ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.65.2006
sp. zn. 2 Afs 65/2006 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
P. b. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Na Záhonech 71, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná
12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 12. 2005, č. j. 11 Ca 211/2004 - 23,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č. j. 11 Ca 211/2004 - 23,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2004, č. j. 740/04-130. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na spotřební daň
z uhlovodíkových paliv a maziv za zdaňovací období srpen 1999, vydanému Finančním
úřadem v Benešově dne 18. 2. 2003, č. j. 16143/03/021910/4586, podle §31 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále též daňový řád), kterým mu byla dodatečně
vyměřena daň v částce 324 652 Kč.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
uvedl, že již v žalobě namítal zásadní početní nesoulad v prvostupňovém správním
rozhodnutí, jež uvádí základ spotřební daně v tunách a sazbu spotřební daně 2850 Kč.
Obě hodnoty jsou ovšem tisíckrát vyšší než uvádí dokument Finančního úřadu pro Prahu 2
nazvaný „Pomůcky“, který údaje za období roku 1999 až 2000 uvádí v kilogramech. Městský
soud sice přisvědčil stěžovateli, že výměr trpí matematickou chybou, z této skutečnosti
ale nelze dovodit nezákonnost či neplatnost výměru. Stěžovatel k tomu uvádí, že buď platí
údaje uvedené ve správním spise, nebo v platebním výměru, když žalovaný měl tento rozpor
odstranit formou opravy zřejmé chyby. Na matematicky rozporný výměr je proto nutno
pohlížet jako na nezákonný. Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů,
neboť se soud řádně nevypořádal s námitkou obsaženou v bodu II/2 žaloby, kde stěžovatel
upozorňoval, že v pomůckách je uveden nepřiznaný základ spotřební daně za rok 1999
v množství 946 338 kg plynu; součtem plynu doměřeného ve všech výměrech za rok 1999
se ovšem dojde k celkové sumě 946 342 tun (stěžovatel měl pravděpodobně na mysli „kg“).
Obdobná situace je i u roku 2000, kde Pomůcky uvádějí 1 145 783 kg, zatímco součet
na jednotlivých výměrech představuje 1 149 522 tun. Tyto početní rozpory mezi správním
spisem a výměry nelze nechat bez povšimnutí. Rovněž námitkou uvedenou pod bodem II/3
žaloby se soud nezabýval. Stěžovatel zde namítal, že v pomůckách je vyčíslen doměrek
spotřební daně pouze souhrnně za rok 1999 a 2000, avšak ani žalovaný ani správce daně
neuvádějí, jak k těmto údajům za jednotlivé měsíce roku 1999 a 2000 dospěli. Stěžovatel
zdůraznil, že i daň stanovená za pomoci pomůcek musí mít oporu ve správním spise a nemůže
být výrazem libovůle. Jestliže pak odvolací orgán zjistí nesoulad mezi správním spisem
a výměrem, je jeho povinností výměr změnit nebo zrušit. Neučiní-li tak, musí nápravu zjednat
soud. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že pomůcková daň nesplňuje parametry
§46 odst. 2 daňového řádu, když výměry postrádají oporu ve správním spise a domnívá
se, že mu daň neměla být stanovena podle pomůcek, nýbrž dokazováním. Jak prokazuje třetí
odstavec na straně sedm rozsudku, stěžovatel správci daně předložil příslušné doklady. Dále
není možno stěžovateli vytýkat porušení záznamní povinnosti, protože za období leden 1999
až květen 2000 se jí stěžovatel nemohl dopustit, neboť mu nebyla uložena. Žalovaný ani soud
se nezabývali změněnými výpověďmi svědků Š., H. a L., které stěžovatel předložil v rámci
odvolacího řízení; žalovaný neuvedl proč a na základě jakých skutečností nebere v úvahu
důkazní prostředky předložené stěžovatelem. Stěžovatel se domnívá, že soud po něm
v podstatě požadoval, aby se doznal k pochybnostem správce daně, i když tak dalece
jeho daňové břemeno nesahalo. Jestliže si správce daně obstaral vlastní činností skutečnosti,
které vyvrátily údaje uvedené stěžovatelem, měl povinnost stanovit daň dokazováním.
Městský soud se dále nevypořádal s námitkou uvedenou v bodě II/6 žaloby. Stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se domnívá, že městský soud posoudil důvody
v rozsahu žaloby po skutkové i právní stránce správně a svůj výrok podrobně zdůvodnil.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že protokolem o ústním jednání podle §12 daňového řádu, ve znění platném
pro projednávanou věc, ze dne 30. 8. 2000, č. j. 106664/00/002/932/3293, byla
se stěžovatelem (dále též „daňový subjekt“) zahájena daňová kontrola spotřební daně
od doby registrace. Výzvou podle §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 daňového řádu ze dne
18. 10. 2000, č. j. 128666/00/002932/5300, byl stěžovatel vyzván k dokladování a prokázání
množství propanbutanu prodaného jako pohonná hmota a zakoupeného bez spotřební daně
za období roku 1999 a 2000 a dále probanbutanu naplněného do přinesených tlakových lahví.
Na tuto výzvu daňový subjekt částečně reagoval, neboť dne 14. 11. 2000 předal některé
doklady od období června 2000 s tím, že další nemá k dispozici. Výzvou ze dne 26. 11. 2001,
č. j. 144884/01/002/932/3293, byl stěžovatel opět vyzván k dokladování a prokázání množství
vytočeného propanbutanu za období roku 1999 a 2000, a dále k předložení evidence členů PB
klubu. V protokolu o ústním jednání ze dne 21. 2. 2002, č. j. 27437/02/002/932/3293,
stěžovatel uvedl, že je schopen dokladovat množství látky, ale jen od poloviny roku 2000
(z důvodu krádeže), a že evidenci členů není schopen předložit, neboť se jedná o karty
anonymní a přenosné. Výzvou ze dne 22. 5. 2002, č. j. 82102/02/002/932/3293, byl stěžovatel
vyzván mj. k předložení údajů o množství nebo hodnotě plynu vytočeného členy PB klubu
za období roku 1999 a 2000. V protokole o ústním jednání ze dne 17. 6. 2002,
č. j. 89797/02/002/932/3293, stěžovatel uvedl, že je nemůže předložit, neboť byly odcizeny
při krádeži. Ve správním spise je rovněž založeno rozhodnutí o stanovení záznamní
povinnosti v souladu s §39 daňového řádu ze dne 10. 5. 2000, č. j. 76726/00/002914/5457,
jímž byla daňovému subjektu s účinností od 1. 6. 2000 stanovena záznamní povinnost
v rozsahu blíže specifikovaném v rozhodnutí. Ze zprávy o kontrole spotřební daně, se kterou
byl stěžovatel seznámen dne 12. 9. 2002, č. j. 117723/02/002/932/3293, vyplynulo, že daňový
subjekt byl v průběhu daňového řízení vyzván k předložení dokladů, a to za pomoci několika
výzev. V dokumentu nazvaném „Pomůcky, Spotřební daň – období 1999, 2000“ je přesně
rozepsán způsob výpočtu daňové povinnosti, kdy jsou nejprve uvedeny souhrnné skutečnosti
a následně i rozpis daňové povinnosti za jednotlivá zdaňovací období, tj. za jednotlivé měsíce
roku 1999 a 2000.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Podle §56 odst. 1 daňového řádu správce daně stanovenou daň rozhodnutím opraví
nebo zruší na žádost nebo z úřední povinnosti, pokud byla stanovena někomu,
kdo ji podle zákona není povinen platit, došlo-li při stanovení daňové povinnosti k zřejmé
chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení dvojí daňové
povinnosti u téže daně a téhož daňového subjektu. Je-li v tomto případě stanovena dvojí
daňová povinnost různě vysoká, zruší se daňová povinnost nižší. V souladu s §46 odst. 2 cit.
zákona pokud je základ daně nebo daň stanovena odchylně od základu daně a daně,
jak je daňový subjekt přiznal nebo za řízení uznal, musí být z vyměřovacího spisu patrno,
podle jakých pomůcek nebo na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu daně
a daně odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů. Obdobně musí být z vyměřovacího spisu
patrno, jak byl daňový základ zjištěn a daň stanovena, stalo-li se tak bez přiznání nebo hlášení
daňového subjektu. Podle §31 odst. 5 cit. zákona nesplní-li daňový subjekt při dokazování
jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno
daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn
stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará
bez součinnosti s daňovým subjektem. Odst. 6 cit. ustanovení stanoví, že pomůckami podle
odstavce 5 mohou být zejména listinné doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy
jiných daňových subjektů, znalecké posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech
a osob přezvědných, zprávy a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí,
zájmových sdružení a vlastní poznatky správce daně, a to jak z průběhu zdaňování
u dotčeného daňového subjektu, tak i u daňových subjektů obdobných. Podle §50 odst. 5
cit. zákona směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani
sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití
tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly
dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní
nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle
§49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně
prvního stupně.
Stěžovatel v prvé řadě namítal početní nesoulad v dodatečném platebním výměru,
který uvádí jiné hodnoty než dokument nazvaný Pomůcky. Této žalobní námitce městský
soud přisvědčil, avšak uvedl, že v daném případě je nepochybné, v jaké částce byla
daň doměřena, neboť tento údaj je součástí výroku, a ze zřejmé chyby v psaní, kdy je místo
kilogramu uvedena tuna, nelze dle názoru městského soudu dovodit nezákonnost dodatečného
platebního výměru. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že nelze směšovat instituty odvolání
proti platebnímu výměru a opravu zřejmých omylů a nesprávností, jak to činí stěžovatel
ve své kasační stížnosti, neboť smysl obou institutů je zcela odlišný. Druhý jmenovaný slouží
k opravě vadně stanovené daně v případě, že tato daň byla stanovena někomu jinému,
či jestliže při jejím výpočtu došlo k chybě, a dále rovněž i k opravě takové zřejmé chyby
v počítání, psaní nebo jiných omylů, které nejsou chybami při stanovení daňové povinnosti,
nýbrž chybami jinými (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006,
č. j. 2 Afs 136/2005 - 66, www.nssoud.cz). Aby mohlo být takto postupováno, je však nutné,
aby výše uvedená chyba byla „zřejmá“, a to buď daňovému subjektu, na jehož návrh
je možno zahájit řízení, nebo správci daně, jenž je k zahájení řízení rovněž povinen.
V souzené věci se stěžovatel dovolává zrušení rozhodnutí, neboť se v něm vyskytuje chyba
v psaní. Vzhledem k okolnosti, že sám na tuto chybu poukazuje, je nutné přijmout závěr,
že jeho osobě zřejmá je, tj. že zde není pochyb o tom, jestli daňový subjekt o této chybě
ví. Naopak vzhledem k nečinnosti správce daně a žalovaného, kteří mají ze zákona obligatorní
povinnost zahájit řízení dle §56 daňového řádu v případě, že zjistí, že jejich rozhodnutí
obsahuje chybu, je nutné vyvodit, že u nich zřejmost daná nebyla. Okamžikem, kdy i u těchto
orgánů vstoupila ve známost chyba v rozhodnutí správce daně, je den, kdy jim byl doručen
stejnopis žaloby obsahující tuto žalobní námitku. Ze skutečnosti, že žalovaný ani správce
daně nic nečiní (resp. soudu není známo, že by činili), však nelze dovodit nezákonnost
rozhodnutí. Ustanovení §56 daňového řádu totiž obsahuje vlastní pravidlo, jak postupovat
v případě, že daň byla stanovena ve správné výši, avšak rozhodnutí o této daňové povinnosti
obsahuje písařskou chybu (což je tento případ). Jestliže tedy stěžovatel má pochybnosti
o správnosti platebního výměru, tedy jestliže sám dovozuje, že tento obsahuje písařskou
chybu, má možnost podat návrh na její opravu. V žádném případě tento procesní postup není
možno suplovat námitkou v kasačním či žalobním soudním řízení. Proto je tato námitka
stěžovatele nedůvodná.
Další námitkou stěžovatele je, že pomůcky vyčíslují doměrek pouze souhrnně za rok
1999 a 2000, když není uváděno, jak správce daně dospěl k množství plynu vytočeného
za jednotlivé měsíce. Nejvyšší správní soud k tomu poukazuje na to, že správní spis obsahuje
dokument nazvaný „Pomůcky, Spotřební daň – období 1999, 2000“, jehož strana
pátá zahrnuje tabulku s přehledem výtoče autoplynu na karty dle záznamů společnosti
S. C. S, a. s., členěnou dle jednotlivých měsíců. Vzhledem k okolnosti, že z druhé strany
tohoto dokumentu je jasně patrné, že pro stanovení daně podle pomůcek, tedy pro stanovení
doměrku, byly použity údaje o množství vytočeného plynu společnosti S. C. S, a. s., je
zřejmé, že se jedná o pomůcku, na jejímž základě byla daňovému subjektu doměřena daň.
Správní spis rovněž obsahuje tzv. sjetiny z počítače společnosti S. C. S, a. s., která v rozhodné
době spravovala databáze daňového subjektu, zaslané správci daně Policií České republiky,
které zobrazují odběry autoplynu. Je proto nutno uzavřít, že ze správního spisu je jasně
seznatelné, na základě jakých skutečností byla daňovému subjektu doměřena daň a co bylo
pomůckou podle §31 odst. 6 daňového řádu. Městský soud se sice tímto žalobním bodem
zabýval poměrně stručně, nicméně v daném případě dostatečně a zmíněná stručnost neměla
vliv na správnost jeho závěru. Nejvyšší správní soud proto neshledal ani tuto námitku
důvodnou.
S námitkou stěžovatele, že pomůcky nemají oporu ve správním spise, se Nejvyšší
správní soud částečně vyrovnal již výše. Považuje však za nutné zdůraznit, že z dokumentu
nazvaného Pomůcky nade vší pochybnost vyplývá, že i přes okolnost, že stěžovatel
byl správcem daně několikrát vyzván k prokázání rozhodných skutečností, tyto výzvy
nikterak nereflektoval a požadované doklady nedoložil, čímž neprokázal správnost údajů
uvedených ve svém daňovém přiznání. Na str. 1 a 2 rozhodnutí žalovaného je velmi
podrobným způsobem rozebráno, z jakých důvodů považoval správce daně skutečnosti
doložené daňovým subjektem za nedostatečné. Je proto nutno vyzdvihnout zejména
skutečnost, že tvrzení, že daňovému subjektu bylo odcizeno kompletní účetnictví a další
písemnosti a doklady, nezbavuje daňový subjekt povinnosti prokázat údaje, které uvedl
v daňovém přiznání. Lze sice přisvědčit stěžovateli, že v daňovém řízení předložil některé
doklady, nelze však již souhlasit s tím, že by tyto doklady postačovaly a plně vyhověly
všem požadavkům stanoveným v jednotlivých výzvách (k tomu blíže viz přehled správního
spisu učiněný výše). Nepředložením požadovaných dokladů tak bylo znemožněno ověření
správnosti údajů záznamní povinnosti a její návaznost na účetní knihu a inventarizační
soupisy. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že daňový subjekt v průběhu daňového řízení
nevyhověl výzvám správce daně k prokázání rozhodných skutečností, přičemž byl poučen
o důsledcích svého konání; správce daně proto postupoval v souladu se zákonem,
když za takto daného stavu věci přistoupil ke stanovení daně dle pomůcek. Proto je i tato
námitka nedůvodná.
V dalším bodě své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jestliže si správce daně opatřil
vlastní činností důkazy, které podle jeho názoru vyvracejí tvrzení stěžovatele, měl stanovit
daň dokazováním, protože tak měl splněny všechny zákonné předpoklady. V této souvislosti
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že jednou ze základních zásad daňového
řízení (na rozdíl např. od řízení trestního), která je zakotvena v §31 odst. 9 daňového řádu,
je zásada tzv. „obráceného důkazního břemene“ spočívající v okolnosti, že daňový subjekt
má v průběhu daňového řízení nejen povinnost tvrzení (v souzené věci podat daňové
přiznání), ale také povinnost důkazní, tedy prokázat všechny skutečnosti, které ve svém
daňovém přiznání uvedl. V případě, že správce daně v průběhu daňového řízení daňový
subjekt vyzve k prokázání skutečností jím tvrzených, je tento povinen tvrzené skutečnosti
doložit. Jestliže jsou však skutečnosti, jimiž se daňový subjekt snaží prokázat svá tvrzení,
zpochybněny správcem daně, tj. správce daně jim nepřiřadí hodnotu důkazních prostředků,
je správce daně oprávněn postupovat tak, že skutečnosti daňovým subjektem neprokázané
při stanovení nového daňového základu a daně nezohlední. Daňový řád ve svém §31 odst. 5
zohledňuje i případ, kdy daňovou povinnost není možno stanovit na základě skutečností,
které jsou správci daně známy, a to díky nesoučinnosti daňového subjektu v průběhu
daňového řízení. V souzené věci z provedeného dokazování vyplynulo, že s ohledem
na nedostatek důkazních prostředků předložených daňovým subjektem, nebylo možno
dokázat skutečnosti, které tento subjekt uváděl ve svém daňovém přiznání. Tato nemožnost
byla objektivní, proto měl správce daně zákonnou povinnost stanovit daňovému subjektu daň
za pomoci pomůcek. Pokud jde o charakter pomůcek, Nejvyšší správní soud poukazuje na své
rozhodnutí ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005 - 55 (dostupné na www.nssoud.cz), podle
něhož i pomůcky musí mít racionální povahu a musí v maximální reálně dostupné míře
usilovat o přesnost jimi určovaných skutečností. Přesto, že je správce daně opatřuje bez
součinnosti s daňovým subjektem, nemůže jimi učinit cokoliv. Pokud jde o relevanci
důkazních prostředků předkládaným v rámci odvolacího řízení, musí k nim odvolací orgán
přihlížet jen za situace, kdy by z nich bylo zřejmé, že bylo možné stanovit daň dokazováním,
a že by jimi byla zpochybněna důvodnost postupu podle pomůcek; tomu však stěžovatelem
označené důkazní prostředky nenasvědčují.
Co se týká uložené záznamní povinnosti, tato byla daňovému subjektu uložena
rozhodnutím správce daně až od 1. 6. 2000. Je proto zřejmé, že tato povinnost nemohla mít
relevanci na rozhodné daňové období, které předcházelo stanovení výše uvedené povinnosti;
proto bylo také správcem daně přikročeno ke stanovení daně za pomoci pomůcek na základě
porušení jiné povinnosti než záznamní, což je ze správního spisu patrné. I tento stížní bod
je tedy nedůvodný.
Důvodnou však Nejvyšší správní soud shledává námitku stěžovatele, že jak městský
soud, tak i žalovaný, se nevypořádali s jeho námitkou zdůrazňující početní rozpor
mezi správním spisem a výměrem, když v pomůckách je uveden nepřiznaný základ daně
za rok 1999 v množství 946 338 kg, přičemž součtem množství plynu doměřeného
ve všech výměrech se dojde k částce 946 342 kg. Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí následující. Ve správním spise založený dokument s názvem „Pomůcky, Spotřební daň
- období 1999, 2000“ obsahuje na své druhé straně údaj o celkové výši nepřiznané spotřební
daně, která za rok 1999 činí 2 697 063 Kč, když je z údajů uvedených na této straně zřejmé,
že správce daně k tomuto číslu dospěl prostým vynásobením množství rozdílu plynu
přiznaného daňovým subjektem a zjištěného dle evidence společnosti S. C. S, a. s. sazbou
daně (která činila 2,85 Kč/kg). V „Podkladu k dodatečnému platebnímu výměru z kontroly
č.j. 117723/02/002/932/3293“, který je součástí Pomůcek, je uvedena tabulka obsahující
přehled množství vybraných výrobků a výši doměřené daně za jednotlivá zdaňovací období.
Poslední řádek první tabulky obsahuje rovněž údaj o výši celkového doměrku za rok 1999, a
sice 2 697 074 Kč (při tzv. množství vybraných výrobků 946 342 kg). Srovnáním obou částek
je patrné, že druhá uvedená je o 11 Kč vyšší. Rovněž celkový součet množství vybraných
výrobků uvedených v Podkladu se liší od toho, které je uvedeno na druhé straně Pomůcek
(946 342 kg v prvém případě, 946 338 kg v druhém). Nejvyšší správní soud si je vědom, že
v souzené věci došlo ke stanovení daně na základě pomůcek; tato skutečnost však
neopravňuje správce daně ke stanovení daně na základě rozporných skutečností,
neboť i v tomto případě je nutno aplikovat §46 odst. 2 daňového řádu. Proto musí být
ze správního spisu patrno, na základě jakých pomůcek došlo ke stanovení daně a jak dospěl
správce daně k doměřené výši daně. Tento požadavek však v dané věci splněn nebyl.
Ze správního spisu vyplývají údaje, které jsou ve vzájemném rozporu, když se k této námitce,
která byla obsahem již odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, žalovaný nevyjádřil.
Učinil tak stejnou chybu jako městský soud, který tuto žalobní námitku rovněž zcela
ignoroval.
Také je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že se městský soud nezabýval jeho
námitkou, že bylo správcem daně zahájeno vytýkací řízení a aniž bylo řádně skončeno,
byla zahájena daňová kontrola.
Vzhledem k uvedenému je tak třeba rozhodnutí městského soudu považovat
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a uplatněný důvod kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za naplněný.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.); v novém rozhodnutí se proto vypořádá s výše uvedenou skutečností,
neboť v dalších bodech je kasační stížnost nedůvodná.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu