ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.146.2006
sp. zn. 2 Azs 146/2006 - 123
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Lenky Kaniové
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: I. J., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2006, č. j. 65 Az 289/2005 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2005, č. j. OAM-2068/VL-20-P14-2004, žalovaný neudělil
žalobci (dále též „stěžovatel“) azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl tak, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou krajský soud zamítl výše
uvedeným rozsudkem.
Rozsudek stěžovatel napadl kasační stížností. V této kasační stížnosti krajskému soudu
vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí spisu, případně
vyšly najevo v průběhu řízení před soudem. Zároveň namítá, že žalovaný při svém
rozhodování nebral v úvahu zejména ust. §32 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu,
v platném znění (dále jen „správní řád“), když nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá,
že žalovaný porušil ust. §3 odst. 4 správního řádu, neboť jeho rozhodnutí nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatel rozhodnutí žalovaného dále vytkl, že z něj
nevyplývá, čím se při rozhodování řídil, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí
a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právního předpisu. Žalovaný
při svém rozhodování nebral v úvahu materiály týkající se porušování lidských práv,
které stěžovateli podle jeho názoru v zemi původu ze strany fyzických osob hrozí. Dále uvádí,
že toto jednání je pak tolerováno státními orgány. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje
na pronikání těchto soukromých osob na vysoké funkce ve státních orgánech a uvádí, že tyto
skutečnosti tvrdil od počátku správního řízení a uvedl je i v žalobě. Podle stěžovatele se pak
správní orgán i soud omezily pouze na přezkoumávání důvodů, proč nesplňuje podmínky
stanovené ust. §12 zákona o azylu ani §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a toto své tvrzení
odůvodnil obecným a ničím nepodloženým konstatováním, že v zemi původu stěžovateli
žádné nebezpečí nehrozí. Stěžovatel také konstatuje, že není správný závěr žalovaného
i krajského soudu, že skutečnost, že je pronásledován soukromými osobami, a to protizákonně
a za použití fyzického násilí, surovým zbitím a vyhrožováním smrtí, což je tolerováno
státními orgány (zejména policií), nespadá do pojmu pronásledování. Stěžovatel také namítá,
že je toho názoru, že jsou v případě jeho rodiny splněny podmínky pro udělení humanitárního
azylu dle ust. §14 zákona o azylu. Uvádí, že jsou rodina s pěti dětmi, z nichž dvě jsou
nezletilé. Konstatuje, že jako rodina opustili vlast již před 11 lety a žádné z dětí nepovažuje
Ukrajinu za svou vlast a neovládá ukrajinský jazyk. Doplňuje, že celá jeho rodina vyznává
baptistickou víru, což jim může v případě návratu na Ukrajinu, kde má silné postavení
pravoslavná církev, značně přitěžovat. Žalovaný ani krajský soud pak tyto skutečnosti náležitě
nezhodnotili a v tomto směru ani řádně neodůvodnili.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005,
spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K podmínkám přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu stran jeho důvodů
se Nejvyšší správní soud vyjadřoval ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb. NSS, kdy bylo
judikováno, že: „Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč
soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ (tam viz i odkazy
na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb.NSS, v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publikovaném pod č. 787/2006 Sb. NSS. Ve světle této judikatury lze již prima facie
konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je přezkoumatelné.
Obecné námitky týkající se nedostatečného soudního přezkumu postupu správního orgánu
při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních pochybení jak soudu,
tak správního orgánu byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu, namátkou
lze uvést rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41, www.nssoud.cz,
který se vztahuje k soudnímu přezkumu nekonkretizovaných žalobních námitek. Námitky
stěžovatele vykazují rysy obdobné těm, na které dopadal zmíněný judikát.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného dále vytkl, že něj nevyplývá, čím se při rozhodování
řídil, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při
hodnocení důkazů a při použití právního předpisu. Přezkoumatelností rozhodnutí správního
orgánu se Nejvyšší správní soud zabýval již v mnoha rozhodnutích (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, zveřejněný
pod. č. 638/2005 Sb. NSS, kdy bylo např. uvedeno, že: „. . .Rozhodnutí správního orgánu,
v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své
závěry, je v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu a je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. . .“ ). V duchu požadavků kladených na rozhodnutí správního orgánu konstantní
judikaturou pak lze konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu je plně srozumitelné,
jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů, které
jsou v něm uvedeny, a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá.
Námitka týkající se nesprávné aplikace §12 zákona o azylu ve vztahu k jednání
ze strany soukromých osob, případně míry aprobace takového jednání státními orgány země
původu, byla již v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyřešena. Jak již bylo
např. judikováno: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním
ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona č. 325/1999 Sb, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých
práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48;
dostupný na www.nssoud.cz; srov. dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupný na www.nssoud.cz). K pochybnostem
o schopnosti státních orgánů ochránit žadatele o azyl v zemi jeho původu se Nejvyšší správní
soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, dostupném
na www.nssoud.cz, kdy uvedl, že: „Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná
tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“.
Výše uvedená judikatura pak dopadá i na případ stěžovatele, který požádal o azyl s tvrzením
mj. o pronásledování soukromými osobami (vedle dalších důvodů, které uváděl), přičemž
nevyužil vnitrostátních prostředků ochrany před tímto pronásledováním v zemi původu. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný a krajský soud tedy při hodnocení stěžovatelovy
žádosti o azyl rozhodovali v souladu s touto ustálenou judikaturou.
Otázka aplikace §14 zákona o azylu pak byla již předmětem velkého množství rozhodnutí
zdejšího soudu. Například bylo judikováno, že: „Smysl institutu humanitárního azylu podle
§14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl
možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ (Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Narozením dítěte na
území České republiky jako důvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu se pak Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004,
č. j. 4 Azs 22/2004 - 65, dostupné na www.nssoud.cz, kdy bylo uvedeno, že: „Správní orgán
v azylovém řízení nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení, neshledal-li ve zjištěné
skutečnosti, že se žadatel narodil v České republice matce, která má bulharskou státní
příslušnost, a údajnému otci, který je státním příslušníkem Ukrajiny, za situace,
kdy ani jednomu z rodičů azyl na území ČR nebyl udělen, důvod zvláštního zřetele hodný
a tedy důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.“ Výše
uvedeným případům ve své podstatě odpovídá i situace stěžovatele, jemuž se v ČR narodily
dvě děti a jehož další nezletilé i zletilé děti žádají rovněž o azyl v ČR. Jakkoli je jistě
chvályhodné, že některé z dětí v ČR studují a mají výborný prospěch, a třebaže si děti
stěžovatele podle všeho na pobyt v ČR zvykly a jejich vztah k zemi původu je vlivem delšího
pobytu v ČR oslaben, nelze z toho ještě vyvozovat, že by se tím stěžovatelův vztah k ČR stal
natolik intenzívním, aby bylo nutno považovat za nehumánní, pokud by mu azyl nebyl
poskytnut. Uvedené skutečnosti lze jistě vzít v úvahu, pokud by stěžovatel usiloval o získání
práva pobývat v ČR v režimu podle zákona o pobytu cizinců, nezakládají však, zhodnotí-li
se ve svém celku, ještě důvod k postupu podle §14 zákona o azylu.Stěžovatel rozšířil důvody
kasační stížnosti nad rámec bodů žalobních, pokud tvrdí, že vyznává baptistickou víru,
což mu může, v případě návratu na Ukrajinu, kde má silné postavení pravoslavná církev,
značně přitěžovat. Podle §104 odst. 4 s. ř.s. však Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke stížním
důvodům, které žalobce neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl; k tomu zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49 (publ. pod č. 419/2004 Sb. NSS), dále též např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 1 Azs 9/2003 - 33, www.nssoud.cz.
V případě stěžovatele zde uplatněním §104 odst. 4 s. ř. s. nedochází k porušení zásady
„non refoulement“ ve smyslu čl. 33 Úmluvy o právním uprchlíků (č. 208/1993 Sb.),
neboť potenciální ústrky kvůli baptistické víře, jež by snad teoreticky mohly stěžovatele
na Ukrajině čekat, zjevně nedosahují intenzity ohrožení vyžadované zmíněným ustanovením
mezinárodní smlouvy.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu