ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.43.2007
sp. zn. 2 As 43/2007 - 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. C. R., a. s.,
zast. JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, sídlem Mariánské
náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5 Ca 222/2006 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, stavebního odboru, ze dne 23. 5. 2006,
č. j. S-MHMP 177830/2006/OST/Kš. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru výstavby
(dále též „stavební úřad“), ze dne 2. 3. 2006, č. j. Výs. ob. 48-539/06-Ky-R, ve znění
opravného rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. Výs. ob. 48-1561/06-Ky-R. Citovaným
rozhodnutím uložil stavební úřad stěžovateli pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle §106 odst. 3
písm. c) ve spojení s §107 odst. 1 písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), za správní delikt, jehož se stěžovatel dopustil tím,
že od 11. 11. 2004 do 2. 3. 2006 užíval bez kolaudačního rozhodnutí strojovnu chlazení
umístěnou v 1. podzemním podlaží pro obsluhu prodejny A. v domě č. p. 1098, v k. ú H., P.
5. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný dostatečným způsobem
zjistil skutečný stav věci a správní delikt byl jednoznačně specifikován.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b),
d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že správní orgány
obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť vycházely pouze z ústního
vyjádření stěžovatelových zaměstnanců, že strojovna chlazení je nadále používána. Navíc
těmito zaměstnanci nebyl blíže specifikován rozsah ani doba tohoto užívání. Je rovněž
nemožné, aby se zaměstnanec stěžovatele na jednání dne 20. 2. 2006 doznal i k údajnému
protiprávnímu jednání, které se mělo stát v budoucnu. Pokud si správní orgány neopatřily
žádné další důkazy, nemohly mít spolehlivě zjištěno, že je strojovna chlazení nepřetržitě
používána. Správní orgán tak porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení [pozn. Nejvyššího správního soudu: řízení již probíhalo podle zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), který stěžovatelem citovaný zákon
zrušil; stěžovatel tak namítá porušení již zrušených ustanovení, soud tedy tyto námitky
stěžovatele považuje za námitky uplatňující porušení obdobných či shodných ustanovení
(nového) správního řádu]. Dále stěžovatel namítá, že v jeho případě byla použita presumpce
viny, neboť městský soud uvedl, že žalobce neprokázal, že strojovna užívána není. Stěžovatel
uvádí, že je naopak na správním orgánu, aby dokázal, že strojovna užívána je. Stěžovatel
se v této souvislosti dovolává zásady materiální pravdy. Stěžovatel rovněž uvádí,
že je sice pravdou, že někdy v roce 2002 uvedla osoba k tomu kvalifikovaná některá zařízení
strojovny chlazení do provozu, nicméně stěžovatel tuto strojovnu neužíval a neužívá.
Stěžovatel nadto disponuje agregáty dvěma – jeden je v původní, zkolaudované strojovně
chlazení, druhý ve skladu, který má být jako strojovna chlazení teprve zkolaudován. I kdyby
však stěžovatel užíval chladící agregáty v dosud nezkolaudované strojovně chlazení,
nedopustil by se tím žádného porušení předpisů, protože agregáty nejsou součást budovy
a technická dokumentace k předmětným chladícím agregátům ani nevyžaduje,
aby tyto agregáty byly umístěny v samostatné budově. Městský soud se nevypořádal
se stěžovatelovou námitkou, že nemohl řádně vyhovět požadavkům stavebních předpisů
z důvodu svévolného protiprávního jednání třetích osob – A. D. a M. Ř., kteří jako nájemci
bytů v budově, kde je strojovna chlazení umístěna, znemožnili stěžovateli vstup do jejich bytů
za účelem měření hluku a vibrací v bytech. Bez provedení těchto měření pak není možné
získat kladné stanovisko hygienické stanice, které je nezbytné pro vydání kolaudačního
rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jednáním těchto osob je vyloučena jeho odpovědnost
za správní delikt podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona.
Dále stěžovatel namítá porušení §33 odst. 1 správního řádu, které ostatně zkonstatoval
i městský soud, tedy že v jedné věci bylo jednáno se dvěma zástupci stěžovatele. Stěžovatel
nicméně nesouhlasí s názorem, že porušení nedosahuje intenzity, která by měla vliv
na zákonnost správních rozhodnutí, neboť měla vliv na provedení jediného důkazu
v posuzovaném případě.
Dále má stěžovatel za to, že není přesně specifikován správní delikt, kterého se měl
dopustit – zejména není blíže určen rozsah a skutkové vymezení užívání. Rovněž nesouhlasí
s tím, že by strojovnu chlazení uvedl do chodu, neboť tu do chodu uvést ani nelze, na rozdíl
od zařízení v této strojovně se nacházejících. Uvedení zařízení do chodu také nemůže
být trvajícím deliktem, neboť se jedná o jednorázovou záležitost. V neposlední řadě
má stěžovatel za to, že městský soud se některými ze stěžovatelových námitek nezabýval
s tím, že se jedná o námitky obecné. Podle stěžovatele měl soud postupovat podle §37 odst. 5
s. ř. s. a stěžovatele ve stanovené lhůtě vyzvat k odstranění vad podání. Závěrem stěžovatel
poukazuje na to, že městský soud se nezabýval návrhem stěžovatele na přerušení řízení
do doby, než bude pravomocně skončeno řízení u Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 337/06, které se týkalo stejného správního deliktu stěžovatele, avšak za jiné
období. Městský soud taktéž nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku podaného
v žalobě. Stěžovatel z těchto důvodů navrhuje napadený rozsudek zrušit a vrátit věc
městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že správní řád je založen
na zásadě vyjádřené v §3, podle něhož má být zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. V daném případě stěžovatel nejprve v řízení před stavebním úřadem spáchání
deliktu doznal a následně toto přiznání zpochybňoval. Je nutno zdůraznit, že při ústním
jednání provedeném stavením úřadem zástupci stěžovatele nejenže spáchání správního deliktu
doznali, ale uvedli i důvody, které je k jejich jednání vedly, uváděli také kroky, kterými
se snaží zamezit tomu, aby byl protiprávní stav udržován i nadále. Nejednalo se tedy o kusé
doznání. Za těchto okolností je zřejmé, že k tomu, aby z uvedené výpovědi nemohlo být
vycházeno, nepostačuje, aby stěžovatel tvrdil, že skutkový stav věci je jiný. Bylo
by zapotřebí, aby uvedl, jaký je skutkový stav a nabídl správním orgánům, resp. soudu důkazy
k prokázání takových tvrzení. Jinými slovy: je zapotřebí, aby sám stěžovatel konkretizoval,
v čem spočívají ony důvodné pochybnosti o stavu zjištěném stavebním úřadem. Za takové
tvrzení by mohlo být považováno teprve vyjádření v kasační stížnosti, podle něhož je chlazení
v prodejně zabezpečeno v původní zkolaudované strojovně chlazení. Dle žalovaného
se však jedná o tvrzení nelogické a odporující dříve vyřčenému, navíc je nutno poukázat
na skutečnost, že k takovému tvrzení nelze přihlížet, neboť bylo poprvé uplatněno až v řízení
o kasační stížnosti. Městský soud tak nevycházel z presumpce viny, jak se mylně domnívá
stěžovatel, ale vycházel z vyjádření zaměstnanců stěžovatele, o nichž neměl důvodné
pochybnosti, a která nebyla zpochybněna ani v odvolání ani v žalobě ani v kasační stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému navrhuje žalovaný kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení) - tvrdí, že uvedení strojovny do chodu není trvajícím deliktem a dále uvádí, že použití
agregátů v nezkolaudované budově vůbec není správním deliktem. Dále uplatňuje důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost) -poukazuje na nedostatečně zjištěný stav věci
a nepřesně specifikovaný správní delikt, kterého se měl dopustit, upozorňuje také na to,
že ve věci bylo jednáno se dvěma jeho zaměstnanci. Stěžovatel uplatňuje také důvody kasační
stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé) - domnívá se totiž, že se městský soud nevypořádal s žalobní námitkou, že nemohl
řádně vyhovět požadavkům stavebních předpisů z důvodu svévolného protiprávního jednání
třetích osob, a také námitkami obecnými, které přezkoumal, aniž stěžovatele podle §37
odst. 5 s. ř. s. vyzval k odstranění vad podání. Městský soud také nereagoval na návrh
stěžovatele na přerušení řízení a na návrh na přiznání odkladného účinku.
Uložení pokuty za užívání totožné nezkolaudované strojovny chlazení, toliko v jiných
časových obdobích, bylo již předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu,
a to v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2006, č. j. 2 As 21/2005-72, a ze dne 2. 5. 2007,
č. j. 2 As 74/2006-134 (www.nssoud.cz). První uvedené rozhodnutí navíc prošlo i testem
ústavnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 337/06). Na všechna
zmíněná rozhodnutí zdejší soud v podrobnostech odkazuje (zejm. v otázce trvajícího
správního deliktu a otázky „res iudicata“, ale i v otázkách dalších) a dále uvádí následující:
Jistě lze souhlasit se stěžovatelem, pokud tvrdí, že uvedení strojovny do chodu samo
o sobě není trvajícím deliktem. Za delikt „uvedení strojovny do chodu“ totiž nebyl pokutován.
Deliktem bylo užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí. Nelze se však ztotožnit
s názorem, že použití agregátů v nezkolaudované budově není správním deliktem. Kolaudace
podle stavebního zákona je totiž nejen ověřením dodržení podmínek stavebního povolení,
ale i procesem zjišťování možnosti nezávadného provozu (§81 odst. 3) a možnosti řádného
a nerušeného užívání stavby bez nedostatků ohrožujících zdraví a život (§82 odst. 2);
kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu (§82 odst. 1).
Je-li užíván agregát v místnosti, je evidentní, že je tím užívána i tato místnost, a tedy dochází
k naplnění skutkové podstaty označeného správního deliktu.
Stěžovatelovy námitky směřující k ust. §3 odst. 4 správního řádu z r. 1967 zkoumal
zdejší soud jako námitky na porušení §3 nového správního řádu (z r. 2004). Namítá-li
stěžovatel, že správní orgány obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci,
nelze s ním souhlasit. Ustanovení §3 správního řádu říká, že nevyplývá-li ze zákona něco
jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2. Tato zásada porušena nebyla. V daném případě měly správní orgány zjistit
(a také zjišťovaly) pouze to, zda stěžovatel užívá strojovnu chlazení bez kolaudačního
rozhodnutí či nikoli. Správní orgány při tom vycházely jednak z informací získaných
v předchozích sankčních řízeních vedených se stěžovatelem a zejména pak z výpovědí
stěžovatelových zaměstnanců učiněných při ústních jednáních dne 10. 11. 2004, 6. 9. 2005
a 20. 2. 2006, kteří uvedli, že dotčená strojovna chlazení je užívána, a rovněž vysvětlovali,
proč. Správní orgán pak na základě těchto údajů měl oprávněně za to, že strojovna chlazení
je nepřetržitě v provozu. Podle názoru zdejšího soudu bylo tvrzení stěžovatelových
zaměstnanců k řádnému a úplnému zjištění stavu věci zcela dostačující. Jak v odvolání,
tak později v žalobě stěžovatel namítal nedostatečně zjištěný stav věci, avšak nikdy neuvedl,
že by byl stav věci zjištěn nesprávně, tj. že strojovna chlazení nebyla v rozhodnou dobu
v provozu (naopak i v samotném odvolání a žalobě stěžovatel doznává, že nemohl plně dostát
požadavkům stavebních předpisů – odpovědnosti se však chce zprostit tím, že tento stav
nezavinil, neboť vyplývá z konání třetích osob – viz níže přezkoumaná námitka). Skutečnost,
že strojovna nebyla v provozu, stěžovatel poprvé uvedl až v kasační stížnosti, kde bez bližšího
odůvodnění zdůraznil, že strojovnu chlazení „neužíval a neužívá“. S ohledem na §109 odst. 4
s. ř. s. však Nejvyšší správní soud nemůže k této nově tvrzené skutečnosti přihlížet,
neboť ji stěžovatel uplatnil až po té, co bylo vydáno rozhodnutí městského soudu. Obdobně
je třeba pohlížet i na námitku, že zaměstnanci stěžovatele doznali i protiprávní jednání,
které se mělo stát v budoucnu, rovněž tato námitka nebyla řádně uplatněna v řízení
před městským soudem, zdejší soud k ní tedy nepřihlíží – zde však jde o nově uplatněný
důvod ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. V uplatnění těchto skutečností a důvodů stěžovateli
přitom nic nebránilo, neboť mu musely být známy. Nelze tak souhlasit s tím, že městský soud
postupoval v souladu s principem presumpce viny. Soud pouze konstatoval, že správní orgán
předložil dostatečné důkazy k prokázání toho, že stěžovatel je odpovědný za správní delikt.
Stěžovatel má také za to, že není přesně určen rozsah a skutkové vymezení užívání,
za něž byl postižen. Ani s touto námitkou nemůže zdejší soud souhlasit. Rozhodnutí
stavebního úřadu ve věci správního deliktu ze dne 2. 3. 2006 obsahuje ve výroku jednoznačné
vymezení správního deliktu: „od 11. 11. 2004 do 2. 3. 2006 užíval bez kolaudačního
rozhodnutí strojovnu chlazení umístěnou v 1. PP pro obsluhu prodejny A. v domě č. p. 1098,
H., P. 5, H., povolenou jako stavební úpravy v rámci změny stavby rozhodnutím č. j. Výs.
Hl. 1098-1644/02-Bí-R ze 14. 5. 2002.“ Jak vyplynulo ze správního spisu, předmětná budova
č. p. 1098 obsahuje dvě strojovny chlazení – jednu zkolaudovanou v 1. NP a druhou
nezkolaudovanou v 1. PP, za jejíž užívání bez kolaudačního rozhodnutí byla pokuta uložena.
Nejvyšší správní soud má za to, že v daném případě byl popis správního deliktu ve výroku
rozhodnutí zcela dostačující a nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, za co konkrétně je
stěžovatel sankcionován (to potvrzuje i odvolání stěžovatele proti rozhodnutí stavebního
úřadu a další písemnosti obsažené ve správním spisu, z nichž vyplývá, že si stěžovatel během
celého správního řízení byl velice dobře vědom, za co je postihován).
Pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se §33 odst. 1 správního řádu,
ani tyto nejsou důvodné. Toto ustanovení nemohlo být vůbec porušeno, neboť upravuje
zastupování. V posuzovaném případě nebyl v řízení před stavebním orgánem stěžovatel
zastoupen (v souladu s tím mu bylo doručováno přímo do sídla společnosti). Jménem
stěžovatele jednal při ústním jednání pověřený zaměstnanec (nikoliv zástupce) stěžovatele
(§30 odst. 1 správního řádu). I zde však může v jedné věci jednat jen jeden zaměstnanec
(§30 odst. 2 správního řádu). Porušeno tedy bylo toto ustanovení. Vzhledem k tomu, že oba
pověření zaměstnanci vypovídali shodně a oba podepsali zápis o ústním jednání,
čímž potvrdili, že s ním souhlasí, je však třeba dospět ke stanovisku, že z ústního jednání
by vyplynuly stejné závěry, i kdyby na něm jménem stěžovatele jednal jen zaměstnanec
jeden. Na zákonnost rozhodnutí tak tato nesprávnost nemá vliv.
Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že se nedostatečně zabýval některými
jeho námitkami. Pokud jde o námitku, že nemohl řádně vyhovět požadavkům stavebních
předpisů z důvodu svévolného protiprávního jednání třetích osob, a jeho odpovědnost
za správní delikt podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona je tak vyloučena, nelze s ním
souhlasit. Touto námitkou se totiž městský soud řádně zabýval (str. 6 napadeného rozsudku),
neboť uvedl, že skutečnosti, zda žalobce činil kroky k tomu, aby kolaudační rozhodnutí
zajistil, a důvody, které mu to znemožňovaly, nemají vliv na závěr o tom, že se správního
deliktu dopustil. S tímto názorem plně souhlasí i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel byl
totiž postižen na správní delikt podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona spočívající
v užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí. Odpovědnost za tento správní delikt nastupuje
bez ohledu za zavinění. K tomu, aby mohl být stěžovatel sankcionován za spáchání tohoto
deliktu, pak postačí, je-li postaveno na jisto, že stavbu bez kolaudačního rozhodnutí užívá;
skutečnosti osvětlující, proč tomu tak je, pak mohou pouze ovlivňovat výši této sankce,
nikoli však odpovědnost stěžovatele za spáchaný delikt. V daném případě stavební úřad
i tuto skutečnost (tj. neochotu vlastníků bytů umožnit stěžovateli vykonat měření) v sankčním
řízení znal a hodnotil.
Dále má stěžovatel za to, že se městský soud některými z jeho námitek řádně
nezabýval proto, že se jedná o námitky obecné. Stěžovatel se domnívá, že soud měl
postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzvat jej ve stanovené lhůtě k odstranění vad podání.
Ani s touto námitkou nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Podle citovaného ustanovení
s. ř. s. vyzve předseda senátu „usnesením podatele k opravě nebo odstranění vad podání
a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení
nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením
odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě
poučen.“ Jak správně dovozuje stěžovatel, vadou podání se bezpochyby rozumí také některá
z chybějících náležitostí podání (v daném případě žaloby). Obecné náležitosti podání jsou
upraveny v §37 odst. 3 s. ř. s.: „Z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ten, kdo činí podání,
(dále jen "podatel") v podání uvede o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu;
vždy uvede jméno, příjmení a adresu, na kterou mu lze doručovat. Jiné osobní údaje uvede
jen tehdy, je-li toho třeba s ohledem na povahu věci, která má být soudem projednána.
Podléhá-li podání soudnímu poplatku, musí být opatřeno kolkovou známkou v odpovídající
hodnotě a musí k němu být připojeny listiny, jichž se podatel dovolává.“ Pokud jde o zvláštní
náležitosti žaloby, tak ty obsahuje §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Rozhodné v daném
případě je písm. d) tohoto ustanovení, neboť podle něho musí žaloba obsahovat „žalobní
body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné“; (k požadavkům na žalobní body
viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005-58, zveřejněno: Sb. NSS 835/2006).
Pokud by některá z uvedených náležitostí v žalobě chyběla a nejednalo
by se o náležitost zjistitelnou ze správního či soudního spisu, která by nemohla bránit
pokračování řízení, bylo by na místě, aby městský soud postupoval podle §37 odst. 5 s. ř. s.
a stěžovatele k odstranění vady žaloby ve stanovené lhůtě vyzval. V daném případě
však stěžovatelova žaloba veškeré obecné i zvláštní náležitosti podání (žaloby) obsahovala,
a to včetně řady řádně zformulovaných žalobních bodů (např. namítaná nedostatečná pasivní
legitimace žalobce, nedostatečně zjištěný stav věci, nezákonnost rozhodnutí s ohledem
na zásadu „res iudicata“, vady při doručování oznámení o zahájení řízení). Tyto žalobní body
obsahovaly jak skutkové, tak právní důvody a městský soud je také v souladu s §75
odst. 2 s. ř. s. řádně přezkoumal. Pokud jde o žalobní námitku, že „výše pokuty
není odůvodněna skutkovým stavem zjištěným v řízení před správním orgánem, správní orgán
při úvaze o výši pokuty postupoval neúměrně tvrdě a nerespektoval příslušná ustanovení
stavebního zákona“, jejíž přezkum stěžovatel v kasační stížnosti zjevně zpochybnil,
je třeba souhlasit s městským soudem, že se jedná o námitku obecnějšího charakteru,
z níž není zejména zřejmé, jaká ustanovení stavebního zákona považuje stěžovatel
za porušená, a tedy nejde o řádně uplatněný žalobní bod. V daném případě, kdy vedle této
obecné námitky obsahovala žaloba celou řadu řádných žalobních bodů a byla tedy bez dalšího
věcně projednatelná, městský soud nepochybil, pokud stěžovatele (v daném případě navíc
zastoupeného advokátkou) nevyzýval k upřesnění této žalobní námitky a přezkoumal
ji pouze v rovině odpovídající jejímu obsahu, a to konstatováním, že výše pokuty není
nepřiměřená.
Nad rámec důvodů uplatněných v kasační stížnosti považuje zdejší soud za vhodné
vyjádřit se také k údajné tvrdosti pokuty. K tomu poukazuje na rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 10 Ca 250/2003, zveřejněno: Sb. NSS 560/2005,
kde se městský soud podrobně zabýval úlohou postihu ve správním řízení, přičemž zdůraznil,
že finanční postih musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být pro něho nikoli
zanedbatelný. V daném případě byl stěžovatel postižen podle §106 odst. 3 písm. c) a §107
odst. 1 písm. a) stavebního zákona a horní hranice výše pokuty, která mu mohla být uložena
činila 1 500 000 Kč. Správní orgán pak při rozhodování o výši pokuty zohlednil
jak tu skutečnost, že stěžovatel nezkolaudovanou strojovnu chlazení užívá již od roku 2002
a byl za správní delikt téže skutkové podstaty opakovaně potrestán, tak to, že se stavebním
úřadem spolupracoval a vynakládá nemalé úsilí závadný stav odstranit (tj. domoci se vydání
kolaudačního rozhodnutí). Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak není uložená pokuta
neúměrně tvrdá, nýbrž přiměřená.
Konečně se zdejší soud zabýval námitkami mířícími proti postupu městského soudu,
který nepřerušil řízení o žalobě vzhledem k podané ústavní stížnosti ve skutkově a právně
obdobné věci. Předně je třeba říci, že žaloba s návrhem na přerušení byla městskému soudu
doručena dne 27. 7. 2006 a již dne 6. 9. 2006 byla Ústavním soudem ústavní stížnost
stěžovatele odmítnuta. Přerušení řízení upravuje §48 s. ř. s., pouze odst. 1 tohoto ustanovení
stanoví, kdy předseda senátu musí řízení přerušit. Podání ústavní stížnosti však není mezi
důvody, které odst. 1 citovaného ustanovení zná, a tedy skutečnost, že předseda senátu řízení
o žalobě stěžovatele nepřerušil, není porušením zákona. Jistě nelze odhlížet od vlivu
rozhodnutí Ústavního soudu na řízení o obdobné věci; v daném případě však městský soud
rozhodoval o žalobě v době, kdy předmětná ústavní stížnost již byla odmítnuta
a nepřerušením řízení po jeho zahájení na dobu, než tak Ústavní soud učinil, se na pozici
stěžovatele nijak neodrazilo. K tomu, že se městský soud zabýval návrhem na odkladný
účinek žaloby až v rozsudku, zdejší soud uvádí, že takovýto postup je možný, je-li ve věci
rozhodnuto bezodkladně poté, kdy bylo řízení zahájeno. V případě stěžovatele bylo
rozhodnuto v době kratší než 10 měsíců od podání žaloby. V takovém případě měl městský
soud o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby rozhodnout dříve, avšak v žádném
případě nemá postup městského soudu vliv na zákonnost jeho věcného rozhodnutí, a tedy není
důvod toto rozhodnutí z tohoto důvodu rušit. Nadto je potřeba uvést, že stěžovatel v žalobě
jako důvod pro přiznání odkladného účinku především uvedl, že uložená pokuta je zcela
neoprávněná. To je však zaměněním smyslu odkladného účinku se smyslem meritorního
posouzení věci, a tedy by ani nebylo důvodu odkladný účinek přiznávat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost v žádné z jejích námitek není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu