ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.217.2006
sp. zn. 3 Azs 217/2006 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Karla Šimky
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: V. P., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 2. 2. 2006, č. j. 63 Az 38/2005 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 2. 2005, č.j. OAM-325/VL-20-19-2005.
Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud se ztotožnil s tímto závěrem správního orgánu. Stěžovatel požádal
o azyl teprve potom, co obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění. Do té doby se nesnažil
svůj pobyt v České republice legalizovat, ač měl možnost se zde svobodně pohybovat
a kontaktovat státní orgány.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodu vymezeného
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Uvedl, že správní orgán nevycházel při svém
rozhodování z přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a postupoval tak v rozporu
se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Následně pochybil i v posouzení
žádosti o azyl. Rozhodnutí správního orgánu nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde
logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Stěžovatel tvrdil, že hlavním
důvodem jeho žádosti o azyl nebyla snaha vyhnout se správnímu vyhoštění, ale obava
z pronásledování z důvodu křivého obvinění zaměstnavatelem a následného vyhrožování
zabitím. Opodstatněnost svého pronásledování pak dovozoval i na základě Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým
komisařem v Ženevě v lednu 1992. Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné, neboť z obsahu rozsudku není zřejmé, jak soud posoudil rozhodnutí
žalovaného podle §16 písm. k) zákona o azylu.
Jako důvody přijatelnosti podané kasační stížnosti, tj. skutečnosti přesahující vlastní
zájem stěžovatele, uvedl stěžovatel zamezení zneužívání ust. §16 písm. k) zákona o azylu,
které umožňuje zamítnout žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou. Projednání této
kasační stížnosti má dále vést Krajský soud v Ostravě k tomu, aby si v budoucnu o věci
skutečně učinil úsudek a nikoli pouze opakoval text zákona a zjištění správního orgánu bez
vlastního hodnocení. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku podané kasační stížnosti.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě byl vynesen dne 2. 2. 2006, tedy po účinnosti novely azylového
zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Žádný ze stěžovatelem uvedených důvodů přijatelnosti v podané kasační stížnosti
nesplňuje výše uvedená kritéria.
Pokud jde o námitku zneužití ust. §16 písm. k) zákona o azylu, odkazuje
Nejvyšší správní soud např. na svůj rozsudek ze dne 31. 10. 2006, č. j. 4 Azs 55/2006 - 77,
www.nssoud.cz, podle něhož je azylové řízení do značné míry založeno na principu,
že cizinec pronásledovaný ve své vlastní zemi má o azyl požádat bezprostředně poté,
co vstoupí na území státu, v němž má reálnou příležitost obdržet status azylanta a kde budou
garantována jeho základní práva a svobody. V opačném případě, tedy při podání žádosti
o azyl s výrazným časovým odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana
formou azylu udělena, lze předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusí shodovat
s důvody odchodu ze země původu, což může cizince z poskytnutí azylu vyloučit, podobně
jako žádost v jiné než v první bezpečné zemi. Tuto logiku ostatně sleduje i zákon o azylu
ve svém ustanovení §16 odst. 1 písm. k). Pokud tedy cizinec požádá o azyl proto, že mu
hrozí správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná a nebude
tak již zkoumáno, zda v jeho případě jsou dány důvody podle §12 zákona o azylu a jeho
minulé pronásledování či důvodná obava z něj budou z hlediska žádosti o azyl již procesně
nepodstatné. Tak tomu bylo i ve stěžovatelově případě, kdy okolnosti případu plně
ospravedlňovaly postup podle citovaného ustanovení.
Co se pak týká tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek
jeho důvodů, jedná se sice nepochybně o otázku přesahující individuální zájem stěžovatele,
Nejvyšší správní soud se však již touto problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS. Dle názoru Nejvyššího správního
soudu nerozhodl krajský soud v rozporu s touto judikaturou, neboť z jeho odůvodnění
je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného akceptoval a ztotožnil se s posouzením žádosti
stěžovatele o azyl jako zjevně nedůvodné. Vyplývá to zejména z úvahy soudu o tom,
že stěžovatel nemůže úspěšně namítat důvody podle ust. §14 či §91 zákona o azylu
za situace, kdy byla jeho žádost o azyl zamítnuta podle ust. §16 písm. k) tohoto zákona.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny. Kasační stížnost žalobce
proto podle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32
odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění zák. č. 350/2005 Sb., má podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu
odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu