ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.1.2007
sp. zn. 3 Ads 1/2007 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
J. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec
Králové, proti žalovanému řediteli Policie České republiky správy Východočeského kraje,
se sídlem Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve
věcech služebního poměru ze dne 16. 3. 2006, č. 642, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 30 Ca 22/2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2006, č. j. 30 Ca 22/2006 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 9. 5. 2005, č. 302,
zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky Okresního
ředitelství Trutnov ve věcech služebního poměru ze dne 4. 3. 2005, č. OŘTU-138/2005
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto napadené rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým
rozhodnutím byl žalobce podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o služebním poměru“; s účinností od 1. 1. 2007 zrušen a nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů – pozn.
soudu), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Police České republiky. Žalobce měl
porušit služební přísahu zvlášť závažným způsobem tím, že v době, kdy byl pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 T 69/2004, ve znění
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 11 To 417/2004,
uznán vinným ze spáchání trestného činu a byl mu mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, řídil při výkonu plánovaných
služeb v místě svého funkčního zařazení v několika případech služební motorová vozidla
Policie České republiky, čímž nerespektoval uložený trest. Současně zvlášť závažným
způsobem porušil služební povinnosti vymezené v §28 odst. 1 písm. a) a c) zákona
o služebním poměru, když i přes shora zmíněný pravomocný trest řídil motorové vozidlo,
přičemž skutečnost v podobě uloženého trestu nadřízenému neohlásil, přestože se jednalo
o okolnost, která podstatným způsobem ohrozila nebo ztížila výkon služby.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou a Krajský soud v Hradci Králové
jej rozsudkem ze dne 13. 1. 2006, č. j. 30 Ca 27/2005 - 33, pro vady řízení zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Soud uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného nevychází
z nezpochybnitelně zjištěného skutkového stavu věci, neboť žalovaný v řízení neobjasnil,
zda žalobce služební motorová vozidla skutečně řídil sám, nebo je pouze fakticky převzal,
ale řídil je někdo jiný. V tomto jednání byl spatřován hlavní důvod pro žalobcovo propuštění
ze služebního poměru a zjištění těchto skutečností bylo, s ohledem na požadavky §124
odst. 1 zákona o služebním poměru, nezbytné pro přesné objasnění skutkového stavu věci
a zákonnost rozhodnutí. Soud konstatoval, že rozhodnutí bylo v této části nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Žalovanému uložil odstranit tyto nedostatky, spolehlivě objasnit
skutkový stav věci při doplnění dokazování podle §130 zákona o služebním poměru,
zda žalobce vozidla skutečně řídil a provést výklad a úsudek o obsahu a rozsahu neurčitých
právních pojmů porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem a porušení služebních
povinností zvlášť závažným způsobem. Na základě těchto závěrů měl žalovaný tyto
konfrontovat se skutkovými zjištěními a usoudit, zda a kterým jednáním žalobce naplnil
důvody podle §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
Žalovaný vydal ve věci dne 16. 3. 2006 nové rozhodnutí ve věcech služebního
poměru, č. 642, kterým opětovně zamítl odvolání žalobce a napadené prvostupňové
rozhodnutí potvrdil. Uvedl v něm, že podkladem pro rozhodnutí se též staly protokoly ze dne
20. 2. a 23. 2. 2006, sepsané senátem poradní komise žalovaného, s bývalými služebními
kolegy žalobce. Na základě provedeného dokazování žalovaný dospěl ke skutkovým
zjištěním, že žalobci byl dne 8. 11. 2004 pravomocně uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, přičemž o výsledku trestního
řízení a pravomocně uloženém trestu žalobce neinformoval žádného ze služebních
funkcionářů a informován nebyl nikdo z jeho služebních kolegů. Vlivem doručení
odsuzujícího pravomocného rozsudku služebnímu funkcionáři dne 15. 2. 2005 bylo zahájeno
šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že v době právní moci odsuzujícího rozsudku žalobce
v několika případech řídil služební motorová vozidla, což doložily jak knihy provozu a zápisy
jednotlivých jízd, ale především výpovědi služebních kolegů - spolujezdců. Žalovaný sdělil,
že žalobce svým jednáním naplnil oba důvody pro propuštění podle §106 odst. 1 písm. d)
zákona o služebním poměru, a to zvlášť závažným způsobem a úmyslně, kdy jako policista
měl být příkladem při respektování rozhodnutí a právních předpisů, navíc v minulosti
byl již soudně trestán. Konáním jsoucím v rozporu s uloženým trestem žalobce porušil
služební přísahu podle §6 odst. 2 zákona o služebním poměru, přičemž skutečnost v podobě
uloženého trestu nadřízenému neohlásil, přestože se jednalo o okolnost, která podstatným
způsobem ohrozila nebo ztížila výkon služby, čímž se dopustil porušení základních
povinností policisty podle §28 odst. 1 písm. a) a c) zákona o služebním poměru.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 30 Ca 22/2006 -
39, žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl. Neztotožnil se se žalobními námitkami
spočívajícími v tvrzeném porušení základních práv žalobce, porušení ustanovení o řízení
ve věcech služebního poměru, neaplikaci správního řádu a v promlčení a zániku práva.
Žalovaný měl podle názoru žalobce, při vytknutí vad řízení soudem v předcházejícím
žalobním řízení, prvostupňové rozhodnutí zrušit a nikoli sám ve věci konat řízení, provést
důkazy a jejich hodnocení, čímž byl žalobce zkrácen na svých základních právech v podobě
možnosti vyjádření se k rozsahu dokazování, navrhování důkazů, právu hájit se; byl rovněž
zbaven možnosti podat řádný opravný prostředek. K této žalobní námitce soud uvedl,
že nezjistil, že by došlo na straně žalovaného k procesním pochybením. Bez zrušení
prvostupňového rozhodnutí, v zájmu bezodkladného vyřízení věci, případ řešila poradní
komise žalovaného a žalovaný vydal rozhodnutí. Žalobce byl o složení senátu poradní komise
informován oznámením doručeným mu dne 24. 2. 2006, kdy byl též poučen o možnosti
účastnit se jednání senátu, pokud o to požádá. Zbylé námitky, že žalovaný neaplikoval správní
řád, že dokazování postupem §130 zákona o služebním poměru přísluší pouze služebnímu
funkcionáři v prvním stupni, že vytýkané vady nebylo možné odstranit v odvolacím řízení
a že rozsah dokazování byl v odvolacím řízení širší, označil soud jako účelové a nedůvodné.
K námitce promlčení soud sdělil, že §106 odst. 3 zákona o služebním poměru,
upravující lhůty, v nichž musí být rozhodnuto o propuštění ze služebního poměru z důvodu
§106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, se na posuzovanou věc vztahuje. Uvedl,
že pravomocný odsuzující rozsudek byl služebnímu funkcionáři doručen dne 15. 2. 2005,
potřebná lhůta k rozhodnutí počala běžet dnem následujícím, přičemž vlastní prvostupňové
rozhodnutí bylo za přítomnosti žalobce vyhlášeno dne 7. 3. 2005 a téhož dne jej také žalobce
převzal. Soud uzavřel, že se tomu tak stalo v otevřených zákonných lhůtách, kdy k námitce
žalobce dodal, že běh lhůt se vztahuje nikoli na řízení odvolací, ale na doručení rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru, přičemž podle stanoviska Nejvyššího soudu S 296/99 –
Sb. NS 2000, nemusí toto rozhodnutí ve lhůtách nabýt právní moci. S ohledem na tyto
skutečnosti soud neshledal žalobní námitky důvodnými a žalobu proto zamítl.
Včasnou kasační stížností z důvodů nezákonného postupu v odvolacím řízení
a pro marné uplynutí roční objektivní lhůty pro rozhodnutí služebního funkcionáře, napadl
žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek krajského soudu. V ní uvedl, že při odvolacím řízení
nebyl aplikován správní řád, ačkoli v úvahu přicházela jeho subsidiární aplikace a právní
úprava odvolacího řízení tak není upravena vedle služebního zákona jen ve vyhlášce
č. 282/2002 Sb. Při vázanosti zrušovacím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové,
v odvolacím řízení žalovaný nerozhodoval na základě podaného odvolání stěžovatele,
ale pouze na základě shora uvedeného zrušovacího rozsudku. Odvolací orgán postupoval
nezákonně, pokud prvostupňové rozhodnutí nezrušil a věc nevrátil služebnímu funkcionáři,
který ho vydal, k dalšímu řízení pro podstatné vady řízení, jimiž bylo zatíženo celé řízení
ve věci služebního poměru.
Další námitkou stěžovatel sdělil, že vyrozumění o zahájení řízení před odvolacím
orgánem, složení senátu poradní komise s poučením o možnosti účastnit se jejího jednání,
mu bylo doručeno dne 24. 2. 2006. K tomu dodal, že vlastní dokazování před senátem poradní
komise proběhlo již ve dnech 20. 2. a 23. 2. 2006, tedy dříve, než byl o jeho jednání
vyrozuměn. Z toho stěžovatel dovodil, že byl tímto postupem zkrácen na svých procesních
právech, neboť senát jednal v době, kdy o jeho jednání, složení a možnosti osobní účasti
na jeho jednání nebyl stěžovatel poučen a vyrozuměn. V tom stěžovatel shledal porušení
práva na spravedlivý proces garantovaného mu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, neboť nebyl přítomen výslechu svědků, nemohl jim klást otázky, nemohl
se seznámit se svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, nemohl uplatnit návrhy
na doplnění dokazování, čímž ve svém důsledku byl zbaven možnosti podat řádný opravný
prostředek. Podotkl navíc, že dokazování v rozsahu uplatněném žalovaným přísluší
služebnímu funkcionáři pro řízení v prvním stupni.
Stěžovatel rovněž namítl nesprávný postup soudu, jenž jej nevyrozuměl o tom,
zda se k jeho žalobě, a případně jak, vyjádřil žalovaný, čímž ani nemohl podat repliku.
Poslední stížnostní námitkou upozornil na pochybení soudu, který plně nepřihlédl k žalobní
námitce promlčení a současně i zániku práva, podle níž poslední rozhodnutí žalovaného
obdržel až dne 23. 3. 2006, kdy již marně uplynula roční lhůta od zjištění důvodu
propuštění. Použitím analogie odkázal na úpravu zániku odpovědnosti za kázeňský přestupek,
kdy ve lhůtách musí rozhodnutí současně nabýt právní moci. Současně podle §146 zákona
o služebním poměru uplatnil námitku zániku práva, neboť mu nebylo doručeno rozhodnutí
ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy důvod k propuštění vznikl. S ohledem na tyto
skutečnosti stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13. 10. 2006, č. j. 30 Ca 22/2006 - 39, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí
a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud při tom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanovením o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. V souladu s §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu
prvního stupně, který může spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě též v jiné vadě řízení, mohla-li tato vada mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými stížnostní námitky vytýkající nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ohledně promlčení, zániku práva
(prekluze) a uplynutí roční objektivní lhůty pro rozhodnutí žalovaného. Podle §146 odst. 1
zákona o služebním poměru se právo promlčí, není-li uplatněno v zákonné lhůtě. Odst. 3
téhož ustanovení upravuje institut prekluze práva, ke které dochází vlivem marného uplynutí
lhůt k vykonání práva. K prekluzi, na rozdíl od promlčení, dochází jen v taxativně
vymezených případech a přihlíží se k ní z úřední povinnosti. Jedním z taxativně uvedených
případů, kdy nevykonáním práva dochází k jeho prekluzi, je §106 odst. 3 zákona o služebním
poměru. Podle tohoto ustanovení o propuštění z důvodu §106 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru může služební funkcionář rozhodnout pouze do dvou měsíců ode dne,
kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil – tedy v subjektivní lhůtě, nejpozději
však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl (v objektivní lhůtě), přičemž v těchto
lhůtách musí být rozhodnutí policistovi též doručeno. Subjektivní lhůta přitom musí skončit
nejpozději současně s koncem lhůty objektivní. Důvod propuštění vznikl okamžikem zvlášť
závažného porušení služebních povinností a služební přísahy stěžovatelem dne 8. 11. 2004,
jenž neoznámil skutečnost v podobě pravomocného odsuzujícího rozsudku a vykonával
činnosti jím zakázané. Služební funkcionář tento důvod propuštění zjistil dne 15. 2. 2005,
kdy se seznámil s pravomocným odsuzujícím rozsudkem a dnem následujícím počala běžet
subjektivní dvouměsíční lhůta. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru vydal služební
funkcionář dne 7. 3. 2005, přičemž k témuž dni bylo stěžovateli doručeno. Z toho plyne,
že prvostupňové rozhodnutí služebního funkcionáře bylo vydáno v průběhu lhůty objektivní
i subjektivní, tedy v zákonné lhůtě od okamžiku, kdy důvod propuštění vznikl a služební
funkcionář zjistil důvod propuštění. Krajský soud nepochybil, pokud uvedl, že ve smyslu
§106 odst. 3 ve spojení s §146 odst. 3 zákona o služebním poměru postačí, vydal-li služební
funkcionář rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru v prvním stupni a ve lhůtě bylo
též prokazatelně doručeno. Tomuto závěru odpovídá i stanovisko pléna Nejvyššího soudu
ze dne 20. 10. 1999, č.j. S 296/99, publikované jako Rc 9/2000, podle něhož se pro splnění
podmínky uvedené v §106 odst. 3 zákona o služebním poměru nevyžaduje, aby rozhodnutí
služebního orgánu ve stanovených lhůtách též nabylo právní moci. Vlastní nabytí právní moci
vydaného rozhodnutí se již ke splnění zákonných podmínek nevyžaduje. Nejvyšší správní
soud podotýká, že se shora uvedené stanovisko a právní úprava vztahuje k rozhodnutí
prvostupňovému, který vydal služební funkcionář. Pozdější rozhodnutí odvolacích orgánů -
služebních funkcionářů již nerozhodují o propuštění, nýbrž o podaném odvolání. I z tohoto
důvodu je třeba podmínku vydání rozhodnutí o propuštění v zákonných lhůtách považovat
za splněnou. Nejvyšší správní soud v tomto uzavírá, že institut promlčení se s ohledem
na výslovnou právní úpravu vycházející z prekluze, nepoužije, stejně nedůvodný je odkaz
stěžovatele na analogické použití právní úpravy odpovědnosti za kázeňský přestupek.
Další stížnostní námitka vytýkala vadu řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní
soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že krajský soud pochybil, když mu podle §74 odst. 1
s. ř. s. nedoručil vyjádření žalovaného k žalobě. I přes toto pochybení krajského soudu nebyl
stěžovatel, který poukazuje, že nemohl podat repliku, zkrácen na svých procesních právech
natolik závažně, aby způsobilo a mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
a to již s ohledem k nemožnosti uplatnění dalších žalobních námitek po uplynutí zákonné
lhůty (srov. ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.). Ostatně předpokladem pro podání repliky je podle
zákona její výslovné vyžádání soudem, ale i v případě, že žalobce by bez tohoto vyžádání
repliku chtěl podat a podal, je - stejně jako v případě repliky vyžádané soudem – omezen
shora uvedeným ustanovením §71 odst. 2 s. ř. s. nepřipouštějícího rozšiřování žalobních bodů
po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby.
V poslední skupině námitek stěžovatel upozornil, že se žalovaný dopustil
při zjišťovaní skutkového stavu věci a vedení řízení vad řízení, pro které mělo být jeho
rozhodnutí krajským soudem zrušeno. Jednalo se o vady v podobě neaplikace správního řádu
na řízení ve věcech služebního poměru, procesní pochybení v průběhu řízení před senátem
poradní komise žalovaného a vlastního průběhu a rozsahu dokazovaní před žalovaným. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu vzhledem k tomu, že řízení ve věcech služebního poměru
obsahuje vlastní procesněprávní úpravu danou zákonem č. 186/1992 Sb. je řízení upraveno
tímto zákonem, přičemž vzhledem k nastavení působnosti zákona č. 71/1967 Sb., správního
řádu (s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění
pozdějších předpisů – pozn. soudu), se jeho ustanovení neuplatní, a to ani subsidiárně.
Krajský soud správně neshledal pochybení žalovaného v tom, když pro zrušení jeho
rozhodnutí krajským soudem v předcházejícím řízení, znovu provedl dokazování v rozsahu
nezbytném pro objektivní zjištění skutkového stavu věci. Rovněž i s ohledem na procesní
ekonomii a požadavek rozhodování bez zbytečného odkladu, byl takový postup podle
Nejvyššího správního soudu zákonný a vhodný. Zákon o služebním poměru neobsahuje žádné
ustanovení, které by ukládalo odvolacímu orgánu automatickou povinnost po zrušovacím
rozsudku krajského soudu prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit do řízení v prvním
stupni. Takovýto postup je realizovatelný podle §133 odst. 4 zákona o služebním
poměru za předpokladu, že je to vhodnější z důvodu rychlosti nebo hospodárnosti.
Ani Nejvyšší správní soud neshledal žádný zákonný důvod k tomu, aby žalovaný věc
vrátil služebnímu funkcionáři v prvním stupni. K poslední námitce, že dokazování proběhlo
ve dnech 20. a 23. 2. 2006, zatímco stěžovateli oznámení o složení senátu poradní komise
s vyrozuměním, že může být jejímu jednání účasten, požádá-li o to, bylo doručeno
až 24. 2. 2006, Nejvyšší správní soud uvádí, že ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. se jedná
o novou skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí
krajského soudu, tedy až v kasační stížnosti. Z tohoto důvodu k ní Nejvyšší správní soud
nepřihlíží, neboť ze soudního spisu a podané žaloby nevyplývá, že by tuto vadu stěžovatel
dříve výslovně namítl. Nejvyšší správní soud podotýká, že právní úprava doručování v řízení
ve věcech služebního poměru se podle §155 zákona o služebním poměru řídí příslušnými
ustanoveními zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
(s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce - pozn.
soudu). Podle §266a zákoníku práce z roku 1965 účinného v době řízení, se písemnost
doručovaná nezastiženému zaměstnanci uloží u držitele poštovní licence (na poště) po dobu
10 dnů. Podle doručenky založené ve spise byla zásilka uložena 9. 2. 2006, přičemž stěžovatel
si ji vyzvedl až dne 24. 2. 2006. Zásilka již v tuto dobu měla být podle zákona vrácena zpět
Policii ČR jako nedoručitelná.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. nejsou dány a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámce jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu