ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.75.2006
sp. zn. 3 As 75/2006 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce B. Č., zast.
JUDr. Ivanou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Brno, Božetěchova 36, proti žalovanému
Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 140/2006 - 47, ze dne 20. 9. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Městského
soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 4. 2006, čj. 22/115206/2005-224. Ministr financí jím zamítl rozklad žalobce proti
rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 29. 11. 2005, čj. 224/102
858/2005, jímž nebyla žalobci přiznána náhrada za majetek zanechaný na Zakarpatské
Ukrajině jeho právními předchůdci, A. a A. Č.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že se jedná o právní věc, o níž má být
rozhodnuto v občanském soudním řízení. Ministr financí podle jeho názoru nerozhodoval
o veřejném subjektivním právu stěžovatele, nýbrž o jeho právu soukromém, neboť se fakticky
jednalo o právo stěžovatele na odškodnění za zásah do jeho vlastnických práv. Městskému
soudu v Praze tak již nepřísluší napadené rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout.
Žalobu proto odmítl podle ustanovení §46 odst. 2 ve spojení s §68 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Současně soud žalobce poučil o tom, že se může svého práva domáhat podle části páté
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), konkrétně podle jeho ustanovení §244 a násl. V předmětném řízení soud již nebude
pouze přezkoumávat napadené rozhodnutí, ale rozhodne přímo o věci, tj. o právu stěžovatele
na náhradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva vůči státu. Soud také poukázal
na ustanovení §246 odst. 2 o. s. ř., ve kterém jsou upraveny náležitosti, jež musí nový návrh
splňovat, a po učil žalobce i o tom, že se může svého práva domáhat podáním žaloby ve lhůtě
jednoho měsíce od právní moci usnesení u příslušného okresního nebo obvodního soudu
včetně upozornění, že v uvedené lhůtě musí být žaloba příslušnému soudu doručena (§82
odst. 3 o. s. ř.).
Rozsudek soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu
vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vedle námitek mířících do merita věci
(zejm. týkajících se sporné ústavnosti vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. aplikované v projednávané
věci žalovaným) vyjádřil stěžovatel nesouhlas s názorem soudu, že jeho věc má být
rozhodnuta v občanskoprávním soudním řízení. Je podle něj sice nepochybné, že právo jeho
rodičů a následně i právo stěžovatele na odškodnění je zásahem do vlastnických práv
zmíněných osob, a vlastnictví je institutem práva soukromého, v daném případě však byli
rodiče stěžovatele zbaveni svého vlastnického práva jednostranným aktem státu. Stát zasáhl
do majetkové sféry manželů Č. a stěžovatele a veřejná správa byla tohoto zásahu
vykonavatelem – rozhodnutí ministerstva je rozhodnutím v oblasti veřejné správy. Podle
názoru stěžovatele jde v celé věci o právo veřejné. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze z důvodu
vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. pro nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu.
O věci uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Shodně jako již dříve ve skutkově obdobné věci 9 As 4/2007 - 63, (rozsudek ze dne
14. 6. 2007, www.nssoud.cz) vycházel Nejvyšší správní soud v daném případě primárně
ze závěrů usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 -
50, publikovaného pod č. 448/2005 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení náleží přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene či rozhodnutí o vyvlastění
do pravomoci správních soudů, rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady (v téže věci)
je však již rozhodnutím ve věci soukromého práva, a spadá tudíž do pravomoci soudů
civilních. (K otázce soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění po nabytí účinnosti zákona
č. 184/2006 Sb. srov. rovněž usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 8. 6. 2007, č. j. Konf 4/2007 - 6,
www.nssoud.cz.)
Dle názoru Nejvyššího správního soudu pak těžiště sporu v daném případě neleží
v samotném aktu, na jehož základě došlo ke ztrátě majetku rodičů stěžovatele. K té došlo
ex lege, tj. přímo v důsledku účinků ratifikované mezinárodní smlouvy, která byla
do vnitrostátního práva transformována zákonem č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků
a závazků souvisících se s jednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou
socialistickou republikou. Ačkoliv v tehdejší právní úpravě absentovala generální recepční
či jiná norma vymezující poměr vnitrostátního a mezinárodního práva a ačkoliv bylo tehdejší
Československo založeno na faktickém modelu primátu vnitrostátního práva, je na Smlouvu
a na Protokol nutno nahlížet jako na součást vnitrostátního právního řádu, neboť dle čl. 74
ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, byly splněny veškeré
podmínky pro jejich ratifikaci, když tyto byly i vyhlášeny ve Sbírce zákonů. I na tyto
dokumenty je tak třeba nahlížet jako na závazný právní předpis, který měl příslušnou právní
sílu a zakládal právní vztahy. Vlastním předmětem sporu v posuzovaném případě je „pouze“
ona výše náhrady, kterou stěžovatel za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny
svými rodiči po státu požaduje. Přezkum rozhodnutí o ní ovšem, jak vyplývá z výše
uvedeného, do kompetence správních soudů nespadá.
Městský soud v Praze tedy nepochybil, když shledal, že se jedná o právní věc,
o níž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Přezkumu rozhodnutí
ministerstva jako správního orgánu, který rozhodl ve věci vyplývající z občanskoprávních
vztahů, se stěžovatel mohl a měl domáhat návrhem podle ustanovení §244 a násl. o. s. ř.
ve lhůtách v tomto právním předpisu stanovených, jak o tom byl řádně poučen v odůvodnění
rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu