ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.54.2007:42
sp. zn. 2 Azs 54/2007 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: N. Y., zast. Michalem Benčokem,
advokátem se sídlem Václavské náměstí 17, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007, č. j. 63 Az 30/2006 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007, č. j. 63 Az 30/2006 - 23
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsané rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 3. 2006, č. j. OAM-281/VL-10-04-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti především namítá, že v řízení před krajským
soudem nebyl správně zjištěn přesný stav věci, neboť důkazy, které si soud opatřil, nebyly
úplné a zakládaly se fakticky jen dokladech obsažených ve správním spise. Nedostatečné
zjištění skutkového stavu vytkl i správnímu řízení. Dále konstatuje, že krajský soud nesprávně
aplikoval §14 zákona o azylu, jelikož má neustálé a odůvodněné obavy o svou psychiku
s ohledem na nepředvídatelné reakce a obavy z fyzického násilí ze strany fanatických
vyznavačů islámu, kteří mají teroristické praktiky. Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále
namítá, že krajský soud pochybil, když ho nevyzval k odstranění vad podání a nestanovil mu
k tomu lhůtu s poučením o následcích nesplnění. Usnesení krajského soudu pak podle
stěžovatele zcela postrádá úvahu či odůvodnění, z jakého důvodu nebyl vyzván k opravě
či odstranění vad podání ve stanovené lhůtě. Takový postup soudu byl podle stěžovatele
v rozporu s §37 odst. 5 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“).
Na základě této skutečnosti pak stěžovatel navrhuje kasační stížností napadené
usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
II.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
III.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř .s. přípustná a podle jejího obsahu je v ní namítán
důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s [ač stěžovatel v textu kasační
stížnosti uvádí písm. b) a d)]. Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, když odmítl jeho
žalobu bez toho, aby ho vyzval k opravě nebo odstranění vad podání a stanovil mu k tomu
lhůtu.
Jak již Nejvyšší správní soud judikoval, „odmítl-li krajský soud žalobu jako
neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním
řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah
žaloby přezkoumávat nemůže“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, dostupný na www.nssoud.cz). Zdejší soud se tedy při posuzování
důvodnosti předmětné kasační stížnosti omezil pouze na otázku, zda bylo na místě žalobu
stěžovatele odmítnout. Samotnou aplikací zákona o azylu, přip. stěžovatelem tvrzenými
nedostatky správního řízení se pak zdejší soud nezabýval.
IV.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2006,
č. j. OAM-281/VL-10-04-2006 žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak
především konstatoval, že skutečnosti uváděné stěžovatelem, tj. potíže s hledáním práce,
ekonomické problémy, dluh, nebezpečná situace ve vlasti, což definoval jako ekonomické
nesnáze obyvatel a nervozitu ve společnosti, jeho rodinné nesnáze a snahu o legalizaci pobytu
v ČR nelze podřadit důvodům pro udělení azylu ve smyslu zákona o azylu.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, ve které uvedl, že cítí lítost a smutek
z rozhodnutí o jeho žádosti a považuje je za nepřiměřené. Dále uvedl, že za nesprávné
považuje rozhodnutí z důvodu špatné bezpečnostní situace, životních a sociálních podmínek,
nezaměstnanosti a chudoby. Poukázala na to, že musí platit hodně dluhů, a proto je jeho život
v ohrožení. Konstatoval, že jeho soukromý život je hodně těžký. Uzavřel, že proto žádá české
orgány, aby jeho žádost znovu prošetřily.
Předmětnou žalobu krajský soud svým kasační stížností napadeným usnesením odmítl.
Toto svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že podání sepsané žalobcem nesplňuje náležitosti
obecné ani zvláštní, včetně žalobních bodů. Konstatoval, že v žalobě chybí jakékoliv žalobní
body a že takto nespecifikované podání neumožňuje krajskému soudu přezkoumat napadené
rozhodnutí. Dále uvedl, že soud je ve správním soudnictví při přezkumu správního rozhodnutí
vázán (s výjimkou přezkumu z úřední povinnosti) rozsahem a důvody žaloby, jak je žalobce
sám vymezil v žalobě. Soud nemůže takto vyjádřenou vůli stěžovatele nahrazovat a sám
určovat rozsah a meze přezkumu. Jestliže stěžovatel ve své žalobě nijak nekonkretizuje své
námitky, je to podle krajského soudu, jako kdyby správní rozhodnutí vůbec nenapadl. Krajský
soud dále připomněl, že možnost doplňovat žalobní body je vázána na běh lhůty pro podání
žaloby. V daném případě pak lze podat žalobu ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
Žaloba podaná stěžovatelem byla blanketní, tedy neprojednatelná. To by bylo možné napravit
za podmínky, že by stěžovatel ve lhůtě pro podání žaloby doplnil alespoň jeden žalobní bod.
To se však nestalo. Krajský soud také konstatoval, že jedná o již neodstranitelný nedostatek,
neboť odstraňovat vady žaloby již není možné s ohledem na lhůtu uvedenou v §72 s. ř. s.
Krajský soud tedy uzavřel, že ve věci nebyla dána podmínka řízení spočívající v zahájení
řízení podáním k tomu způsobilým, a proto ji odmítl (§31 odst. 5 s. ř. s.)
V.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel po přezkoumání její přípustnosti
zabývat nejprve z hlediska její přijatelnosti podle §104a s. ř. s. Jak již Nejvyšší správní soud
judikoval: „institut nepřijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. nelze vykládat tak, že není důvodu
považovat za přijatelnou kasační stížnost opřenou o – per se důvodné – námitky proti
procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle obsahu spisu lze s vysokou mírou
pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo, rozhodnutí
ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější“ (podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 - 67, dostupný na www.nssoud.cz). Tento
závěr lze aplikovat i na předmětnou kasační stížnost. Stěžovatel v průběhu celého správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo lze podřadit pod taxativně vymezené důvody
udělení azylu podle zákona o azylu a ani správní řízení prima facie nevzbuzuje pochybnosti
o své zákonnosti. Lze se tedy předběžně domnívat (byť to v žádném případě nelze považovat
za jisté, neboť věci se mohou v dalším průběhu), že procesní pochybení krajského soudu
(níže rozvedené) s velkou pravděpodobností neovlivní konečný výsledek sporu. Tato
skutečnost však neznamená, že by stěžovateli neměla být poskytnuta soudní ochrana
individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu. Kasační stížnost je tedy
přijatelná.
VI.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval důvodností předmětné kasační stížnosti. Jediná
relevantní námitka stěžovatele (srov. bod. III. tohoto rozhodnutí) je, že krajský soud pochybil,
když odmítl jeho žalobu bez toho, aby ho vyzval k opravě nebo odstranění vad podání
a stanovil mu k tomu lhůtu [§103 odst. 1 písm.e) s. ř. s.]. Tato kasační námitka stěžovatele
je důvodná, a to z následujících důvodů:
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, že podání
stěžovatele neobsahuje žádný žalobní bod. Tak, jak byla předmětná žaloba podána,
projednatelná nebyla, avšak žalobní bod (sice popsaný pouze v základních obrysech)
v ní obsažen je. Ze sporné žaloby je zřejmé, že stěžovatel napadal rozhodnutí o jeho žádosti
o azyl, že toto rozhodnutí považuje za nesprávné a že zároveň uvádí důvody, proč mu měl být
azyl udělen, které formuloval
takto:„(…) Rozhodnutí považuji za nesprávné z těchto důvodů:
špatná bezpečnostní situace a životní podmínky, těžké sociální podmínky, které tam zažíván
bez práce, a chudoba. Hodně dluhů, které musím platit, a proto je můj život v ohrožení. Můj
soukromý život je hodně těžký. (…)“. Z předmětného podání lze tedy bezpochyby dovodit,
jaké rozhodnutí a z jakých důvodů (a sice že správní orgán nesprávně posoudil jím i v žalobě
specifikované a k němu individuálně vztažené poměry v zemi původu v souvislosti s žádostí
o azyl) stěžovatel napadal. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že takto konkretizovaný
žalobní bod je velmi kuse formulovaný a že pro účely rozhodnutí o žalobě je třeba jej
konkretizovat a uvést o tvrzených okolnostech podstatně více podrobností; poté však zásadně
nelze vidět důvod, který by jeho projednatelnosti bránil. V tomto kontextu rovněž Nejvyšší
správní soud připomíná, že lhůta k podání správní žaloby je ve věcech azylu vskutku
„šibeniční“ (7 dní), přičemž žaloba je podávána osobou, která zpravidla neumí dobře český
jazyk a nemá podrobnější znalosti o českém právu (na druhé straně jí je či může být
poskytována pomoc při formulování žaloby ze strany nevládních organizací působících
v oblasti azylu a může rovněž požádat o ustanovení advokáta, má-li za to, že splňuje zákonem
stanovené podmínky).
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná
povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž
je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ze dne 23. 10. 2003,
judikát publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud zároveň považuje
za rozhodné, že §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu s konstantní
judikaturou i pro doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod
neobsahovalo, nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom
odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením
vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li tedy
o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bod
je formulován nedostatečně přesně a podrobně, popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než
žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, což se stalo v souzené věci,
je soud povinen postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě
nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání
není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek
pokračovat, odmítne soud usnesením vadný návrh. Stěžovatel by tak k výzvě soudu (doručené
mu až po uplynutí sedmidenní lhůty k podání žaloby – ta byla podána v arabštině a její
překlad neměl soud dříve k dispozici) bezpochyby nemohl doplňovat další žalobní body,
avšak v základních obrysech formulovaný žalobní bod, tj. že žalovaný nesprávně posoudil jím
tvrzené důvody žádosti o azyl neboť nezohlednil špatnou bezpečnostní situaci a těžké životní
a sociální podmínky v zemi původu a další aspekty života stěžovatele v zemi původu (údajné
ohrožení života kvůli dluhům), by bez problémů mohl rozvinout a upřesnit. Mohl by také
napravit ostatní náležitosti žaloby podle §37 odst. 3 s. ř. s.
Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (publikován pod č. 488/2005 Sb. NSS) líčení skutkových okolností
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou
určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových
dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem; žalobce je též povinen vylíčit, jakých
konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní
orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím
samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat
o nezákonnosti. Postup podle §37 odst. 5 s. ř. s. nutno v případě žaloby, která má nedostatek
spočívající v příliš kusém a nedostatečně konkrétním vylíčení skutečností, jež jsou skutkovým
základem žalobního bodu, zásadně použít, neboť věcně projednat lze jen žalobu
se skutkovými tvrzeními dostatečně individualizovanými ve vztahu ke konkrétní situaci
žalobce a vylíčenými natolik podrobně, aby mohla být podkladem důkazního řízení
(tj. zjištění, zda tvrzení mají odraz v realitě) a následného právního posouzení (tj. zjištění, pod
které právní normy má být zjištěný skutkový stav subsumován); výjimkou z aplikace §37
odst. 5 s. ř. s. by byla jen situace, kdy zákon v důsledku zásady koncentrace řízení o žalobě
podle §65 a násl. s. ř. s. brání již pro marné uplynutí žalobní lhůty uplatnit žalobní bod.
Za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, pak nutno považovat
každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit,
že žalobce má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Pouze
takovýmto – ve prospěch žalobce extenzívním – výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit
ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve
smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Koncentrace žalobních bodů daná
lhůtou pro jejich uplatnění nemůže být totiž vykládána tak, že by pro žalobce vytváří
překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom, co ze svých námitek pro žalobou
napadenému rozhodnutí se mu podařilo procesně účinným způsobem uplatnit a co nikoli.
Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové fixování základního rozsahu
toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, tak, aby byla zajištěna
patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení.
Nejvyšší správní soud dále obiter dictum dodává, že pokud by žaloba vskutku
neobsahovala žádný žalobní bod a stěžovatel by nebyl k jejímu doplnění soudem vůbec
vyzýván, nebylo by na místě ji odmítnout podle §37 odst. 5 s. ř. s. Jednou z podmínek
aplikace tohoto ustanovení je totiž výzva žalobci k odstranění nedostatků podání; žaloba
by proto musela být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) téhož zákona (neexistence
žalobního budu za situace, kdy již nemůže být účinně doplněn, je neodstranitelným
nedostatkem jedné z podmínek řízení, pro který nelze v řízení dále pokračovat, neboť není
dán věcný podklad předmětu řízení).
VII.
Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele
byla důvodná [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud připomíná, že se nezabýval samotnou hmotněprávní podstatou
věci, tedy ani dalšími námitkami stěžovatele ohledně aplikace zákona o azylu a správního
řádu.
VIII.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Na krajském soudu tedy nyní bude, aby použil postup podle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzval
stěžovatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanovil mu k tomu lhůtu. Zejména
je třeba, aby byl stěžovatel vyzván ke konkretizaci svého žalobního bodu, tj. k tomu, aby po
skutkové stránce upřesnil svá tvrzení o různých aspektech obecných poměrů a jeho konkrétní
životní situace v zemi původu. Stěžovatel samozřejmě nemůže svoji žalobu rozšířit o další
žalobní body nad rámec žalobního bodu v tomto rozsudku shora rozebraného.
IX.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu