ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.14.2007
sp. zn. 2 Azs 14/2007 - 96
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: L. X. L., zastoupeného Mgr. Zbyňkem
Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2006,
č. j. 14 Az 448/2003 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2003, č. j. OAM-3222/VL-19-17-2003, žalovaný neudělil
žalobci (dále též „stěžovatel“) azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, ve které namítal, že správní
orgán nesprávně posoudil skutkový stav věci. Tvrdil, že byl nucen opustit Čínu za velmi
zoufalé a bezvýchodné životní situace a domníval se, že jeho problémy lze posoudit jako
důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Tuto žalobu krajský soud výše uvedeným
rozsudkem zamítl.
Rozsudek stěžovatel napadl kasační stížností. Krajskému soudu vytýká, že nesprávně
interpretoval §2 odst. 6 ve spojení s §12 zákona o azylu. Konstatuje, že zemi původu opustil
kvůli existenčním problémům spojených s jeho neschopností splácet pohledávky bankám
a soukromým věřitelům, kteří ho pronásledovali a fyzicky napadali. V této souvislosti
se důvodně obával o svůj život. Dalším důvodem jeho žádosti byla skutečnost, že v zemi
původu pociťoval pronásledování pro svou katolickou víru, přičemž popsal i incident, kdy mu
policie zabraňovala tuto víru praktikovat. Stěžovatel namítá, že tyto důvody jsou podřaditelné
pod pojem pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 zákona o azylu nebo minimálně pod
důvody stanovené pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Z těchto
důvodů stěžovatel navrhnul napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zabývat nejprve z hlediska její
přípustnosti, tzn. z hlediska splnění podmínek řízení. V případě, že by Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost přípustnou, rozhodoval by následně o její přijatelnosti podle
§104a s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006,
č. j. 8 Azs 5/2006 - 30, dostupné na www.nssoud.cz). Kasační stížnost stěžovatele je však
nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Všechny stěžovatelovy kasační námitky jsou namítány z hlediska §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustně. Podle tohoto ustanovení stěžovatel v kasační stížnosti nemůže uplatnit důvody,
jež neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval: „Důvody kasační stížnosti lze opřít jen
o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem
přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech
formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím
včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby)
upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu,
že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření
uplatnit.“ (Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikováno pod č. 685/2005 Sb. NSS). V dané konkrétní situaci
pak stěžovatel v žalobě napadl pouze otázku udělení humanitárního azylu (§14 zákona
o azylu), ač nepochybně z žalobou napadeného rozhodnutí věděl o způsobu, jakým žalovaný
posoudil jeho situaci z hlediska §12 a §2 odst. 6 zákona o azylu. Podle §72 s. ř. s. lze žalobu
podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu
jinou. Podle §32 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Dnem doručení rozhodnutí
žalovaného byla středa 15. 10. 2003. Lhůta pro podání žaloby pak tedy uplynula ve čtvrtek
30. 10. 2003. Podáním ze dne 11. 3. 2004, v němž stěžovatel uváděl, že žalovaný
se nevypořádal se skutečností, že o azyl žádal i z důvodů náboženských, tj. namítal nesprávné
právní závěry soudy ve vztahu k §12 a §2 odst. 6 zákona o azylu, již stěžovatel nemohl
žalobní body rozšířit. Námitku stejného obsahu vznesl stěžovatel i během jednání před
krajským soudem (16. 10. 2006). Ani tímto způsobem již stěžovatel nemohl řádně uplatněné
žalobní body rozšířit. Žádný z důvodů uvedených v kasační stížnosti tak stěžovatel řádně
neuplatnil v řízení před krajským soudem.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako
nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 4 a §120 s. ř. s.]
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu