotlivých
sporných otázek. Tak tomu bylo i zde. Rozšířený senát však neřeší abstraktní právní otázky
bez ukotvení ke skutkovým zjištěním posuzovaných případů. Proto také při projednávání
předložených věcí zkoumá, zda právní posouzení odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
V posuzovaném případě bylo označenou spornou právní otázkou použití či nepoužití
ustanovení §241a písm. b) celního zákona. Jak vyplývá z výše popsaných zjištění rozšířeného
senátu, možnost aplikace předmětného ustanovení vůbec nepřichází v úvahu tam, kde celní
dluh vznikl podle §240 celního zákona, jak tomu bylo v dané věci. Je však třeba dodat,
že z „napadeného“ rozhodnutí pátého senátu nebylo nesouladné právní posouzení s názorem,
který se chystal zaujmout druhý senát, zcela zřejmé, a vyplynulo teprve z jednání
rozšířeného senátu, jemuž bylo dodatečně předloženo vyjádření pátého senátu. Bez ohledu
na to však za této situace není sporná otázka, která byla druhým senátem rozšířenému senátu
předložena k posouzení, relevantní pro řešení případu. Proto rozšířený senát věc vrátil
druhému senátu k projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu