ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.148.2006
sp. zn. 2 Azs 148/2006 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Lenky Kaniové
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: R. J., zastoupeného Mgr. Faridem
Alizeyem, advokátem se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra se sídlem Praha 7, nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2006, č. j. 65 Az
289/2005 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2005, č. j. OAM-2074/VL-20-P14-2004, žalovaný neudělil
žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl tak, že se na stěžovatelku nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou krajský soud zamítl
výše uvedeným rozsudkem.
Rozsudek stěžovatelka napadl kasační stížností. V této kasační stížnosti krajskému
soudu vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí spisu,
případně vyšly najevo v průběhu řízení před soudem. Zároveň namítá, že žalovaný při svém
rozhodování nebral v úvahu zejména ust. §32 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu,
v platném znění (dále jen „správní řád“), když nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá,
že žalovaný porušil ust. §3 odst. 4 správního řádu, neboť jeho rozhodnutí nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného dále vytkla,
že z něj nevyplývá, čím se při rozhodování řídil, které skutečnosti byly podkladem
pro rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právního
předpisu. Žalovaný při svém rozhodování nebral v úvahu materiály týkající se porušování
lidských práv, které otci stěžovatelky podle jejího názoru v zemi původu ze strany fyzických
osob hrozí. Dále uvádí, že toto jednání je pak tolerováno státními orgány. Stěžovatelka v této
souvislosti upozorňuje na pronikání těchto soukromých osob na vysoké funkce ve státních
orgánech a uvádí, že tyto skutečnosti tvrdila od počátku správního řízení a uvedla
je i v žalobě. Podle stěžovatelky se pak správní orgán i soud omezily pouze na přezkoumávání
důvodů, proč nesplňuje podmínky stanovené ust. §12 zákona o azylu ani §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu a toto své tvrzení odůvodnil obecným a ničím nepodloženým
konstatováním, že v zemi původu stěžovatelce resp. jejím rodičům žádné nebezpečí nehrozí.
Stěžovatelka také konstatuje, že není správný závěr žalovaného i krajského soudu,
že skutečnost, že je její otec pronásledován soukromými osobami, a to protizákonně
a za použití fyzického násilí, surovým zbitím a vyhrožováním smrtí, což je tolerováno
státními orgány (zejména policií), nespadá do pojmu pronásledování. Stěžovatelka také
namítá, že je toho názoru, že jsou v případě její rodiny splněny podmínky pro udělení
humanitárního azylu dle ust. §14 zákona o azylu. Uvádí, že jsou rodina s pěti dětmi, z nichž
dvě jsou nezletilé. Konstatuje, že jako rodina opustili vlast již před 11 lety a ona ani žádný
z jejích sourozenců nepovažuje Ukrajinu za svou vlast a neovládá ukrajinský jazyk. Doplňuje,
že celá její rodina vyznává baptistickou víru, což jim může v případě návratu na Ukrajinu,
kde má silné postavení pravoslavná církev, značně přitěžovat. Žalovaný ani krajský soud pak
tyto skutečnosti náležitě nezhodnotili a v tomto směru ani řádně neodůvodnili.
Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005,
spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K podmínkám přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu stran jeho důvodů
se Nejvyšší správní soud vyjadřoval ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb.NSS, kdy bylo
judikováno, že: „Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ (tam viz i odkazy
na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publikovaném pod č. 787/2006 Sb. NSS. Ve světle této judikatury lze již prima facie
konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je přezkoumatelné.
Obecné námitky týkající se nedostatečného soudního přezkumu postupu správního
orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních pochybení jak soudu,
tak správního orgánu byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu, namátkou
lze uvést rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41, www.nssoud.cz,
který se vztahuje k soudnímu přezkumu nekonkretizovaných žalobních námitek. Námitky
stěžovatelky vykazují rysy obdobné těm, na které dopadal zmíněný judikát.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného dále vytkla, že něj nevyplývá, čím se při
rozhodování řídil, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl
veden při hodnocení důkazů a při použití právního předpisu. Přezkoumatelností rozhodnutí
správního orgánu se Nejvyšší správní soud zabýval již v mnoha rozhodnutích (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, zveřejněný
pod. č. 638/2005Sb. NSS, kdy bylo např. uvedeno, že: „. . .Rozhodnutí správního orgánu,
v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své
závěry, je v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu a je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. . .“ ). V duchu požadavků kladených na rozhodnutí správního orgánu konstantní
judikaturou pak lze konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu je plně srozumitelné,
jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů,
které jsou v něm uvedeny, a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá.
Námitka týkající se nesprávné aplikace §12 zákona o azylu ve vztahu k jednání
ze strany soukromých osob, případně míry aprobace takového jednání státními orgány země
původu, byla již v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyřešena. Jak již bylo např.
judikováno: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním
ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy
politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých
práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ (Podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48; dostupný
na www.nssoud.cz; srov. dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupný na www.nssoud.cz). K pochybnostem
o schopnosti státních orgánů ochránit žadatele o azyl v zemi jeho původu se Nejvyšší správní
soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, dostupné
na www.nssoud.cz, kdy uvedl, že: „Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná
tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“.
Výše uvedená judikatura pak dopadá i na případ stěžovatelky, která požádala o azyl
s tvrzením mj. o pronásledování soukromými osobami (vedle dalších důvodů, které uváděla),
přičemž její rodiče nevyužili vnitrostátních prostředků ochrany před tímto pronásledováním
v zemi původu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný a krajský soud tedy
při hodnocení stěžovatelčiny žádosti o azyl rozhodovali v souladu s touto ustálenou
judikaturou.
Otázka aplikace §14 zákona o azylu pak byla již předmětem velkého množství
rozhodnutí zdejšího soudu. Například bylo judikováno, že: „Smysl institutu humanitárního
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ (Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Narozením dítěte
na území České republiky jako důvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu se pak Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004,
č. j. 4 Azs 22/2004 - 65, dostupné na www.nssoud.cz, kdy bylo uvedeno, že: „Správní orgán
v azylovém řízení nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení, neshledal-li ve zjištěné
skutečnosti, že se žadatel narodil v České republice matce, která má bulharskou státní
příslušnost, a údajnému otci, který je státním příslušníkem Ukrajiny, za situace,
kdy ani jednomu z rodičů azyl na území ČR nebyl udělen, důvod zvláštního zřetele hodný a
tedy důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.“ Výše
uvedeným případům ve své podstatě odpovídá i situace stěžovatelky. Jakkoli je jistě
chvályhodné, že stěžovatelka a někteří její sourozenci v ČR studují a mají výborný prospěch,
a třebaže si podle všeho na pobyt v ČR zvykli a jejich vztah k zemi původu je vlivem delšího
pobytu v ČR oslaben, nelze z toho ještě vyvozovat, že by se tím stěžovatelčin vztah k ČR stal
natolik intenzívním, aby bylo nutno považovat za nehumánní, pokud by jí azyl nebyl
poskytnut. Uvedené skutečnosti lze jistě vzít v úvahu, pokud by stěžovatelka usilovala
o získání práva pobývat v ČR v režimu podle zákona o pobytu cizinců, nezakládají však,
zhodnotí-li se ve svém celku, ještě důvod k postupu podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka rozšířila důvody kasační stížnosti nad rámec bodů žalobních, pokud
tvrdí, že vyznává baptistickou víru, což jí může, v případě návratu na Ukrajinu, kde má silné
postavení pravoslavná církev, značně přitěžovat. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. však Nejvyšší
správní soud nepřihlíží ke stížním důvodům, které žalobce neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl; k tomu zejm. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49 (publ. pod č. 419/2004 Sb. NSS),
dále též např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 1 Azs 9/2003 - 33, www.nssoud.cz. V případě stěžovatelky zde uplatněním
§104 odst. 4 s. ř.s. nedochází k porušení zásady „non refoulement“ ve smyslu čl. 33 Úmluvy
o právním uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), neboť potenciální ústrky kvůli baptistické víře,
jež by snad teoreticky mohly stěžovatelku na Ukrajině čekat, zjevně nedosahují intenzity
ohrožení vyžadované zmíněným ustanovením mezinárodní smlouvy.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu