ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.118.2006
sp. zn. 3 Ads 118/2006 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně:
I. H., zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006,
č. j. 22 Cad 94/2006 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti
v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba
směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2006, jímž žalovaná zamítla žádost
stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Své
rozhodnutí žalovaná odůvodnila tím, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního
zabezpečení v Brně – město (dále jen „OSSZ Brno - město“) ze dne 13. 2. 2006 není
stěžovatelka plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 55 %. Nadále stěžovatelce náleží
důchod částečný invalidní.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č. j. 22 Cad 94/2006 - 25, zamítl
žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované. Soud provedl důkaz posudkem o zdravotním stavu
žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované, vypracovaným dne 22. 8. 2006
posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí zřízenou podle §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). Posudková komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Brně zasedala v řádném složení, účasten byl odborný lékař – ortoped,
tedy lékař z oboru hlavního zdravotního postižení žalobkyně. Na základě prostudované
zdravotnické dokumentace a stavu zjištěného při jednání došla posudková komise k závěru,
že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované se jednalo u žalobkyně o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla postdysplastická artroza obou
kyčelních kloubů. Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu napadeného
rozhodnutí žalované byla stanovena dle kapitoly XV., oddílu A, položky 1, písm. c) přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 284/1995 Sb.“), ve výši 50 %. Uvedené hodnocení
na horní hranici daného rozmezí volila posudková komise s ohledem na souběh dvou
zdravotních postižení, tj. postižení kloubů a bolestivého páteřního syndromu, když pracovní
omezení pro obě zdravotní postižení se do značné míry překrývají a výdělečná schopnost
žalobkyně není omezena více než uvedeným způsobem. Po zhodnocení rozsahu postižení
základní diagnózou a ostatních zdravotních postižení neshledala posudková komise důvody
pro navýšení hodnocení o další procentní body. Z jednání nařízeného na den 21. 9. 2006
se žalobkyně omluvila z důvodu pooperačního stavu a uvedla, že nežádá o odročení jednání
pro dlouhodobou pooperační léčbu. Dle soudu bylo prokázáno, že skutečnosti uvedené
v posudku lékaře OSSZ Brno – město ze dne 13. 2. 2006, týkající se zjištění rozhodujícího
zdravotního postižení, souhlasí se skutečnostmi zjištěnými posudkovou komisí Ministerstva
práce a sociálních věcí při jednání dne 22. 8. 2006, pokud se týká určení rozhodující
příčiny dlouhodobě nepříznivého stavu žalobkyně i stanovení míry poklesu soustavné
výdělečné schopnosti, a jejichž přezkumu se podanou žalobou žalobkyně dožadovala. Soud
se tak ztotožnil se skutkovým a posudkovým závěrem, neboť dospěl k závěru, že posudková
komise se přesvědčivým způsobem vyrovnala s hodnocením zdravotní dokumentace, a proto
zaujal stanovisko, že žalobkyně nesplňuje k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované
podmínky plné invalidity podle ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb. Vzhledem ke shora
uvedenému žalobu jako nedůvodnou podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
V kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatelka
uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Obecně namítá nedostatečné
a neobjektivní skutkové zjištění a posouzení svého zdravotního stavu v přezkumném soudním
řízení i v řízení správním. Soud podle stěžovatelky při hodnocení provedených důkazů
pochybil, když nevzal v úvahu skutečnost, že zdravotní stav stěžovatelky posuzovala
opětovně posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí jako v případě zamítnuté
žaloby podané proti jinému předcházejícímu rozhodnutí žalované zamítající žádost
stěžovatelky o plný invalidní důchod vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33 Cad
106/2005. Stěžovatelka má za to, že rozdílné výsledky posouzení zdravotního stavu
posudkovými komisemi v různých časových obdobích svědčí o neobjektivitě a účelovosti,
stejně tak některé další závěry soudu neodpovídají skutečnostem uvedeným v zdravotnické
dokumentaci, která je součástí soudního spisu, konkrétně jde o závěr soudu o minimálním
neurologickém deficitu a o indikaci operace páteře vzhledem k subjektivním potížím
stěžovatelky. Pochybení soudu spatřuje stěžovatelka také v tom, že nebyl proveden nezávislý
znalecký posudek jejího zdravotního stavu, o nějž ve svém písemném vyjádření ze dne
19. 9. 2006 žádala. Stěžovatelka dále uvádí, že mezi doručením předvolání na soudní jednání,
vykázaným doručenkou dne 19. 9. 2006, a tímto jednáním konaném 21. 9. 2006 byly pouhé
dva dny, kdy si nemohla stěžovatelka zajistit kvalifikované právní zastoupení a sama
se ze zdravotních důvodů nebyla schopna zúčastnit. V takovém postupu soudu spatřuje vady
řízení před soudem, které mohly mít za následek nezák onné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžejní námitku podané kasační stížnosti lze podřadit pod ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelka předně vytýká napadenému rozhodnutí
soudu, že žalovaná ani soud při posuzování předpokladů udělení plného invalidního důchodu
nezhodnotily správně její zdravotní stav. K této námitce je třeba konstatovat, že žalovaná
vychází v případě rozhodování o dávkách podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem z posudků lékařů okresních správ sociálního zabezpečení. Tak tomu bylo
i v posuzované věci, kdy podkladem pro rozhodnutí žalované byl posudek lékaře OSZZ Brno
- město ze dne 13. 2. 2006, podle něhož činila míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatelky 55 %. Žalovaná postupovala při vydávání napadeného rozhodnutí
způsobem upraveným v zákoně č. 582/1991 Sb. a soud vycházel z posudku posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně, který shledal úplným a přesvědčivým.
S tímto hodnocením posudku se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Bylo tedy prokázáno,
že žalobkyně k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované podmínky plné invalidity
ve smyslu §39 zákona o důchodovém pojištění nesplňovala a pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byl stanoven podle kapitoly XV., oddílu A, položky 1, písm. c) přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb. vzhledem k ostatním diagnózám stěžovatelky a s přihlédnutím
k její původní profesi na 50 %. Nelze se tedy ztotožnit s názorem stěžovatelky, že byl dán
důvod pro zrušení rozhodnutí žalované, neboť zde nebyly pochyby o správném zjištění
zdravotního stavu stěžovatelky. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že posouzení
stěžovatelčina zdravotního postižení bylo učiněno řádně a objektivně. Lékař OSZZ Brno -
město ve správním řízení i posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně
v řízení před soudem přitom dospěli ke shodnému závěru, že žalobkyně nesplňuje k datu
vydání rozhodnutí žalované podmínky pro přiznání plné invalidity ve smyslu ust. §38 zákona
č. 155/1995 Sb. Pokud tedy za situace, kdy bylo postaveno najisto, že pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti žalobkyně nedosahoval 66 % potřebných pro přiznání plného
invalidního důchodu a nejednalo se ani o situaci, kdy by byla žalobkyně schopna soustavné
výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, žalovaná žalobkyni nepřiznala plný
invalidní důchod, postupovala v souladu se zákonem. Rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
jenž takové rozhodnutí žalované shledal zákonu odpovídajícím, tedy nelze vytknout
nezákonnost, tudíž ani důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. dán není.
Námitce týkající se neobjektivity posouzení zdravotního stavu stěžovatelky
posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně díky organizační provázanosti
se samotným žalovaným Nejvyšší správní soudu s poukazem na konstantní judikaturu nemůže
přisvědčit. Ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2003, č. j. 5 Ads 4/2003 – 35, judikoval: „Sama
skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, není
důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů; ta má být garantována složením
posudkových komisí předepsaným §3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí
zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení, podle níž jsou členy posudkových komisí nejen posudkoví
lékaři a tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí, ale i odborní lékaři
jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků Ministerstva práce
a sociálních věcí“. Organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost orgánů státní
správy v sociálním zabezpečení a řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového
zabezpečení upravuje zákon č. 582/1991 Sb. Podle ust. §3 odst. 3 písm. a), b), c) tohoto
zákona orgány sociálního zabezpečení jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa
sociálního zabezpečení, Okresní správy sociálního zabezpečení. Podle §4 odst. 2 cit. zákona,
ministerstvo posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného
řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány
posudkové komise. Pro vydávání posudku podle předchozí věty se přiměřeně použijí
ustanovení obecných předpisů o správním řízení. Složení posudkových komisí upravuje
vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb. Podle §3 odst. 1 této vyhlášky,
posudkovými lékaři a tajemníky posudkových komisí pověřuje ministerstvo své pracovníky
se souhlasem těchto pracovníků. Dalšími členy posudkových komisí jsou odborní lékaři
jednotlivých klinických oborů. Podle odst. 2 cit. ust. posudková komise ministerstva
je schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je předsedou této komise,
tajemník a další lékař. Posudková komise ministerstva se usnáší většinou hlasů a při rovnosti
hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy. Jestliže tedy přímo zákon č. 582/1991 Sb. ve svém
ust. §4 odst. 2 uložil Ministerstvu práce a sociálních věcí provádět posudky mj. pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, není takovýto důkaz
zpochybněn ani tím, že v ust. §4 odst. 1 písm. b) téhož zákona zákon svěřil Ministerstvu
práce a sociálních věcí také řízení činnosti České správy sociálního zabezpečení, která
je podle ust. 5 písm. a) bodu 1. tohoto zákona kompetentní rozhodovat o dávkách
důchodového pojištění.
Další uplatněný důvod kasační stížností je uveden v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu,
která může spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě
též v jiné vadě řízení, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka spatřuje pochybení soudu v tom, že nevyhověl jejímu návrhu na vypracování
nezávislého znaleckého posudku zdravotního stavu stěžovatelky odlišným subjektem
od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že podle ust. §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, který z navržených důkazů provede a může
provést i důkazy další, existují -li i po vypracování posudku posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí pochybnosti o příčinách dlouhodobě nepříznivého stavu
posuzovaného, resp. o adekvátnosti posouzení míry poklesu jeho schopnosti soustavné
výdělečné činnosti. Procesní předpis tedy soudu neukládá povinnost provést každý navržený
důkaz. Soud v souzené věci pochybnosti o přesvědčivosti a úplnosti vyhotoveného posudku
neměl a proto nebyl dán důvod k tomu, aby shledal naplnění podmínek pro nařízení
případného vypracování znaleckého posudku zdravotního stavu stěžovatelky. Jen pro úplnost
Nejvyšší správní soud odkazuje na právní názor prezentovaný v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. 2 ÚS 92/95, podle něhož zásadně nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud
nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které
z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.), to však platí pouze
potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. rozhodnutí Ústavního
soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 150/93). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že právě o posléze
uvedenou situaci se jedná i v souzené věci.
Stejně tak není oprávněná ani námitka stěžovatelky, podle které řízení před soudem
je zatíženo vadou v důsledku nedodržení lhůty k přípravě na jednání nařízené na den
21. 9. 2006, neboť v písemném vyjádření ze dne 19. 9. 2006 stěžovatelka výslovně uvedla,
že odročení jednání nežádá z důvodu dlouhodobé pooperační léčby. Právního zástupce
k uvedenému jednání nezplnomocňuje hlavně proto, že zastupuje stěžovatelku ve stejné věci
vedené pod sp. zn. 33 Cad 106/2005, kde je podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu
soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v dané věci náhradu nákladů řízení nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu