ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.141.2005
sp. zn. 2 Afs 141/2005 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce F. P.,
zastoupeného JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2005,
č. j. 29 Ca 279/2004 - 56,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2005, č. j. 29 Ca 279/2004 - 56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2004, č. j. 7669/03/FŘ/130. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 29. 9. 2003,
č. j. 278536/03/330913/8982, platební výměr na daňové penále na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období roku 1997, kterým bylo stěžovateli podle §63 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále též daňový řád), stanoveno penále za opožděnou úhradu
daňových povinností v celkové výši 134 735 Kč. Krajský soud žalobu podle §37 odst. 5
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) odmítl, neboť stěžovatel
neodstranil k výzvě soudu chybějící nedostatky žaloby a soud proto nemohl v řízení
pokračovat.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Konkrétně pak namítá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby,
neboť ta obsahovala řádně uplatněné žalobní body, které jsou projednatelné a určité
a vyhovují §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Poukazuje k tomu na str. 5 žaloby, čl. II.,
první odstavec, ve kterém je uveden konkrétní skutek (vyměření penále) i právní důvod
(porušení §60 odst. 4 daňového řádu), na str. 5 a 6, čl. III., druhý odstavec, kde je vedle
konkrétního skutku (délka trvání řízení) uveden i právní důvod (rozpor s čl. 38 Listiny
základních práv a svobod) a na str. 6, čl. III., předposlední odstavec, kde namítá jak skutková
tvrzení (nevypořádání se se všemi důvody v odvolání uplatněnými), tak právní důvody
(rozpor s §50 odst. 7 daňového řádu). Dále namítá, že výzva krajského soudu nebyla
dostatečně konkrétní a určitá, aby jí bylo možno vyhovět. Rovněž se jednalo o výzvu
zmatečnou, neboť žaloba žalobní body obsahovala. Vzhledem k uvedenému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti se ke kasační stížnosti vyjádřit.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu), domnívá se, že žaloba obsahuje žalobní body
a byla tak projednatelná.
K tomu ze soudního spisu vyplynulo, že v žalobě ze dne 18. 11. 2004,
která obsahovala téměř sedm stran, stěžovatel zejména zpo chybnil předepsání penále,
když poukázal na to, že žalovaný nezohlednil rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči
ze dne 21. 8. 2000, ze dne 14. 3. 2001 o povolení splátek a ze dne 14. 10. 2002. Stěžovatel
sdělil, že splátkový kalendář dodržoval a uhradil řádně 52 430,40 Kč (k tomu poukázal
na výpis z účtu daňového poplatníka). Dále uvedl, že žalovaný pochybil, pokud vedle
napadeného penále vyměřil i úrok, aniž by vzal v úvahu stěžovatelem uplatněné argumenty,
týkající se výpočtu příslušenství daně; výslovně k tomu poukázal na §60 odst. 4 daňového
řádu. Zdůraznil také, že je rozhodnutí žalovaného vydáno v rozporu se zákonem
č. 337/1992 Sb., včetně zákonů souvisejících, a rovněž Listinou základních práv a svobod.
Upozornil také na to, že správní orgány obou stupňů nerespektovaly Pokyn MF ČR D-125,
konkrétně pokud jde o lhůtu stanovenou k vyřízení odvolání. Takový postup
je podle stěžovatele v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01).
Dále stěžovatel vyjmenoval řadu ustanovení daňového řádu, která považoval za porušená.
K namítanému porušení §50 odst. 7 daňového řádu pak uvedl, že se odvolací orgán
nevypořádal se všemi důvody v odvolání uvedenými a jako příklad uvedl námitku týkající
se uplatnění reklamace ve smyslu §53 daňového řádu. Krajský soud usnesením
ze dne 30. 11. 2004 stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení doplnil žalobu
ze dne 18. 11. 2004 tak, že u všech skutkových důvodů tvrzené nezákonnosti uvede příslušné
právní důvody, tj. jaká konkrétní ustanovení právních předpisů byla v rámci skutkových
důvodů porušena. Stěžovateli se též dostalo poučení, že nebude-li výzvě vyhověno,
jeho žaloba bude odmítnuta. V odůvodnění pak krajský soud poukázal na §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a uvedl, že žaloba neobsahuje žalobní body, neboť jsou v ní uvedeny
toliko skutkové důvody, z nichž však nevyplývá, že napadené rozhodnutí odporuje
konkrétním ustanovením zákona nebo jiného právního předpisu. Paušální odkaz na obsahově
rozsáhlá ustanovení právních předpisů, navíc bez konkrétní vazby na jednotlivé uplatněné
skutkové důvody, brání projednání žaloby. Ve stanovené lhůtě pak stěžovatel soudu sdělil,
že předmětná žaloba podle jeho názoru obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti,
včetně řádně uvedených žalobních bodů. Krajský soud však napadeným usnesením žalobu
odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s. V odůvodnění uvedl, že žaloba neobsahovala řádně uplatněné
žalobní body, neboť jsou v ní uvedeny toliko skutkové důvody a paušální odkaz na obsahově
rozsáhlá demonstrativně uvedená ustanovení právních předpisů, navíc bez konkrétní vazby
na jednotlivé uplatněné skutkové důvody tvrzené v žalobě. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
neodstranil k výzvě soudu chybějící nedostatky žaloby a soud nemohl v řízení pokračovat,
jeho žalobu odmítl.
Je tak třeba posoudit, zda stěžovatelova žaloba obsahovala řádně uplatněné žalobní
body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak tvrdí stěžovatel, či nikoliv a zda krajský soud
postupoval v souladu se zákonem, když stěžovatele vyzval k odstranění vad podání podle §37
odst. 5 s. ř. s. a žalobu poté podle tohoto ustanovení odmítl.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba mimo jiné obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle §37 odst. 5 s. ř. s. nemá-li podání
zákonem požadované náležitosti, vyzve předseda senátu podatele usnesením k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen.
Nejvyšší správní soud se již ve svých rozhodnutích žalobními body a jejich nedostatky
zabýval. Např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, uveřejněném
pod č. 488/2005 Sb. NSS, uvedl, že žalobní body [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] musí
obsahovat jak právní, tak zpravidla i skutkové důvody, pro které žalobce považuje napadené
výroky rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Pokud žaloba postrádala
potřebná konkrétní skutková tvrzení a žalobce vzdor výzvě a poučení soudu nijak nereagoval
a vadu neodstranil, postupoval krajský soud v souladu se zákonem, odmítl-li žalobcovo
podání z tohoto důvodu. Problematiku „řádně uplatněného žalobního bodu“ pak Nejvyšší
správní soud rozvedl v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, uveřejněném pod č. 835/2006 Sb. NSS. Ke skutkovým důvodům
zde soud uvedl, že líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností,
k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelným popisem. Pokud jde o právní důvody tak soud zdůraznil,
že žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj
právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom
nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak
zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz
na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené,
a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy
a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
nezákonnosti.
Právě vyslovené závěry však neznamenají, že bezvadným žalobním bodem
je pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumuje pod určitá ustanovení
zákona. Možno zde připomenout závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne
13. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 236/99 zveřejněném pod č. 5 ve svazku č. 17 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, str. 35), podle něhož přístup, jenž by konkrétní právní
argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního
předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý
formalismus, v důsledku čehož je dotčeno základní právo plynoucí ze ustanovení čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tedy svá konkrétní a dostatečně
individualizovaná skutková tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních
předpisů, vždyť přece i nadále platí, že soud zná právo.
Jak vyplynulo ze soudního spisu, stěžovatel v předmětné žalobě sice uvedl některá
tvrzení, která dostatečně nekonkretizoval (např. porušení vyjmenovaných ustanovení
daňového řádu, případně blíže nespecifikovaných zákonů), avšak vedle toho také řadu tvrzení,
z nichž bylo zřejmé, v čem konkrétně považuje rozhodnutí , případně postup žalovaného
za nesprávný či nezákonný - ať už se jedná o tvrzení, že žalovaný nezohlednil ro zhodnutí
finančního úřadu o povolení splátek a skutečnost, že stěžovat el řádně uhradil 52 430,40 Kč
a penále tak bylo předepsáno nezákonně, dále že žalovaný pochybil, pokud vedle napadeného
penále vyměřil i úrok (k tomu navíc stěžovatel poukázal přímo na §60 odst. 4 daňového
řádu), a v neposlední řadě také stěžovatelova domněnka o tom, že nerespektování lhůty
k vyřízení odvolání, stanovené Pokynem MF ČR D -125, je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, a že žalovaný porušil §50 odst. 7 daňového řádu,
když se nevypořádal se všemi důvody v odvolání uvedeným, konkrétně s námitkou týkající
se uplatnění reklamace ve smyslu §53 daňového řádu. Uvedené námitky jsou tak řádně
uplatněnými žalobními body podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. i shora citovaného rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, neboť vedle skutkových důvodů obsahují
i důvody právní; tj. je z nich zřejmé, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči stěžovateli dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným (např. nezohlednění zaplacení částky
52 430,40 Kč, nerespektování lhůty k vyřízení odvolání, stanovené pokynem ministerstva,
atd.), a rovněž právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti (v některých případech
dokonce přímo odkazem na konkrétní ustanovení zákona, které považuje stěžovatel určitým
jednáním žalovaného za porušené). Ve vztahu k těmto důvodům pak nebylo třeba stěžovatele
k odstraňování vad vyzývat, neboť se jednalo o důvody, které soud mohl přezkoumat.
Pokud pak krajský soud stěžovatele vyzval, aby u všech skutkových tvrzení uvedl,
jaká konkrétní ustanovení právních předpisů byla porušena, postupoval nezákonně. Odmítl-li
poté žalobu pro neodstranění vad podání, resp. pro neuvedení konkrétních ustanovení
právních předpisů, je jeho rozhodnutí nezákonné.
Naplnění uplatněného důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. tak bylo shledáno.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a vrátil
věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu