ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.67.2006
sp. zn. 3 Ads 67/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobkyně Mgr. V. M., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. 1. 2006, č. j. 2 Cad 91/2005 – 25,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, č. j. 2 Cad 91/2005 – 25
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná v záhlaví uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 18. 8. 2005 č.j. X, a
věc jí vrácena k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze ve svém rozsudku vycházel z následujícího skutkového stavu:
Citovaným správním rozhodnutím byl žalobkyni přiznán ode dne 1. 7. 2004 podle čl. 46
odst. 2 Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a podle ust. §29 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb.
starobní důchod ve výši 2409 Kč měsíčně. Žalobkyně získala celkem 14 764 dnů pojištění,
z toho v systému důchodového pojištění SR 10 930 dnů a v systému důchodového pojištění
ČR 3834 dnů. Procentní výměra starobního důchodu byla vyměřena z výpočtového základu
ve výši 12 638 Kč, který byl stanoven z osobního vyměřovacího základu ve výši 35 479 Kč
z rozhodného období let 1986 – 2003. Ke dni vzniku nároku na starobní důchod získala
žalobkyně 39 roků pojištění. Procentní výměra za dobu pojištění do vzniku nároku na důchod
činila 58,5 % výpočtového základu, tj. 7394 Kč. Za dobu pojištění po vzniku nároku v délce
308 dnů byla pak tato procentní výměra navýšena o 4,5 %, tj. o částku 569 Kč na celkových
7963 Kč. Výše důchodu byla posléze upravena podle poměru dob získaných v systému
důchodového pojištění ČR k celkové době pojištění. Základní výměra tak činila 341 Kč
a procentní výměra 2068 Kč. Ke dni 31. 12. 1992 byla žalobkyně zaměstnána
u zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky a to až do 31. 12. 1993.
Od 1. 1. 1994 do 30. 6. 2004 byla pak zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem na území České
republiky. Rozhodnutím Sociální pojišťovny Slovenské republiky ze dne 5. 1. 2005 byl
žalobkyni přiznán ode dne 1. 7. 2004 starobní důchod ve výši 7635 Sk měsíčně.
Na základě uvedeného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru,
že žalovaná nepochybila, pokud vypočetla starobní důchod žalobkyně s použitím ust. čl. 11
a čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, její pochybení však lze spatřovat
v tom, že při výpočtu důchodu žalobkyně nevzala v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 31. 3. 1998 č. j. 30 Cdo 120/98 a nález Ústavního soudu II. ÚS 405/02. Podle těchto
rozhodnutí nemůže být ke škodě českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků
skutečnost, že ČR uzavřela se SR (tj. s jiným státem) smlouvu o provádění sociálního
zabezpečení, tedy že výše starobního důchodu přiznaná v obou systémech důchodového
pojištění s použitím čl. 11 je v úhrnu nižší než by byla v případě, pokud by starobní důchod
byl vypočten pouze podle českých předpisů.V případě žalobkyně by důchod takto vypočtený
činil 9273 Kč ke dni 1. 7. 2004, po kursovém přepočtu slovenského důchodu by pak úhrn
důchodů podle Smlouvy činil pouze 8288 Kč. Soud proto zavázal žalovanou, aby přiznanou
částku dílčího starobního důchodu navýšila o rozdíl mezi uvedenými částkami a dorovnala tak
jeho výši do výše důchodu, který by náležel, pokud by veškerá doba pojištění byla
zhodnocena pouze v českém systému důchodového pojištění.
Kasační stížnost podala žalovaná (dále též stěžovatelka) z důvodu podřaditelného
ust. §103 odst.1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatelka
namítala, že způsob výpočtu výše starobního důchodu žalobkyně s použitím čl. 11 a 20
Smlouvy mezi ČR a SR je v současné době jediný možný. Článek 10 Ústavy ČR ve znění
ústavního zákona č. 395/2001 Sb. totiž stanoví aplikační přednost mezinárodní smlouvy,
k jejíž ratifikaci dal souhlas Parlament a jíž je Česká republika vázána, před zákonem. Novela
nabyla účinnosti dne 1. 6. 2002 a vyloučila nadále aplikaci zásady, že ratifikací
mezinárodních smluv nemohou být dotčena výhodnější práva poskytovaná vnitrostátním
zákonodárstvím. Do té doby nebyla Smlouva považována za mezinárodní smlouvu
o základních lidských právech a svobodách a neměla tedy dle tehdejšího znění čl. 10 Ústavy
přednost před zákonem (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cao 12/1996 a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 120/1998). Možnost komparace pak definitivně zanikla
ode dne 1. 5. 2004 vstupem ČR do Evropské unie. Příslušný čl. 20 Smlouvy (odstraňující
nejistoty, který z nově vzniklých států bude příslušný k hodnocení dob pojištění získaných
v bývalém Československu) byl zapracován do přílohy III. Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71
a figuruje tak jako součást Smlouvy o přístupu k Evropskému společenství, která podléhá
souhlasu všech členských i přistupujících států. Stěžovatelka má za to, že aplikací Nařízení
a Smlouvy není porušena ústavní zásada rovnosti vyjádřená v čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod v návaznosti na čl. 30 odst. 1 Listiny, naopak diskriminační by byl postup,
jímž by byl čl. 20 Smlouvy eliminován a žalobkyni v důsledku toho přiznáno více práv
než jiným občanům ČR. Na podporu své argumentace poukázala stěžovatelka na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005 č. j. 6 Ads 62/2003 – 31 a ze dne 26. 10. 2005
č. j. 3 Ads 2/2003 – 112. Závěrem navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena
soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu daném ustanoveními
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Vycházel přitom ze skutkového stavu popsaného v napadeném rozsudku, který však považuje
za nutné doplnit o následující skutečnosti: Žalobkyně se narodila dne 28. 8. 1946 a vychovala
dvě děti. V letech 1961–1965 studovala Střední zemědělskou technickou školu v Pelhřimově,
od 1. 9. 1965 do 8. 3. 1966 pracovala v JZD. Od 9. 3. 1966 do 8. 4. 1980 má pak podle údajů
Sociální pojišťovny Bratislava vykázánu bez bližšího určení dobu zaměstnání, k jejímuž
zhodnocení je příslušný nositel pojištění Slovenské republiky. V době od 9. 4. 1980 do
7. 4. 1981 pečovala žalobkyně o dítě. Od 1. 3. 1982 do 14. 12. 1989 byla žalobkyně
zaměstnána u Krajské finanční správy v Bratislavě a od 15. 12. 1989 do 31. 12. 1993 u
Ministerstva financí Slovenské republiky. Od 1. 1. 1994 do 30. 6. 2004 žalobkyně pracovala u
zaměstnavatelů se sídlem na území České republiky. Žádost o starobní důchod podala
žalobkyně dne 1. 7. 2004 a požadovala jeho přiznání od stejného data. Jak je zřejmé
z předchozího přehledu dob pojištění, zůstává spornou otázka, kde byla žalobkyně skutečně
zaměstnána v období od 9. 3. 1966 do 8. 4. 1980. Žalobkyně sama uvádí zaměstnání na území
České republiky, podle údajů v dávkovém spisu se však jednalo o zaměstnání na území
Slovenské republiky.
I přes uvedenou nejasnost ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně splnila
podmínky nároku na starobní důchod podle ust. §29 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. s použitím
čl. 11 odst. 3 a čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení publikované
pod č. 228/1993 Sb. dne 28. 8. 2003. Po vzniku nároku na starobní důchod však byla dále
nepřetržitě zaměstnána až do 1. 7. 2004, takže na výpočet výše jejího starobního důchodu
dopadá jednak ustanovení §34 odst. 1 cit. zákona, jednak ustanovení čl. 46 odst. 2 Nařízení
Rady (EHS) č. 1408/71, neboť dne 1. 5. 2004 Česká republika i Slovenská republika
přistoupily k Evropské unii. O tato ustanovení také stěžovatelka opřela svoje rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené bylo při přezkumu rozhodnutí stěžovatelky úkolem
Městského soudu v Praze posoudit, zda byla výše dávky vypočtena v souladu s výše
cit. právními předpisy a vypořádat se v návaznosti na to se žalobními body uplatněnými
v žalobě. Této povinnosti Městský soud v Praze v napadeném rozsudku nedostál. Jeho
pochybení lze shrnout do následujících bodů:
1) Jak bylo již uvedeno výše, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že zákonnost
správního rozhodnutí stěžovatelky je nutno posoudit z hlediska právních názorů vyslovených
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998 č. j. 30 Cdo 120/1998 a v nálezu Ústavního
soudu ze dne 3. 6. 2003 č. j. II. ÚS 405/02. Nejvyšší správní soud proto považuje za potřebné
provést stručný rozbor těchto rozhodnutí.
Cit rozsudek Nejvyššího soudu byl vynesen v řízení o dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997 č. j. 3 Cao 12/96 – 20. Vrchní soud zde řešil případ
žalobce, který od roku 1955 do 31. 10. 1992 pracoval u zaměstnavatelů se sídlem na území
České republiky a v době od 1. 11. 1992 do 31. 7. 1994 u zaměstnavatele se sídlem na území
Slovenské republiky. Podle čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení byla tedy
veškerá jeho doba pojištění hodnocena v systému důchodového pojištění Slovenské republiky,
ač při použití českých vnitrostátních předpisů by doba do 31. 10. 1992 byla hodnocena
v systému českého důchodového pojištění a žalobci by tak vnikl nárok na český důchod. Soud
dospěl s ohledem na tehdejší znění čl. 10 Ústavy k závěru, že Smlouva nemá přednost
před zákonem a její aplikace tudíž nemůže být na újmu občanovi v jeho důchodových
nárocích, které mu vznikají nezávisle na existenci Smlouvy podle vnitrostátních předpisů.
K této myšlence se přihlásil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 6. 11. 2003
č. j. 2 Ads 15/2003 – 39, který byl uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 6/2004 pod č. 230.
Tento rozsudek prošel i testem ústavnosti a ústavní stížnost proti němu byla jako zjevně
neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004 č. j. II.ÚS 21/04.
V právní větě pak Nejvyšší správní soud shrnul dosavadní právní názory na danou
problematiku následovně: „Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení uveřejněná
pod č. 228/1993 Sb. není smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném
před 1. 6. 2002 a nebyla tedy do uvedeného data bezprostředně závazná s předností
před zákonem. Při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok
před 1. 6. 2002, je proto nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle
uvedené smlouvy či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí
pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám
pojištění získaným na území ČR (§13 zák. č. 155/1995 Sb. ve spojení s §8 odst. 2 zák.
č. 100/1988 Sb., s §2 odst. 1 zák. č. 56/1954 Sb. a s čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR
č. 4/1993 Sb.)“.
V čem spatřuje Městský soud v Praze skutkovou i právní podobnost projednávané věci
s výše uváděnou judikaturou nelze z napadeného rozsudku zjistit. Odůvodnění rozsudku
žádnou úvahu na toto téma neobsahuje, Nejvyšší správní soud pak sám na základě údajů
obsažených ve správním i soudním spisu zjevnou podobnost nenalezl. Skutkově je v dané
věci sporné a Městským soudem v Praze nedošetřené, zda žalobkyně pracovala v letech 1966
– 1980 na území České republiky a zda tedy má odpracovánu na území ČR dobu nutnou
ke splnění podmínky potřebné doby pojištění bez aplikace Smlouvy, jako tomu bylo
v předchozím případě, navíc podmínky nároku na důchod splnila nejen po 1. 6. 2002,
kdy novela čl. 10 Ústavy ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. stanovila výslovně aplikační
přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, ale nárok na výplatu důchodu jí vznikl dokonce
až po 1. 5. 2004, odkdy výpočet výše dávky podléhá předpisům komunitárního práva,
konkrétně ustanovení čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. O správném výběru
právní normy ze strany správního orgánu při rozhodování ve věci přitom Městský soud
v Praze neměl pochyby a nemá je ani Nejvyšší správní soud.
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003 č.j. II.ÚS 405/02 řešil případ stěžovatele,
jemuž byl českým nositelem pojištění přiznán dílčí předčasný starobní důchod podle ust. §31
zák. č. 155/1995 Sb. za situace, kdy mu nárok na dávku důchodového pojištění
od slovenského nositele pojištění ještě nevznikl. Ústavní soud zde vyslovil tezi, že na dobu
zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem na Slovensku získanou stěžovatelem do rozpadu
společného státu nelze nahlížet jako na dobu zaměstnání v cizině a že pokud stěžovatel splnil
podmínku minimálního počtu let pojištění pro vznik nároku na dávku podle zák. č. 155/1995 Sb. ještě za existence společného státu, nelze mu zpětně její splnění upírat. Interpretace
tohoto nálezu je nepochybně obtížná, neboť nárok na dávku stěžovateli český nositel pojištění
zjevně neupíral, pro stanovení výše dávky byl však následně uvedený nález vyložen
tak, že stěžovateli byla započtena veškerá doba pojištění získaná do 31. 12. 1992 a poté,
co splnil podmínky nároku na starobní důchod ve slovenském systému důchodového
pojištění, byla výše českého důchodu opět upravena dílčením (rozhodnutí ČSSZ ze dne
3. 10. 2003).
Ani v tomto případě není z napadeného rozsudku zřejmé, v čem Městský soud v Praze
spatřuje skutkovou či právní podobnost tohoto velmi specifického případu s projednávanou
věcí, neboť znovu jakákoliv úvaha na dané téma chybí a souvislosti nejsou zřejmé
ze správního ani soudního spisu. Opětovně lze tedy pouze konstatovat, že nález se vyjadřoval
k posouzení a výpočtu výše dávky před přijetím ústavního zákona č. 395/2001 Sb. i před
vstupem České republiky do Evropské unie, navíc za situace, kdy stěžovateli v té době
evidentně vznikl nárok na dávku pouze v českém systému důchodového pojištění a neměl
tedy pro své důchodové nároky zhodnocenu veškerou získanou dobu pojištění. Měl-li tudíž
Městský soud v Praze za to, že tento nález je možno či dokonce nutno při rozhodování
o nároku žalobkyně na starobní důchod použít, měl provést jeho interpretaci a následně
vyložit, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jsou jeho teze platné i po změně právní úpravy
a co konkrétně z něj pro řešení projednávané věci vyplývá.
2) S předchozím pochybením úzce souvisí i následující. Ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s.
ukládá soudu v případě důvodnosti žaloby, aby zrušil správní rozhodnutí pro nezákonnost
nebo vady řízení. Byť dosavadní judikatura upustila od požadavku zahrnout důvod ke zrušení
správního rozhodnutí do výrokové části rozsudku, zůstává tato povinnost nepochybně
zachována pro jeho odůvodnění. V případě napadeného rozsudku však tento důvod z výroku
ani z odůvodnění zjistit nelze. Městský soud v Praze na straně jedné uvedl, že správní
rozhodnutí je v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy i Nařízení, na straně druhé
však vzápětí dodal, že nebyla respektována výše rozebíraná rozhodnutí Nejvyššího
i Ústavního soudu. Takovéto posouzení považuje Nejvyšší správní soud za vnitřně hluboce
rozporné. Na tomto místě je nutno připomenout, že český právní řád je součástí
kontinentálního systému práva, který je založen ve svém principu na psaném právu.
Primárním pramenem práva jsou proto normativní právní akty, konkrétně tedy Ústava, Listina
základních práv a svobod a další ústavní zákony, dále nařízení a směrnice Evropské unie
či mezinárodní smlouvy k nimž Česká republika přistoupila, zákony a jiné právní předpisy
nižší právní síly. Nejvýše za sekundární pramen práva lze naopak považovat soudní
precedenty včetně nálezů Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud tímto nikterak nepopírá
význam rozhodnutí nejvyšších soudních instancí při sjednocování judikatury (ostatně sám
je jednou z nich) či nezastupitelnou roli Ústavního soudu při ochraně ústavnosti, zdůrazňuje
však, že tato soudní rozhodnutí slouží převážně pouze jako vodítko při výkladu právních
norem a jen v krajním případě též k dotváření práva tam, kde právní úprava není ucelená.
Soudní precedenty však nemohou konstituovat právní normy originárně a již vůbec
ne jimi nahrazovat existující psané právo. Dospěl-li tedy Městský soud v Praze k závěru,
že rozhodnutí stěžovatelky je v rozporu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního
soudu, měl také definovat, která ustanovení a jakých právních předpisů byla stěžovatelkou
v důsledku nerespektování soudní judikatury chybně vyložena či aplikována a správný výklad
následně provést. Nic takového však Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku
neučinil.
3) Městský soud v Praze se z větší části nevypořádal ani s námitkami uplatněnými
žalobkyní v její žalobě. Již výše bylo deklarováno, že na výpočet výše starobního důchodu
žalobkyně dopadá primárně ust. čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a ani Městský
soud v Praze neměl pochyb o tom, že stěžovatelka vypočetla výši dávky v souladu s tímto
ustanovením. Žalobkyně se však domáhala přiznání dávky ve vyšší výměře než jak stanoví
Nařízení, mimo jiné i s poukazem na své české státní občanství a s odkazem na nálezy
Ústavního soudu č.j. II.ÚS 405/02 a III. ÚS 252/04, z nichž dovozovala, že dosavadní způsob
aplikace Smlouvy mezi ČR a SR je diskriminační a v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv
a svobod. K této otázce se Městský soud v Praze nevyjádřil vůbec. Nejvyšší správní soud
zde tedy může nanejvýš upozornit na čl. 3 odst. 1 Nařízení, který zakotvuje princip rovnosti
zacházení v oblasti sociálního zabezpečení a formuluje jej
takto:Osoby bydlící na území
jednoho z členských států, na něž se vztahuje toto Nařízení, podléhají stejným povinnostem
a mají prospěch ze stejných dávek podle právních předpisů kteréhokoliv členského státu,
jako příslušníci tohoto státu. Z uvedeného je zřejmé, že relevantní skupinou pro posouzení,
zda byl stěžovatelkou při rozhodování o nároku na starobní důchod žalobkyně dodržen
princip rovnosti, je v daném případě skupina osob účastných na systémech důchodového
zabezpečení zemí Evropské unie. Vyjádřit se k otázkám a) zda je v souladu s takto
formulovaným principem rovnosti preferenční zacházení s vybranou skupinou pojištěnců
z důvodu jejich českého státního občanství (jehož se domáhá žalobkyně) a naopak b) zda lze
jiným pojištěncům, kteří byli účastni důchodového pojištění za srovnatelných podmínek
(účast na sociálním zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992) nárok na dávku nebo úpravu
její výše upřít jen z toho důvodu, že české státní občanství nemají c) o jaké ustanovení
Ústavy, Listiny, Nařízení, mezinárodní smlouvy či zákona by se případně mělo takovéto
zohledňování státního občanství opírat a d) zda lze na daný případ skutečně aplikovat
cit. nálezy Ústavního soudu (ať již je jejich interpretace jakákoliv), když oba se týkaly nároků
na dávky vzniklých před 1. 6. 2002, bude následně již úkolem Městského soudu v Praze.
4) Městský soud v Praze zavázal stěžovatelku právním názorem, že má zvýšit žalobkyni
přiznaný dílčí starobní důchod tak, aby jeho výše (se započtením slovenského starobního
důchodu po přepočtu měnového kursu) odpovídala výši starobního důchodu, která
by žalobkyni náležela, pokud by celá doba pojištění byla získána pouze v systému
důchodového pojištění České republiky. Přes všechny výtky formulované Nejvyšším
správním soudem v předchozí stati ke způsobu, jakým se Městský soud v Praze vypořádal
(či spíše nevypořádal) s otázkami podstatnými pro posouzení věci, je z obsahu soudního spisu
přeci jen seznatelné (s ohledem na obsah žaloby i odkazy na judikáty obou nejvyšších soudů
či nálezy Ústavního soudu, které soud i oba účastníci učinili), že předmětem sporu bylo
hodnocení doby pojištění získané žalobkyní do zániku ČSFR, tedy do 31. 12. 1992 pro účely
stanovení výše jejího českého starobního důchodu. Městský soud v Praze však uložil
stěžovatelce započítat pro tento účel veškerou dobu pojištění, tedy i tu, kterou žalobkyně
získala po rozpadu společného státu v době od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1993 na území Slovenské
republiky. Důvody pro takovýto postup opětovně nejsou v odůvodnění napadeného rozsudku
jakkoliv vysvětleny a rozsudek je v této části vysloveného právního názoru zcela
nesrozumitelný.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vzhledem k četnosti a závažnosti jednotlivých
pochybení Městského soudu v Praze je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, vzhledem
k charakteru těchto pochybení se jedná o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost rozsudku je vadou řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
k níž Nejvyšší správní soud přihlíží dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. z úřední povinnosti.
Tato vada také brání Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat napadený rozsudek z hlediska
stěžovatelkou uplatněného důvodu kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a vyjádřit se tak přímo k meritu věci. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V něm je jmenovaný soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu výše
uvedeným. V novém rozsudku je tedy povinen vypořádat se s otázkami podstatnými pro
rozhodnutí ve věci tak, jak je zformuloval Nejvyšší správní soud pod body 1 – 4, a své závěry
podrobně odůvodnit. V novém rozsudku rozhodne Městský soud v Praze též o nákladech
řízení o kasační stížnosti. S ohledem na rozhodnutí o návrhu samém, nerozhodoval
již Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu