ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.71.2007
sp. zn. 2 Azs 71/2007 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. P., zastoupené Mgr. Alexandrem Jánem
Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2007, č. j. 63 Az 50/2006 - 6,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka) včas podanou kasační stížností brojí proti
shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 4. 2006,
č. j. OAM-453/VL-10-11-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatelky
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), s tím,
že její přijatelnost odůvodňuje zásadním pochybením krajského soudu při výkladu hmotného
i procesního práva a nerespektováním ustálené soudní judikatury.
Stěžovatelka má jednak za to, že došlo k procesnímu pochybení, když s ní byl
proveden pohovor v ruském jazyce, ačkoliv požadovala tlumočníka do ukrajinštiny. Listiny
v řízení jí byly doručovány v českém jazyce. Krajský soud tato pochybení nezhojil a nezajistil
tak žalobkyni rovná práva.
Nezákonnost pak spatřovala v tom, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili
právní otázku, a sice zda je možno na případ stěžovatelky vztáhnout ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Tvrdí zároveň, že splňuje podmínky pro přiznání překážek
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Námitku podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odůvodňuje stěžovatelka tak, že žalovaný
nedostatečně provedl dokazování a krajský soud tuto skutečnost nechal zcela bez povšimnutí.
Dále je podle stěžovatelky napadený rozsudek nepřezkoumatelný [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], jelikož krajský soud řádně nezhodnotil, zda správní řízení netrpělo procesní
vadou.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Dospěl však k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde samo podání kasační stížnosti má odkladný účinek
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností kasační stížnosti. V tomto
směru konstatuje, že námitky, podle nichž došlo k procesnímu pochybení, když
se stěžovatelkou byl proveden pohovor v ruském jazyce, ačkoliv požadovala tlumočníka
do ukrajinštiny, a že listiny jí byly doručovány v českém jazyce, jsou uplatněny nepřípustně.
Jedná se totiž o námitky, jež stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ačkoli
tak učinit mohla. a tedy o námitky nepřípustné [§104 odst. 4 s. ř. s.].
Jen jako obiter dictum proto zdejší soud poznamenává, že stěžovatelka v tomto směru
neuvádí pravdivé informace. Z obsahu správního spisu totiž plyne, že samotná stěžovatelka
žádala, aby správní řízení s ní bylo vedeno v ruském jazyce (č. l. 5), a že i v průběhu řízení
tlumočník obstarával překlady a stěžovatelka byla seznamována s obsahem listin v průběhu
řízení.
Po shledání přípustnosti zbytku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval její
přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany)
lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K tomu stěžovatelka namítá, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného
a procesního práva a že nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu, nicméně zdejší soud
neshledal - vzhledem k níže konstatovanému - tato její tvrzení opodstatněná.
Stěžovatelka namítá, že bylo nedostatečně zkoumáno, zda je na její případ možno
vztáhnout ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že je-li žádost o azyl zamítnuta správním
orgánem jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 zákona o azylu, nelze současně
rozhodovat o splnění podmínek podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu, neboť
správní orgán rozhodl konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého ze zákonných důvodů pro udělení azylu. Uvedenou problematiku řeší například
rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS,
dále rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaný pod č. 349/2004 Sb.
NSS nebo rozsudek ze dne 6. 9. 2006, č. j. 3 Azs 3/2006 - 78, www.nssoud.cz.
Obdobně lze vypořádat námitku, že stěžovatelka splňuje podmínky aplikace
ustanovení §91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z ustanovení
§28 zákona o azylu plyne, že výrok o překážce vycestování není obligatorní náležitostí
rozhodnutí, kterým se rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné.
Rozhodování o překážce vycestování se stejně jako aplikace §13 a §14 zákona o azylu váže
na rozhodnutí podle §12 zákona o azylu (srov. např. usnesení NSS ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 2 Azs 119/2006-62, www.nssoud.cz). Je tedy zřejmé, že krajský soud i žalovaný
postupovali zcela v intencích ustálené a vnitřně semknuté citované judikatury, takže v tomto
směru nemohla být kasační stížnost shledána přijatelnou.
Rovněž pokud stěžovatelka tvrdí, že žalovaný neprovedl dostatečným způsobem
dokazování a že krajský soud toto pochybení ponechal bez povšimnutí, postačuje odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 As 56/2003
(publ. na www.nssoud.cz), kde je uvedeno: „Pokud je z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového
stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu.“ Tyto podmínky rozsudek krajského soudu beze zbytku naplňuje, když uvádí,
které skutečnosti a z jakého důvodu má za prokázané a že skutková zjištění provedená
žalovaným považuje za spolehlivá a úplná.
Námitka označená jako námitka uplatněná ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je kromobyčejně zmatečná, když částečně opakuje důvody předchozí námitky,
částečně odkazuje na odůvodnění rozsudku zjevně ve zcela jiné věci a ve zbývající části tvrdí,
že odůvodnění rozhodnutí žalovaného je nedostatečné. Podobně námitka týkající
se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku a znamenající podle stěžovatelky
porušení §46 a §47 odst. 3 správního řádu byla již předmětem řady rozhodnutí zdejšího
soudu, například lze jmenovat rozsudek ze dne 25. 4. 2006, č. j. 5 Azs 277/2005 - 54,
www.nssoud.cz. nebo rozsudek ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Azs 465/2004 - 104,
www.nssoud.cz, v němž se Nejvyšší správní soud vypořádal i s tím, že není dána
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, který neshledal zmíněné vady správního
rozhodnutí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny přípustně námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud
byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu