ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.96.2006:93
sp. zn. 3 Ads 96/2006 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
Ing. L. K., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála,
č. 397, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2005, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 32 Cad 32/2005, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006, č. j. 32 Cad 32/2005 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 7. 4. 2005, byla žalobci podle §118a odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), uložena povinnost vrátit přeplatek na starobním
důchodu ve výši 436 838 Kč, neboť mu výplata starobního důchodu v období od 1. 1. 1994
do 31. 12. 1995 a od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2005 nenáležela. Žalovaná uvedla, že svým
rozhodnutím realizuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2004, č. j.
32 Cad 77/2003 - 65, jímž bylo pro vady řízení a nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost
zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2003, kterým bylo původně rozhodnuto tak, že
žalobci výplata starobního důchodu v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 a od 1. 1. 1998 do
31. 5. 2002 nenáležela a žalobce byl povinen podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.
vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 456 943 Kč, neboť s ohledem na článek V.
odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb., novelizující zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), přeplatek neměl být
vyměřen za období od 1. 1. 1998 do 11. 4. 1998.
Žalovaná v novém rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 dále uvedla, že přeplatek vznikl
zaviněním žalobce, neboť od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 byl zaměstnán v pracovněprávním
vztahu na dobu neurčitou a nesplňoval podmínku nároku na výplatu starobního důchodu
podle zákona č. 578/1991 Sb. a že od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2002 měl žalobce pracovní poměr
uzavřen na dobu neurčitou a nesplňoval podmínku §37 odst. 5 zákona o důchodovém
pojištění ve znění účinném od 1. 1. 1998 (změna provedena čl. V. odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb.). Žalovaná specifikovala období a měsíční částky důchodu, které žalobci nenáležely
se závěrem, že zaviněním žalobce mu vyplatila o 436 838 Kč více. S odkazem na §118a
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. sdělila, že pokud byl občanovi vyplácen starobní důchod
a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu
tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených
částek důchodu, které mu nenáležely.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce předně namítl nesoulad s požadavky §47
odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem,
ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu], podle něhož je nutné uvést ve výroku rozhodnutí
ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo ve věci rozhodováno. Žalobce vytknul,
že odkaz ve výroku rozhodnutí na §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zdaleka nepostačuje,
neboť není hmotněprávní povahy, na rozdíl od §37 zákona o důchodovém pojištění,
z něhož vyplývá, za jakých podmínek může pracující důchodce pobírat vedle starobního
důchodu ještě mzdu ze zaměstnání v pracovním poměru. Následné uvedení §37 zákona
o důchodovém pojištění v odůvodnění nepostačuje. Za zjevnou vadu považoval absenci
uvedení hmotněprávního §98 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), ačkoli byl přeplatek vyčíslen
i za roky 1994 a 1995, kdy tento zákon platil. Z těchto důvodů dovozuje nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalované pro nedostatek důvodů. Jiné procesní pochybení spatřoval žalobce v tom,
že žalovaná neuplatnila solidární odpovědnost žalobce i jeho zaměstnavatele za přeplatek
podle §118c zákona č. 582/1991 Sb., neboť nejen příjemce starobního důchodu, nýbrž i jeho
zaměstnavatel má vůči orgánům sociálního zabezpečení ohlašovací povinnosti.
Dále žalobce namítl, zda mohl jako jmenovaný ředitel státního podniku splnit
podmínku trvání pracovního poměru na dobu určitou. Uvedl, že v inkriminovaném období
vykonával na základě jmenování ministra průmyslu a obchodu funkci ředitele státního
podniku a podmínka sjednání pracovního poměru na dobu určitou byla pro něj nesplnitelná.
Nemohl ani upravit svoje zaměstnání sjednané na dobu neurčitou na zaměstnání na dobu
určitou podle čl. V odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb., neboť byl jmenován do funkce ředitele
z předcházejícího období, a to na dobu neurčitou. Dodal, že byl v dobré víře a pozitivním
očekávání, že výkon funkce nebude bránit souběhu výplaty starobního důchodu a mzdy,
a že podmínku zaměstnání na dobu určitou splňuje, což dovozoval z existence manažerských
smluv uzavíraných na dobu určitou a také ze skutečnosti, že jeho pracovní poměr pracujícího
starobního důchodce jeho zaměstnavatel pravidelně hlásil příslušným orgánům sociálního
zabezpečení. Odmítl, že by přeplatek na starobním důchodu vznikl jeho zaviněním.
Následná námitka žalobce se vztahovala k prekluzi povinnosti vrátit přeplatek na
starobním důchodu za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 a od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2002.
Žalobce se domníval, že orgány sociálního zabezpečení měly vědomost o jeho zaměstnání
jako starobního důchodce a proto mu mohla být uplatněna případná odpovědnost za přeplatek
na starobním důchodu jen za tři roky nazpět, když za delší dobu je již nárok pro uplynutí
tříleté subjektivní lhůty prekludován. Závěrem žalobce poukázal na nesprávnost rozhodnutí
žalované při předepsání přeplatku k vrácení na starobním důchodu za období po 31. 3. 2001,
tedy od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002, protože s ním ke dni 31. 3. 2001 zaměstnavatel skončil
pracovní poměr a posléze jej přihlásil jako zaměstnance v pracovním poměru na jeden den –
31. 5. 2002. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalované
zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť §37 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož
žalobci v předmětné době nenáležela výplata starobního důchodu, je uvedeno v odůvodnění
a toto nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Upozornila, že žalobce nesplnil
svou ohlašovací povinnost podle §50 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., zatímco ohlašovací
povinnost zaměstnavatele podle §41 zákona č. 582/1991 Sb. se vztahuje k poživatelům
starobního důchodu nesplňujícím podmínky pro výplatu důchodu při výkonu výdělečné
činnosti a podotkla, že o skutečnosti, že je žalobce zaměstnán na dobu neurčitou, přestože
byl poživatelem starobního důchodu, se dozvěděla v souvislosti s likvidací zaměstnavatele
žalobce až dne 27. 11. 2002. K tomu jí byl doručen rozsudek Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 28. 11. 2001, č. j. 8 C 124/2001 - 74, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2002, č. j. 20 Co 111/2002 - 93, jimiž bylo vyhověno žalobě
žalobce o náhradu mzdy ve výši 479 293 Kč s příslušenstvím, kdy soudy určily, že pracovní
poměr žalobce u zaměstnavatele vznikl dne 1. 1. 1994 a byl založen na dobu neurčitou,
neboť žalobce byl jednostranným úkonem ministra průmyslu a obchodu pověřen řízením
státního podniku bez časového omezení a šlo tak o vznik pracovního poměru jmenování
na dobu neurčitou. Na základě toho žalovaná dovodila, že prekluzivní lhůta podle §118a
odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. k okamžiku jejího rozhodnutí neuplynula. Uvedla rovněž,
že neshledala za vhodné použít §118c zákona č. 582/1991 Sb., zakládající solidární
odpovědnost organizace a příjemce důchodu, neboť organizace plní ohlašovací povinnost
pouze tehdy, pokud výplata starobního důchodu nenáleží. Zaměstnavatel tak byl přesvědčen
o existenci pracovního poměru žalobce na dobu určitou a že žalobce měl nárok na výplatu
starobního důchodu. S poukazem na existenci soudního řízení ohledně náhrady mzdy,
žalovaná dovozuje, že žalobce musel být přesvědčen o tom, že jeho pracovní poměr byl
uzavřen na dobu neurčitou a mohl předpokládat, že mu v předmětné době nenáležela výplata
starobního důchodu, a že tento pobíral neoprávněně. Uzavřela, že podle §118a odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb. jde o objektivní odpovědnost a není tedy dána povinnost prokazovat
žalobcovo zavinění. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006, č. j. 32 Cad
32/2005 - 65, byla žaloba žalobce jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud nejprve vyložil
stav a změny právní úpravy umožňující souběžnou výplatu starobního důchodu a mzdy
za celé inkriminované období. Posléze uvedl, že pokud bylo v jednom soudním řízení
jednoznačně prokázáno, že pracovní poměr žalobce byl v rozhodném období pracovním
poměrem založeným jmenováním na dobu neurčitou, nelze pak v jiném řízení tvrdit,
že žalobce byl přesvědčen, že jeho pracovní poměr ve stejném období byl uzavřen na dobu
určitou. Následně uzavřel, že podle §98 zákona č. 100/1988 Sb. žalobci od 1. 1. 1994
do 31. 12. 1995 nenáležela výplata starobního důchodu. Žalobce ani nesplnil další podmínku
uvedenou v přechodném ustanovení čl. V odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb., když neupravil
ve stanovené lhůtě svůj pracovní poměr na dobu určitou. Tím, že mu jeho pracovní poměr
beze změny trval i po 11. 4. 1998, již nesplňoval podmínky souběhu výplaty starobního
důchodu s výdělečnou činností podle §37 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění, a proto mu
výplata starobního důchodu od 12. 4. 1998 nenáležela.
K další žalobní námitce soud vyjádřil, že i za období od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002
byl přeplatek vyměřen v souladu se zákonem, když pracovní poměr žalobce skončil dnem
31. 5. 2002, kdy byly vyrovnány mzdové nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru
za období od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002. Skutečnost, že byl žalobce přihlášen a odhlášen
k pojištění na jediný den - 31. 5. 2002, není podle soudu rozhodující, neboť na základě
dohody o narovnání byl pracovní poměr ukončen ke dni 31. 5. 2002. Námitku žalobce,
že v období od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002 nesplňoval podmínky souběhu jen v měsíci květnu,
soud nepřijal.
Ohledně námitky existence formálních vad rozhodnutí žalované soud sdělil,
že i když je odkaz na §37 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění uveden až v odůvodnění,
nezpůsobuje to nezákonnost rozhodnutí ani jeho nepřezkoumatelnost. Ve výroku je uveden
§118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., který sám výslovně odkazuje na §37 zákona
o důchodovém pojištění. Z toho soud dovodil, že §37 zákona o důchodovém pojištění
ve výroku nepřímo uveden je. Oproti tomu přisvědčil žalobci, že v odůvodnění měl být
při vyčíslení přeplatku za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 též uveden odkaz na §98
zákona č. 100/1988 Sb. a nikoli jen odkaz na zákon č. 578/1991 Sb., kterým byl zákon
č. 100/1988 Sb. novelizován. Soud však vyjádřil, že sama tato okolnost nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť z ustanovení zákona č. 578/1991 Sb. vyplývá,
že se jedná o dílčí novelu zákona č. 100/1998 Sb., kde je uvedeno nové znění §98 zákona
č. 100/1988 Sb., upravující pravidla souběhu výdělku a starobního důchodu s účinností
od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1995. Soud uzavřel, že není pochyb, podle jakého předpisu žalovaná
za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 rozhodovala.
Soud se vypořádal i námitkou prekluze, kdy subjektivní prekluzivní doba běží v rámci
doby objektivní a skončí nejpozději s ní, přičemž objektivní prekluzivní doba stanoví nejzazší
mez, kterou při vymáhání neoprávněně vyplacených částek nelze překročit. Z toho podle
soudu nelze dovodit, že žalovaná je oprávněna nároky vymáhat jen za dobu tři roky nazpět
od okamžiku, kdy se o tom, že částky byly vyplaceny neprávem, dozvěděla.
Ve vztahu k odpovědnosti podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. soud uvedl,
že je koncipována na principu objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti za výsledek.
V tomto případě je podle soudu lhostejné, zda příjemce důchodu pominul jemu uloženou
povinnost, či zda věděl, nebo mohl předpokládat, že mu výplata důchodu nenáleží. Solidární
odpovědnost příjemce důchodu a organizace by podle soudu mohla být uplatněna pouze
v případě, že by šlo o subjektivní odpovědnost. Svůj závěr ohledně objektivní odpovědnosti
příjemce dávky podložil i odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 16/2003 - 40, podle kterého pokud §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. obsahuje speciální úpravu odpovědnosti, nelze postupovat podle §118b a §118c zákona
č. 582/1991 Sb. S ohledem na tyto skutečnosti soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) namítl nesprávné
právní posouzení věci a částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
jenž se v odůvodnění dostatečně přesvědčivě nevypořádal se všemi uplatněnými žalobními
námitkami. Stěžovatel odkázal na základ svých stížnostních námitek, obsažený již v žalobě,
přičemž poukázal na odlišnost svého právního posouzení věci od právního názoru krajského
soudu. Opětovně poukázal na obtížnou realizovatelnost splnění podmínky existence
pracovního poměru na dobu určitou u zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah byl
založen jmenováním. Zastával názor, že u něj, jeho zaměstnavatele a Ministerstva průmyslu
a obchodu, jako stranou uzavíraných manažerských smluv, došlo k právnímu omylu,
když měli za to, že kombinací jmenování a uzavíráním manažerských smluv na dobu určitou
stěžovatel vyhovuje podmínkám pracovního poměru na dobu určitou. Současně vyjádřil,
že se připodepisováním přihlášek zaměstnavatele k sociálnímu zabezpečení příslušným
orgánům domníval, že řádně ohlašuje svůj pracovní poměr pracujícího starobního důchodce.
Stížností námitka směřovala i proti právnímu názoru krajského soudu, podle
nějž §118c zákona č. 582/1991 Sb. dopadá jen na případy, kdy příjemce důchodu i jeho
zaměstnavatel nesou odpovědnost za zavinění podle principů subjektivní odpovědnosti.
Dovozuje, že pokud došlo k omylu stěžovatele i jeho zaměstnavatele, měla být uplatněna
jejich solidární odpovědnost. Nadto upozornil na možnou protiústavnost §118a odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb. upravující objektivní odpovědnost, s tím, že jde o jedinečnou výjimku
z obecných pravidel odpovědnosti v právu sociálního zabezpečení a právu pracovním,
když by navíc celý systém odpovědnosti mohl jednotně fungovat i bez §118a odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb. Shrnul, že podle něj základ odpovědnosti stěžovatele spočívá v §118a
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. a základ odpovědnosti zaměstnavatele zase na §118b zákona
č. 582/1991 Sb., čímž měla být uplatněna jejich solidární odpovědnost podle §118c zákona
č. 582/1991 Sb.
Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení subjektivní prekluzivní lhůty pro vrácení
přeplatku na starobním důchodu. Doplnil, že subjektivní prekluzivní lhůta může uplynout
v důsledku samostatného počátku jejího běhu ještě před uplynutím objektivní prekluzivní
lhůty. V takovém případě se objektivní lhůta neuplatní. Vytkl soudu, že když se zabýval
během lhůty objektivní, tak pochybil, neboť se nevypořádal s námitkou, že došlo k prekluzi
vlivem uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty. Stěžovatel uvedl, že o skutečnostech
zakládajících nárok na vrácení přeplatku se žalovaná musela dozvědět z pravidelných
hlášeních podávaných zaměstnavatelem. Proto sdělil, že rozsudek krajského soudu je
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neúplný a nesprávný právní závěr, neboť se soud
aplikací subjektivní prekluzivní lhůty nezabýval.
Rovněž namítl nesprávné posouzení období od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002, za které je
stěžovatel také povinen vrátit přeplatek. Dle jeho názoru sice po toto období existoval
pracovněprávní vztah, který zanikl 31. 5. 2002, nicméně bylo třeba jej odlišovat od právního
vztahu sociálního zabezpečení (pojistného poměru sociálního pojištění), který trval v měsíci
květnu jeden jediný den – 31. 5. 2002. Z toho vyvodil, že přeplatek na starobním důchodu měl
být vymáhán jen za měsíc květen 2002, neboť jen v toto období u něj došlo k souběhu
pojistného vztahu sociálního pojištění z titulu zaměstnání v pracovním poměru a z něj
vyplývající tzv. jednorázové mzdy vyplacené za měsíc květen 2002 se starobním důchodem.
Posléze namítl formální vady přezkoumávaného rozhodnutí žalované, kdy za
rozhodující vadu měl neuvedení konkrétního ustanovení právního předpisu, podle kterého
bylo rozhodování za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2005, v čemž spatřoval rozpor
s požadavky §47 odst. 2 spr. ř. Poslední stížností námitkou poukázal na vady řízení
před soudem, když soud neakceptoval účast zaměstnavatele stěžovatele a ve svém usnesení
o nepřipuštění účasti zaměstnavatele v řízení žalobce poučil, že kasační stížnost proti tomuto
rozhodnutí není přípustná. Zde stěžovatel spatřoval rozpor s judikaturou Nejvyššího správní
soudu, konkrétně pak rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 7 As
43/2005 - 53, publikovaném pod č. 710/2005 Sb. NSS. S ohledem na všechny skutečnosti
stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006,
č. j. 32 Cad 32/2005 - 65, byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedla, že souhlasí s rozsudkem
krajského soudu a proto již dále nepodala další vyjádření ke kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán, pokud neshledá vady, k nimž by s ohledem
na §109 odst. 3 s. ř. s. byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
soudu prvního stupně, která může spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě též v jiné vadě řízení, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud k základní námitce spočívající ve stěžovatelem tvrzené
nemožnosti jmenování na dobu určitou do funkce ředitele státního podniku a tudíž
i nerealizovatelnosti splnění podmínek §37 zákona o důchodovém pojištění uvádí,
že ze žádného právního předpisu nevyplývá, že by ministr nemohl jmenovat ředitele státního
podniku na dobu určitou. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
(s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce – pozn.
soudu) tuto možnost výslovně neupravuje, současně ji však nezakazuje; §12 odst. 1 zákona
č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů ani §19 odst. 2 pozdějšího
zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, toliko stanoví,
že ředitele státního podniku jmenuje zakladatel, resp. ministr. Z výslovného znění těchto
ustanovení nelze dovodit nemožnost nebo nesplnitelnost možného jmenování do funkce
ředitele státního podniku na dobu určitou, a proto ani nerealizovatelnost splnění podmínky
§37 zákona o důchodovém pojištění v podobě existence pracovního poměru na dobu určitou.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že podle zvláštních právních předpisů bylo možné uskutečnit
jmenování na dobu určitou a tím i vyhovět podmínkám souběhu §37 zákona o důchodovém
pojištění a ve svém důsledku též zamezit následkům v podobě odpovědnosti podle §118a
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Stěžovatel mohl navrhnout, aby byl jmenován ředitelem
státního podniku na dobu určitou, neboť mu v tom nebránil žádný právní předpis. Ten
ani nebránil a nebrání periodickému jmenování do funkce ředitele státního podniku na dobu
určitou. Krajský soud proto nepochybil v posouzení právní otázky, když uvedl, že stěžovatel
byl v rozhodném období v pracovním poměru založeným jmenováním na dobu neurčitou.
Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí se závěry krajského soudu, podle kterých, je-li
na základě návrhu stěžovatele v jednom soudním řízení jednoznačně prokázáno jeho tvrzení,
že pracovní poměr stěžovatele byl založen na dobu neurčitou, nemůže v jiném pozdějším
řízení tvrdit, že tento pracovní poměr byl opětovně uzavírán na dobu určitou.
Ohledně „připodepisování“ přihlášek zaměstnavatele k sociálnímu zabezpečení
stěžovatelem, podle nějž tak plnil svou zákonnou ohlašovací povinnost podle §50 odst. 1
zákona č. 582/1991 Sb., Nejvyšší správní soud sděluje, že ohlašovací povinnost je třeba
v dané osmi denní lhůtě plnit přímo plátci dávky důchodového pojištění, tedy žalované –
České správě sociálního zabezpečení. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2005, č. j. 6 Ads 36/2003 - 61, podle kterého za orgán,
jemuž je příjemce dávky důchodového pojištění povinen písemně ohlásit skutečnosti
rozhodné pro trvání nároku na dávku, je právě plátce dávky.
V této souvislosti nelze uznat důvodnou ani námitku prekluze odpovědnosti
vrácení přeplatku na dávkách starobního důchodu. Žalovaná, jak je uvedeno ve spisech,
se dozvěděla o této skutečnosti dne 27. 11. 2002, kdy jí bylo doručeno oznámení o podezření
neoprávněné výplaty dávky důchodu. Toto datum je rozhodné pro běh tříleté subjektivní
prekluzivní lhůty. Vzhledem k závěrům učiněným výše, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že pro běh subjektivní prekluzivní lhůty podle §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
je rozhodující okamžik, kdy tuto skutečnost zjistil právě plátce – tj. žalovaná. Podle shora
uvedeného rozsudku o vrácení dávky může rozhodnout pouze žalovaná, a to od okamžiku,
kdy tuto skutečnost zjistila. Samotná izolovaná informovanost některého z orgánů sociálního
zabezpečení nemůže vést k započetí běhu prekluzivní lhůty u zcela jiného orgánu,
který je oprávněn o vrácení dávky rozhodnout. Hlášení podávaná zaměstnavatelem příslušné
okresní správě sociálního zabezpečení tudíž nemají vliv na počátek běhu prekluzivních lhůt.
Správný je právní názor stěžovatele, že subjektivní prekluzivní lhůta může vlivem jejího
samostatného počátku uplynout před uplynutím objektivní prekluzivní lhůty. Krajský soud
se zabýval během objektivní lhůty, subjektivní lhůtou se zabýval ve vztahu k žalobním
námitkám, které namítaly prekluzi vrácení neprávem vyplacených částek důchodového
pojištění. Jak uvedl krajský soud, původní rozhodnutí žalované bylo vydáno dne 15. 9. 2003,
k čemuž Nejvyšší správní soud dodává, tedy před uplynutím tříleté subjektivní i desetileté
objektivní prekluzivní lhůty, právní názor krajského soudu na běh prekluzivní lhůty
je proto správný.
Nejvyšší správní soud ke stížnostní námitce spočívající v pochybení žalované a soudu
při neaplikaci institutu subjektivní solidární odpovědnosti stěžovatele a zaměstnavatele,
shodně s krajským soudem odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 16/2003 - 40, podle kterého §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.
zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu vrátit ty vyplacené dávky
starobního důchodu, které mu nenáležely, tj. byly mu vyplaceny, ač pro výplatu těchto dávek
nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud
k tomu dodává, že v daném případě se jedná o tzv. objektivní odpovědnost, tj. odpovědnost
za výsledek, kterou nese stěžovatel. Tato odpovědnost nastává okamžikem, kdy se naplní
hypotézy právní normy vyjádřené v §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., tedy dojde
k výplatě dávky, ač pro ní nebyly splněny podmínky. Pro nastoupení sekundárního
odpovědnostního právního vztahu postačí pouhé vyplacení neoprávněné dávky, a to
v důsledku toho, že nebyly splněny podmínky §37 zákona o důchodovém pojištění.
Není proto ani rozhodující, zda stěžovatel splnil či nesplnil svou ohlašovací povinnost podle
§50 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., postačí pouze, že dávka byla vyplacena neprávem.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry stěžovatele, že jde o jednu z jedinečných výjimek
v systému odpovědnosti práva sociálního zabezpečení, nicméně ji za protiústavní neshledává.
Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že §118a odst. 2 je ve vztahu k §118c zákona č. 582/1991 Sb. v poměru speciality. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud správně
neshledal nezákonnost rozhodnutí žalované v důsledku použití §118a zákona č. 582/1991 Sb.
Jelikož zákon č. 582/1991 obsahuje v §118a odst. 2 speciální úpravu odpovědnosti
za přeplatek na starobním důchodu, je třeba postupovat přednostně podle tohoto ustanovení
a nikoli podle §118c tohoto zákona. Krajský soud proto nepochybil, pokud žalobní námitku
ohledně solidární a subjektivní odpovědnosti jako nedůvodnou zamítl, což náležitě
argumentačně zdůvodnil.
Stížnostní námitka se vztahovala i k posouzení období od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002,
podle níž sice po tuto dobu existoval pracovněprávní vztah, který je však pro potřeby
odpovědnosti vrácení přeplatku třeba odlišovat od právního vztahu sociálního zabezpečení,
jenž trval toliko jediný den – 31. 5. 2002. Ani v tomto případě však krajský soud nepochybil
při posouzení právní otázky a současně se dostatečným způsobem k této námitce vyjádřil.
Nejvyšší správní soud k ní dále uvádí, že rozhodující pro stanovení období, za které je
uplatňována povinnost vrátit přeplatek na neoprávněně vyplacených dávkách důchodového
pojištění je doba, po kterou byl stěžovatel právě v pracovněprávním vztahu na dobu neurčitou.
Není relevantní skutečnost, že byl přihlášen k důchodovému pojištění na jediný den, nýbrž ta
skutečnost, že po uplatnění nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru a dohody
o narovnání došlo k ukončení pracovního poměru na dobu neurčitou ke dni 31. 5. 2002,
přičemž do tohoto dne pracovní poměr stěžovatele trval a do tohoto dne zaměstnavatel
stěžovateli poskytl náhradu mzdy.
K námitce formálních vad rozhodnutí žalované podle §42 odst. 2 spr. ř. Nejvyšší
správní soud shodně s krajským soudem dodává, že pro větší přehlednost měl skutečně
být ve výroku žalované uvedený též přímý odkaz na §98 zákona č. 100/1988 Sb., uplatněný
pro vyčíslení přeplatku za roky 1994 a 1995. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje
se závěry krajského soudu, že v daném případě postačí uvedení novelizačního zákona
č. 578/1991 Sb., který upravil nové znění §98 zákona č. 100/1988 Sb. Toto pochybení
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodnutí žalované, neboť není pochyb
o tom, na základě jakých právních předpisů žalovaná rozhodovala ohledně období
od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995. Nejvyšší správní soud by však přivítal rozhodnutí orgánů
veřejné správy obsahující zcela jednoznačné a nikoli zprostředkované a nepřímé odkazy
na právní předpisy, kterých bylo při rozhodovacím procesu využito.
Nejvyšší správní soud připouští, že se krajský soud dopustil procesního pochybení
v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, vyjádřenou v rozsudku ze dne
31. 8. 2005, č. j. 7 As 43/2005 - 53, publikovaném pod č. 710/2005 Sb. NSS. Podle tohoto
rozhodnutí proti usnesení, jímž soud vyslovil, že určitý subjekt není osobou zúčastněnou
na řízení, je přípustná kasační stížnost. Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením
ze dne 11. 8. 2005, č. j. 32 Cad 32/2005 - 21, rozhodl, že zaměstnavatel stěžovatele není
osobou zúčastněnou na řízení, přičemž v poučení uvedl, že opravné prostředky jsou
nepřípustné. Nicméně podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 1 Azs 155/2004 - 47, dostupného na www.nssoud.cz, mohou podat opravné prostředky
proti takovému usnesení pouze ty osoby, které se domnívají, že jim svědčí postavení osoby
zúčastněné na řízení, nikoli ten, jehož práva a povinnosti nejsou tímto usnesením dotčena.
I kdyby tedy byl stěžovatel řádně a bezvadně poučen, nic by to nezměnilo na skutečnosti,
že nemohl podat opravný prostředek proti takovému usnesení. Nejvyšší správní soud dodává,
že se krajský soud sice dopustil procesního pochybení, spočívající ve nesprávném poučení
o možnosti podání opravného prostředku, tato skutečnost však nemá vliv na celkovou
zákonnost soudního rozhodnutí a současně nebyla způsobilá zkrátit stěžovatele na jeho
právech.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nejsou dány a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v dané věci náhradu nákladů řízení podle zákona nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu