ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.59.2007
sp. zn. 3 Ads 59/2007 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce J.
S., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 58, Symfonická 1496/9,
poste restante, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca
152/2005 – 20, ze dne 30. 1. 2007,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 152/2005 – 20, ze dne 30. 1. 2007,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 4. 2002, č. j. X. Žalovaná tímto
rozhodnutím přiznala žalobci na jeho žádost jednorázovou peněžní částku 213 000 Kč
z důvodu jeho věznění z politických důvodů v době od 31. 8. 1952 do 12. 5. 1954,
od 25. 10. 1955 do 2. 12. 1957 a od 3. 1. 1963 do 3. 1. 1968 podle ust. §5 odst. 2 zákona
č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. (dále
jen „zákon č. 261/2001 Sb.“).
Městský soud v Praze při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce dne 29. 3. 2002 požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 261/2001 Sb. za věznění v době od 31. 8. 1952 do 12. 5. 1954, od 25. 10. 1955
do 2. 12. 1957 a od 3. 1. 1963 do 3. 1. 1968. Dobu věznění doložil rozhodnutím Správy
vojenských soudů, potvrzením Sboru nápravné výchovy, usnesením Vojenského obvodového
soudu Brno ze dne 29. 5. 1991, sp. zn. 4 Rtv 15/91, kterým byl podle §14 odst. 1 písm. f)
zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudní rehabilitaci“), zrušen rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 18. 11. 1955,
sp. zn. T 40/55, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne
2. 12. 1955, sp. zn. To 140/55, ve výroku o trestu odnětí svobody, a dále i rozsudkem
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 3. 1. 1991, sp. zn. Rtv 23/90, kterým
byl žalobce podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek kva lifikovaný
jako trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 trestního zákona.
Žalobce byl uznán vinným uvedeným trestným činem rozsudkem Vojenského obvodového
soudu v Litoměřicích ze dne 1. 2. 1963, který byl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona
č. 119/1990 Sb. zrušen usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne
11. 9. 1990.
Žalovaná uznala žalobci všechny doložené doby věznění. Výše uvedeným rozhodnutím
ze dne 9. 4. 2002 mu přiznala za dobu jednoho roku věznění částku 120 000 Kč
a za zbývajících 93 měsíců částku 93 000 Kč. Za dobu zbývajících 18 dnů věznění žalobci
odškodnění nepřiznala.
V podané žalobě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované z důvodu, že mu tato
přiznala odškodnění pouze za 105 měsíců, ačkoli byl ve vězení 105 měsíců a 18 dnů. Městský
soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalované, že pojmem „měsíc“ uvedeným v ust. §5
odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. se rozumí běžný měsíc nikoli měsíc kalendářní. Z citovaného
ustanovení vyplývá, že pevná částka 1000 Kč byla stanovena za každý měsíc věznění. Pokud
by měl zákonodárce v úmyslu hradit odškodnění za jednotlivé dny věznění, byl by tuto
možnost jistě v zákoně stanovil. Výklad prezentovaný žalobcem se jeví jako odstraňování
tvrdosti zákona, která je v případě zákona č. 261/2001 Sb. nepřípustná. Soud tedy posoudil
žalobu jako nedůvodnou a proto ji podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Podanou kasační stížností napadl žalobce rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Předmětem sporu je podle něj otázka, zda má občan
právo na alikvotní část jednorázové částky přiznávané podle zákona č. 261/20001 Sb. za část
měsíce nezákonného věznění. Žalobce odkázal na závěr Nejvyššího správního soudu
vyjádřený v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 Ads 15/2006 - 49, podle něhož osoby,
které byly za minulého režimu nezákonně odsouzeny, mají nárok za příplatek k důchodu
podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb. i za část měsíce nezákonného věznění. Podle
žalobce je v tomto rozsudku vyslovena důležitá zásada, že jakákoliv doba strávená ve vazbě
či ve výkonu trestu odnětí svobody je dobou, za kterou má být poskytnuto odškodnění.
Tuto zásadu lze aplikovat i na řízení podle zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce se proto domnívá,
že mu měla být přiznána i částka 600 Kč za zbývajících 18 dnů věznění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Zásadní otázkou v projednávaném případě je to, zda lze podle ust. §5 odst. 2 zákona
č. 261/2001 Sb. přiznat i poměrnou část jednorázové částky za odpovídající část měsíce
či zda je možné částku přiznat pouze za celý měsíc (resp. za 30 dní) věznění.
Nejvyšší správní soud se podobným problémem zabýval již v rozsudku ze dne
25. 10. 2006, č. j. 3 Ads 15/2006 - 49, publ. pod č. 1052/2007 Sb. NSS, při výkladu ust. §25
odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož za každý měsíc vazby či výkonu trestu
odnětí svobody náleží příplatek k důchodu ve výši 15 Kč měsíčně. Nejvyšší správní soud
zde konstatoval, že citované ustanovení je pouze technickým vyjádřením způsobu výpočtu
odškodnění formou příplatku k důchodu. Za každý den trvání vazby nad dobu ukončených
měsíců je proto třeba poskytnout alikvotní část z uvedené měsíční částky. Nejvyšší správní
soud při tom vzal v úvahu i nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS
187/2000, v němž tento dospěl k závěru, že záměrům rehabilitace nelze bránit
pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy
je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným
zásahům do práv jiných osob.
Nejvyšší správní soud má za to, že stejným způsobem je nutno vyložit i ust. §5 odst. 2
zákona č. 261/2001 Sb. Stanovení výše přiznávané jednorázové čás tky je zde totiž upraveno
obdobně jako výpočet měsíčního příplatku k důchodu podle ust. §25 odst. 7 písm. b) zákona
č. 119/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že nárok na poměrnou část jednorázové
částky vzniká podle ust. §5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. i v případě, že se jedná o dny
přesahující měsíc strávený ve vězení. Jedině takový výklad je ústavně konformní
a respektující smysl a účel rehabilitačních zákonů.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Městský soud v Praze chybně posoudil právní
otázku, zda lze přiznat i alikvotní část jednorázové částky za část měsíce nezákonného
věznění. Zatížil tak své rozhodnutí vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ust. §110 odst. l s. ř. s.
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
vázán právním názorem výše uvedeným. V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud
v Praze i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu