ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.106.2006
sp. zn. 3 Azs 106/2006 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. N. H., zastoupeného Mgr. Matúšem
Bónou, advokátem se sídlem v Brně, Novobranská 14, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Az 88/2005,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2005, č.j. OAM-1410/VL-07-05-2005,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.
1. 2006, č. j. 28 Az 88/2005 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jímž byla odmítnuta jeho žaloba
směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 9. 2005, č.j. OAM-1410/VL-07-05-
2005. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl
podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ust. §91 téhož zákona.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce prostřednictvím svého zástupce v zákonné
lhůtě žalobou. Ta neobsahovala údaj o tom, kde je žalobce v den podání žaloby hlášen
k pobytu, ani údaj o adrese, na níž mu lze doručovat. V žalobě nebyl uveden den doručení
napadeného rozhodnutí a nebyl k ní připojen opis tohoto rozhodnutí. Podle názoru krajského
soudu žaloba neobsahovala veškeré náležitosti podání požadované v ust. §37 odst. 3 a §71
odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
V souladu se zákonnou povinností ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s. krajský soud usnesením
ze dne 12. 10. 2005 vyzval zástupce žalobce (adresa pobytu žalobce nebyla známa)
k odstranění vad podání, tj. aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení citovaného usnesení doplnil
žalobu ze dne 3. 10. 2005 o stejnopis žalobou napadeného rozhodnutí, údaj o datu doručení
rozhodnutí žalovaného žalobci za účelem možnosti posouzení včasnosti žaloby a sdělení
současného pobytu žalobce. Zároveň žalobce poučil o následcích nevyhovění výzvy v soudem
stanovené lhůtě, tedy o možnosti odmítnutí řízení o takovém podání, nebude-li možno
pro jeho nedostatky v řízení pokračovat. Uvedené usnesení bylo řádně doručeno zástupci
žalobce dne 17. 10. 2005. Zástupce žalobce v soudem stanovené lhůtě však žalobu nedoplnil,
proto krajský soud podanou žalobu dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §37
odst. 5 s. ř. s. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí shrnul procesní postup při odstraňování
vad podání předcházející jeho vydání s uvedením příslušných zákonných ustanovení.
Uvedl, že z databáze MV ČR dne 4. 10. 2005 zjistil, že žalobce odešel dne 20. 9. 2005 z P. S.
K. O. a jeho pobyt není znám.
Proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby podal žalobce kasační stížnost
opírající o ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. z důvodu nezákonností napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě nebyla splněna podmínka předpokládaná ust. §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro odmítnutí návrhu, a to nemožnost v pokračování řízení pro vytčené
vady. Považuje veškeré skutečnosti související s rozhodnutím správního orgánu za zřejmé
z obsahu správního spisu žalovaného, který k provedení důkazu navrhoval sám žalobce
ve svém původním podání. Je také přesvědčen, že neznámý pobyt stěžovatele není sám o sobě
překážkou dalšího řízení, vzhledem k jeho zastoupení advokátem v soudním řízení. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení a současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i usnesení krajského
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Ve věci řízení o kasační stížnosti odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení.
Ztotožňuje se s usnesením krajského soudu o odmítnutí žaloby, námitky jmenovaného
v podané kasační stížnosti shledává za neodůvodněné a absentující jakékoliv vysvětlení
skutečnosti, že v dané lhůtě žalobu stěžovatel nedoplnil. Kasační stížnost žalovaný správní
orgán navrhl jako nedůvodnou zamítnout.
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Vzhledem k tomu,
že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti zákona č. 350/2005 Sb.
(tj. po 13. 10. 2005), postupoval Nejvyšší správní soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Zdejší soud se proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých usneseních
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 -
57 (obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost
se může jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť
stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti (otázka povinného uvedení aktuálního místa
pobytu žalobce či adresy pro doručování v případě jeho zastoupení advokátem) nebyl dosud
řešen judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Poté, co Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, přistoupil
k posouzení důvodnosti kasační stížnosti vázán jejím rozsahem a uplatněným důvodem
podle ust. §109 odst. 2, 3 s. ř. s. Přitom neshledal vady podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v nenaplnění všech podmínek
vyžadovaných ust. §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro odmítnutí podání, konkrétně nebyl dle stěžovatele splněn předpoklad překážky
pokračování v řízení pro vytčené nedostatky podání. Nejvyšší správní soud z obsahu soudního
spisu zjistil, že krajský soud odmítl podání žalobce v důsledku nedoplnění náležitostí podané
žaloby, výslovně zákonem požadovaných, ve stanovené lhůtě. Nedostatky uvedeného podání
krajský soud správně specifikoval, když žádal žalobce o doložení stejnopisu žalobou
napadeného rozhodnutí, údaje o datu doručení rozhodnutí žalovaného žalobci za účelem
možnosti posouzení včasnosti žaloby a o sdělení současného pobytu žalobce. Ani sám žalobce
existenci krajským soudem zjištěných vad podání v kasační stížnosti nerozporoval. V souladu
se zákonem pak krajský soud vyzval žalobce prostřednictvím jeho zástupce k doplnění
chybějících náležitostí a současně ho poučil o následcích nevyhovění takové výzvy
ve stanovené lhůtě. Spisový materiál dokládá, že ačkoliv bylo usnesení s výzvou k odstranění
nedostatků podání řádně doručeno zástupci žalobce, ten žalobu v soudem stanovené lhůtě
nedoplnil, ani jiný úkon vůči soudu neučinil. Nejvyšší správní soud neshledal postup
krajského soudu, jímž za této procesní situace řízení o podané žalobě podle ust. §37 odst. 5
s. ř. s. odmítl nezákonným, neboť všechny podmínky předpokládané zmíněným ustanovením
pro odmítnutí podání byly i dle názoru zdejšího soudu naplněny. Námitku žalobce o nesplnění
jedné z podmínek předpokládaných tímto ustanovením, spočívající v nemožnosti pokračování
řízení pro vytčené vady, je třeba posuzovat ve vztahu k jednotlivým vadám žaloby
samostatně, nicméně v kontextu následujícího výkladu nelze přisvědčit namítané
nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Obecné náležitosti každého podání adresovaného soudu, jež se vztahují na všechna
řízení podle soudního řádu správního jsou stanovena v ust. §37 odst. 3 s. ř. s. podle něhož
musí z každého podání být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje,
co navrhuje; a musí být podepsáno a datováno. Ten, kdo činí podání, v podání uvede
o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy uvede jméno, příjmení a adresu,
na kterou mu lze doručovat. Jiné osobní údaje uvede žalobce jen tehdy, je-li toho třeba
s ohledem na povahu věci, která má být soudem projednána. Další náležitosti podání –
nad rámec „minimálních“ náležitostí dle výše uvedeného zákonného ustanovení – jsou
pro žalobu směřující proti rozhodnutí správního orgánu definovány v ust. §71 s. ř. s.,
kdy žaloba musí obsahovat mimo jiné označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci. Odstavec druhý tohoto ustanovení ukládá žalobci povinnost
připojit k žalobě jeden opis napadeného rozhodnutí. Mechanismus umožňující odstraňování
a opravy vad podání je zakotven v ust. §37 odst. 5 s. ř. s. a vzhledem k subsidiární
použitelnosti obecných ustanovení o řízení ve správním soudnictví dopadá na situace
nedostatků náležitostí jak obecných tak zvláštních vyplývajících ze shora citovaných
ustanovení.
Co se týče nesplnění požadavku na připojení opisu napadeného rozhodnutí k žalobě,
stěžovatel namítá, že veškeré skutečnosti související s rozhodnutím správního orgánu jsou
zřejmé z obsahu správního spisu žalovaného, které k provedení důkazu navrhoval v podané
žalobě, proto neodstranění tohoto nedostatku žaloby nemůže být překážkou v pokračování
řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil tvrzení stěžovatele, že nedoložení stejnopisu
napadeného rozhodnutí ani přes výzvu soudu není takovým nedostatkem podání, pro který
není možno v řízení pokračovat. Za takové procesní situace si soud obstará příslušný stejnopis
sám, avšak na náklady žalobce. Ztotožnil se tak s právním názorem Vrchního soudu v Praze
judikovaným v jeho usnesení ze dne 22. 1. 1993, sp. zn. 6 A 6/93 (SP 13/1993).
Ohledně vady podání spočívající v neuvedení data doručení napadeného rozhodnutí
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění předpokladu takové nedostatku podání, jež by byl
překážkou v pokračování řízení. Označení napadeného rozhodnutí je nesporně náležitostí,
bez níž nelze v řízení pokračovat, oproti tomu den jeho doručení či jiného oznámení lze zjistit
ze správního spisu či dalším šetřením u osoby, která měla povinnost je doručit, a proto
neuvedení tohoto data ani k výzvě soudu samo o sobě nevede k odmítnutí návrhu.
Ze správního spisu vyplývá, že žaloba byla podána včas i přes neuvedení konkrétního data
doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu žalobcem. Uvedené rozhodnutí žalované
nabylo právní moci fikcí doručení žalobci ve smyslu ust. §24a odst. 2 zákona o azylu dnem
20. 9. 2005 a žaloba proti tomuto rozhodnutí byla podána osobně u krajského soudu dne
4. 10. 2005, tudíž byla jednoznačně dodržena lhůta 15 dnů pro podání žaloby proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ve věci azylu. Podle odstavce druhého ust. §24a zákona o azylu
nedostaví-li se žadatel o udělení azylu k převzetí rozhodnutí v den ve výzvě uvedený,
ač mu výzva byla doručena, je dne k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den,
kdy je rozhodnutí žadateli o udělení azylu doručeno. Úřední záznam Ministerstva vnitra
z pracoviště P. S. K. O. ze dne 20. 9. 2005 dokládá, že se žalobce bez sdělení důvodu
nedostavil k převzetí rozhodnutí žalované, přestože mu byla výzva k rozhodnutí doručena.
K důvodu kasační stížnosti spočívajícím v tvrzení, že žalobce je již v řízení o žalobě
zastoupen advokátem, takže není třeba uvádět i přes výzvu krajského soudu místo jeho
pobytu, se uvádí:
Povinnou náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je uvedení adresy,
na kterou lze žalobci doručovat. Jiné osobní údaje uvede žalobce v žalobě jen tehdy, je-li toho
třeba s ohledem na povahu věci, která má být soudem projednána.
Žalobce – žadatel o azyl v žalobě musí především uvést, kde je v den podání žaloby
hlášen k pobytu. Tato povinnost stíhá žalobce proto, že podle tohoto údaje se určuje místní
příslušnost krajského soudu. Podle ust. §32 odst. 4 zákona o azylu je totiž k řízení o žalobě
místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany
(žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu.
Jestliže žalobce v žalobě tento údaj přes výzvu neuvede, nemůže krajský soud,
jemuž žaloba došla, posoudit, zda je k řízení místně příslušný. Nebylo by ani možno aplikovat
ust. §7 odst. 6 s. ř. s., podle něhož není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení
místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému. Nesouhlasí-li tento soud
s postoupením věci, předloží spisy k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu.
Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o této otázce jsou soudy vázány.
Jestliže žalobce přes výzvu soudu neuvede vůbec žádnou svoji adresu (tedy ani místo,
kde byl v den podání žaloby hlášen k pobytu, ani současné místo pobytu, pokud je odlišné,
resp. ani adresu, na kterou mu lze doručovat), nemůže krajský soud k projednání věci nařídit
jednání, k němuž v případě, že považuje za nutné ho vyslechnout, musí předvolat i žalobce.
Skutečnost, že žalobce je od počátku řízení zastoupen advokátem, nemůže na těchto
závěrech nic změnit.
Poznamenává se, že ze stejných principů je třeba vycházet vždy tam, kde je místní
příslušnost krajského soudu ve správním soudnictví založena na bydlišti žalobce, případně
na místě, kde se zdržuje. Je tomu tak ve věcech důchodového pojištění a důchodového
zabezpečení (§7 odst. 3 s. ř. s.). Proto i v těchto věcech je třeba trvat na tom, aby žalobce
v žalobě uvedl své bydliště, případně místo, kde se zdržuje. Adresu, na kterou lze doručovat,
uvede žalobce tehdy, je-li odlišná od jeho bydliště nebo místa, kde se zdržuje.
Nejvyšší správní soud nepovažuje tyto požadavky za samoúčelné či příliš
formalistické. Je pravda, že v některých případech si soud může zjistit požadované údaje jinak
(z evidence žadatelů o azyl, ze spisů České správy sociálního zabezpečení). Takové zjišťování
by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti soudního řízení; přitom soud, který
by takové zjišťování prováděl, by neměl jistotu, zda je vůbec soudem místně příslušným.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že ze shora uvedených důvodů nepovažuje
za únosné, aby žalobce, tedy ten, kdo po soudu jako orgánu státu požaduje přezkoumání
své věci a vydání rozhodnutí, zůstal po celou dobu soudního řízení v anonymitě.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění kasační stížností uplatněného důvodu
způsobujícího nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost
proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se soud nezabýval, neboť
podle ust. §32 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005 má podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci azylu
odkladný účinek.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu