ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.15.2007
sp. zn. 2 Azs 15/2007 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyň: a) S. K., b) K. K., obě zast. JUDr. Marií
Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, č. j. 4 Az 24/2005 - 27,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, č. j. 4 Az 24/2005 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako stěžovatelky brojí včas podanou kasační stížností proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla jejich věc postoupena
Krajskému soudu v Praze. Důvodem postoupení byla skutečnost, že stěžovatelky byly v době
podání žaloby hlášeny k pobytu v zařízení pro zajištění cizinců ve V. P. u K.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvody odpovídající kasačním důvodům
podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Namítaná vada v řízení před soudem měla spočívat v tom, že městský soud nesprávně
posoudil místní příslušnost, pakliže věc postoupil Krajskému soudu v Praze. U městského
soudu se totiž nacházely dvě související žaloby dotýkající se rodiny K. Krom žaloby
stěžovatelek byla podána žaloba i ve věci A. K., dcery a sestry stěžovatelek. Soudkyně, které
byly dle rozvrhu práce obě žaloby přiděleny, byla požádána, aby rozhodovala o obou
žalobách společně, neboť se týkají jediné rodiny a vzájemně spolu souvisí, protože se obě
dotýkají právních otázek ve věci azylu. V dané právní věci již jednou rozhodoval Nejvyšší
správní soud, který rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 2 Azs 221/2004 - 67, předchozí
rozhodnutí krajského soudu zrušil a mj. uvedl, že v dalších řízeních bude vhodné spojit věci
ke společnému projednání. Skutečnost, že řízení ve věcech jedné rodiny nebyla spojena do
jednoho, je dle stěžovatelek rovněž v rozporu s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, neboť nebyl respektován
soukromý a rodinný život stěžovatelek. Stěžovatelky rovněž uvádějí, že žijí již osm let v P. a
azylové středisko v K. n. O. je o této skutečnosti informováno. Stěžovatelky byly sice nějaký
čas protiprávně drženy v zařízení pro zajištění cizinců ve V. P. u K., ovšem i v tuto dobu měly
hlášený pobyt v P. Umístění do zařízení pro zajištění cizinců za místo hlášeného pobytu
považovat nelze, v této souvislosti poukazují stěžovatelky i na judikaturu Nejvyššího
správního soudu.
Stěžovatelky proto navrhují napadené usnesení zrušit a věc vrátit příslušnému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že k otázce procesního
postupu městského soudu se vyjadřovat nebude. Zároveň ovšem namítá absenci správného
označení žalované strany v podané kasační stížnosti. Stěžovatelky totiž uvádějí jako
žalovaného Ministerstvo dopravy, odbor agend řidičů.
Žalovaný tak navrhuje z důvodu nesprávného označení žalovaného kasační stížnost
pro vadu podání odmítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal přípustnost kasační stížnosti (§104 s. ř. s.
a contrario). Přípustnost kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci místně
příslušnému soudu konstatoval Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne
27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004 - 35 (dostupný na www.nssoud.cz). Pokud jde o návrh
žalovaného, aby kasační stížnost byla odmítnuta kvůli nesprávnému označení žalovaného,
konstatuje zdejší soud, že chybné označení je zjevnou nesprávností, která nekoresponduje
s dalším obsahem kasační stížnosti. Mimo to přímo ze zákona plyne, kdo má v řízení
postavení žalovaného (§69 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí městského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých
usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006,
č. j. 2 Azs 40/2006 - 57 (obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tak tomu
je i v daném případě.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud
zabývat zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí důvody odpovídající kasačním důvodům
uvedeným v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (vada řízení před soudem s možným následkem
nezákonného rozhodnutí o věci samé).
Námitky stěžovatelek směřující proti tomu, že o věci jedné rodiny je rozhodováno
ve dvou řízeních, nemá Nejvyšší správní soud za důvodné. Je sice pravda, že v předchozím
kasačním rozsudku v dané věci zdejší soud konstatoval, že by bylo vhodné, aby napříště
soudy řízení ve věci předmětné rodiny spojily v jedno, ovšem jednalo se toliko o doporučení,
v jehož nedodržení nelze spatřovat důvod kasační stížnosti. Je totiž na uvážení předsedy
senátu (v daném případě specializované samosoudkyně), zda bude postupovat
dle §39 odst. 1 s. ř. s. a spojí žaloby ke společnému projednání. Pokud nebyla věc spojena,
jednalo se o postup soudu ne zcela vhodný a citlivý, nikoliv ovšem bez dalšího protizákonný.
Spojení by pak bylo vyloučeno i tam, kde by skutečně o věci jednotlivých dospělých
rodinných příslušníků měly z důvodů odlišného bydliště rozhodovat jiné místně příslušné
soudy. V současné době nelze ani přehlédnout, že stadia řízení jednotlivých členů rodiny se
natolik výrazně odlišují (u Nejvyššího správního soudu je vedena kasační stížnost proti
věcnému rozhodnutí městského soudu ve věci A. K. – sp. zn. 2 Azs 34/7/2007), že spojení
řízení možné není.
Argumentují-li stěžovatelky čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak je třeba říci, že zmiňovaná
ustanovení garantují ochranu rodinného a soukromého života, přičemž nelze nikterak dovodit,
že do těchto práv bylo nespojením žalob ke společnému projednání zasaženo. Ostatně
ani samy stěžovatelky namítaný zásah nijak nekonkretizují.
Námitky stěžovatelek směřující proti postoupení věci Krajskému soudu v Praze
naopak Nejvyšší správní soud shledal důvodnými. Z odůvodnění napadeného usnesení
vyplývá, že věc byla postoupena Krajskému soudu v Praze jen na základě adresy, kterou
stěžovatelky uvedly v žalobě. Místní příslušnost k řízení o správní žalobě proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ve věcech azylu je podle §32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
podle stavu ke dni podání žaloby – 13. 12. 2005 – dána obvodem krajského soudu,
kde je žadatel o udělení azylu v den podání žaloby hlášen k pobytu. Co považuje zákon
o azylu za místo hlášeného pobytu, je stanoveno v §77 odst. 1 tohoto zákona tak, že místem
hlášeného pobytu žadatele o udělení azylu je azylové zařízení, do něhož je ministerstvem
umístěn, nebo místo, které žadatel oznámil Ministerstvu vnitra a s nímž toto ministerstvo
vyslovilo souhlas (odst. 2 uvedeného ustanovení). Není tedy rozhodující ani místo faktického
pobytu ani adresa uvedená v samotné žalobě. Z evidence Ministerstva vnitra plyne, že místo
hlášeného pobytu stěžovatelek nikdy nebylo ve V. P. u K. Stěžovatelky sice uvádějí, že tam
byly po nějakou dobu proti své vůli drženy, ovšem z ničeho není zjistitelné, ve které době a
z jakého důvodu tomu tak bylo. Pokud tyto okolnosti městský soud neprověřil a postupoval –
jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení – jen podle údaje, který byl uveden v žalobě,
pak došlo k postoupení věci místně nepříslušnému soudu, v konečném důsledku rovněž
k porušení práva stěžovatelek na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod).
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo než usnesení městského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost byla důvodná, když řízení před městským
soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé [§103 odst. 1 písm. d) in fine s. ř. s.].
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 1, 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu