ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.62.2006
sp. zn. 2 As 62/2006 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci stěžovatele
Č. p. Ř. b. d. P. M. v J., zastoupeného JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem
v Plzni, Sedláčkova 11, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 6. 2006, č. j. 5 Nc 16/2006 - 11,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2006, č. j. 5 Nc 16/2006 - 11
se zrušuje .
II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností podanou v zákonné lhůtě napadá shora označené usnesení
Krajského soudu v Ostravě, kterým byl odmítnut jeho návrh - výzva k vyznačení doložky
o nabytí právní moci nálezu nejvyššího správního soudu č. j. 690/46 ze dne 2. února 1948
a nálezu č. j. 690/46 ze dne 17. 12. 1948.
Krajský soud návrh odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) z důvodu
nedostatku podmínek řízení. Vycházel z toho, že současný Nejvyšší správní soud,
specializované senáty ani samosoudci krajských soudů pro správní soudnictví nejsou právním
nástupcem bývalého nejvyššího správního soudu konstituovaného zákonem č. 3/1918 Sb.
a zrušeného zákonem č. 64/1952 Sb. ke dni 1. 1. 1953. Dále krajský soud argumentoval tím,
že doručování a tudíž i vyznačení právní moci se děje vždy v rámci konkrétního řízení
a je k němu kompetentní soud, který rozhodnutí vydal, nebo soud k tomu zákonem výslovně
zmocněný. Uzavřel pak, že z ust. §4 odst. 1, 2 s. ř. s. nelze dovodit pravomoc soudu
ve správním soudnictví k vyznačení právní moci na rozhodnutí vydaném jiným než tímto
soudem.
V kasační stížnosti v prvé řadě stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že krajský soud
v napadeném usnesení užil obdobné argumentace jako při odmítnutí jeho předchozího návrhu
na doručení označených nálezů a tudíž je nucen i on užít své argumentace vztahující
se i k tomuto předchozímu usnesení (poznámka soudu: kasační stížnost v této věci již byla
zamítnuta rozsudkem NSS ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 5 As 43/2006). Kasační stížností
se stěžovatel dovolává práva na spravedlivý proces, zejména na jeho řádné dokončení,
v tomto případě doručení již vydaných pro stát závazných rozhodnutí nejvyššího správního
soudu č. j. 690/46 ze dne 2. 2. 1948 a opětovného rozhodnutí č. j. 690/46 ze dne 17. 12. 1948.
Krajský soud dle názoru stěžovatele přistoupil k věci zcela formalisticky, když konstatoval,
že veškeré předpisy o správním soudnictví byly zrušeny v roce 1952 a nově zřízený Nejvyšší
správní soud a specializované senáty krajských soudů nemohou řízení dokončit, protože není
žádným předpisem upravena otázka kompetenčního nástupnictví vůči bývalému nejvyššímu
správnímu soudu a neexistuje tak hmotná a procesněprávní kontinuita. V přístupu orgánů
České republiky k otázce vyznačení doložky právní moci spatřuje stěžovatel nezákonnou
nečinnost vycházející z politické nechuti případ vyřešit. Krajský soud v Ostravě svou
argumentací o jakémsi zániku neskončených řízení nejenom obhajuje tehdejší postup
komunistických zákonodárců, ale současně ignoruje právo kohokoliv na dokončení
spravedlivého procesu. Argumentuje sice ústavním zákonem, který zrušil právní předpisy
v roce 1952, avšak dle stěžovatele pomíjí fakt, že tento ústavní zákon je nižší právní síly než
tehdy platná Ústava z 9. 5. 1948, ve které byla jasně zakotvena zásada, že nikdo nemůže být
odňat svému soudci. Tento princip zůstal nezměněn, avšak Krajský soud v Ostravě se touto
stěžejní námitkou nezabýval, stejně tak jako se nezabýval přístupem České republiky
ke Všeobecné deklaraci lidských práv a jejími ustanoveními čl. 7, 8, 17 odst. 2, která cituje.
Krajský soud ani nesplnil svou poučovací povinnost nepoučením o možnosti domáhat se
ochrany podle §79 a násl. s. ř. s. včetně toho, jaké předchozí prostředky musí být bezvýsledně
vyčerpány, aby mohl být návrh projednán. Všechny tyto důvody jsou podle stěžovatele
naplněním kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž napadené usnesení
je dále nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a pro nesplnění
poučovací povinnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jakož i nezákonné z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Obecně lze připomenout, že v případě odmítnutí návrhu přichází v úvahu pouze
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu např. ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49 - publ. pod č. 427/04 Sb.
NSS, nebo ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/05 Sb. NSS).
Důvody, které stěžovatel označuje a podřazuje ustanovením jiným, pak samozřejmě jsou
posuzovány v rámci ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. – pouze však za situace, kdy je Nejvyšší
správní soud kasačními důvody vázán (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a kdy jde o důvody vztahující
se k odmítnutí návrhu a nikoliv k tomu, jak měla být věc rozhodnuta, pokud by návrh byl
věcně projednán. Výjimkou z této zásady vázanosti kasačními důvody jsou případy, kdy soud
postupuje při přezkumu z moci úřední bez ohledu na kasační námitky. Tak je tomu při
nejzávažnějších vadách, k nimž mj. patří i zmatečnost řízení před krajským soudem ve smyslu
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, ze stěžovatel zaslal krajskému soudu
výzvu k vyznačení doložky nabytí právní moci nálezu nejvyššího správního soudu č. j. 690/46
ze dne 2. února 1948 a nálezu č.j. 690/46 ze dne 17. 12. 1948. O této výzvě pak krajský soud
rozhodl usnesením o odmítnutí návrhu podle §46 odst.1 písm. a) s. ř. s.
Jde tedy o podání odlišné, než jaké bylo posuzováno v kasačním řízení vedeném
pod sp. zn. 5 As 43/2006, neboť tam šlo o návrh na doručení nálezů bývalého nejvyššího
správního soudu, tedy návrhem se tam stěžovatel v jistém slova smyslu domáhal pokračování
v původním soudním řízení. V dané věci jde však o situaci zcela odlišnou, neboť stěžovatel
krajský soud vyzval k vyznačení doložky právní moci na nálezech bývalého nejvyššího
správního soudu, přičemž vycházel z toho, že k doručení došlo převzetím nálezů z archivu
a předáním stěžovateli jeho právním zástupcem.
Krajskému soudu by bylo možno přisvědčit v tom, že důvodem odmítnutí návrhu
podle tohoto ustanovení je nedostatek podmínek řízení a že zde takové podmínky řízení
skutečně naplněny nebyly. K odmítnutí návrhu však může dojít jen tam, kde byl podán nějaký
návrh na zahájení soudního řízení, na jehož základě lze vůbec existenci podmínek řízení
zkoumat.
Takový návrh tu v daném případě ovšem vůbec není. Stěžovatel zaslal výzvu
krajskému soudu, nikoliv návrh na vydání rozhodnutí ve správním či v jakémkoli jiném
soudním řízení. Podstatné jistě není pouze označení podání jako výzvy, ale současně i to,
že jejím obsahem také skutečně byl pouze požadavek na vyznačení doložky právní moci.
Doložka právní moci je úředním postupem soudu, jímž osvědčuje, že rozhodnutí jím vydané
nabylo právní moci a kdy k tomu došlo. Úprava postupu při vyznačení doložky právní moci
také není obsažena v procesních předpisech platných pro to které soudní řízení, ale pouze
v ministerských instrukcích upravujících jinou než rozhodovací činnost soudu (v současné
době např. Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní
a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy - §18). K charakteru vyznačení doložky
právní moci jako „úředního postupu“ lze poukázat i na judikaturu (srovnej Rc 42/98). Ostatně
i Ústavní soud ČR rozhodl dne 2. dubna 1998 pod sp. zn. III. ÚS 456/97, že doložka právní
moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak
je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci… Rozdílný náhled na
charakter doložky právní moci v rozhodovací činnosti Ústavního soudu pak byl shodně,
jak citováno, vyřešen stanoviskem pléna 20. října 1998 Pl.-ÚS-st.-8/98. K tomu lze jen
podotknout, že doložka právní moci, ač osvědčuje, že rozhodnutí je pravomocné, není
nevyvratitelná za situace, kdy je vyznačena nesprávně. Stejně tak není vyloučeno
z prokázaného nabytí právní moci toho kterého rozhodnutí vycházet, aniž je formálně
vyznačena doložka.
Stěžovatel se v daném případě domáhal vyznačení doložky jako osvědčení, že nálezy
bývalého nejvyššího správního soudu nabyly právní moci, nikoliv rozhodnutí v soudním
řízení správním. Doložku právní moci soud vyznačí za předpokladu, že je k tomu oprávněn
a za předpokladu, že rozhodnutí skutečně právní moci nabylo. Pokud tomu tak není,
vyznačení provést odmítne, aniž k tomu musí vydávat jakýkoliv procesní akt. Proti tomu by
pak bylo jedině možno per analogiam využít možností vyplývajících ze zákona o soudech
a soudcích (§164 a násl, §174a odst. 1 a násl.).
Úvaha o tom, zda v daném případě Krajský soud v Ostravě byl povinen doložku
vyznačit, zda označené nálezy bývalého nejvyššího správního soudu lze vůbec považovat
za vydané a následně za doručené všem účastníkům řízení, jsou tedy v daném případě
nadbytečné a kasačními námitkami tohoto charakteru se v tomto řízení není možno zabývat.
Lze jen podotknout, že to je obsáhle zhodnoceno v již zmíněném rozsudku tohoto soudu
sp. zn. 5 As 43/2006. Z hlediska posouzení zákonnosti napadeného usnesení krajského soudu
je rozhodné jen to, že zde nebyl dán návrh na zahájení soudního řízení, který bylo na místě
procesním rozhodnutím odmítnout.
Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rovněž vážil, zda výzvu stěžovatelem
podanou nelze považovat za návrh směřující proti nečinnosti krajského soudu, jako správního
orgánu, či proti jinému orgánu, podle §79 odst. 1 s. ř. s. Dospěl však k závěru, že nikoliv.
Výzva nemá podobu soudního návrhu, v němž by byl krajský soud či jiný orgán označen jako
správní orgán, který k nějakému předchozímu návrhu na vyznačení doložky zůstal nečinný,
a neobsahuje rovněž žalobní petit, který by takovému návrhu odpovídal. Vzhledem k tomu,
že návrhu na ochranu před nečinností nenasvědčoval ani obsah výzvy, nelze krajskému soudu
vytýkat, že stěžovatele nepoučil o náležitostech takového návrhu a neuložil mu odstranění
jeho vad, neboť poučovací povinnost soudu směřuje k odstranění překážek v konkrétním
soudním řízení (které v daném případě ovšem nebylo zahájeno) tak, aby v něm účastník
neutrpěl újmu. Výtka nedostatku poučovací povinnosti soudu zde není na místě, a nelze
ji chápat natolik široce, že soud má za kohokoliv vyhledávat způsob, jakým by se eventuelně
mohl domáhat svých práv. Hodnocení, kterému Nejvyšší správní soud z tohoto hlediska
výzvu stěžovatele podrobil, neznamená, že by takový návrh považoval za úspěšný,
neboť to mu v tomto řízení hodnotit nepřísluší. Cílem bylo jen vyloučit, zda se fakticky, bez
ohledu na označení a obsah výzvy, o nějaký návrh zahajující soudní řízení nemohlo jednat.
Rozhodl-li krajský soud usnesením podle soudního řádu správního o výzvě
k vyznačení doložky právní moci, je třeba jeho rozhodnutí považovat za zmatečné, neboť
vůbec nemělo být vydáno. Zmatečnost pak vylučuje zkoumání konkrétních kasačních
námitek.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil. V daném případě však nepřichází v úvahu vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení, neboť žádné formalizované soudní řízení zde nepřichází v úvahu. V takovém případě
je to ovšem tento soud, který musí rozhodnout o náhradě nákladů řízení. (K tomu srovnej
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 2 Ads 11/2004 - 38,
zveřejněné pod č. 435/2005 Sb. NSS).
Stěžovatel náhradu nákladů kasačního řízení jednak nepožadoval, jednak jeho kasační
stížnost ani není možno označit za úspěšnou ve smyslu §60 odst. 1 (§120) s. ř. s. Proto soud
rozhodl, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu