ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.84.2006
sp. zn. 2 Afs 84/2006 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. M.,
zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové,
proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 29 Ca 428/2003 - 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, č. j. 29 Ca 428/2003 - 47
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalovaný včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7168/2001/FŘ/130.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
se žalobními námitkami, vznesenými v žalobě. Stěžovatel uvádí, že ačkoliv krajský soud
ve svém rozsudku opakovaně vytýkal stěžovateli nekonkrétnost žalobních námitek, tam,
kde byly zcela konkrétní, soud se jimi zabýval pouze v obecné rovině. Konstatuje, že krajský
soud v podstatě pouze citoval příslušné zákonné normy [§19 zákona o č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty, v platném znění (dále jen „zák. o DPH“), §2 a §31 zák. č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „d. ř.“)] a uvedl, že správní úvaha
žalovaného nevybočuje ze zákonných mezí, svým zákonným povinnostem plně dostál a že při
hodnocení důkazů nevybočil ze zákonného rámce. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že
krajský soud se měl konkrétními žalobními námitkami zabývat konkrétně a pokud je
nepovažoval za opodstatněné, měl vysvětlit, kterými jinými skutečnostmi ze správního spisu
byly vyvráceny.
Stěžovatel rovněž napadá způsob, jakým žalovaný i krajský soud zhodnotili výpovědi
svědků získané během správního řízení. Dále konstatuje, že v podané žalobě uváděl konkrétní
skutečnosti, ve kterých spatřoval nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, a to především
nezákonnost postupů správců daně (prvního i druhého stupně), když v podstatě požadovaly
po stěžovateli prokázání skutečností, na nichž se nijak nepodílel a o nichž nemůže mít žádné
vědomosti ani důkazy. Stěžovatel také upozorňuje na skutečnost, že není významné,
zda dodavatelé H. v. o. s. a L. s. r. o. (jejichž faktury byly správcem daně vyřazeny z DPH na
vstupu) opravy prováděli sami, či zda opravy zajistili zcela nebo zčásti pomocí dalších
subdodavatelských subjektů. Důležité je, že opravy byly skutečně provedeny, tj. došlo
k uskutečnění zdanitelného plnění. Vzhledem k tomu, že základem správní úvahy správce
daně i žalovaného je podezření, že tytéž opravy byly stěžovateli účtovány duplicitně
(od společnosti Z. J. a zároveň od společností H. a L.), pak prokázáním skutečnosti, že opravy
byly prováděny vedle Z. J. i jinými subjekty, je toto podezření vyvráceno. Stěžovatel dále pro
podpoření svých tvrzení odkazuje na výpovědi konkrétních svědků, a to pana Z., pana C.,
pana H., pana H.1 a pana V. Dále v kasační stížnosti stěžovatel rekapituluje způsob, jakým
žalovaný zhodnotil výpověď těchto svědků. V případě svědka C. pak podle stěžovatele
žalovaný pravděpodobně úmyslně nehodnotil tu část výpovědi, která se týkala kooperace
se společnostmi, které vykonávaly činnost v areálu ve S. Další svědecké výpovědi pak také
prokázaly předmětné činnosti a nutnost subdodávek. Výpověď svědka V. pak žalovaný
nehodnotil vůbec. Stěžovatel dále uvádí, že se žalovaný nevypořádal se všemi jeho důkazními
návrhy (např. odmítl provést výslech řidiče V. V.). Stěžovatel také namítá, že bez vědomí
žalobce byl vyslechnut svědek K. Stěžovatel ve své kasační stížnosti také konstatuje, že
žalovaný nesprávně dovodil duplicitu provádění oprav, a toto jeho tvrzení není ničím
podloženo a odůvodněno.
Stěžovatel dále upozorňuje na skutečnost, že námitky porušení §2 odst. 1 a 3 a §31
odstavce 2 a 8 d. ř. bylo třeba vnímat v kontextu celé žaloby a nevykládat je izolovaně
a vytrženě od ostatního žalobního textu. Nesprávným postupem žalovaného došlo
ve správním řízení k porušení právě stěžovatelem uváděných ustanovení a tudíž jsou tyto
námitky dostatečně konkrétní.
Další kasační námitkou stěžovatele je tvrzení, že považuje napadený rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný. Konkrétně krajskému soudu vytýká, že v tomto
rozsudku nereagoval na repliku, kterou stěžovatel podal elektronicky se zaručeným podpisem
svého právního zástupce Ing. Z. U. dne 26. 9. 2005 a kterou rovněž v originále předložil
soudu při jednání dne 27. 9. 2005 (šlo o jednání ve věci vedené pod. sp. zn. 29 Ca 120/2003).
II.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že v daném případě
stěžovatel své důkazní břemeno neunesl, a faktické uskutečnění fakturovaných prací, a tudíž
reálnou existenci zdanitelného plnění neprokázal. Výpovědi uváděných svědků pak, podle
žalovaného, neprokázaly stěžovatelem tvrzené skutečnosti. Důvody, pro které k tomuto
názoru dospěl, jsou pak podrobně rozvedeny v odůvodnění jeho žalobou napadeného
rozhodnutí, na které odkazuje. K námitce ohledně výpovědi svědka Z. uvádí, že tato nemá
vztah k projednávané věci. Ke stěžovatelem namítanému nezhodnocení části svědecké
výpovědi pana C. pak tvrdí, že není zřejmé, proč by se jí měl zabývat, a to vzhledem
ke skutečnosti, že se netýká předmětných otázek, tj. faktur společností H. v. o. s. a L. s. r. o.
Ze stejných důvodů správce daně nehodnotil ani část výpovědi svědka H. K námitce
stěžovatele týkající se nevyslechnutí svědka V. žalovaný konstatuje, že v průběhu správního
řízení stěžovatel uvedl, že doprava byla zajišťována osobně a bez účasti řidiče V., a tudíž není
zřejmé, co měla eventuální výpověď předmětného svědka prokázat. Žalovaný také upozorňuje
na skutečnost, že při projednávání zprávy o výsledku daňové kontroly stěžovatel uvedl, že se
písemně vyjádří, proč výslech pana V. požaduje, což neučinil. K námitce nezákonného
výslechu svědka K. (jednatele společnosti V. P. s. r. o.) žalovaný uvádí, že předmětem šetření
byla pouze činnost této společnosti, která nebyla v obchodním spojení se stěžovatelem.
Otázky kladené p. K. se týkaly jím vystavených faktur pro společnost H., v. o. s. Pardubice.
Žalovaný dále uvedl, že duplicita účtování oprav vulkanizačních forem a uskutečnění
zdanitelných plnění dříve, než bylo přijato plnění od subdodavatele, nebyla v odvolání proti
platebnímu výměru, žalobě ani kasační stížnosti stěžovatelem vysvětlena. Žalovaný dál
upozornil na skutečnost, že při dokazování v dané věci postupoval v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů (v této souvislosti odkázal na konstantní judikaturu Ústavního
soudu).
III.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Dne 29. 6. 1999 zahájil Finanční úřad
ve Zlíně u stěžovatele daňovou kontrolu zaměřenou mj. i na daň z přidané hodnoty
zda zdaňovací období 3. čtvrtletí 1998. Na základě výsledků této kontroly pak stěžovateli
dodatečným platebním výměrem ze dne 30. 8. 2001, č. j. 174571/01/303912/2629, vyměřil
za toto období daň z přidané hodnoty ve výši 154 319 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 31. 1. 2003,
č. j. 7168/2001/FŘ/130 zamítl.
Toto rozhodnutí žalovaný napadl žalobou ze dne 2. 4. 2003, ve které především
namítal, že žalovaný se zcela nesprávně zaměřil na zjišťování, zda subdodavatelé uvedení
společnostmi H. v. o. s. a L. s. r. o. skutečně práce na opravách forem prováděli. Prokazování
takových skutečností pak podle této žalobní námitky bylo však již nad rámec povinností
rozumně uložitelných stěžovateli, neboť ten již nebyl s těmito dalšími subjekty v žádném
kontaktu a nemůže doložit, zda a jakým způsobem byly práce těmito subjekty prováděny.
Podle žalobního tvrzení stěžovatele bylo rozhodující, zda společnosti H. v. o. s. a L. s. r. o.,
kterým byly tyto náklady hrazeny, zajistily pro stěžovatele, ať již jakýmkoliv způsobem,
opravu forem v jím uváděném rozsahu. Při správném hodnocení důkazů pak měl podle
stěžovatele žalovaný dojít k názoru, že výše uvedené společnosti tyto opravy zajišťovaly.
Stěžovatel konkrétně napadl posouzení svědeckých výpovědí svědka H., C., H.1, Z., a to
včetně uvedení důvodů, proč podle jeho názoru nebyly správně posouzeny. Stěžovatel ve své
žalobě dále uvedl, že navrhl provedení důkazu znaleckým posouzením prováděných oprav, ze
kterého by vyplynulo, že práce prováděné ve Z. J. byly pouze části prací prováděných na
formách, zatímco další části oprav musel provádět jiný subjekt. Konstatoval, že navrhl také
důkazy k tomu, že společnostem H. v. o. s. a L. s. r. o. byly segmenty dopravovány.
Stěžovatel ve své žalobě dále k argumentu žalovaného, uvedenému v rozhodnutí o odvolání a
vytýkajícímu stěžovateli nesprávné přiřazení jednotlivých faktur k fakturám pro společnost B.
C., uvedl, že společnosti H. v. o. s. a L. s. r. o. nemohly zjistit, ke kterým formám jednotlivé
faktury náležejí. Podle žalobního tvrzení stěžovatele nebylo rozhodné, ke které faktuře byly
jednotlivé práce přiřazeny, rozhodné bylo, že práce dalšími subdodavateli, kromě společnosti
Z. J. a. s., musely být a také byly provedeny. Stěžovatel dále namítl, že porušení zákona
spatřuje v porušení §2 odst. 1, §2 odst. 3, §31 odst. 2 a odst. 8 d. ř.
Krajský soud tuto žalobu kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku po obsáhlé rekapitulaci správního a soudního spisu a uvedení
relevantních právních ustanovení (§19 odst. 1. a 2 zák.o DPH a §31 odst. 9 d. ř.) konstatoval,
že základem rozhodnutí žalovaného je zjištění, že stěžovatel neprokázal uskutečnění
zdanitelného plnění provedeného na základě smlouvy o provádění oprav lisovacích forem
a předložených daňových dokladů společností H. v. o. s. Dále uvedl, že uvedené skutkové
zjištění učinil žalovaný na základě jím použité správní úvahy, která nevybočuje ze zákonných
mezí a znovu odkázal na relevantní ustanovení daňového řádu. Konstatoval též, že žalovaný
svým zákonným povinnostem dostál, provedené důkazní prostředky hodnotil v rámci jemu
svěřené kompetence, přičemž úvahy týkající se hodnocení provedených důkazních prostředků
jsou srozumitelně a jednoznačně uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného,
jsou vylíčeny zcela vyhovujícím a přezkoumatelným způsobem a žalovaný při jejich
hodnocení nevybočil z daného zákonného rámce. Podle krajského soudu bylo též řádně
uvedeno, který důkazní prostředek nebyl osvědčen ve smyslu ust. §31 odst. 4 d. ř. a jaké
důkazy a z jakých důvodů provedeny nebyly. Ohledně žalobní námitky týkající se porušení
§2 odst. 1 a 3, §31 odst. 2 a 8 d. ř. krajský soud uvedl, že touto námitkou se nemohl
meritorně zabývat pro její zásadní nekonkrétnost. Dále konstatoval, že není povolán
za stěžovatele vyhledávat možné, ale konkrétně nevyslovené vady napadeného správního
rozhodnutí. V této souvislosti dále uvedl, že měl-li stěžovatel na mysli porušení citovaných
ustanovení d. ř. a zák. o DPH z důvodu odlišného názoru stěžovatele na výsledky důkazního
řízení, které byly vyjádřeny v žalobě, včetně rozporných hodnocení jednotlivých důkazů,
odkazuje soud na shora uvedené závěry.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda tento unesl svoje
důkazní břemeno ohledně prokázání jím tvrzených skutečností a nesprávně zhodnotil
výpovědi svědků v průběhu správního řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a namítá
nedostatek důvodů rozhodnutí krajského soudu spočívající ve skutečnosti, že se krajský soud
nevypořádal s konkrétními žalobními námitkami a dále v nepřezkoumatelnosti tohoto
rozhodnutí, která bylo způsobeno tím, že krajský soud ve svém rozhodnutí nereagoval
na repliku stěžovatele k vyjádření žalovaného k žalobě [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V. a)
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozsudku
z důvodu nedostatku odůvodnění [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tyto námitky byly
důvodné, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,
povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada
vyjádření v §54 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud
by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz
též v judikatuře Nejvyššího správního soudu: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro
nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS; srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oboje též dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v duchu těchto zásad zaměřil na otázku,
zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že ačkoliv krajský soud ve svém rozsudku
opakovaně vytýkal stěžovateli nekonkrétnost žalobních námitek, tam, kde byly zcela
konkrétní, soud se jimi zabývá pouze v obecné rovině. S tímto tvrzením stěžovatele
lze souhlasit, a to z následujících důvodů: Jednou ze stěžejních stěžovatelových žalobních
námitek je tvrzení, že žalovaný se nesprávně zaměřil na zjišťování skutečnosti, zda
subdodavatelé uvedení společnostmi H. v. o. s. a L. s. r. o. skutečně práce na opravách forem
prováděli. Prokazování takových skutečností pak podle této žalobní námitky bylo však již nad
rámec povinností rozumně uložitelných stěžovateli, neboť ten již nebyl s těmito dalšími
subjekty v žádném kontaktu a nemůže doložit, zda a jakým způsobem byly práce těmito
subjekty prováděny. Podle žalobního tvrzení stěžovatele bylo dále rozhodující, zda
společnosti H. v. o. s. a L. s. r. o., kterým byly tyto náklady hrazeny, zajistily pro stěžovatele,
ať již jakýmkoliv způsobem, opravu forem v jím uváděném rozsahu. Krajský soud se pak
rozsahem prokazování skutečností, ke kterým byl stěžovatel vyzván ve vztahu k dotčeným
subjektům v dostatečné míře nezabýval. Krajský pouze konstatoval, co bylo povinností
stěžovatele (prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění, k čemuž byl žalovaným
vyzván), ale kromě obecných odkazů, a v podstatě doslovné citace příslušných zákonných
ustanovení už nezdůvodnil, proč považuje výše uvedenou konkrétní žalobní námitku
stěžovatele, že důkazní břemeno unesl, za neopodstatněnou. Za shora uvedeným principům
vyhovující odůvodnění nelze považovat pouze obecnou citaci relevantních právních předpisů
upravující rozložení důkazního břemene a neurčité tvrzení, že skutkové zjištění ohledně
neprokázání zdanitelného plnění stěžovatelem učinil žalovaný na základě správní úvahy, která
nevybočuje ze zákonných mezí.
Za dostatečnou nelze považovat ani tu část odůvodnění, kde se krajský soud zabýval
hodnocením provedených důkazů. Na v žalobě zcela konkretizované výtky týkající
se jednotlivých svědeckých výpovědí a jim přiřazených konkrétních důvodů, proč stěžovatel
nesouhlasil s jejich zhodnocením, odpověděl krajský soud opět pouze obecným
konstatováním, že žalovaný svým zákonným povinnostem dostál a citací příslušného
zákonného ustanovení.
K námitce stěžovatele ohledně opomenutí krajského soudu reagovat na repliku, kterou
stěžovatel podal elektronicky se zaručeným podpisem svého právního zástupce ing. U. dne
26. 9. 2005 a kterou ing. U. rovněž v originále předložil soudu při jednání dne 27. 9. 2005 (ve
věci vedené pod. sp. zn. 29 Ca 120/2003, která s předmětnou kasační stížností úzce souvisí),
Nejvyšší správní soud uvádí následující: V soudním spise je založen protokol (č. l. 43), který
osvědčuje, že při soudním jednání ve věci vedené pod. sp. zn. 29 Ca 120/2003 byla
předložena replika na vyjádření žalovaného k žalobě, kterou zástupce den před jednáním
zaslal soudu elektronickou poštou včetně zaručeného elektronického podpisu. Zároveň
ji předložil v originále a takto byla založena do spisu (č. l. 53). V této replice je uvedeno,
že souvisí i se sp. zn. 29 Ca 428/2003, tedy i s rozsudkem, který je předmětem kasační
stížnosti. V tomtéž protokolu je pak uvedeno, že vzhledem ke shodné právní argumentaci
jak v rozhodnutí žalovaného, tak i stěžovatele v žalobě a vzhledem k závěrům soudu netrvá na
tom, aby se uskutečnila následující jednání (tj. mimo jiné i jednání v předmětné věci). Je tedy
zřejmé, že v době rozhodování věci, která je předmětem této kasační stížnosti, měl krajský
tuto repliku žalobce soud k dispozici a věděl, že s ní souvisí (v jejím záhlaví je přímo
uvedeno: „K. . .29 Ca 428/2003“). Je však nutné připomenout, že v souladu se zásadou
koncentrace řízení dle §72 odst. 1 s. ř. s. může žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby, která uplynula dne 4. 4. 2003. Předložením repliky tak
již nemohly být žalobní body rozšířeny. Avšak vzhledem k tomu, že předmětná replika
obsahuje i konkretizaci žalobních bodů, které byly uplatněny řádně a včas a polemizuje
s vyjádřením žalovaného k jejich důvodnosti, bylo povinností krajského soudu
se v odůvodnění svého rozhodnutí s touto argumentací (tj. v rozsahu řádně uplatněných
žalobních bodů) vypořádat. Krajský soud se však s touto replikou v odůvodnění svého
rozsudku vůbec nezabýval, což lze, vzhledem k výše uvedenému, považovat za podstatné
pochybení způsobující nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Tato námitka je tudíž také
důvodná.
Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé,
proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč jeho žalobní
námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Předmětné odůvodnění rozsudku
tak nedává dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
V.
Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele
byla důvodná [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Samotnou hmotněprávní podstatou věci, tedy ani dalšími námitkami stěžovatele,
opírajícími se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., se Nejvyšší správní soud nezabýval
a ani zabývat nemohl, neboť k tomu by bylo lze přistoupit teprve poté, co by výsledkem řízení
před krajským soudem bylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné z hlediska všech mezi účastníky
sporných relevantních problémů.
VII.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby zejména řádně posoudil skutkovou a právní argumentaci stěžovatele ve všech, mezi
účastníky sporných a řádně uplatněných bodech.
VI.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu
č. j. 2 Afs 84/2006 - 102
O P R A V N É
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vojtěchem Šimíčkem v právní
věci žalobce: T. M., zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem
Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem
nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, č. j. 29 Ca 428/2003 - 46,
takto:
I. V záhlaví zkráceného znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 1. 2007, č. j. 2 Afs 84/2006 - 88, se slova „č. j. 29 Ca 428/2003 - 47“ nahrazují
slovy „č. j. 29 Ca 428/2003 - 46“.
II. Ve výroku zkráceného znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 1. 2007, č. j. 2 Afs 84/2006 - 88, se slova „č. j. 29 Ca 428/2003 - 47“ nahrazují
slovy „č. j. 29 Ca 428/2003 - 46“.
III. V záhlaví rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2007,
č. j. 2 Afs 84/2006 - 90, se slova „č. j. 29 Ca 428/2003 - 47“ nahrazují slovy
„č. j. 29 Ca 428/2003 - 46“.
IV. Ve výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2007,
č. j. 2 Afs 84/2006 - 88, se slova „č. j. 29 Ca 428/2003 - 47“ nahrazují slovy
„č. j. 29 Ca 428/2003 - 46“.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, č. j. 2 Afs 84/2006 - 90,
bylo rozhodnuto o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.
9. 2005, č. j. 29 Ca 428/2003 - 46, tak, že tento rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc
byla soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí kasační stížností napadený rozsudek
nesprávně označil jako č. j. 29 Ca 428/2003 - 47, tedy v čísle jednacím uvedl chybně číslo
listu 47, místo správného čísla listu 46. Proto předseda senátu Nejvyššího správního soudu
tímto usnesením podle §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
tuto zjevnou nesprávnost opravil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu