ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.107.2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: S. O., zastoupené advokátem JUDr. Jiřím
Zippem, se sídlem Požárníků 791, Letohrad, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 61 Az 14/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2005, č. j. OAM-22/VL-07-08-2005, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) azyl v České republice
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění
pozdějších předpisů.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
svým rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, č. j. 61 Az 14/2005 - 18, zamítl podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobkyně napadla tento rozsudek kasační stížností, a to z důvodů obsažených v §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., když jednak namítala, že soud nesprávně posoudil podmínky
pro udělení azylu a vůbec se nezabýval možností udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, ani nehodnotil překážky vycestování dle §91 citovaného zákona.
Stěžovatelka dále uvedla, že správní řízení trpělo vadami, neboť nebyla poučena, že má právo
se po celou dobu řízení nechat zastupovat na základě plné moci. Stěžovatelka údajně také
nabyla podezření, že s ní nebyl pohovor při nabírání žádosti o udělení azylu veden objektivně.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že se správní orgán ani soud nezabývali hodnocením
důvodů pro udělení humanitárního azylu, připomíná Nejvyšší správní soud, že se otázkou
nenárokovosti humanitárního azylu a širokého správního uvážení zabýval ve svém rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003, kde uvedl: „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit
pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů
žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“
Z judikatury Nejvyšší správní soudu je proto zjevné, že soudy nejsou zpravidla
povolány k tomu, aby věcný rozpor mezi žadatelem, který tvrdí, že jsou u něj dány důvody
„hodné zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 zákona o azylu, a ministerstvem vnitra, které mu
přesto humanitární azyl neudělilo, řešily. Nejvyšší správní soud odkazuje také na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 v němž konstatoval,
že: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že od doby římského práva platí obecně
uznávaná zásada, že právo přeje bdělým; proto rozhodně nelze považovat za vadu řízení
skutečnost, že správní orgán stěžovatelku nepoučil o jejím právu se po celou dobu řízení
nechat zastupovat na základě plné moci. Ani v tomto směru se proto nelze domnívat,
že by kasační stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky.
K poslední námitce stěžovatelky, že pohovor a následný protokol nebyly prováděny
nestranně, Nejvyšší správní soud podotýká, že není přípustné rozšiřovat důvody kasační
stížnosti nad rámec žalobních bodů, jak již tento soud konstatoval ve svém usnesení ze dne
28. 7. 2005, sp. zn. 2 Azs 134/2005 (publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS): „Důvody kasační
stížnosti tedy lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před
krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň
v základních rysech v žalobních bodech obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření
formulovány a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny
či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu