ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.39.2006
sp. zn. 3 As 39/2006 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyň
a) A. Š., b) P. B., obě zastoupeny JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní
5, proti žalovanému Úřadu městské části města Brna, Brno – střed, se sídlem v Brně,
Dominikánská 2, o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29
Ca 231/2003 – 33 ze dne 30. 11. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadly žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) v záhlaví
uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno – střed, č.j. STU/01/0201746/000/003,
ze dne 21. 3. 2002. Žalovaný jím podle ust. §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), povolil
změnu užívání „Dočasné stavby obchodních prostor, pozemek p. č. 217, v k. ú. M. B., ulice
F.“ spočívající v prodloužení doby jejího užívání do 31. 12. 2009.
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna
jedna z podmínek řízení a to existence soudně přezkoumatelného rozhodnutí. Žalobkyně
sice ve správním řízení podaly řádný opravný prostředek, avšak o jejich odvolání nebylo
dosud rozhodnuto. Soud nemůže obcházet dvojinstančnost správního řízení a případně
suplovat odvolací správní orgán. Podle ust. §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se lze ve správním soudnictví domáhat
ochrany jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní
zákon. Také z ust. §69 s. ř. s. vyplývá, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni. Vzhledem k tomu, že stavební zákon i správní řád v daném případě
připouští odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, bylo třeba, aby byl jednak
takový řádný opravný prostředek podán a dále, aby o něm bylo rozhodnuto. Správní žaloba
tedy měla směřovat proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu druhého stupně. Soud
proto žalobu odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelky v kasační stížnosti namítly jak nesprávné posouzení právní otázky,
tak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Uvedly, že žalovaný v postavení správního
orgánu I. stupně se stěžovatelkami jako s účastnicemi řízení o změně užívání stavby vůbec
nejednal, o řízení nebyly žádným způsobem informovány. Rovněž samotné rozhodnutí
jim nebylo řádně doručeno. Přestože stěžovatelky podaly proti tomuto rozhodnutí odvolání,
odvolací orgán věc bez dalšího odložil, neboť stejně jako žalovaný dospěl k závěru,
že stěžovatelky nemají postavení účastníka řízení. Z těchto důvodů nelze považovat odvolání
za účinný opravný prostředek. Správní žaloba tak nebyla podána před vyčerpáním opravných
prostředků a je tudíž přípustná.
Stěžovatelky dále poukázaly na to, že předmětem správního rozhodnutí je prodloužení
doby užívání dočasné stavby z 31. 7. 2003 na 31. 12. 2009. Formalistické rozhodnutí soudu
o nepřípustnosti žaloby a rovněž navrhované řešení prostřednictvím ochrany proti nečinnosti
správního orgánu tak v podstatě znamená porušení ústavního práva žalobkyň na soudní
ochranu, neboť věc nebude vyřízena do doby prodloužení užívání stavby a obrana žalobkyň
proti nezákonnému postupu žalovaného tak bude bezpředmětná. Na základě uvedeného
navrhly, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení případu
rozhodné skutečnosti:
Úřad městské části města Brna, Brno – střed, povolil rozhodnutím
č.j. STU/01/0201746/000/003, ze dne 21. 3. 2002, podle ust. §85 odst. 1 stavebního zákona,
změnu užívání „Dočasné stavby obchodních prostor, pozemek p. č. 217, v k. ú. M. B., ulice
F.“ spočívající v prodloužení doby jejího užívání, a to do 31. 12. 2009. Stěžovatelky podaly
proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které bylo žalovanému doručeno dne 16. 6. 2003,
v němž mj. namítly, že prvoinstanční správní orgán jim odepřel možnost účastnit se řízení.
Žalovaný toto odvolání předložil Magistrátu města Brna, jako odvolacímu orgánu, přičemž
uvedl, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 3. 2002. Magistrát města Brna
konstatoval, že ze spisového materiálu nevyplývá, že bylo stěžovatelkám přiznáno právo
účastníků řízení. Jejich podání posoudil jako podnět k přezkoumání rozhodnutí podle ust. §65
zákona č. 71/1967 Sb., který bez dalších opatření odložil (přípis ze dne 16. 10. 2003).
Přestože stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Brně z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., je z obsahu kasační stížnosti zřejmé, že namítla
nezákonnost rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu. Důvod kasační stížnosti tak odráží obsah
soudního rozhodnutí, neboť v případě, že je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přichází pro stěžovatele z povahy věci v úvahu pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska uplatněného stížního
bodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že podle ustanovení §5 s. ř. s. se lze ve správním soudnictví
domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li
je zvláštní zákon, pokud nestanoví tento nebo zvláštní zákon jinak. Soudní řád správní
tak důsledně zavádí tradiční žalobní řízení, kdy soudní ochrana nastupuje teprve poté,
kdy jsou vyčerpány možnosti nápravy nezákonného nebo vadného rozhodnutí prostředky
správního řízení.
Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním
žaloby k soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu
a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. Soudní přezkum správních rozhodnutí
je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv,
který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Tomu odpovídá
i vymezení žalovaného, jímž je podle §69 s. ř. s. správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni.
V projednávané věci dosud nebylo skončeno odvolací řízení a není zde tudíž
rozhodnutí žalovaného (odvolacího orgánu), které je způsobilé být předmětem přezkumné
činnosti soudu. Přestože stěžovatelky označily jako žalovaného Úřad městské části města
Brna, Brno – střed, je na základě výše uvedeného zřejmé, že v postavení žalovaného mohl
podle §69 s. ř. s. vystupovat pouze Magistrát města Brna, tedy správní orgán II. stupně.
Námitka stěžovatelek, že podané odvolání nelze považovat za účinný opravný prostředek,
neboť odvolací orgán věc bez dalšího odložil, je nepřípadná. Pokud stavební zákon v této věci
odvolání připouští (§140 citovaného zákona), nemá na povahu tohoto institutu jako řádného
opravného prostředku vliv skutečnost, že odvolací orgán v konkrétním případě nepostupoval
v souladu se zákonem a že na základě podaného odvolání prvoinstanční rozhodnutí
(a jemu předcházející správní řízení) nepřezkoumal. Stěžovatelky se v takovém případě
mohly domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu prostřednictvím žaloby podle §79
a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně postupoval
správně, když žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, tedy absenci
soudně přezkoumatelného rozhodnutí a pasivní procesní legitimace žalovaného. Kasační
stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelky neměly ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu