ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.63.2005
sp. zn. 3 As 63/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jana Dvořáka a JUDr. Milana Kamlacha a v právní věci žalobců:
a) J. L., b) P. P., zast. Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Kladno,
nám. Starosty Pavla 40, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Praha 5,
Zborovská 11, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. R., o kasační stížnosti žalobce ad b)
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2005, č. j. 6 Ca 229/2004 – 29,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2005, č. j. 6 Ca 229/2004 – 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 7. 2004, č.j. 8432/2004/OVV (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“) zamítl odvolání žalobkyně ad a) proti rozhodnutí Obecního úřadu B. ze dne
28. 4. 2004, č.j. 214/04, kterým tento správní orgán prvního stupně rozhodl podle zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, platným v době vydání rozhodnutí žalovaného a podle
zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, platným v době vydání rozhodnutí žalovaného
(dále jen „zákon o evidenci obyvatel“) tak, že „změna údaje o místu trvalého pobytu účastníka
řízení p. J. R., v objektu č.p. 163 – ul. K. H. v obci B. nebude zaevidována“.
Proti rozhodnutí žalovaného podali oba žalobci včas žalobu. V ní předně uvedli,
že rozhodnutím žalované byli zkráceni na svých právech tím, že žalobkyni ad a) nebylo
vyhověno jejímu návrhu na zrušení o trvalém pobytu třetí osoby, tj. pana J. R., přičemž tato
žalobkyně prodala žalobci ad b) nemovitost, ve které je dosud trvalý pobyt této třetí osoby
evidován. Žalobci namítli nezákonnost rozhodnutí žalovaného z důvodu nesprávného výkladu
ust. §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, neboť podmínky v tomto ustanovení obsažené
byly splněny a ve správním řízení mělo být vydáno rozhodnutí, kterým měl být údaj
o trvalém pobytu uvedené třetí osoby zrušen. Dále namítli i vadu správního řízení, ve kterém
bylo rozhodnutí žalovaného vydáno, jenž spočívala v nesprávných skutkových zjištěních
týkajících se údajného přechodu závazků ze smlouvy týkající se užívacího práva uvedené třetí
osoby na žalobkyni ad a), přičemž takové závazky včetně existence této smlouvy nebyly ve
správním řízení prokázány. Žalobci navrhli, aby soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak i
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.
Městský soud v Praze se meritorně žalobními námitkami obsaženými v žalobě
nezabýval, když usnesením ze dne 19. 8. 2005, č. j. 6 Ca 229/2004 – 29 žalobu odmítl
a rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto usnesení dospěl k závěru, že přihlášením k trvalému pobytu podle
ust. §10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel nevznikají a nezanikají žádná práva k objektu,
v němž je občan přihlášen, a to ani jeho vlastníkovi, přičemž tato práva nevznikají
a nezanikají ani v důsledku ohlášení změny místa trvalého pobytu ohlašovně podle ust. §10
odst. 5 zákona o evidenci obyvatel či v důsledku zrušení údaje o místu trvalého pobytu
ohlašovnou na návrh oprávněných osob podle ust. §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel.
Městský soud rovněž nezjistil existenci jiných práv nad rámec těch, která jsou výslovně
uvedena v ust. §10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, a jenž by byla v důsledku přihlášení
k trvalému pobytu, ohlášení změny tohoto místa či úředního zrušení údaje o místu trvalého
pobytu přímo dotčena. Základní podmínkou pro přezkoumání úkonu správního orgánu
je však skutečnost, že jde o takový úkon, který lze podřadit pod pojem „rozhodnutí“,
tak jak ho má na mysli ust. §65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“), tedy úkon, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
žalobcova práva nebo povinnosti, přičemž úkony správního orgánu, jenž pod uvedený pojem
uvedený v ust. §65 odst. 1 s. ř. s. podřadit nelze, jsou pak stiženy kompetenční výlukou
podle ust. §70 písm. a) s. ř. s. a ze soudního přezkumu jsou vyloučeny [§68 písm. e) s. ř. s.].
Proto městský soud rozhodl podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. o odmítnutí žaloby
jako nepřípustného návrhu.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce ad b) (dále jen „stěžovatel“) uvedl
jako důvod kasační stížnosti nezákonnost napadeného usnesení, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky městským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], přičemž kasační
stížnost odůvodnil v podstatě následujícím způsobem. Městský soud použil nepřípustně
restriktivní výklad pojmu „rozhodnutí“ v návaznosti na posouzení otázky, zda je žaloba
ve věci přípustná. Městský soud aplikoval sice správně ustanovení §10 odst. 2 zákona
o evidenci obyvatel, avšak z této aplikace nesprávně vyvodil závěr, že „žalobci nemohou
být napadeným rozhodnutím nijak dotčeni“. Stěžovatel připustil, že ze samostatného záznamu
o trvalém pobytu občana nemovitosti nevznikají žádná práva, avšak to samo o sobě
neznamená, že vlastník objektu nemůže být nijak dotčen tím, že je v nemovitosti občan
k trvalému pobytu evidován, ačkoliv se tam nezdržuje. Důsledky evidence by se mohly
negativně projevit v rámci exekučního řízení, přičemž toto je pouze jeden z příkladů,
kdy může nesprávná evidence vlastníka nemovitosti omezit a poškodit. Stěžovatel dále
odkázal na článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž není možné
restriktivním výkladem v tomto článku obsažené základní právo mu odepřít, neboť by se
jednalo o odepření spravedlnosti ve věci základního práva na ochranu proti rozhodnutí
veřejné moci, jakož i základního práva na ochranu vlastnictví. Městský soud žalobu
nesprávně odmítl, neboť jak stěžovatel, tak i žalobce ad a) mohli být napadeným rozhodnutím
orgánu veřejné moci poškozeni a zkráceni na svých právech. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná (§109 odst. 2, 3, §110
odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelem uvedený důvod kasační stížnosti lze podřadit pod důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98).
Nejvyšší správní soud shledal usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. e) nezákonným, a to z následujících důvodů.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně ad a) se podle ust. §12 odst. 1 zákona
o evidenci obyvatel návrhem ze dne 29. 12. 2003 podaném u správního orgánu I. stupně,
domáhala vydání rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu pana J. R., který je
„hlášen“ k trvalému pobytu na adrese domu čp. 163 v B., jehož majitelkou je uvedená
žalobkyně. Správní orgán prvního stupně tomuto návrhu rozhodnutím ze dne 28. 4. 2004, č.j.
214/04 nevyhověl a odvolání žalobců podané proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím
žalovaného zamítnuto, přičemž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno.
Stěžejní otázkou v projednávané věci bylo posouzení skutečnosti, zda rozhodnutí
o návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu podle §12 odst. 1 zákona o evidenci
obyvatel, může mít důsledky předpokládané v ust. §65 odst. 1 s. ř. s., a zda má proto být
podrobeno soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Při posouzení této otázky je nutné
nejdříve posoudit možné důsledky rozhodnutí ohlašovny vydané podle zákona o evidenci
obyvatel na realizaci práv a povinností stěžovatele.
Rozhodnutí ohlašovny vydané podle zákona o evidenci obyvatel nemá
soukromoprávní důsledky a na základě pouhého zaevidování, nezaevidování či zrušení údaje
o místu trvalého pobytu se nikdo nemůže domáhat vydání objektu bydlení, užívacího práva
v něm, či naopak jeho vyklizení. To však neznamená, že údaj o místu trvalého pobytu
má význam pouze evidenční. Občan má podle článku 14 Listiny základních práv a svobod
právo na svobodu pohybu a volbu pobytu, avšak pouze na jednom místě může mít trvalý
pobyt (adresu), přičemž s evidovaným místem jeho trvalého pobytu je spojena řada důsledků,
které mají vliv na jeho práva a povinnosti. Tato práva a povinnosti nevyplývají přímo
ze zákona o evidenci obyvatel, ale z jiných právních předpisů, přičemž právě rozhodnutí
ohlašovny týkající se místa trvalého pobytu, může mít závažné důsledky na realizaci práv
a povinností podle těchto jiných právních předpisů. Například se jedná o dopady rozhodnutí
ohlašovny do práva volebního (§4 odst. 1, §5 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách
do zastupitelstev obcí, dále se jedná o vliv na plnění povinností občanů stanovených v zákonu
č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech a toto rozhodnutí může mít i závažný dopad
na možnost podnikání podle §17 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání.
Navíc evidence, jenž je vedena podle zákona o evidenci obyvatel, je informačním systémem,
z něhož lze za podmínek §8 tohoto zákona poskytovat údaje. Vlastník domu či bytu,
který by zde měl hlášenou osobu podnikající s místem podnikání v místě trvalého pobytu,
může být cílem činnosti různých orgánů, např. exekutora, jenž má podle §33a zákona
č. 120/2001 Sb., exekuční řád, nárok na informace z uvedeného informačního systému.
V případě exekuce vedené proti této osobě by bylo ztíženo postavení vlastníka, když tomu by
bylo možné předejít včasným zrušením údaje o místu trvalého pobytu. Rozhodnutí o zrušení
trvalého pobytu může mít i závažné důsledky v případě, kdy se místem trvalého pobytu stane
sídlo ohlašovny (§10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel), přičemž jde pouze o místo pobytu
administrativní, jenž by jeho funkci vymezené v ust. §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel
nemohlo v podstatě reálně plnit. V této souvislosti by mohly vzniknout závažné důsledky
pro občana, jehož místem trvalého pobytu v případě rozhodnutí o zrušení by bylo sídlo
ohlašovny, a to v souvislosti s doručováním rozhodnutí správních orgánů a soudů. Rozhodnutí
ohlašovny o nezaevidování či o zrušení údaje o místu trvalého pobytu je vydáváno
ve správním řízení dle správního řádu (§18 zákona o evidenci obyvatel). Pokud by
posouzení zákonnosti tohoto rozhodnutí správního orgánu nebylo podrobeno soudnímu
přezkumu, když by při vyloučení soudní ochrany neměl účastník možnost dosáhnout nápravy,
a to i ve vztahu k osobě, které je místo trvalého pobytu zrušeno, měla by tato skutečnost
závažné negativní důsledky v právní sféře účastníka tohoto správního řízení.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že právo na zvolení místa trvalého
pobytu podle §10 zákona o evidenci obyvatel, je veřejným subjektivním právem, proti
jehož porušení rozhodnutím správního orgánu se může občan dovolat ochrany postupem
podle §65 a násl. s. ř. s. před správním soudem. Nedílnou součástí práva na zvolení místa
trvalého pobytu je také právo na to, aby na zvolené adrese místa trvalého pobytu
nebyly evidovány osoby, které pro to nesplňují nebo přestaly splňovat zákonné podmínky
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2007, č. j.
2 As 64/2005 – 108).
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že rozhodnutí o návrhu na zrušení údaje
o místu trvalého pobytu podle ust. §12 zákona o evidenci obyvatel je třeba považovat
za rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž žaloba proti takovému rozhodnutí
podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví (§2, §4 a §65 a násl. s. ř. s.).
Protože městský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl, aniž se meritorně zabýval
jejím obsahem, byl tímto postupem stěžovatel zkrácen na svém právu na soudní ochranu
ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto Nejvyšší správní soud
zrušil usnesení městského soudu napadané kasační stížností pro jeho nezákonnost a věc mu
vrátil k dalšímu řízení [§103 odst. 1 písm. e), §110 odst. 1 s. ř. s.].
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze také též o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu