ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.25.2007
sp. zn. 2 Azs 25/2007 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. B., zast. JUDr. Evou Krausovou,
advokátkou se sídlem Hradec Králové, Antonína Dvořáka 1117, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1.
2007, č. j. 29 Az 22/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátce JUDr. Evě Krausové se u r č u j e
odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsané rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 3. 2006, č. j. OAM-256/VL-11-K04-2006. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Rozsudek stěžovatel napadl kasační stížností, ve které konstatoval, že došlo ze strany
soudu k pochybením, která lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V doplnění kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí žalovaného se v odůvodnění nezabývá
důvody, pro které nebyla stěžovateli poskytnuta doplňková ochrana, jak ji umožňuje udělit
§14a zákona o azylu cizinci, který sice nesplňuje podmínky pro udělení azylu, ale hrozí mu
nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel se považuje za pronásledovaného v důsledku jednání
soukromých osob, které on označuje za separatisty. Má za to, že Indická republika není
schopna zajistit ochranu svých občanů před jednáním takových osob a v důsledku toho mu
hrozí při návratu do země původu vážná újma. Stěžovatel v kasační stížnosti konstatoval,
že uváděl při podání žádosti o mezinárodní ochranu důvody uvedené v §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu, neboť měl strach z toho, že bude fyzicky zlikvidován separatisty, které pověří
soused, aby se mstili za konflikt mezi sousedy. Rozhodnutí žalovaného tak podle stěžovatele
trpí vadou předvídanou v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s, když se žalovaný nezabýval
možností poskytnutí doplňkové ochrany stěžovateli z důvodů uvedených v §14a odst. 2 písm.
b) zákona o azylu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhnul napadené rozhodnutí krajského soudu
zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Stěžovatelova jediná
námitka o absenci posouzení a výroku o doplňkové ochraně podle ustanovení §14a zákona
o azylu je jednak nově uplatněná a nelze k ní přihlédnout, jednak je tato námitka nedůvodná,
protože ustanovení §14a zákona o azylu nebylo v době vydání správního rozhodnutí účinné,
nemohl se jím proto správní orgán řídit a pokud snad tato námitka stěžovatele věcně
směřovala k absenci posouzení a výroku o překážce vycestování podle §91 zákona o azylu,
pak nezbývá než oponovat ustálenou judikaturou soudů o nadbytečnosti výroku o překážce
vycestování vedle výroku o zjevné nedůvodnosti žádosti o azyl, eventuálně o zmatečnosti
správního rozhodnutí, pokud by se správní rozhodnutí překážkou vycestování v odůvodnění
zabývalo a ve výroku nikoli. Žalovaný rovněž namítal nepřijatelnost kasační stížnosti, neboť
tato svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele. S ohledem na výše uvedené
žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti, jinak její zamítnutí pro nedůvodnost.
III.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelem je tvrzen důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., neboť namítal, že rozhodnutí žalovaného i soudu se v
odůvodnění nezabývá důvody pro které nebyla stěžovateli poskytnuta doplňková ochrana, jak
ji umožňuje udělit cizinci §14a zákona o azylu, který sice nesplňuje podmínky pro udělení
azylu, ale hrozí mu nebezpečí vážné újmy.
Nejvyšší správní soud je podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s vázán rozsahem a důvody, které
uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti.
IV.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zabývat nejprve z hlediska její
přípustnosti, tzn. z hlediska splnění podmínek řízení. V případě, že by Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost přípustnou, rozhodoval by následně o její přijatelnosti
podle §104a s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006,
č. j. 8 Azs 5/2006 - 30, dostupné na www.nssoud.cz). Kasační stížnost stěžovatele je však
nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel namítal absenci posouzení důvodů, pro které nebyla stěžovateli poskytnuta
doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu. Toto ustanovení stanoví, že „ d opl ňk ov á
ochrana se udě l í cizinci, který ne s pl ňuj e dův ody pro udě l e ní azylu, bude-li v ří zení o udě l e ní
mezinárodní ochrany zj i št ěno, že v jeho př í padě jsou dův od né obavy, že pokud by byl cizinec
vrácen do státu, jehož je státním obč ane m , nebo v př í padě , že je osobou bez státního
obč ans t v í , do státu svého posledního trvalého bydl i št ě, by mu hrozilo skut ečné nebezpeč í
vážné újmy a že ne m ůž e nebo není ochoten z dův odu takového nebezpečí využít ochrany státu,
jehož je státním obč ane m , nebo svého posledního trvalého bydliš tě . Za vážnou újmu se podle
tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, m uč e ní nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské
důs t oj nos t i z dův odu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo v ni t ř ní ho ozbrojeného
konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky Č esk é
republiky“. V posuzovaném případě ovšem nelze přehlédnout, že institut tzv. doplňkové
ochrany byl do zákona o azylu včleněn až zákonem č. 165/2006 Sb., kterým se mění zákon
č. 325/1999 Sb., o azylu, který nabyl účinnosti dne 1. 9. 2006. Žalovaný v posuzované věci
rozhodl dne 22. 3. 2006, citované ustanovení v době vydání správního rozhodnutí tudíž ještě
nebylo účinné, a žalovaný je proto ani nemohl aplikovat.
Institut doplňkové ochrany v českém právním řádu nahradil koncept tzv. překážek
vycestování, které byly s účinností do 31. 9. 2006 upraveny v §91 zákona o azylu. Toto
ustanovení v odstavci prvém stanoví, že „povinnost uk o nč i t pobyt neplatí, pokud by byl
cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z dův odu jeho rasy,
náboženství, národnosti, př í s l uš nos t i k určit é sociální skupině nebo pro politické přes vědčení ,
nebo do státu, kde mu hrozí neb ez pečí m učen í , nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsl ed ku vál ečnéh o konfliktu, nebo do státu, který
žádá o jeho vydání pro trestný č i n, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo
jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Č esk é republiky, nebo jestliže v zemi
pův odu nebo v t řet í zemi, ochotných př i j m out nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím
př í c hodu k dispozici při m ěřené přije tí a p éče podle pot ř e b jejího věku a s t upně
samostatnosti.“ Lze proto vzít v úvahu, že stěžovatelova námitka ve skutečnosti směřovala
k absenci posouzení a výroku o překážce vycestování podle §91 zákona o azylu,
neboť namítal, že mu hrozí nebezpečí vážné újmy, jelikož má strach z toho, že bude fyzicky
zlikvidován separatisty, které pověří soused, aby se mstili za konflikt mezi sousedy.
Stěžovatelova námitka směřující proti faktu, že u něj nebyla přezkoumána překážka
vycestování, je však nově uplatněná a podle §104 odst. 4 s. ř. s. k ní nelze přihlédnout. Podle
§104 odst. 4 s. ř. s. stěžovatel v kasační stížnosti nemůže uplatnit důvody, jež neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jak již
Nejvyšší správní soud judikoval: „ D ův ody k as ač ní stížnosti lze opř í t jen o takové konkrétní
právní či skutkové dův ody , jež byly v ří zení před krajským soudem př í pus t n ě upl at ně ny
(viz §71 odst. 2 věta t řet í s. ř. s.), a tedy al e s poň v základních rysech formulovány v žalobních
bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v ž al obě či jejím včasném rozší řen í ,
a př í padně dále (i po uplynutí l hůt y k podání či rozší ř ení žaloby) upř e s ně ny či p odr obně j i
rozvedeny, aniž by tím byly rozši ř ovány. To platí jen za př e dpok l adu , že uvedené právní
či skutkové dův ody mohl s t ěžova t el v ž a l obě či jejím včas ném rozší ř e ní uplatnit.“ (Podle
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43,
publikováno pod č. 685/2005 Sb. NSS).
Nad rámec výše uvedeného však je třeba uvést následující. Institut překážky
vycestování a nyní institut doplňkové ochrany ve vnitrostátní právní úpravě zakotvuje princip
non refoulement, který je vyjádřen v článku 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z roku 1951, jež byla spolu s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z roku
1967 publikována pod č. 208/1993 Sb.(dále jen „Ženevská úmluva“). Podle Ženevské úmluvy
platí: „Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli z půs obe m nebo nevrátí uprchlíka na hranice
zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na z ák l ad ě jeho rasy,
náboženství, národnosti, pří sl ušno st i k urči t é spol ečenské vrst vě či politického přesvěd čení .“
Podle článku 10 Ústavy „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal
Parlament souhlas a jimiž je Č esk á republika vázána, jsou s ouč ás t í právního ř ádu , při čem ž
pokud stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“.
Jak již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56
(publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS) vyslovil, aplikační přednost mezinárodních smluv
zahrnutých do vymezení článku 10 Ústavy znamená že pokud by se v konkrétním případě
dostala do rozporu aplikace §91 zákona o azylu a aplikace, která by vyplynula z čl. 33
Ženevské úmluvy, musela by být podle čl. 10 Ústavy použita přímo a přednostně Ženevská
úmluva. Pravidlo o aplikační přednosti mezinárodního práva přitom lze vztáhnout nejen
na hmotněprávní vnitrostátní normy, ale i na normy procesní. V posuzovaném případě
by se totiž mohla aplikace vnitrostátních procesních norem (konkrétně §104 odst. 4 s. ř. s.)
a aplikace, která by vyplynula z čl. 33 Ženevské úmluvy, dostat do rozporu především tím,
že Ženevská úmluva nestanoví okamžik, kdy má uprchlík uplatnit námitku, že by mu při
návratu do země původu hrozily následky zakotvené v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluv. Podle
této úmluvy proto je nutné se touto námitkou zabývat kdykoliv je uplatněna či kdykoliv o tom
existují pochybnosti, neboť jinak nelze dosáhnout závazku, že stát nevyhostí jakýmkoli
způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda
byly ohroženy.
Lze tak konstatovat, že pokud by striktní aplikace §104 odst. 4 s. ř. s. vedla
nevyhnutelně k tomu, že by byl stěžovatel vydán do země, kde by mu hrozily následky
předvídané v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, nesměl by Nejvyšší správní soud tuto procesní
normu použít, neboť by to vedlo k porušení mezinárodních závazků ČR, což zapovídá čl. 1
odst. 2 Ústavy, podle kterého Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají
z mezinárodního práva, a podle nějž jsou tedy všechny orgány veřejné moci, včetně orgánů
moci soudní, zavázány jednat tak, aby tyto závazky nebyly porušeny. Ostatně k obdobnému
právnímu závěru dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 3. 2006,
č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, ve kterém pravil, že „soud je i př i aplikaci kogentních norem
procesního práva vázán čl ánkem 10 Ústavy ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní
normu (zde ustanovení §71 odst. 2 vět y tř etí s. ř. s. obsahující zákaz rozš i řovat žalobu o další
žalobní body po l hůt ě pro její podání), pokud by její aplikace nut ně a ne v y hnut e l ně vedla
k porušení zásady non-refoulement obsažené v čl . 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení
upr c hl í k ů či k porušení zákazu vyhostit cizince do zem ě, kde by byl vystaven hr oz b ě m uč e ní
či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl . 3 Úmluvy o oc hr aně
lidských práv a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento
č l áne k vykládající“.
V posuzovaném případě však není třeba od §104 odst. 4 s. ř. s. odhlížet,
neboť aplikační přednost Ženevské úmluvy by platila pouze, pokud by se na stěžovatele tato
úmluva vztahovala, tedy pouze pokud by byl uprchlíkem podle definice obsažené v čl. 1 písm.
A odst. 2 této úmluvy. Toto pravidlo vychází již z preambule Ženevské úmluvy a bylo
vyjádřeno a obsáhle argumentováno ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, podle kterého, pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže
být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu
čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá. Nelze totiž tvrdit, že uprchlíkem je automaticky každý
žadatel o azyl. Status žadatele o azyl je dán především volním aktem konkrétní osoby, která se
rozhodne o azyl požádat, a status azylanta, tedy osoby, jíž byl azyl státem udělen, je dán
především volním aktem státu, jak se odráží v zákonné úpravě azylu a realizaci této úpravy
orgány veřejné moci; oproti tomu status uprchlíka je dán objektivním stavem, který může být
státem již pouze rozpoznán a deklarován. Podle čl. 1 písm. A odst. 2 této Úmluvy, v jeho
znění po zmírnění definičních podmínek zakotveném Protokolem z roku 1967, je uprchlíkem
osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má opr áv ně né obavy před pronásledováním z
dův odů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z dův odů p ří sl ušno st i k urči t ým
spol ečens ký m vrstvám nebo i zastávání určitých politických náz or ů, je neschopna př i j m out ,
nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“
Zdejší soud není povolán k tomu, aby stavěl napevno, zda stěžovatel je či není
uprchlíkem ve smyslu definice Ženevské úmluvy. Stěžovatel však během celého správního
a soudního řízení neuvedl nic, co by naznačovalo, že by mohl být uprchlíkem ve smyslu této
definice. Stěžovatel konstatoval, že důvodem jeho odjezdu byl spor o půdu s rodinou
ze sousední vesnice, která měla kontakt na separatisty. Dále vypověděl, že on osobně ani
nikdo jiný z jeho rodiny neměli konkrétní problémy se separatisty. Z toho lze dovodit,
že obavy stěžovatele v zemi původu byly zapříčiněny jednáním soukromých osob, přičemž
ze správního spisu vyplývá, že se stěžovatel v domovském státě nepokusil svou situaci přes
tamní státní orgány řešit. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měl
oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo
národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání
určitých politických názorů.
Lze proto uzavřít, že pokud stěžovatel neuvedl nic, co by naznačovalo, že by mohl být
uprchlíkem, není zde důvod k aplikační přednosti Ženevské úmluvy, neboť je zjevné,
že na stěžovatele čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy nedopadá. V dané věci proto
je stěžovatelova jediná námitka o chybějícím posouzení překážky vycestování uplatněna
nepřípustně, neboť stěžovatel v žalobě uplatnil pouze nedostatečné zjištění skutkového stavu
a nezohlednění okolností případu.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako
nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 4 a §120 s. ř. s.]
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení
o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně
za dva úkony právní služby v částce 4200 Kč,- [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 4800 Kč. Protože
ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty). Částka daně,
vypočtená podle ustanovení §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí
912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 5712 Kč.
Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupkyně
stěžovatele, JUDr. Evy Krausové, do 2 měsíců od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu