ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.73.2006
sp. zn. 2 As 73/2006 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
V., a. s., zast. JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem Jeseník, Dukelská 456, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 12, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby dopravní policie ze dne
10. 11. 2000, č. j. PPR-2067/RDP-2000, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2004, č. j. 3 Ca 11/2003 - 20,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2004, č. j. 3 Ca 11/2003 - 20,
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížností podanou u Nejvyššího správního soudu
dne 24. 1. 2005 napadl shora uvedené usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta
žaloba, jíž žalobce brojil proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby
dopravní policie ze dne 10. 11. 2000, č. j. PPR-2067/RDP-2000. Tímto rozhodnutím uvedený
správní orgán dle §65 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“)
zrušil rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu Správy Severomoravského kraje Policie
ČR v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, č. j. PSM-679/DS-2000 a rozhodnutí dopravního
inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Šumperku ze dne 9. 5. 2000,
č. j. ORSU/DI-13-50/2000, ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu dle §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a přestupku proti občanskému soužití dle §49
odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.
Stěžovatel kasační stížností namítá, že Městský soud v Praze posoudil nesprávně
otázku pasivní legitimace v řízení o předmětné žalobě. Soud jednal jako s žalovaným
s Policejním prezidiem ČR, Ředitelstvím služby dopravní policie, přičemž opominul,
že zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) přešla s účinností od
1. 1. 2001 působnost v řízení o přestupcích v silniční dopravě na stěžovatele. Stěžovatel
poukazuje zejména na ustanovení §131 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle
něhož měly útvary Ministerstva vnitra a policie, příslušné k projednávání přestupků proti
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích podle dosavadní právní úpravy, předat
ve stanovené lhůtě spisovou agendu Ministerstvu dopravy a okresním úřadům. Podle názoru
stěžovatele tedy městský soud postupoval v rozporu s §69 s. ř. s., ačkoli v celé řadě jiných
věcí, které stěžovatel převzal od Policie ČR, stěžovatel vystupuje v soudním řízení jako strana
žalovaná. Postupem městského soudu bylo stěžovateli upřeno právo být účastníkem řízení
a náležitě se ve věci vyjádřit. Usnesení městského soudu nebylo stěžovateli, ač byl ze zákona
účastníkem řízení, doručeno. Fotokopii tohoto usnesení stěžovatel obdržel až na základě
žádosti zaslané policejnímu prezidiu a rovněž prostřednictvím žalobce. V důsledku chybného
postupu je v usnesení městského soudu řada zmatečných informací, které mají za následek
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Jako o odvolacím orgánu se zde např. hovoří
o Ministerstvu vnitra, ač je toto tvrzení v rozporu se stávající právní úpravou. Navíc stranou
žalovanou může být podle tvrzení stěžovatele pouze Česká republika – Policejní prezidium.
Stěžovatel v tomto ohledu odkazoval na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne
22. 1. 1997, sp. zn. Plsn. 2/96.
Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil rovněž otázku
účastenství v řízení, které vedlo policejní prezidium a které vyústilo v žalobou napadené
rozhodnutí. Jednalo se o přestupkové řízení, přičemž §72 zákona o přestupcích definuje
okruh účastníků přestupkového řízení odlišně od obecné úpravy účastenství ve správním řádu.
Poškozený je účastníkem přestupkového řízení pouze tehdy, pokud se k řízení připojil
se svým požadavkem na náhradu škody, což žalobce v předmětné věci nikdy neučinil, podle
názoru stěžovatele tedy neměl postavení účastníka daného přestupkového řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující právně
relevantní skutečnosti:
Dne 19. 12. 1999 v 18.00 hod. došlo na silnici č. X v obci L. n. D. k dopravní nehodě
mezi osobním vozidlem Škoda Forman, SPZ X, které řídil ing. V. K., bytem K., J. 25 a
protijedoucím vozidlem Škoda Octavia, SPZ X, které řídil Z. F., bytem J., D. 18, jenž je
členem představenstva žalobce. Při dopravní nehodě utrpěli oba řidiči a jejich spolujezdci
lehká zranění. Na vozidle, které řídil ing. V. K. a jehož vlastníkem byla společnost L. K., a.s.,
vznikla škoda ve výši cca 30 000 Kč; na vozidle, které řídil Z. F. a jehož vlastníkem byl
žalobce, vznikla škoda ve výši cca 45 000 Kč. O probíhajícím přestupkovém řízení byl
žalobce jako poškozený vyrozuměn s tím, že má možnost uplatnit nárok na náhradu škody.
Z. F. však jménem žalobce prohlásil, že bude požadovat náhradu škody prostřednictvím
zákonného pojištění a že další náhradu škody neuplatňuje, žádal pouze o zaslání konečného
rozhodnutí v přestupkovém řízení.
Na základě důkazů provedených v přestupkovém řízení, zejména na základě
příslušného znaleckého posudku, dospěl dopravní inspektorát Okresního ředitelství Policie
ČR v Šumperku k závěru, že dopravní nehodu zavinil ing. V. K. tím, že jím řízeným vozidlem
přejel částečně do protisměrného jízdního pruhu, kde došlo ke střetu s protijedoucím
vozidlem. Podle rozhodnutí dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR
v Šumperku ze dne 9. 5. 2000, č. j. ORSU/DI-13-50/2000 ing. V. K. uvedeným jednáním
porušil §7 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na
pozemních komunikacích a §8 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního
provozu, čímž spáchal přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22
odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, v tehdy platném znění a přestupek proti občanskému
soužití dle §49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, za což mu správní orgán uložil pokutu
ve výši 5.000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost
úhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal ing. V. K. odvolání, které Krajský dopravní inspektorát
Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. 7. 2000,
č. j. PSM-679/DS-2000, zamítl a potvrdil správní rozhodnutí prvního stupně. Následně na
základě podnětu ing. V. K. k přezkoumání uvedených rozhodnutí mimo odvolací řízení
Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby dopravní policie rozhodnutím ze dne 10. 11. 2000,
č. j. PPR-2067/RDP-2000, obě rozhodnutí o předmětném přestupku vydaná v 1. i ve 2. stupni
zrušilo a věc vrátilo správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Policejní prezidium
své rozhodnutí odůvodnilo tím, že znalec doplňkem znaleckého posudku, který vypracoval
v odvolacím řízení, zpochybnil závěry, ke kterým dospěl v původním znaleckém posudku
ohledně zavinění uvedené dopravní nehody, a tím zpochybnil i samotný výsledek
přestupkového řízení.
Rozhodnutí vydané mimo odvolací řízení napadl žalobce dne 26. 7. 2002 žalobou
původně u Okresního soudu v Šumperku, přičemž za stranu žalovanou označil
Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby dopravní policie. Usnesením ze dne 27. 8. 2002,
č. j. 15 C 142/2002-5, jmenovaný soud věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 7,
který považoval dle tehdejší právní úpravy za soud věcně a místně příslušný vzhledem k sídlu
žalovaného, jak byl označen v žalobě. Dne 1.1. 2003 nabyl účinnosti soudní řád správní, který
mj. přinesl novou úpravu věcné příslušnosti soudů ve správním soudnictví, a tedy předmětnou
věc převzal v souladu s ust. §132 s. ř. s. Městský soud v Praze.
Žalobce v žalobě mj. uváděl, že o průběhu řízení vedeného policejním prezidiem nebyl
informován a neobdržel žádné písemnosti týkající se projednávané věci, a to i přesto,
že uvedenou dopravní nehodou mu byla způsobena škoda. V důsledku žalobou napadeného
rozhodnutí pojišťovna odmítá vzniklou škodu uhradit, neboť není určen viník dopravní
nehody. Podle názoru žalobce znalec ve svém dodatku k původnímu znaleckému posudku
v žádném případě své stanovisko týkající se odpovědnosti za vznik dopravní nehody
nezměnil.
Městský soud v Praze žalobu odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 3 Ca 11/2003 - 20, přičemž své rozhodnutí odůvodnil následujícím způsobem:
Podle názoru městského soudu je nepochybné, že žalobce měl v řízení vedeném
policejním prezidiem postavení účastníka řízení ve smyslu §14 správního řádu, neboť zde byl
dán předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o nichž mělo
být v tomto řízení jednáno. Policejní prezidium bylo tedy povinno provést nezbytné procesní
úkony a zaslat žalobou napadené rozhodnutí také žalobci. Z těchto důvodů městský soud
žalobu odmítl dle §46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. jako předčasně podanou. Vzhledem k tomu,
že žalobou napadené rozhodnutí nebylo žalobci doručeno, neměl možnost podat proti němu
odvolání k Ministerstvu vnitra a o takovém odvolání nemohlo být dosud rozhodnuto. Teprve
po té, kdy bude Ministerstvem vnitra o odvolání žalobce rozhodnuto, může žalobce podat
žalobu k soudu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. V záhlaví
usnesení městského soudu je jako žalovaný uvedeno Policejní prezidium ČR, Ředitelství
služby dopravní policie a s tímto správním orgánem také městský soud jako se stranou
žalovanou jednal a doručil mu své rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny veškeré podmínky
řízení o podané kasační stížnosti.
Podle §102 s. ř. s. může kasační stížnost proti soudnímu rozhodnutí podat účastník
řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dále osoba zúčastněná na řízení. V daném případě
stěžovatel tvrdí, že měl postavení účastníka řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, ačkoli
s ním městský soud jako s účastníkem nejednal. Dle §69 s.ř.s. je účastníkem řízení o žalobě
proti správnímu rozhodnutí na straně žalované správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. V předmětné věci rozhodlo
v posledním stupni Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby dopravní policie, a to bez
ohledu na to, že proti jeho rozhodnutí vydanému v mimo-odvolacím řízení bylo přípustné
odvolání, neboť takové odvolání nikdo nepodal. Policejní prezidium vydalo žalobou napadené
rozhodnutí dne 10. 11. 2000 jako správní orgán příslušný podle tehdejší právní úpravy,
a to i ve vztahu k přestupku proti občanskému soužití, jímž bylo ublížení na zdraví
z nedbalosti, neboť i tento přestupek byl spáchán porušením právních předpisů o bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu [viz §52 písm. c) zákona o přestupcích, v tehdy platném
znění]. Nicméně, jak důvodně uvádí stěžovatel, s účinností nového zákona o provozu
na pozemních komunikacích, tedy dnem 1. 1. 2001, ztratilo policejní prezidium svoji
dosavadní působnost v předmětné věci. Podle §124 odst. 3 písm. l) zákona o provozu
na pozemních komunikacích, v původním znění, projednávaly přestupky proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích okresní úřady a stěžovatel rozhodoval dle
§124 odst. 2 písm. d) téhož zákona o odvoláních proti rozhodnutím okresních úřadů. Tato
právní úprava doznala změn v souvislosti se zrušením okresních úřadů, takže od 1. 1. 2003
přešla jejich působnost k projednávání přestupků v silniční dopravě na obecní úřady obcí
s rozšířenou působností [§124 odst. 4 písm. j) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, ve znění účinném od 1. 1. 2003]. Odvolacím orgánem vůči těmto rozhodnutím
jsou pak krajské úřady. Tato kompetence krajských úřadů sice není přímo stanovena v zákoně
o provozu na pozemních komunikacích, vyplývá však z obecné úpravy dle §67 odst. 1
písm. a) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je potom
podle §124 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích ústředním orgánem státní
správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích, je tedy nejblíže nadřízeným orgánem
odvolacímu orgánu ve věcech přestupků v silniční dopravě.
Z uvedené úpravy tedy vyplývá, že ve věcech přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích byl k vedení mimo-odvolacího řízení dle §65 a násl.
správního řádu od 1. 1. 2003 v prvním stupni příslušný stěžovatel, přešla na něj tedy
působnost v předmětné věci a byl tudíž dle §69 s. ř. s. účastníkem řízení na straně žalované
před městským soudem, ačkoliv s ním takto městský soud nejednal. Účastníkem řízení podle
§69 s. ř. s. naopak nebylo policejní prezidium, byť ho městský soud za účastníka řízení
považoval. Policejní prezidium tedy není ani účastníkem řízení o kasační stížnosti
(§105 odst. 1 s. ř. s.).
Z těchto důvodů tedy nelze předmětnou kasační stížnost považovat za návrh podaný
osobou k tomu zjevně neoprávněnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Kasační stížnost
nelze považovat ani za opožděnou, i když ji stěžovatel podal několik měsíců po vydání
rozhodnutí městského soudu, toto rozhodnutí mu však vzhledem k tomu, že s ním nebylo
jednáno jako s účastníkem řízení, nebylo řádně doručeno, stěžovatel tedy nemohl zmeškat
lhůtu pro podání kasační stížnosti uvedenou v §106 odst. 2 s. ř. s. Zároveň se Nejvyšší
správní soud domnívá, že na daný případ nelze bez dalšího aplikovat ani dosavadní judikaturu
(zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2003,
č. j. 1 As 4/2003 - 48, publikované pod č. 281/2004 Sb. NSS), podle níž je kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu, které nebylo doručeno některému z účastníků řízení, třeba
považovat za předčasnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Uvedená judikatura se totiž
týkala případů, kdy zjevná vada řízení před krajským soudem spočívala právě pouze ve
vadném doručení konečného rozhodnutí, např. bylo doručováno substitutovi namísto
doručování přímému zástupci účastníka řízení, avšak samotný okruh účastníků řízení nebyl
zpochybněn. Tuto vadu tedy bylo možné zhojit tím, že bylo rozhodnutí krajského soudu
nejprve řádně doručeno a po té měl stěžovatel možnost podat novou kasační stížnost.
V předmětné věci byl ovšem stěžovatel jako účastník řízení zcela opominut, v rozhodnutí
krajského soudu je tak mimo jiné nesprávně uveden žalovaný správní orgán, nejde tedy
primárně o otázku doručování, ale o to, že krajský soud postupoval v otázce určení účastníků
řízení v rozporu s §69 s. ř. s. Odmítnutí kasační stížnosti pro předčasnost by v předmětné věci
bylo nic neřešícím právním formalismem, neboť ani řádným doručením usnesení městského
soudu stěžovateli by uvedené vady nebylo možné odstranit.
Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti a jejích důvodů, stěžovatel podle svého
vyjádření uplatnil důvody dle §103 odst. 1 písm. a), c), d) a e) s. ř. s., dle obsahu kasační
stížnosti se však jedná o důvody uvedené v §103 písm. c) a e) s. ř. s., tedy o zmatečnost řízení
před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, a dále o nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud hodnotí uplatněné kasační důvody jako přípustné.
Je pravdou, že podle ustálené judikatury (mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/2003 - 38, publikovaný pod č. 524/2005 Sb. NSS nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod
č. 625/2005 Sb.NSS) lze proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby v kasační
stížnosti v zásadě uplatnit pouze důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy
uvést, proč je rozhodnutí o odmítnutí podle názoru stěžovatele nezákonné a proč mělo být
tedy o žalobě rozhodnuto meritorně. Tato judikatura však vyjadřuje především skutečnost,
že Nejvyšší správní soud se nemůže v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského
osudu o odmítnutí žaloby zabývat - nad rámec důvodů odmítnutí - zákonností žalobou
napadeného rozhodnutí správního orgánu nebo vadami řízení před správním orgánem,
nemůže tedy sám posuzovat věc, o níž rozhodoval krajský soud, meritorně. To ovšem
neznamená, že by se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat tvrzenou zmatečností řízení před
krajským soudem, k níž je ostatně dle §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední
povinnosti, i kdyby v kasační stížnosti namítána nebyla. V daném případě je tedy třeba
zabývat se tím, zda byl dán ten důvod pro odmítnutí žaloby, k němuž v napadeném usnesení
dospěl městský soud, a zda tu naopak nebyl nedostatek jiné podmínky řízení před městským
soudem, způsobený vadným procesním postupem tohoto soudu. Nejvyšší správní soud tedy
uzavírá, že veškeré podmínky řízení o kasační stížnosti v předmětné věci jsou splněny.
Pokud jde o důvodnost kasační stížnosti, již z předešlého výkladu vyplývá,
že stěžovatel oprávněně poukazuje na to, že mu v řízení před městským soudem bylo upřeno
postavení účastníka řízení, které mu ze zákona náleželo. Jestliže tedy Městský soud v Praze
jednal jako s žalovaným namísto stěžovatele s policejním prezidiem, chyběly podmínky řízení
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a napadené rozhodnutí krajského soudu
je proto zmatečné. Tato skutečnost by byla i sama o sobě důvodem pro zrušení usnesení
městského soudu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na dosavadní judikaturu,
zejména na svůj rozsudek ze dne 10. 6. 2004, č. j. 2 As 30/2004 - 68, www.nssoud.cz.
Je pravdou, že pokud by obstál důvod, na jehož základě městský soud odmítl předmětnou
žalobu pro předčasnost, nebyl by stěžovatel poškozen na svém právu vyjádřit se v řízení,
neboť toto právo účastníků řízení se v případě odmítnutí návrhu neuplatní. Stěžovateli však
byla uvedeným postupem městského soudu v každém případě ztížena možnost podat kasační
stížnost a zejména byl stěžovatel jakožto ve věci kompetentní správní orgán postaven do
obtížně řešitelné situace, kdy nebylo možné postupovat podle pokynů městského soudu
vyjádřených v předmětném usnesení, neboť uvedené pokyny byly zmatečné. Podle těchto
pokynů totiž měl ve správním řízení pokračovat v tu dobu již nekompetentní správní orgán,
tedy policejní prezidium a doručit žalobou napadené rozhodnutí žalobci a o případném
odvolání žalobce měl rozhodovat další nekompetentní správní orgán, Ministerstvo vnitra. Byť
usnesení městského soudu nebylo pro stěžovatele striktně řečeno závazné (§78 odst. 5 s. ř. s.
a contrario), autorita každého rozhodnutí správního soudu vyplývá z obecné role správních
soudů jakožto garantů zákonnosti výkonu veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, §2 s.ř.s.). Bylo tedy logickým krokem, když stěžovatel v dané situaci usiloval
o zrušení zmatečného rozhodnutí městského soudu. Uvedená námitka stěžovatele je tedy
důvodná.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že vada usnesení městského soudu
a řízení, které mu předcházelo, nespočívá v tom, že by byl správní orgán, který vydal žalobou
napadené rozhodnutí, nesprávně označen. Tento správní orgán byl městským soudem správně
označen jako Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby dopravní policie a stěžovatel
se mýlí, pokud se domnívá, že ve správním soudnictví může být žalovanou stranou „Česká
republika – Policejní prezidium“. Česká republika jakožto právnická osoba, jejímž jménem
jedná její příslušná organizační složka, např. policejní prezidium, může být žalovanou stranou
pouze v občanském soudním řízení, jehož předmětem jsou nároky vyplývající
ze soukromoprávních vztahů, a k tomuto typu řízení se samozřejmě vztahovalo i stěžovatelem
uváděné stanovisko pléna Nejvyššího soudu. Pochybení městského soudu spočívá v tom,
že jednal jako s žalovaným se správním orgánem, který toto postavení neměl, nikoli v tom,
že by byl tento správní orgán chybně označen.
Městský soud ovšem nesprávně vyhodnotil rovněž otázku okruhu účastníků
přestupkového řízení, které vedlo policejní prezidium. Stěžovatel důvodně poukazoval na to,
že zákon o přestupcích, který je speciální normou ve vztahu ke správnímu řádu (§51 zákona
o přestupcích), stanoví okruh účastníků řízení jinak než obecné ustanovení §14 správního
řádu. Dle §72 písm. b) zákona o přestupcích je poškozený účastníkem řízení pouze, pokud
jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem; aby se tedy poškozený
stal účastníkem řízení, musí nejprve vznést nárok na náhradu škody vůči obviněnému. Z výše
uvedené rekapitulace správního řízení vyplývá, že žalobce takový nárok přímo vůči
obviněnému z přestupku nevznesl, ač k tomu byl vyzván, prvostupňové rozhodnutí
o přestupku tedy výrok o náhradě škody neobsahuje. Žalobce zároveň nebyl ani
navrhovatelem daného přestupkového řízení, nemohl být tudíž účastníkem řízení před
správním orgánem prvního stupně, odvolacím orgánem ani orgánem mimo-odvolacím. Není
tedy pravdou, že by policejní prezidium žalobce jakožto účastníka řízení opomenulo a nebyl
tudíž ani žádný důvod žalobou napadené rozhodnutí žalobci doručovat. Městský soud
tedy pochybil, když žalobu odmítl právě z toho důvodu, že má jít ve smyslu §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. o žalobu podanou předčasně a že žalobou napadené rozhodnutí má být nejprve
žalobci doručeno.
Zároveň musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že zákon o přestupcích nepřiznává
poškozenému, který v přestupkovém řízení neuplatnil nárok na náhradu škody,
ani přestupkové řízení neinicioval, postavení účastníka řízení právě z toho důvodu, že taková
osoba není v daném řízení přímo dotčena na svých právech. Rozhodnutí o vině
a trestu obviněného z přestupku totiž samo o sobě, bez výroku o náhradě škody, nijak
nezasahuje do právní sféry poškozeného. Taková osoba pojmově nemůže být nositelem
veřejného subjektivního práva na to, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného
z přestupku, a tudíž nemůže být dotčena na svých právech ani tím, když je takové rozhodnutí
následně zrušeno. Tímto rozhodnutím totiž poškozený není nijak zkrácen na svém právu
domáhat se cestou občanskoprávní žaloby náhrady škody vůči pojišťovně či přímo vůči tomu,
kdo byl v původním řízení obviněn z přestupku a v občanském soudním řízení pak navrhovat
důkazy k prokázání svého tvrzení, že uvedená osoba za způsobenou škodu skutečně odpovídá.
Pokud přestupkové řízení neskončilo rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej
spáchal, soud v občanském soudním řízení není výsledkem takového přestupkového řízení
vázán (§135 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Poškozený, který uplatňuje nárok na náhradu
způsobené škody prostřednictvím pojištění obviněného, tak může mít nanejvýš zájem na tom,
aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného, tzv. zájemník je však účastníkem
řízení pouze tam, kde mu zákon takové postavení přiznává, což zákon o přestupcích nečiní.
Žalobce v dané věci tedy nemůže být legitimován k podání žaloby dle §65
odst. 1 s. ř. s., neboť žalobou napadené rozhodnutí nebylo způsobilé zasáhnout do jeho
hmotněprávní sféry. Zároveň nemůže být legitimován k podání žaloby ani dle §65
odst. 2 s. ř. s., neboť nebyl účastníkem správního řízení a nemohl tak být dotčen ani na svých
právech procesních, které mu zákon v daném případě nepřiznává. Tím se postavení žalobce
liší od postavení tzv. navrhovatele v přestupkovém řízení ve smyslu §72 písm. d) zákona
o přestupcích, který je vždy účastníkem přestupkového řízení a k jehož žalobní legitimaci
se Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 4 As 50/2004 - 59, publikovaném pod č. 1043/2007 Sb. NSS. V daném případě žalobce
tvrdí porušení práv, jichž pojmově vůbec nemůže být nositelem, totiž práva na vyslovení viny
obviněného z přestupku či procesních práv v řízení, jehož žalobce není ze zákona účastníkem.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v předmětné věci byla žaloba podána osobou k tomu
zjevně neoprávněnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Byl zde tedy dán jiný důvod
pro odmítnutí žaloby, než který shledal městský soud. Vzhledem k tomu, že usnesení
městského soudu je navíc zatíženo výše uvedenou zmatečnostní vadou, Nejvyšší správní soud
v souladu s §110 odst. 1 a §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. rozhodnutí Městského soudu zrušil
a současně rozhodl o odmítnutí žaloby.
O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci úspěch, náklady řízení mu
však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. V souladu s §110 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zároveň rozhodl i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu. Dle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí žaloby
pro nedostatek podmínek řízení má Nejvyšší správní soud za to, že je na místě postupovat
analogicky dle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění,
a proto rozhodl o vrácení žalobcem zaplacené částky soudního poplatku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29.srpna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu