ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.71.2006
sp. zn. 2 Afs 71/2006 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Mgr. Z.
K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Brno, Musorgského 1, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6896-1/04/FŘ/140, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2005,
č. j. 31 Ca 15/2005 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2005, č. j. 31 Ca 15/2005 - 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení
shora uvedeného pravomocného rozsudku krajského soudu, kterým soud zamítl její žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6896–1/04/FŘ 140. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno II
ze dne 11. 6. 2004, č. j. 102219/04/289960/6019, jímž žalobkyni vyměřil daň z převodu
nemovitostí ve výši 93 500 Kč.
Žalobkyně v žalobě namítala, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť byl
porušen §2 odst. 1, 2, 7 a 8 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
(dále jen „daňový řád“). Žalovaný totiž údajně nebral v úvahu skutečný obsah právních
úkonů, když ve skutečnosti byly uzavřeny neplatné smlouvy (kupní, zástavní a o půjčce).
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že z obsahu
správního spisu nelze dovodit, že by byla žalobkyně krácena na svých procesních právech,
jak v obecné rovině namítá, krácena nebyl ani na svých právech hmotných, což však
ani nenamítala. Žalobkyně měla v průběhu celého řízení dostatek prostoru k tomu,
aby se mohla vyjadřovat ke všem důkazům v řízení zjištěným, což ostatně také činila.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně spolu s manželem uzavřela dne
16. 1. 1998 kupní smlouvu, kterou jako bezpodílový spoluvlastník prodal nemovitost
specifikovanou v bodě I kupní smlouvy za kupní cenu 3 400 000 Kč. Právní účinky vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 3. 7. 1998. Výzvou ze dne 22. 3. 2001
správce daně vyzval žalobkyni k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí;
výzvou ze dne 12. 9. 2001 byla stěžovatelka vyzvána k doložení znaleckého posudku.
Stěžovatelka nicméně na tyto výzvy nereagovala, takže správce daně sám zajistil vypracování
znaleckého posudku, z něhož plyne, že cena převáděných nemovitostí činila 3 027 580 Kč.
Z uzavřené kupní smlouvy je dále zřejmé, že sjednaná kupní cena měla být mezi
stranami vypořádána tak, že celou kupní cenu zaplatí kupující v hotovosti před podpisem
této smlouvy do rukou prodávajících a ti svým podpisem stvrdili správnost a převzetí celé
kupní ceny. Dále ze smlouvy plyne, že prodávající mají právo od smlouvy odstoupit,
nejpozději však do 29. 6. 1998, avšak jen v případě, že současně vrátí celou kupní cenu
k rukám kupujícího. Z toho krajský soud dovodil, že ze spisu nevyplývá nic,
co by nasvědčovalo, že skutková zjištění správce daně nebyla v úplnosti shromážděna,
nebo že by byl stěžovatelkou nabídnut relevantní důkaz opaku. Je na účastnících smlouvy
si v rámci smluvní volnosti upravit své vzájemné vztahy, ujednání soukromoprávního
charakteru neovlivní povinnost správce daně vyměřit daň z převodu nemovitostí, nastanou -li
pro to rozhodné, zákonem stanovené skutečnosti.
Stěžovatelka napadla citovaný rozsudek krajského soudu kasační stížností, opírající
se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítá především, že žalovaný
nerespektoval zásadu, podle níž se v úvahu bere vždy skutečný stav právního úkonu,
a také nezachoval zásadu procesní rovnosti účastníků. Tyto sku tečnosti nezohlednil ani soud
a proto nesprávně uzavřel, že v daňovém řízení nebyly zjištěny vady, které by mohly mít vliv
na zákonnost rozhodnutí.
Není prý správný rovněž výrok soudu, že z obsahu žaloby neplyne, v čem tkví
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel dostatečným způsobem popsal,
v čem spatřuje simulovaný a ve svých důsledcích neplatný právní úkon. Ona i její manžel byli
uvedeni v omyl a připraveni o dům a další nem ovitosti. Od samého počátku (jak v daňovém
řízení, tak i v řízení soudním) navrhovala stěžovatelka provedení důkazu spisem Městského
soudu v Brně sp. zn. 29 C 39/99, a dále spisem Policie ČR, Městského ředitelství SKPVOOK,
č. j. MRBM-562/KPV-KOM-TC-2002. Soud nadto ani nevyložil, proč se odmítá navrženými
důkazy zabývat. Tyto důkazy by mohly prokázat tvrzení stěžovatelky týkající se neplatnosti
smluv a tedy nemožnosti vyměřit předmětnou daň, neboť k převodu nemovitostí vůbec
v důsledku neplatných úkonů nemohlo dojít.
Ze shora prezentovaných důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti (shodně jako v napadeném rozhodnutí)
uvedl, že právní skutečností, s níž je spojen vznik předmětu daně z převodu nemovitostí,
je úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti. Dnem právních účinků vkladu
vlastnického práva je vymezen okamžik, kdy nastala skutečnost znamenající vznik předmětu
této daně a současně i vznik daňové povinnosti. Ačkoliv v kupní smlouvě z 16. 1. 1998 byla
možnost odstoupení od smlouvy sjednána, stěžovatelka od ní neodstoupila. Stěžovatelka
nikdy nepředložila žádný doklad deklarující neplatnost smlouvy, stále jde jen o pouhá tvrzení
a odkazy na neukončená soudní řízení a policejní vyšetřování, což nemohlo a nemůže mít
na daňové řízení žádný vliv.
Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Přitom hned úvodem
poukazuje na to, že prakticky stejnou kasační stížností, kterou podal manžel stěžovatelky P.
K., se již zabýval v rozsudku ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 1 Afs 46/2006, od něhož neshledal
racionální důvod se v této věci jakkoliv názorově odchýlit. Navíc, tento právní názor je zcela
konformní s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, viz např. rozsudek z e dne 3. 2. 2005,
sp. zn. 2 Afs 94/2004 (in: www.nssoud.cz).
Podstatnou předestřenou kasační námitkou je totiž poukaz na odmítnutí návrhu
stěžovatelky na provedení důkazů ze strany správ ce daně, jakož i žalovaného,
a poté i nesprávně hodnocená právní otázka soudem, týkající se úplnosti dokazování.
To vše za situace, kdy stěžovatelka jak v daňovém řízení, tak i v žalobě, poukazovala
na neplatnost předmětné smlouvy o převodu nemovitostí.
Jak je zřejmé ze správního spisu, stěžovatelka zcela konzistentně v průběhu daňového
řízení namítala neplatnost smlouvy, na základě které jí byla poté vyměřena daň z převodu
nemovitostí a navrhovala o tomto svém tvrzení důkazy ( mj. i soudním spisem o probíhajícím
řízení). Žalovaný však na tvrzenou neplatnost této kupní smlouvy v podstatě nereagoval.
V odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že pro vznik daňové povinnosti z převodu
nemovitostí je rozhodné, zda k jejich převodu skutečně došlo. Uvedl dále, že správce daně
vycházel z §28 odst. 1 daňového řádu, podle něhož vysky tne-li se v řízení otázka,
o níž již rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. V daném
případě rozhodl Katastrální úřad Brno – město rozhodnutím ze dne 8. 9. 1998,
č. j. V 11-4896/98, tím tento úřad potvrdil, že došlo k platnému převodu nemovitostí,
nastaly proto podmínky pro vyměření daně.
V tomto závěru se však žalovaný mýlí a krajský soud pak nadto ani k žalobní námitce
(týkající se návrhu na dokázání neplatnosti smlouvy) tento vadný právní názor nerevidoval.
S žalovaným lze jistě souhlasit, pokud se odvolává na zjištění, že rozhodnutím
katastrálního úřadu byl povolen vklad vlastnického práva, a že v tomto směru byla v daňovém
řízení vyřešena otázka okamžiku přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
Stěžovatelka však již v průběhu daňového řízení vznesla námitku neplatnosti právního
úkonu, vznesla tedy námitku, kterou bylo nutno vyřešit, když žalovaným zmiňovaný
§28 odst. 1 daňového procesního předpisu počítá s tím, že i v daňovém řízení se mohou
vyskytnout některé otázky, které nutno považovat za otázky předběžné. Pokud již taková
otázka byla vyřešena pravomocným rozhodnutím, např. i pravomocným rozhodnutím jiného
orgánu, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Nebyla-li dosud taková předběžná
otázka vyřešena, potom může správce daně dát podnět příslušnému orgánu k zahájení řízení,
které by směřovalo k jejímu vyřešení, nebo si musí tuto otázku vyřešit sám.
V souzené věci však nejen, že otázka platnosti předmětné smlouvy nebyla vyřešena,
správní orgán se jí totiž nezabýval vůbec s poukazem na její vyřešení rozhodnutím
katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva.
Katastrální úřad však zkoumá otázku povolení vkladu vlastnického práva výlučně
z hledisek vymezených v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a není proto oprávněn tak činit z pohledu celé škály dalších podmínek,
vztahujících se například k platnosti právních úkonů a uzavírané smlouvy; znamená to,
že otázka platnosti zmíněné kupní smlouvy nemohla být jeho rozhodnutím řešena a tedy
ani vyřešena (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99,
Sb. n. u. ÚS, svazek č. 15, usnesení č. 44, str. 261); daňové orgány tak byly povinny
se takovou otázkou zabývat a uvést úvahu, pro kterou považují zmíněnou kupní smlouvu
za platnou.
Pokud tedy o takové, v daňovém řízení předběžné, otázce dosud příslušný orgán
(v tomto případě soud) nerozhodl, je oprávněn učinit si úsudek, resp. takovou otázku
předběžně vyřešit, správce daně, který vyřešení takové otázky pro vydání vlastního
rozhodnutí potřebuje. Rozhodně tedy nemůže vyřešení takové předběžné otázky pominout.
Vždyť pokud by daňové orgány zkoumaly otázku platnosti kupní smlo uvy a dospěly
například k závěru o její absolutní neplatnosti, pak by k této skutečnosti musel správce daně
přihlédnout z úřední povinnosti jako ke skutečnosti vylučující předmětnou daň.
Krajský soud však nesprávný úsudek žalovaného, učiněný v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy, ponechal bez povšimnutí (za situace, kdy zodpovězení této
otázky v daňovém řízení mohlo mít vliv na vznik daňové povinnosti a navíc za situace,
kdy žalobkyně jak v průběhu daňového, tak i soudního řízení, námitku neplatnosti smlouvy
i nedostatečných důkazů uplatňoval a), nevyložil ani z jakých důvodů považuje závěr
žalovaného za správný, zatížil tak své rozhodnutí vadou, jež zakládá podmínky pro zrušení
tohoto rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Krajský soud sice v řízení o přezkum správního rozhodnutí nemůže nahrazovat
chybějící zdůvodnění správního orgánu, měl však proto napadené rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušit pro vady řízení, když žalovaný porušil ustanovení
daňového procesního předpisu, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto k podané kasační stížnosti byl napadený
rozsudek zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení soud
posoudí postup žalovaného v hodnocení předběžné otázky a to zejména s ohledem na shora
uvedené usnesení pléna Ústavního soudu a jeho vlivu na správné zjištění skutkového stavu
věci. V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu