ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.55.2007
sp. zn. 2 Azs 55/2007 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. Y. B., zastoupeného Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 56 Az 257/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 8. 2006,
č. j. OAM-602/VL-10-04-2006, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle §12, §13
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když
namítá jednak nepřezkoumatelnost, dále nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky, zda stěžovateli měl být udělen azyl ve smyslu ust. §12 zákona o azylu a zda
mělo být rozhodnuto o udělení tzv. překážek vycestování podle ust. §91 zákona o azylu;
a konečně z důvodu jiné vady řízení.
Stěžovatel má jednak za to, že krajský soud nedostatečně posoudil rozhodnutí
žalovaného o existenci překážek vycestování. Žalovaný i krajský soud sice obsáhle vysvětlili
důvody, pro které nebyl stěžovateli azyl udělen, následně ovšem při svém rozhodování podle
ust. §91 nezohlednili odlišný časový aspekt rozhodování o azylu a o překážkách vycestování,
a také potřebu odlišných informací o zemi původu. Stěžovatel v této souvislosti cituje
rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 2 Azs 12/2004 (nutnost odděleného posuzování existence
pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu a okolností stanovených v ust. §91 zákona
o azylu jako překážky vycestování). Dodává, že mu jde skutečně o život, a proto by měl
Nejvyšší správní soud poskytnout ochranu jeho právům. Stěžovatel také konstatuje,
že žalovaný si pro své rozhodování podle ust. §91 zákona o azylu neopatřil ani jednu novou
informaci o tom, jak je v Guinejské republice zacházeno s osobami, které se navrátily
do vlasti poté, co byla zamítnuta jejich žádost o udělení azylu. Stěžovatel dále krajskému
soudu vytýká, že řízení o žalobě bylo v podstatě vedeno v jazyce, kterému dobře nerozumí.
Odkazuje proto na rozhodnutí Ústavní soudu ČR o nutnosti ustanovit účastníku řízení
tlumočníka tehdy, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V návaznosti na to uvádí,
že česky vůbec nerozumí, v průběhu správního řízení byly všechny jeho úkony činěny
za přítomnosti tlumočníka, zatímco krajský soud s ním písemně komunikoval výhradně
v českém jazyce. Stěžovatel si je vědom rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 6 Azs 10/2003, o důvodech pro neustanovení tlumočníka reaguje-li cizinec v řízení
v českém jazyce. Tento judikát na něj, dle jeho mínění, ale nedopadá, protože na žádný úkon
česky nereagoval, naopak vyslal soudu jasný signál o svých jazykových znalostech - doplnění
žaloby zaslal v jazyce francouzském a ani poté mu soud tlumočníka neustanovil
a komunikoval s ním nadále pouze česky. Žaloba mu byla sepsána nevládní organizací,
on ovšem úkonům soudu nerozuměl, jinak by vysvětlil nesrovnalosti v důvodech jeho azylové
žádosti. Má tedy za to, že na místě byl judikatorní odklon, neboť jeho postavení v řízení bylo
velmi nerovné.
Stěžovatel proto vzhledem ke všemu shora popsanému navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný i krajské soudy často nedostatečně posuzují existenci
tzv. překážek vycestování a nerespektují tak právní názor zdejšího soudu vyjádřený v jeho
rozhodnutí ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 12/2004, připomíná Nejvyšší správní soud svůj
další rozsudek ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 7 Azs 164/2004, kde k hodnocení existence
překážek vycestování uvedl: „Nedůvodný je rovněž nesouhlas stěžovatelky se způsobem,
jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením ministerstva o neexistenci překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumává výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vzhledem k tomu, že v žalobních bodech stěžovatelka
pouze obecně namítala nesprávné posouzení skutkového stavu, vypořádal se krajský soud
se závěrem ministerstva ohledně překážek vycestování dostatečným způsobem, když shledal
výrok ministerstva podle §91 zákona o azylu správným, neboť nebyly zjištěny žádné překážky
předpokládané v tomto ustanovení, jenž by bránily stěžovatelce v návratu do vlasti.“ Krajský
soud v napadeném rozsudku konstatoval, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného bylo
posouzení existence překážek vycestování podrobně rozvedeno a s jeho hodnocením
se ztotožnil. Stěžovatelem zmíněný judikát zdejšího soudu na jeho situaci nedopadá, neboť
žalovaný zvažoval existenci případných překážek vycestování samostatně a nad rámec
ustanovení §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud již také vyložil, kdy jsou dány důvody pro ustanovení
tlumočníka pro řízení před soudem: „Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze
tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva
v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení
vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje, zda jsou naplněny podmínky
stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.“ (z rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2005,
sp. zn. 6 Azs 380/2004).
V nyní projednávané věci pak z obsahu soudního spisu plyne, že žaloba ze dne
16. 8. 2006 proti citovanému rozhodnutí žalovaného byla sepsána v češtině. Její následné
doplnění bylo podáno ve francouzštině a proto je krajský soud nechal do češtiny přeložit
(č. l. 15). Následně krajský soud stěžovatele vyzval ve smyslu ustanovení §51 s. ř. s.
k vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání a současně mu zaslal vyjádření
žalovaného. Rovněž tuto výzvu zaslal krajský soud stěžovateli ve francouzském jazyce
(č. l. 33), stěžovatel na ni však nikterak nereagoval a proto krajský soud rozhodl bez nařízení
jednání. Z obsahu spisu je tak dostatečně patrno, že krajský soud se stěžovatelem jednal
v jazyce, kterému rozuměl, a postupoval tak zcela v intencích ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, jak je uvedeno výše. Stěžovatel se proto mýlí, pokud tvrdí, že s ním krajský
soud komunikoval výhradně česky.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu