ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.80.2007
sp. zn. 2 Afs 80/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: F. P.,
zast. JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2007, č. j. 29 Ca 219/2006 -
33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2007, č. j. 29 Ca 219/2006 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora
uvedený rozsudek krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 15. 9. 2004,
č. j. FŘ-7669/03/FŘ/130, pro vady řízení a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči
ze dne 29. 9. 2003, č.j. 278536/03/330913/8982, o vyměření penále na daň z přidané hodnoty
za období od 1. 12. do 31. 12. 1997 ve výši 134 735 Kč.
Krajský soud v důvodech rozsudku poukázal na skutečnost, že o věci již dříve rozhodl
usnesením o odmítnutí žaloby, ovšem po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu
o věci znovu jednal a žalobu shledal důvodnou. Dospěl k závěru, že z rozhodnutí žalovaného
nelze seznat vypořádání se všemi odvolacími námitkami uplatněnými žalobcem, že z výpočtu
penále není zjevné, zda bylo zohledněno zaplacení částky 52 430,40 Kč a zda bylo
přihlédnuto ke dvěma rozhodnutím o povolení splátek a k prominutí části příslušenství,
a že také nebyla vyvrácena odvolací námitka, že mimo vyměření penále byl vyměřen i úrok
za opožděné splnění daňových povinností. Povinností žalovaného bylo podle §50 odst. 3
a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), vypořádat
se nejen s těmito námitkami jasným, srozumitelným a tedy přezkoumatelným způsobem
nejméně v rozsahu vymezeném podaným odvoláním. Rozhodnutí žalovaného se však
po skutkové stránce uplatněnými námitkami nezabývá tak, aby bylo zřejmé vypořádání
s tvrzenými odvolacími námitkami. Není tak z jeho rozhodnutí zřejmé, zda a jak se tvrzené
skutečnosti ve výpočtu penále projevily. Proto soud dospěl k závěru, že vady řízení způsobily
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, neboť v něm absentují důvody rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), neboť krajský soud
nesprávně právně posoudil otázku právní povahy a podmínek přezkoumatelnosti platebního
výměru na daňové penále. Jeho rozsudek sám trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů, které uvádí pouze ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí, aniž je však současně
ruší. Soud pojal v rozsudku za prokázané skutečnosti vyplývající z jiného rozhodnutí
(prvostupňového), než které zrušil (odvolací). Věc posuzoval izolovaně od skutečností
zjevných ze správního spisu a v rozsudku konstatuje skutečnosti, které spisu odporují.
Tím je napadený rozsudek rovněž nepřezkoumatelný v míře dosahující nesrozumitelnosti.
Soud jakožto své důvody v napadeném rozsudku uvádí obsah žalobních námitek,
které vykládá a konstatuje v širším rozsahu, než v jakém byly v žalobě uplatněny. Závěr
soudu o nemožnosti zjistit, zda správce daně zohlednil při svém výpočtu částku 52 430,40 Kč,
povolení splátek a rozhodnutí o prominutí části příslušenství, je v rozporu s obsahem spisu
i přezkoumávanými rozhodnutími. V platebním výměru je konstatováno zaplacení částky
52 430,40 Kč na čtvrtém řádku výpočtu a dále je evidentně na řádku jedenáctém zohledněna
úhrada částky 40 000 Kč (povolené splátky), exekučně vymožená částka je dále uvedena
na řádku 21 a všechny tyto skutečnosti jsou k odvolací námitce podrobně konstatovány
a schematicky zachyceny v odvolacím rozhodnutí na straně druhé a třetí, kde je přesně
specifikován průběh splácení povolených splátek a jejich aktuální zůstatek, a to i v podobě
tabulky. Rozsudek těmto skutečnostem odporuje.
Stěžovatel dále poukazuje na ustálenou judikaturu vztahující se k přezkumu
penalizačních výměrů, podle níž je oprávněn zkoumat existenci rozhodnutí, kterým byla
daňovému subjektu sdělena povinnost hradit daňový nedoplatek, nesplnění uložené
povinnosti, naplnění podmínek §63 odst. 2 daňového řádu a dobu, za kterou bylo penále
stanoveno. Ust. §63 odst. 4 daňového řádu neukládá správci daně povinnost doplnit sdělení
penále daňovému subjektu komentářem. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že daňový subjekt
část daňového dluhu uhradil a sám měl dostatečný přehled o dluhu a jeho plnění. Platebním
výměrem se penále nevyměřuje, jde o zákonný důsledek neplnění povinnosti,
ale jen se sděluje jeho výše. Skutečnost, že platební výměr daňový subjekt subjektivně
nepochopil, ještě nezakládá jeho nepřezkoumatelnost. Platebním výměrem správce daně
pouze sděluje výši povinnosti a poskytuje náhradní lhůtu pro její splnění. Výše penále
se v průběhu doby mění, proto se pouze sděluje, byť formálně v podobě platebního výměru.
Pokud soud za důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatele označil i skutečnost,
že z něho není zřejmé, zda nedošlo k současnému vyměření penále a úroku z prodlení,
poukazuje stěžovatel na str. 4 bod 4, kde je uvedeno, že penále se nepočítá po dobu
povoleného posečkání daně nebo splátek penále při dodržení podmínek a že by bylo
protizákonné uplatňovat současně penále a úrok. Úrok podle §60 odst. 6 daňového řádu
lze uplatnit právě jen za dobu povoleného posečkání.
Stěžovatel tak považuje za prokázané, že nedošlo k nepovolené kumulaci úroku
a penalizace, neboť úrok byl vyměřen jen za dobu povoleného posečkání a penále za dobu
prodlení mimo doby povoleného posečkání. Všechny tyto skutečnosti přitom vyplývají
z rozhodnutí založených ve spise a není zřejmé, zda a jak k nim soud přihlížel,
neboť to ve svém rozhodnutí neuvedl.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel pro úplnost uvádí, že ve věci předmětné žaloby bylo nařízeno ústní jednání
na den 13. 3. 2007, toto jednání bylo odvoláno a poté rozhodnuto bez jednání z důvodů
tvrzené nepřezkoumatelnosti. Ta přitom v rozsudku není řádně zdůvodněna, nehledě na to,
že soud k rozhodným skutečnostem vůbec nepřihlížel.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Správní spis mj. obsahuje platební výměr na penále ze dne 17. 7. 1998 na částku
18 214 Kč a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Třebíči na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období prosinec 1997 ze dne 25. 5. 2000 na částku 104 861 Kč. Rozhodnutím
ze dne 21. 8. 2000 správce daně povolil k žádosti žalobce splátky a rozhodnutím ze dne
14. 3. 2001 tak učinil opět. Rozhodnutími ze dne 29. 9. 2003 podle §60 odst. 6 vyměřil
související úroky ve výši 1657 Kč a 307 Kč. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce reklamaci
opřenou o tvrzení, že mu za stejné období byly vyměřeny úroky i penále. Reklamace
byly zamítnuty rozhodnutími Finančního úřadu v Třebíči ze dne 18. 11. 2003, ve vztahu
ke každému rozhodnutí o úroku samostatně – v rozhodnutích bylo shodně uvedeno, že úrok
byl předepsán pouze za dobu splátek, které byly dodrženy, a byl uveden jejich výčet a způsob
výpočtu. Dne 20. 9. 2002 bylo vyměřeno i penále ve výši 118 483 Kč, rozhodnutí bylo
zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 10. 2002. Rozhodnutím FÚ ze dne 14. 10. 2002
bylo žalobci prominuto příslušenství daně ve výši 18 483 Kč.
Dne 29. 9. 2003 byl vydán správcem daně platební výměr na daňové penále ve výši
134 735 Kč, s tím, že částka 18 214 Kč byla prominuta a rozdíl tak činí 116 521 Kč. Rozpis
penále je uveden na jeho druhé straně. V odvolání proti tomu žalobce namítl rozpor postupu
správce daně s právními předpisy a skutečnost, že vedle úroků mu bylo z dlužné částky
vyměřeno i penále, nebyl vzat ohled na povolené splátky a částečné prominutí penále.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 9. 2004 odvolání zamítl. V důvodech rozhodnutí
je uveden obsah rozhodnutí o povolení splátek ze dne 21. 8. 2000 s rozpisem dodržených
a nedodržených splátek a obsah druhého rozhodnutí o povolení splátek ze dne 29. 1. 2001
rovněž s rozpisem dodržených a nedodržených splátek. Dále byla konstatována exekuce
zbývající nesplacené částky a rozhodnutí o prominutí části příslušenství ze dne 14. 10. 2002.
K odvolacím námitkám uvedl, že veškerá namítaná rozhodnutí při výpočtu byla zohledněna
a úrok byl vyměřen jen ohledně dodržených splátek (1657 + 307 Kč) a penále bylo uplatněno
za dobu, kdy splátky nebyly řádně plněny.
V žalobě žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný uvádí v rozhodnutí výši penále
částky 134 735 Kč přesto, že z ní byla prominuta částka 18 214 Kč, a dále tvrdí, že nebylo
zohledněno povolení splátek, které s výjimkou částky 12 430,60 Kč dodržel, byl nepřípustně
vyměřen úrok i penále současně a postupem žalovaného došlo k porušení zákona. V doplnění
žaloby k výzvě soudu doplnil výčet tvrzených porušených ustanovení zákona. Soud žalobu
usnesením ze dne 30. 11. 2004 odmítl pro nedoplnění žaloby, jeho usnesení však bylo zrušeno
rozsudkem zdejšího soudu dne 4. 7. 2006 pod č. j. 2 Afs 141/2005-80. Krajský soud poté
pokračoval v řízení o žalobě; žalobce podáním ze dne 3. 1. 2007 vyslovil nesouhlas
s rozhodnutím soudu bez jednání a požádal o jeho nařízení. Jednání bylo nařízeno
na 13. 3. 2007, ovšem následně krajský soud jednání odvolal a rozhodl dne 13. 3. 2007
bez jednání, jak výše uvedeno.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V prvé řadě je třeba se zabývat namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku.
Byl-li by totiž nepřezkoumatelným, nebylo by třeba, ani možno, se zabývat ostatními
námitkami. Kasační námitky jsou v tomto směru četné a označují rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný zejména pro nedostatek důvodů. Konstantní judikatura přitom rozumí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, pokud rozhodnutí postrádá důvody
skutkové (k tomu srovnej např.rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003-75, zveřejněno: 133/2004 Sb. NSS).
Stěžovatel považuje za důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, že jeho
důvody směřují jen k vadám rozhodnutí prvostupňového, a to aniž toto prvostupňové správní
rozhodnutí rovněž ruší.
Při hodnocení důvodnosti této námitky je nutno vycházet ze zásady, že předmětem
žaloby směřující proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 s. ř. s. je konečné rozhodnutí,
tedy ve dvoustupňovém řízení rozhodnutí odvolacího orgánu (§5 s. ř. s.). Pro účely soudního
přezkumu správních rozhodnutí jsou rozhodnutí obou stupňů správních orgánů vnímána jako
celek. Soud v řízení podle §75 odst. 2 s. ř. s. k žalobním námitkám (s výjimkami uvedenými
v §76) sice přezkoumává napadené výroky rozhodnutí, nemůže tak ovšem činit odděleně
od celého řízení. Zkoumá totiž zákonnost napadeného výroku z hlediska, zda odpovídá
skutkovému stavu v řízení zjištěnému a zda má oporu v právních předpisech. Zabývá
se tedy celým průběhem správního řízení a všemi rozhodnutími v řízení vydanými.
Přitom může zjistit nezákonnost či jiné vady pouze napadeného odvolacího řízení, ale stejně
tak může zjistit nezákonnost či vadnost rozhodnutí prvostupňového. Je-li nezákonným
rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí, může být provedena náprava rozhodnutím odvolacím
(ostatně proto je správní řízení zpravidla dvoustupňové); může však též nastat situace,
kdy odvolací orgán vady prvostupňového řízení a rozhodnutí nenapraví, a v tom případě
je i jeho rozhodnutí nezákonné. V takovém případě je soud oprávněn (nikoliv povinen) podle
§78 odst. 3 s. ř. s. zrušit s napadeným konečným rozhodnutím i rozhodnutí prvostupňové
(k tomu srovnej rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007
sp. zn. 1 As 60/2006, dostupné na www.nssoud.cz). Posouzení důvodů pro zrušení rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně přitom cit. ust. §78 odst. 3 s. ř. s. svěřuje do volné úvahy
krajského soudu. Soud zde zpravidla váží procesní kroky, kterých je k odstranění zjištěných
nedostatků třeba, přičemž zrušit i prvostupňové rozhodnutí by měl zejména tam, kde vůbec
nemělo být vydáno. Žalobce tedy nemá nárok na zrušení rozhodnutí prvostupňového.
V citovaném rozsudku rozšířený senát dále uvedl, že z absence nároku plyne absence
povinnosti krajského soudu rozhodnout o (ne)zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně ve výroku soudního rozsudku, a to bez ohledu na to, že se zrušení tohoto rozhodnutí
žalobce ve svém podání taktéž domáhá. Konečně z absence výroku o zrušení správního
rozhodnutí vydaného správním orgánem prvního stupně plyne, že pokud žalobce brojí proti
nezrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně kasační stížností, která je omezena
na tento jediný kasační důvod, pak se jedná o kasační stížnost nepřípustnou. Taková kasační
stížnost totiž směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí soudu, a nikoliv proti výroku. Nejvyšší
správní soud ji proto postupem podle §104 odst. 2 s. ř. s. odmítne. V daném případě
je kasační námitka poněkud odlišná; nevytýká krajskému soudu, že nerozhodl o zrušení
prvostupňového rozhodnutí, ač to žalobce požadoval, ale vytýká nepřezkoumatelnost
rozsudku proto, že nebylo zrušeno prvostupňové rozhodnutí, ač je soud shledal nezákonným,
a spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku v nedostatku důvodů směřujících proti zrušenému
rozhodnutí druhostupňovému. Tak tomu ovšem není. Krajský soud v rozsudku popsal
podrobně obsah prvostupňového rozhodnutí se závěrem o jeho nezákonnosti, současně
však označil odvolací námitky, s nimiž se podle jeho názoru žalovaný nevypořádal, a toto
zdůvodnil jak skutkově, tak s poukazem na porušená zákonná ustanovení.
Rozsudek krajského soudu proto nelze označit za nepřezkoumatelný z namítaných
důvodů - tj. že označil za nezákonné rozhodnutí prvostupňové, a přitom je nezrušil,
a že neobsahuje důvody proti rozhodnutí druhostupňovému. Tento důvod
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu tedy dán není - otázka správnosti závěrů
rozsudku krajského soudu je pak součástí níže uvedeného hodnocení námitek směřujících
proti právnímu posouzení.
Nepřezkoumatelnost rozsudku spatřuje stěžovatel i v tom, že je v rozporu s obsahem
spisu. Takový nedostatek ovšem Nejvyšší správní soud v rozsudku neshledal. Rozsudek
konstatuje všechny rozhodné skutečnosti odpovídajícím způsobem - jinou otázkou ovšem je,
jak tyto skutečnosti hodnotí; toto hodnocení je však opět otázka správnosti právní úvahy,
nikoliv přezkoumatelnosti rozsudku.
Stěžovatel je dále názoru, že krajský soud překročil rozsah žalobních námitek
a tvrzenou nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí v rozsudku nijak nezdůvodnil.
Pokud by to bylo pravdou, nejednalo by se o nepřezkoumatelnost, ale o jinou vadu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud je rozsahem žaloby vázán podle §75 odst. 2 s. ř. s.,
odchýlit se od něho může jen v případě nicotnosti správního rozhodnutí (§76 odst. 2 s. ř. s. ),
nebo v případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., kdy právě tato
nepřezkoumatelnost dosahuje takové míry, že brání zkoumání důvodnosti žalobních námitek.
Žalobou byla v daném případě namítána nesprávná částka penále nezohledňující prominutí
části penále, nezohlednění povolení splátek a nepřípustné vyměření úroku a penále současně.
Přitom žalobce brojil jak proti rozhodnutí a postupu finančního úřadu, tak i proti rozhodnutí
žalovaného, který se s nevypořádal s odvolacími námitkami. Rozsudek konstatuje žalobní
námitky jim odpovídajícím způsobem, aniž by měnil jejich rozsah či význam. Vzhledem
k tomu, že krajský soud dospěl k závěru, že penalizační rozhodnutí bylo nejasné a odvolací
námitky nebyly v rozhodnutí žalovaného řádně vypořádány, označil napadené rozhodnutí
za nepřezkoumatelné, aniž se sám věcnými žalobními námitkami zabýval. Tento jeho
závěr je v rozsudku odůvodněn, proto nelze shledat jeho nepřezkoumatelnost - jde opět jen
o otázku, zda tento závěr byl v souladu se zákonem.
Pokud odůvodnění napadeného rozsudku považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné
nejen pro nedostatek odůvodnění, ale i pro nesrozumitelnost, je třeba vycházet z konstantní
judikatury, která za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. považuje zejména takový rozsudek, který postrádá základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto,
který zkoumá správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jehož výrok
je v rozporu s odůvodněním, který neobsahuje vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(srovnej. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130,
zveřejněno: 244/2004 Sb. NSS). Stěžovateli nelze v závěru o nesrozumitelnosti rozsudku
přisvědčit, jeho důvody jednotně podporují výrok.
Stěžovatel dále vznáší námitky proti správnosti právního posouzení věci krajským
soudem.
Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na právní povahu platebního výměru na penále
a z ní vyplývajícího charakteru odvolacího řízení. Je třeba mu přisvědčit v tom, že povinnost
úhrady penále za dobu prodlení je povinností vyplývající ze zákona (§63 odst. 1, 2 daňového
řádu) a předpis penále se dlužníkovi sděluje platebním výměrem (odst. 4 téhož ustanovení).
Tento platební výměr nemusí být odůvodněn, byť jinak náležitosti rozhodnutí má (k tomu
srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 101/2004-51,
zveřejněno: 548/2005 Sb. NSS). Jeho součástí tedy musí být i výpočet penále. V daném
případě tomu tak je, ostatně krajský soud text penále do svého rozhodnutí převzal.
Je samozřejmé, že součástí tohoto výpočtu musí být všechny skutečnosti, které mají na výši
penále vliv. V daném případě jde o skutečnosti spočívající v povolení splátek a v prominutí
části penále. Žalovaný tvrdí, že tyto skutečnosti v penalizačním výměru zohledněny jsou,
a poukazuje na konkrétní řádky výpočtu. Souhrn skutečností uvedených odkazem
na rozhodnutí z určitého data a tomu odpovídající číselné vyjádření nemusí být s ohledem
na zákonem předpokládanou absenci odůvodnění vždy laicky pochopitelný. Právě
k odstranění těchto pochybností však může sloužit odvolací řízení. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 137/2004-62, zveřejněno: 1182/2007 Sb. NSS)
vyslovil, že přezkoumává-li žalovaný rozhodnutí, kterým byl žalobci sdělen předpis penále,
zjišťuje toliko, zda existuje rozhodnutí, kterým byla povinnost hradit celní dluh žalobci řádně
sdělena, zda skutečně žalobce platební povinnost nesplnil ve lhůtě stanovené v tomto
rozhodnutí a zda se penále počítá v souladu s §63 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Tímto rozsahem přezkumu je pak při zachování zásady dispoziční
vázán rovněž soud. Skutečnosti v tomto případě sporné pak je žalovaný povinen kontrolovat
právě v rámci správnosti výpočtu penále; nelze tedy říci, že by na něm bylo odvoláním
požadováno něco, co se odvolacímu řízení v tomto případě vymyká. Stěžovatel tvrdí, že této
povinnosti dostál. Odvolací námitky směřovaly proti skutečnostem obdobným, jako jsou
namítány i v žalobě. Stěžovatel jako odvolací orgán se s nimi podle názoru Nejvyššího
správního soudu dostatečně vypořádal. V důvodech konstatoval povolení splátek a uvedl
přehled jejich placení v termínu i nesplacených (resp. splacených exekučně), konstatoval
prominutí penále a respektování v propočtu. Rovněž se vypořádal s námitkou, že po daňovém
subjektu mělo být současně požadováno penále i úrok, a to konstatováním doby, za kterou
byly vyměřeny úroky, s tím, že tato doba není součástí doby, za niž byl penalizován.
Instruktivnější by tento výklad mohl být jen za užití propočtu alternativ, které by k uvedeným
skutečnostem nepřihlížely. Lze tak konstatovat, že žalovaný dostál povinnostem vyplývajícím
z ust. §50 daňového řádu a jeho odůvodnění nelze označit za nepřezkoumatelné
ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů. Posouzení rozhodnutí žalovaného
krajským soudem proto nelze označit za správné.
Nedostatek pochopení platebního výměru i odvolacího rozhodnutí žalobcem by byl
odstranitelný nařízením jednání. Pokud soud považoval uvedené odůvodnění za nedostatečně
instruktivní, nic mu nebránilo v nařízení jednání, kterého se ostatně žalobce dožadoval,
a které také soud původně nařídil a vzápětí odvolal. Při něm přitom mohl po žalovaném
požadovat demonstraci správnosti provedeného výpočtu tak, aby mu i žalobce porozuměl,
a následně rozhodnout o věcných žalobních námitkách. Je třeba vycházet z toho,
že bez jednání lze rozhodovat pouze za podmínek §51 s. ř. s. a výjimkou je pouze splnění
podmínek uvedených v §76 odst. 1, 2 s. ř. s. Krajský soud vycházel z toho, že podmínky této
výjimky naplnil, neboť rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné ve smyslu §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Tak tomu ovšem není. Podmínky nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
(k jejich naplnění lze obdobně poukázat na výše uvedená rozhodnutí týkající
se nepřezkoumatelnosti rozsudků) naplněny nebyly. Postup krajského soudu proto trpěl vadou
odpovídající §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v tom, že rozhodl bez jednání za situace, kdy nebyly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí a dále naplnil kasační námitku podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nesprávným právním posouzením rozhodnutí žalovaného.
V tom je třeba žalovanému přisvědčit a z tohoto hlediska je kasační stížnost důvodná.
Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil, a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 3 téhož ustanovení
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu