ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.65.2006
sp. zn. 3 Ads 65/2006 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci stěžovatelky
České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, za účasti J. P.,
o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 115/2005 -
7, ze dne 10. 6. 2005,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 115/2005 - 7, ze dne
10. 6. 2005, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo odmítnuto její podání ze dne 26. 5. 2006,
doručené soudu dne 30. 5. 2006, ve věci korespondence s pisatelkou J. P. vedené pod č.j. X,
a nikomu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že řízení v této věci bylo zahájeno z podnětu
České správy sociálního zabezpečení, jímž mu tato postoupila údajnou žalobu proti
rozhodnutí ve věci žádosti o invalidní důchod jmenované. Soud se však s tímto posouzením
podání neztotožnil a má za to, že podání adresované správnímu orgánu není žalobou,
neboť neobsahuje projev vůle pisatelky obrátit se na soud a podstoupit řízení před ním.
Krajský soud dále uvedl, že podle ust. §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je samozřejmě povinen působit
k odstranění vad žalob, a to bez výjimky vždy, když je obdržel přímo od pisatele,
neboť už pouhým adresováním podání soudu je splněna fundamentální podmínka soudního
řízení, totiž projev pisatelovy vůle obrátit se na soud. V případě podání předloženého
u správního orgánu pak musí být tento projev vůle soudit se obsažen v nějaké jiné zřetelné
podobě. Chybějící projev vůle, jenž je základní podmínkou účinnosti každého právního
úkonu, není oprávněn vlastní úvahou nahrazovat ani správní orgán ani soud.
Soud je přesvědčen, že nemůže být vázán právním názorem, který si správní orgán
o obdržené korespondenci učiní. Pokud není podání adresované žalované zcela srozumitelné
či určité, nebo jako právní úkon není ze zákona přípustné a nemá proto žádné právní
důsledky, nelze je automaticky bez konzultace s jeho autorem transformovat v takový úkon,
který zákon připouští a kterému přiznává účinnost. To by bylo v rozporu s dispozičním
oprávněním každé způsobilé osoby svobodně činit jakékoliv procesní úkony podle vlastního
uvážení, ať již jsou v souladu se zákonem či nikoliv.
Krajský soud zastává názor, že úkon pisatelky nelze považovat za soudní žalobu,
neboť ani jedna ze zákonných náležitostí žaloby není dána. Opačný závěr neobhájí
ani okolnost, že může být právně nekvalifikované pisatelce ku prospěchu. Byl by tak čirou
fabulací, popř. výrazně nadlimitním a jednostranným poučováním klientky, ne-li přímo
vnucováním určitého - byť formálně správného - postupu.
Iniciační podání žalované je tak zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení, kterým je neexistence žaloby. Soud proto podání správního orgánu podle ust. §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Bude nyní na něm, aby se s předmětným podáním pisatelky
vypořádal a případně ji poučil o možnosti podání žaloby. Soud ovšem sám takto postupovat
nemůže, protože by tím překročil meze §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a narušil ústavní rovnost účastníků soudního řízení.
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedla, že pisatelka ve svém
podání projevila vůli podstoupit další řízení, které – jak vyplývalo z poučení obsaženého
v rozhodnutí stěžovatelky – může probíhat toliko před soudem. Řízení ve věcech
důchodových je totiž jednoinstanční a bylo pravomocně skončeno doručením rozhodnutí
účastníkovi. Stěžovatelka tedy posoudila toto podání jako žalobu, i když pisatelka výslovně
neuvedla, že se chce obrátit na soud.
Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že projevem vůle směřujícím
k přezkoumání rozhodnutí soudem by bylo pouze podání učiněné přímo u soudu,
neboť žalobu lze podat rovněž prostřednictvím správního orgánu, který napadené rozhodnutí
vydal. Pro posouzení podání není rozhodující místo, kde bylo podáno, ani jeho označení,
ale výlučně jeho obsah. Pokud se krajský soud domníval, že podání pisatelky nevykazuje
všechny nezbytné náležitosti žaloby, měl je podle názoru stěžovatelky odstranit postupem
podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. a poté případně mohl její podání odmítnout. Soud však takto
nepostupoval a podání odmítl bez nařízení jednání, čímž porušil ústavně zaručená práva
pisatelky a zbavil ji možnosti věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne 26. 5. 2005
postoupila soudu podání ze dne 18. 5. 2005, které posoudila jako žalobu proti svému
rozhodnutí ze dne 11. 4. 2005. Pisatelka své podání označila jako „Odvolání proti zamítnutí
žádosti o plný invalidní důchod“. Uvedla, že žádá o přezkoumání svého zdravotního stavu
a možnosti přidělení plného invalidního důchodu.
Soud ve věci nařídil „přípravu jednání“ na den 10. 6. 2005. K tomuto úkonu
nepředvolal žádného z účastníků řízení a vydal při něm shora uvedené usnesení.
Přestože stěžovatelka jako důvod své kasační stížnosti označila ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., je z obsahu kasační stížnosti zřejmé, že tvrdí nezákonnost rozhodnutí soudu
o odmítnutí návrhu. Důvod kasační stížnosti tak odráží obsah soudního rozhodnutí,
neboť v případě, že je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, přichází
pro stěžovatele z povahy věci v úvahu pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98,
publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska uplatněného stížního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že ve správním soudnictví je poskytována ochrana
veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob mj. tím, že tyto osoby mají
možnost domoci se přezkoumání rozhodnutí veřejné správy. Tomu odpovídá i postavení
správního orgánu jako žalovaného v soudním řízení. Toto řízení je podle ustanovení §32
odst. 1 s. ř. s. zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu; týká-li se návrh věcí uvedených v §4
odst. 1, nazývá se žalobou.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že v případě, kdy žalobce podá žalobu v souladu
s ust. §72 odst. 1 druhá věta s. ř. s. u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí tato směřuje,
je správní orgán povinen žalobu neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví
je i v takovém případě zahájeno na základě samotného podání žalobce a nikoli přípisem
správního orgánu, jímž toto podání soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné
soudní řízení nelze zahájit ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání
správního orgánu tak soud nemá o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost
podotýká, že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení,
jak dovodil krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce a nabízela by se tudíž otázka,
kdo je v takovém řízení žalovaným. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že pokud by
krajský soud posoudil podání pisatelky jako žalobou, zcela jistě by přikročil k jejímu
projednání, případně k postupu podle §37 odst. 5 s. ř. s., a přípisem stěžovatelky by se již
nezabýval. V dané věci však zvolil jiný postup, stěžovatelce podsunul nikde nedeklarovaný
úmysl zahájit svým vlastním podáním přezkumné soudní řízení proti vlastnímu rozhodnutí
a kvůli nemožnosti takového postupu (kterou ostatně nikdo nezpochybňoval) pak její podání
odmítl. Tím krajský soud nejenže pochybil, ale zároveň popřel výše vyložené základní zásady
procesu ve správním soudnictví.
K samotnému posouzení charakteru podání pisatelky pak Nejvyšší správní soud uvádí,
že pokud účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu, který napadené
rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu relevantní. Podání nemusí
obsahovat výslovné vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující je obsah podání
z hlediska ust. §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s. Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatelka
posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu, tu postoupila soudu
a ze svého hlediska tedy neměla důvodu s pisatelkou dále komunikovat. Vzhledem k zásadě
koncentrace, kterou je řízení před správními soudy ovládáno, by ostatně další korespondence
ani nebyla účelná, neboť pisatelce (žalobkyni) by v mezidobí uplynula lhůta pro případné
odstranění nedostatků podání a doplnění žalobních bodů v řízení před soudem.
Krajský soud vyslovil závěr, že pokud pisatelka označila své podání jako „odvolání“,
ačkoliv nemohla na základě řádného poučení v rozhodnutí žalované nevědět, že se takový
opravný prostředek ve správním řízení nepřipouští, zřetelně tím projevila svoji vůli.
Její podání tak není možné považovat za žalobu. Tento závěr však nelze považovat
za správný. Řízení ve věcech důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením
rozhodnutí je pravomocně skončeno. Pokud tedy pisatelka projevila vůli podat proti
rozhodnutí stěžovatelky opravný prostředek, který formálně nesprávně označila jako
odvolání, a zároveň požádala o přezkoumání svého zdravotního stavu, je dle názoru
Nejvyššího správního soudu takováto formulace dostačující pro úvahu o možném úmyslu
pisatelky podat správní žalobu. Jestliže stěžovatelka uvedeným způsobem uvažovala
a v souladu s tím následně postupovala, nelze ji z hlediska zákona ničeho vyčíst.
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že zajisté není vázán
názorem, který si správní orgán o obsahu podání učinil, ostatně sám tuto tezi již několikrát
vyslovil. Jestliže se však soud neztotožnil se závěrem správního orgánu, že podání pisatelky
je žalobou, neboť z něj tento úmysl jednoznačně nevyplývá, měl zapsat věc do rejstříku
nejasných podání a činit dále úkony podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
považuje na tomto místě za vhodné připomenout, že toto ustanovení, systematicky zařazené
do části třetí, hlavy I, s. ř. s., má obecný dosah a postupovat dle něho je nutno v případě
jakéhokoliv nejasného podání, nejen v případě vadných návrhů na zahájení řízení. Krajský
soud však toto neučinil, čímž opět procesně pochybil.
Jak bylo již uvedeno výše ve věci proběhla dne 10. 6. 2005 „příprava jednání“,
o níž nebyl uvědoměn žádný z účastníků řízení. Tím došlo k dalšímu procesnímu pochybení,
neboť účast pisatelky při tomto úkonu by umožnila soudu efektivně zjistit, jaký úmysl
svým podáním sledovala, a případně odstranit další jeho nedostatky.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým podáním ze dne 26. 5. 2005
v souladu s příslušnými ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání pisatelky,
které považovala za žalobu. Krajský soud se měl tedy následně zabývat obsahem tohoto
podání, a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky, jímž tato pouze realizovala své zákonné
povinnosti. Nejvyšší správní soud proto napadané usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm
je soud vázán právním názorem tak, že nejprve postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní
vady podání pisatelky, přičemž především ověří, zda má jmenovaná v úmyslu domáhat
se přezkumu správního rozhodnutí v soudním řízení. Podle výsledku pak určí další procesní
postup.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu