ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.60.2006
sp. zn. 2 Afs 60/2006 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
M. Ú. n. L., a. s., zastoupeného Mgr. Ing. Ludvíkem Juřičkou, advokátem se sídlem
náměstí Svobody 20, 602 00 Brno, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad
Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2005,
č. j. 15 Ca 125/2003 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1075,- Kč na náhradu nákladů
řízení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce
advokáta Mgr. Ing. Ludvíka Juřičky.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadá
shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho
rozhodnutí ze dne 3. 3. 2003, č. j. 7327-1998/120/01.
Důvodnost podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v nezákonnosti rozhodnutí
krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda mohl správce daně
zohlednit podle §16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném
znění (dále jen „d. ř.“), odčitatelnou položku podle ustanovení §34 odst. 3 písm. a) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „ZDP“) ve výši umožněné
zákonem v případě, kdy žalobce sice odčitatelnou položku podle ustanovení §34 odst. 3 písm.
a) ZDP v daňovém přiznání za rok 1998 uplatnil, ale v nižší částce. Podle stěžovatele soud
dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že z dikce ustanovení §34 odst. 3 psím. a) ZDP
skutečně vyplývá, že se jedná o fakultativní položku, kterou je možno za podmínek
stanovených tímto právním předpisem odečíst od základu daně. Z procesního předpisu
ale podle stěžovatele nevyplývá, že by správce daně nemohl tuto odečitatelnou položku
zohlednit při daňové kontrole, kdy po jejím skončení vyměřuje základ daně a daň. Stěžovatel
dále uvádí, že rozpor mezi tím, co chtěl žalobce do daňového přiznání uvést, a tím,
co skutečně uvedl, nemůže být důvodem k tomu, aby správce daně byl povinen s ohledem
na §16 odst. 8 d. ř. přihlížet ke chtěnému, ale v souladu se zákonem nerealizovanému úkonu
žalobce.
Stěžovatel tvrdí, že odčitatelná položka podle ust. §34 ZDP je fakultativní nárok
a že zákon uvádí možnost (nikoliv povinnost) ji odečíst od daňového základu, proto nemůže
být předmětem kontroly správce daně úvaha daňového subjektu vyjádřená ve výši
uplatněného odečtu vstupní ceny. Předmětem kontroly může být pouze skutečnost, zda byly
splněny podmínky pro uplatnění odečitatelné položky dle ZDP. Stěžovatel připomíná,
že určité projevy vůle jsou v daňovém řízení formalizovány. Podle ustanovení §38p ZDP
nelze v dodatečném daňovém přiznání uplatnit vyšší částky odčitatelných položek, než jaké
byly uplatněny v daňovém přiznání podaném daňovým subjektem v zákonem stanoveném
termínu, s výjimkou odčitatelných položek vztahujících se ke zvýšenému základu daně
dodatečně zjištěnému daňovým subjektem. Vyšší částku odčitatelných položek, než která byla
uvedena v daňovém přiznání podaném ve stanoveném termínu, může uplatnit pouze daňový
subjekt, a to v dodatečném daňovém přiznání, ve kterém vykáže vyšší základ daně, než který
vykázal v původně podaném daňovém přiznání. V případě, že je u daňového subjektu
provedena daňová kontrola, na základě které je zvýšen základ daně, nelze uplatnit vyšší
částky odčitatelných položek, protože zvýšení základu daně nezjistil sám daňový subjekt.
Povinností správce daně není podle stěžovatele za daňový subjekt vyhledávat všechny
možnosti, jimiž by snižoval jeho daňovou povinnost. Pouze za předpokladu, že daňový
subjekt uplatní snížení daně zákonem stanoveným způsobem, má správce daně povinnost toto
zohlednit. Žalobce mohl uplatnit odčitatelnou položku v daňovém přiznání za rok 1999,
které podal ještě před zahájením daňové kontroly. Stěžovatel dále uvedl,
že je nepravděpodobné, že by žalobce při vypracování daňového přiznání za rok 1999
nevycházel z údajů uvedených v daňovém přiznání za rok 1998, právě proto, aby zjistil,
které vzniklé nároky již byly uplatněny a které ještě může uplatnit. Podle stěžovatele
je vyloučeno, aby žalobce nezjistil, že uvedl v příslušné kolonce (resp. čtyřech kolonkách)
daňového přiznání nesprávný údaj, protože tímto omylem bylo způsobeno, že byla vyměřena
daň z příjmů právnických osob vyšší přibližně o dva milióny Kč. Povinností správce daně
není zkoumat, co chtěl daňový subjekt v daňovém přiznání uvést, ale musí vycházet z toho,
co skutečně uvedl. Stěžovatel dále odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního
soudu ohledně nemožnosti přihlédnutí ke ztrátě při daňové kontrole. Ztráta je také
odčitatelnou položkou podle ustanovení §34 ZDP a není důvod posuzovat uplatňování
odčitatelných položek zcela odlišně.
Nepřezkoumatelnost rozsudku pak stěžovatel spatřuje v tom, že soud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že ze správního spisu je zřejmé, že vůle žalobce směřovala k uplatnění
odčitatelné položky v celé výši, pouze došlo k posunutí desetinné čárky, ačkoliv pro uvedené
tvrzení není žádná opora ve správním spise. Soud postavil své rozhodnutí na skutečnosti,
že vůle žalobce uplatnit odčitatelnou položku se týkala jiné částky, než která byla skutečně
uvedena v daňovém přiznání, aniž pro to měl jakýkoliv důkaz.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
II.
Žalobce se svém vyjádření ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu
a setrvává na svém stanovisku, že stěžovatel pochybil tím, že svévolně odmítl přihlédnout
k omylu ve vyčíslení odčitatelné položky od základu daně způsobenému chybou v psaní
při přípravě přiznání za zdaňovací období roku 1998, která spočívala v tom, že byla uplatněna
částka ve výši 824 366 Kč ačkoliv správně měla být uplatněna částka ve výši 8 243 659 Kč.
Předmětem sporu podle žalobce je, zda pokud stěžovatel projevil vůli uplatnit v běžném
přiznání maximální odčitatelnou položku a z důvodu zřejmé chyby ve vyčíslení této
odčitatelné položky se tak formálně nestalo, byl správce daně oprávněn odmítnout tuto
okolnost zohlednit v rámci dodatečného stanovení daně. Žalobce je přesvědčen, že stěžovatel
se v posuzovaném případě nesprávně dovolává §38p ZDP, který na daný případ nedopadá.
Toto ustanovení stanoví pravidla pro uplatňování odčitatelných položek v dodatečném
daňovém přiznání, podaném z podnětu daňového subjektu. V posuzovaném případě se však
nejedná o další uplatnění nároku, ale o zřejmou chybu v psaní ve vyčíslení uplatňovaného
nároku. Žalobce nesouhlasí s argumentací stěžovatele ohledně možného uplatnění odčitatelné
položky v roce 1999.
III.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Rozhodnutím stěžovatele ze dne
3. 3. 2003, č. j. 7327-1998/120/01, byl k odvolání žalobce změněn dodatečný platební výměr
č. 1010000041. Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou ze dne 30. 4. 2003.
V podané žalobě žalobce namítal, že byl zkrácen na svých právech tím, že stěžovatel
ve svém rozhodnutí potvrdil rozhodnutí finančního úřadu v části týkající se neuznání
zřejmého omylu ve vyčíslení odčitatelné položky od základu daně a možnosti uplatnění
maximálně možné odčitatelné položky 10 % re-investičního odpočtu v průběhu daňové
kontroly. Žalobce také uvedl, že v rozporu s názorem vysloveným v této věci v předchozím
soudním řízení rozsudkem č. j. 16 Ca 292/2001 - 26 ze dne 24. 7. 2002 se stěžovatel
v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal s otázkou, zda se jednalo o chybu ve vyčíslení
nárokované částky či další uplatnění nároku s odkazem na to, že pro posouzení případu není
tato skutečnost relevantní.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle ust. §16 odst. 8 d. ř.
při dodatečném stanovení správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové
kontrole zjištěny. Konstatoval, že žalobce teprve po zahájení daňové kontroly zjistil, že došlo
k chybě ohledně uvedení výše odčitatelné položky na příslušném řádku tiskopisu podaného
daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob. Žalobce, vědom si toho, že nemůže
za dané situace podat dodatečné daňové přiznání, žádal správce daně o přihlédnutí k této
písařské chybě. Krajský soud dále uvedl, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že vůle
žalobce směřovala k uplatnění odčitatelné položky v celé výši, čemuž nasvědčuje údaj
na příslušné kolonce tiskopisu daňového přiznání, kde došlo k posunutí desetinné čárky.
Tvrzení žalobce koresponduje s tím, co od počátku, kdy svůj omyl zjistil, tvrdil. Krajský soud
uvedl, že s ohledem na tento konkrétní případ je toho názoru, že se nejedná o spekulativní
záměr žalobce, který by zastíral skutečný obsah právního úkonu. Nárok na uplatnění
odčitatelné položky byl oprávněný a stěžovatel neshledal nic, co by tuto skutečnost vyvracelo.
Krajský soud dále uvedl, že z procesního předpisu nevyplývá, že by správce daně nemohl
předmětnou odčitatelnou položku zohlednit při daňové kontrole. Soud proto vyjádřil
nesouhlas s názorem stěžovatele, že nemůže nahrazovat projev vůle daňového poplatníka
a rozhodovat za něj o tom, jakou výši odčitatelné položky uplatnit.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda mohl zohlednit
předmětnou odčitatelnou položkou v průběhu daňové kontroly [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
a namítá, že tvrzení krajského soudu, který v odůvodnění rozsudku uvedl, že ze správního
spisu je zřejmé, že vůle žalobce směřovala k uplatnění odčitatelné položky v celé výši, pouze
došlo k posunutí desetinné čárky, stejně jako úvaha krajského soudu, že vůle žalobce uplatnit
odčitatelnou položku se týkala jiné částky, nemají oporu ve správním spise ani provedeném
dokazování, [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V.a)
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval stěžovatelovou námitkou ohledně
nepřezkoumatelnosti kasační stížností napadeného rozsudku.
V souladu se svou konstantní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS; srov.
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oba též
dostupné na www.nssoud.cz) se Nejvyšší správní soud při hodnocení důvodnosti této
stěžovatelovy námitky zaměřil na otázku, zda je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé,
proč krajský soud považoval žalobcovy žalobní námitky za důvodné. Podle názoru zdejšího
soudu pak toto předmětný rozsudek krajského soudu splňuje.
Stěžovatel krajskému soud konkrétně vytýká závěr, že ze správního spisu je zřejmé, že
vůle žalobce směřovala k uplatnění odčitatelné položky v celé výši, pouze došlo k posunutí
desetinné čárky, ačkoliv pro uvedené tvrzení není žádná opora ve správním spise. Nejvyšší
správní soud souhlasí s tím, že toto tvrzení může působit poněkud nepřesně, neboť
do tiskopisů daňových přiznání se vyplňují čísla celá, bez desetinných čárek. Z kontextu
celého rozhodnutí je však zřetelné, z jakých důvodů dal krajský soud za pravdu žalobci, že
nesprávná částka byla skutečně vyplněna chybně a formulaci krajského soudu ohledně
posunutí desetinné čárky lze chápat jako tvrzení o chybě v řádu uvedené částky. Tento
nedostatek, spíše formulačního rázu pak nezakládá nepřezkoumatelnost předmětného
rozhodnutí krajského soudu. Z následných odstavců odůvodnění krajského soudu je pak
dostatečně zřejmé, proč krajský soud dal za pravdu tvrzení žalobce. Tato námitka stěžovatele
tudíž není důvodná.
V.b)
Meritem kasační stížnosti stěžovatele pak je posouzení otázky, zda mohl stěžovatel
při stanovení daně zohlednit žalobcův argument, týkající se chybně uvedené výše
odčitatelné položky v daňovém přiznání, tvrzený v průběhu daňové kontroly [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
Podle §34 odst. 3 písm. a) ZDP si mohou poplatníci od základu daně odečíst 10 %
vstupní ceny hmotného majetku zatříděného podle přílohy k tomuto zákonu v odpisových
skupinách 1, 2, 3 s výjimkou uvedenou v odstavci 5, jsou-li jeho prvními vlastníky.
V předmětné věci daňový subjekt ve svém daňovém přiznání v II. oddílu, řádku 240
s popisem „Odečet podle §34 odst. 3 zákona“, uvedl částku 824 366. Stejně tak v příloze
č. 1 II. oddílu, písm. F. (Odečet podle §34 odst. 3 zákona ), řádku 1 s popisem „Úhrn
vstupních cen nově pořízeného hmotného majetku, u něhož lze uplatnit podle §34 odst. 3
zákona odečet ve výši 10 % vstupní ceny“, nesprávně uvedl 8 249 659 a tamtéž v řádcích 4, 5,
8 uvedl částku 824 366, tedy ve všech případech částku o řád nižší, než kterou mohl podle
ZDP uplatnit. V průběhu daňové kontroly si pak tuto chybu uvědomil a ještě před jejím
skončením se domáhal toho, aby správce daně zohlednil nesprávný výpočet, který vedl
k uvedení o ciferný řád nižších údajů (srov. např. protokol o ústním jednání ze dne
15. 11. 2000, č. j. 171710/00/214932/6298, správní spis obsahuje též podání žalobce
předložené v průběhu daňové kontroly nazvané: „Rozbor řádku 240 daňového přiznání za rok
1998“, kde jsou uvedeny částky řádově vyšší, tj. 82 436 586 Kč a 8 243 659 Kč.). Předmětná
odčitatelná položka vychází ze sestavy hmotného majetku (která byla v průběhu daňové
kontroly rovněž předložena). Je tedy zřejmé, že již v rámci daňové kontroly byly správci daně
známy i skutečnosti týkající se celkové výše neinvestičního odpočtu, kterou si daňový subjekt
mohl odečíst od základu daně a podle svého tvrzení také odečíst zamýšlel.
Nejvyšší správní soud souhlasí s hodnocením krajského soudu, že ze skutečností
uvedených ve správním spise vyplývá, že o řád nižší částka byla do příslušných řádků
daňového přiznání vyplněna pouze díky chybě a že žalobce zamýšlel uplatnit částku o řád
vyšší. Argumentem pro tento výklad je i skutečnost, že do daňového přiznání vyplněná částka
a částka později uvedená v průběhu daňové kontroly se liší opravdu pouze v řádu, číselná řada
je stejná a má původ v sestavě pořízeného hmotného majetku, který je také součástí správního
spisu. Není možné vykonstruovat jakékoliv racionální zdůvodnění, které by vysvětlovalo,
že žalobce hodlal v souzeném případě od základu daně odečíst 1 % hmotného majetku místo
zákonem umožněných 10 %.
Podle ust. §16 odst. 8 d. ř., při dodatečném stanovení daně správce daně přihlédne
ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny. Jak judikoval již i Ústavní soud:
„.…zákon ukládá správci daně př i hl é dnout ke všem okolnostem, které jsou př i daňov é
kontrole zj i št ěny, to znamená, že správce da ně musí př i hl é dnout ke všemu, sam ozřej m ě
i k výhodám plynoucím daňov é m u subjektu, které zjistil v rámci svých zákonných možností.“
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 166/01, www.concourt.cz).
Správce daně je tedy při daňové kontrole nucen zohlednit všechna zjištění, tedy i podání,
která vůči správci daně učiní daňový subjekt, a též i skutečnosti, které tento subjekt ve svých
podáních uvede, jestliže se v průběhu daňového řízení ukáží jako pravdivé.
Správce daně byl proto nucen vycházet i z těchto skutečností, neboť jen takové řízení
splňuje požadavky, které jsou na něj kladeny základními zásadami daňového řízení, v souzené
věci zejména ust. §2 odst. 2 a 9 d. ř., a ze kterých vyplývá povinnost správce daně postupovat
v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a právo těchto subjektů úzce
spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že není povinností ani cílem správce daně
za daňový subjekt vyhledávat všechny možnosti, jimiž by jeho daňovou povinnost snižoval.
V daném případě to však byl právě daňový subjekt, kdo využil svého práva na součinnost
v rámci daňového řízení a sám správci daně svojí chybu oznámil.
Stěžovatel dále namítá, že odčitatelná položka podle ust. §34 ZDP je fakultativní
nárok a zákon uvádí možnost (nikoliv povinnost) ji odečíst od daňového základu, proto
nemůže být předmětem kontroly správce daně úvaha daňového subjektu vyjádřená ve výši
uplatněného odečtu vstupní ceny. Předmětem kontroly může být pouze skutečnost, zda byly
splněny podmínky pro uplatnění odečitatelné položky dle ZDP. K tomuto Nejvyšší správní
soud uvádí, že daňový subjekt se v průběhu daňové kontroly nedomáhal toho, aby správce
daně nahradil jeho projev vůle ohledně výše uplatněné odčitatelné položky, požadoval
pouze to, aby správce daně zohlednil chybné vyplnění daňového přiznání, když, z důvodů
výše uvedených, o skutečném úmyslu žalobce (uplatnit 10 % re-investičního odpočtu
z pořízeného hmotného majetku) nemohlo být pochyb. Nejvyšší správní soud se domnívá,
že tomuto postupu nebrání žádné ustanovení daňového řádu, naopak, tento postup
je v souladu s §16 odst. 8 tohoto zákona. Lze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že povinností
správce daně není zkoumat, co chtěl daňový subjekt v daňovém přiznání uvést, ale musí
vycházet z toho, co skutečně uvedl. Ovšem za situace, kdy daňový subjekt odhalil svoji chybu
před skončením daňové kontroly a snaží se ji napravit jediným možným způsobem,
odporovalo by výše uvedeným zásadám součinnosti a spolupráce tyto okolnosti (pokud jsou
splněny ostatní zákonné podmínky) při stanovení výše daně nezohlednit. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti zdůrazňuje a připomíná, že daňový subjekt neměl po zahájení daňové
kontroly správcem daně možnost podat dodatečné daňové přiznání (§41 odst. 2 d. ř.). Proto
podle názoru zdejšího soudu není možné akceptovat kasační námitku stěžovatele opírající
se o ust. 38p ZDP, neboť toto ustanovení na danou situaci nedopadá. Jako zásadní se rovněž
jeví časové určení, kdy daňový subjekt, v souladu se zásadou součinnosti a spolupráce,
na předmětné skutečnosti správce daně upozornil. Pokud by k tomu došlo až po projednání
zprávy o daňové kontrole, tj. po ukončení vlastní daňové kontroly, nemohl by se již daňový
subjekt dovolávat ust. §16 odst. 8 d. ř.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu ohledně nemožnosti přihlédnutí ke ztrátě při daňové kontrole. Konstatoval,
že ztráta je také odčitatelnou položkou podle ustanovení §34 ZDP a není důvod posuzovat
uplatňování odčitatelných položek zcela odlišně. Převládající názor Nejvyššího správního
soudu v této věci je takový (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 5. 2004, č. j. 4 Afs 1/2003 - 43, č. j. 2 Afs 184/2004 - 108 ze dne 12. 5. 2005,
č. j. 2 Afs 75/2004 - 43 ze dne 29. 12. 2005; všechny publikované na www.nssoud.cz),
že správce daně nemůže měnit ekonomickou úvahu daňového subjektu spočívající ve výši
uplatnění daňové ztráty, kterou tento vyjádřil ve svém daňovém přiznání. Proto nelze
po správci daně požadovat zohlednění daňové ztráty v průběhu daňové kontroly. Tato
jednoznačnost byla do určité míry korigována rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 165/2004 - 103 (publikovaný na www.nssoud.cz), kdy byla možnost
zohlednění jiné výše uplatněné daňové ztráty v průběhu daňové kontroly, ovšem pouze
za určitých podmínek, připuštěna. Předmětná věc však vykazuje značné skutkové odlišnosti.
Jak již však bylo výše uvedeno, v souzené věci se nejedná o náhradu či změnu názoru
daňového subjektu ohledně uplatnění či neuplatnění odčitatelné položky či její výše. V daném
případě se jedná o nápravu naprosto zjevné chyby při vyplňování formuláře pro podání
daňového přiznání. Z těchto důvodů není stěžovatelův odkaz na judikaturu NSS ohledně
uplatnění daňové ztráty relevantní.
Nad rámec nosných důvodů a pro podporu svého tvrzení Nejvyšší správní soud
odkazuje též na svoji judikaturu týkající se použití poznatků získaných v průběhu daňové
kontroly jako pomůcek (§31 odst. 6 d. ř.). Jak již bylo judikováno: „ Př i stanovení da ně podle
pom ůc e k nejsou z okruhu pom ůc e k podle §31 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě
daní a popl at k ů, vy l ou čeny poznatky, které správce dan ě získal při daňov é kontrole.“
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 190/2004 - 56;
publikováno pod č. 675/2005 Sb. NSS). Jestliže tedy připustíme použití poznatků získaných
v průběhu daňové kontroly při stanovení výše daně i v režimu „náhradního“ způsobu použití
pomůcek (samozřejmě za dodržení pravidla, že pomůcky musí mít racionální povahu a musí
v maximální reálně dostupné míře usilovat o přesnost jimi určovaných skutečností,
viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005 - 55. www.nssoud.cz), nebylo
by spravedlivé vyloučit z možnosti působení na stanovení daně pomocí dokazování poznatky
získané v průběhu daňové kontroly. To platí zvláště za situace, že tyto informace příp. důkazy
byly dodány přímo daňovým subjektem a ještě před ukončením daňové kontroly. Výše
uvedené ovšem samozřejmě platí pouze za dodržení všech ostatních zákonných podmínek.
Z výše uvedených důvodů tedy lze zcela souhlasit s názorem krajského soudu,
vysloveným v rozsudku napadeném kasační stížností, že v dané situaci bylo povinností
správce daně přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným žalobcem v průběhu daňové kontroly
a při stanovení daně zohlednit jeho tvrzení o chybně vyplněném daňovém přiznání.
VII.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
VIII.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním
soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů
na zastoupení jeho právním zástupcem a činily celkem 1 075 Kč. Byly tvořeny odměnou
za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 1 x 1 000 Kč [§7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, viz §35 odst. 2 s. ř. s.] a 1 x paušálem 75 Kč (§13 odst. 3 tarifu). Nejvyšší správní
soud proto rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit tuto částku v přiměřené lhůtě,
a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu