ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.157.2006
sp. zn. 2 Azs 157/2006 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Kaniové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. K., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 60 Az 57/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 4. 2005, č. j. OAM-717/VL-07-11-2005, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) zamítlo žádost žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud
v Ostravě zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2006.
Stěžovatelka napadla tento rozsudek kasační stížností, a to z důvodů obsažených
v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. s tím, že pouze ocitovala příslušná ustanovení tohoto
zákona. Dodala, že konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje důvodnost své kasační stížnosti
podané krajskému soudu v zákonné lhůtě dne 27. 6. 2006, sdělí do třiceti dnů. Vzhledem
k tomu, že takto neučinila, vyzval ji krajský soud usnesením ze dne 18. 9. 2006, aby v jím
stanovené lhůtě jednoho měsíce kasační stížnost patřičně doplnila o její rozsah a důvody.
Tuto výzvu krajského soudu obdržela stěžovatelka dne 19. 10. 2006 a požadované doplnění
provedla svým podáním z 30. 10. 2006, které krajský soud obdržel dne 2. 11. 2006. Dle
§106 odst. 3 zákona o azylu mohou být náležitosti kasační stížnosti doplněny ve lhůtě
jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání;
tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle
však o další měsíc. Uvedená lhůta je nepřekročitelná a k později uplatněným námitkám soud
nebude přihlížet.
V posuzovaném případě byla tedy krajským soudem vymezená lhůta zachována
a nedostatky kasační stížnosti zhojeny. Navíc, nad rámec tohoto případu, připomíná Nejvyšší
správní soud právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 2 Azs 117/2004:
„Jestliže účastník řízení doplní své podání sice po lhůtě stanovené soudem k tomuto doplnění,
avšak ještě předtím, než soud ve věci rozhodl, nejsou bez dalšího splněny podmínky
pro odmítnutí návrhu podle §37 odst. 5 s. ř. s.; v takových případech je třeba vždy zkoumat,
zda pokračování v řízení brání pouhá skutečnost, že nedostatek nebyl odstraněn včas.“
S ohledem na výše sdělené se Nejvyšší správní soud neztotožnil s návrhem žalovaného,
aby kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. b) zákona azylu jako opožděnou odmítl,
a dále se proto zabýval stížnostními důvody konkretizovanými v doplnění kasační stížnosti.
Stěžovatelka namítá zejména vady řízení spočívající v chybném použití ustanovení
§16 písm. g) zákona o azylu, dále nezákonnost rozhodnutí krajského soudu, který dle jejího
názoru na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávnou právní normu a vytýká krajskému
soudu skutečnost, že s ní nejednal v mateřském jazyce. V neposlední řadě pak uvádí,
že byl porušen článek 3 a článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“), když jí na Ukrajině hrozí
pronásledování ze strany věřitelů z důvodu nesplacené půjčky. Stěžovatelka závěrem
vyjmenovává otázky, o nichž by měl zdejší soud meritorně rozhodnout, neboť přesahují její
vlastní zájmy (posuzování zjevné nedůvodnosti; závazky plynoucí pro ČR z mezinárodního
práva; povinnost ustanovit tlumočníka stěžovateli, který neovládá český jazyk; definice
sociální skupiny).
Stěžovatelka také požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této
žádosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu,
ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační
stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Stěžovatelka nejprve namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně použili ust. §16
písm. g) zákona o azylu, když její žádost o azyl odmítli jako zjevně nedůvodnou. Zopakovala,
že se ve své vlasti obává zabití pro nesplacený dluh, je tedy pronásledována ve smyslu zákona
o azylu a že ukrajinské státní orgány jí nejsou schopny zajistit potřebnou ochranu. Takovou
námitkou ovšem stěžovatelka nepokládá otázku, jež by dosud nebyla judikatorně vyřešena,
neboť k otázce pronásledování ze strany soukromých osob z důvodu nesplacených dluhů
se již Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
sp. zn. 4 Azs 23/2003 (publ. na www.nssoud.cz): „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy,
není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“ Tento soud
také upřesnil v obdobném případě, že: „Strach vrátit se na Ukrajinu kvůli potížím s věřiteli
ve vztahu k neuhrazenému dluhu jejího manžela, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
(§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.). Problémy
se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými,
tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro zastávané politické názory, ale snahou o vrácení dlužné částky.“ (rozhodnutí
ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 6 Azs 45/2003).
Ke stěžovatelčině další námitce, že s ní krajský soud jednal v českém jazyce,
jemuž stěžovatelka dobře nerozumí, je pak třeba poukázat na právní názor obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 6 Azs 10/2003
(publ. pod č. 120/2004 Sb. NSS): „Reaguje-li cizinec v řízení před soudem na úkony soudu
činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, nejsou dány důvody
stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba.“
Stěžovatelka dále uvedla, že bylo porušeno její právo na respektování soukromého
života dle čl. 8 Evropské úmluvy a právo nebýt podrobena ponižujícímu a nelidskému
zacházení ve smyslu čl. 3 této Úmluvy, a že žalovaný ani krajský soud tato práva
nerespektovali, když její žádost o udělení azylu zamítli jako zjevně nedůvodnou, čímž porušili
povinnost přednostní aplikace norem práva mezinárodního a ústavního. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti připomíná, že k přednostní aplikaci mezinárodních lidskoprávních závazků
se již dostatečně vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004
(publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS), kde mj. uvedl, že takový postup není namístě,
pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem právě proto, že neuvádí
žádnou skutečnost svědčící o možném pronásledování z azylově relevantních důvodů.
K poslední stěžovatelčině poznámce, že přijatelnost její kasační stížnosti vyplývá také
z potřeby definice sociální skupiny, zdejší soud podotýká, že tato otázka nemá s posuzovaným
případem žádnou souvislost.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu