ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.236.2006
sp. zn. 3 Azs 236/2006 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra
Průchy a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: V. K. – Z., zast. JUDr. Radanou
Pekárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 142a, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 36 Az
112/2005 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatelky JUDr. Radaně Pekárkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 6. 9. 2005, č.j. OAM-1054/VL-07-ZA04-2005. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovatelce k její žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 zákona
o azylu. Krajský soud v Brně se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatelka nesplňuje
podmínky udělení azylu. Obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby v zemi původu
nejsou azylově relevantním důvodem. Žalobkyně rovněž dostatečně nevyužila všech možností
ochrany na Ukrajině. Podle názoru soudu byla hlavním důvodem její žádosti o azyl snaha
o legalizaci pobytu na území ČR. Při posouzení důvodů udělení humanitárního azylu
soud nezjistil překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití. Tvrzení žalobkyně
a informace o situaci v zemi původu žalovaný správně vyhodnotil tak, že žalobkyně nenáleží
k osobám ohroženým skutečnostmi, které zakládají překážky vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu. Soud proto žalobu podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek krajského soudu z důvodů
vymezených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvedla, že správní orgán nevycházel
při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a neopatřil si potřebné
podklady pro rozhodnutí. Soud měl pro tato pochybení rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatelka poukázala na to, že se žalovaný nezabýval politickou situací na Ukrajině
ani postoji státní moci k ochraně před útoky ze strany soukromých osob. Dále uvedla,
že podle soudu nelze Ukrajinu považovat za zhroucený stát, neschopný vykonávat základní
státní funkce, a tudíž nelze mít za to, že by tato země tolerovala jednání prováděné vůči
stěžovatelce. Stěžovatelka však s tímto názorem nesouhlasí, neboť země původu nemusí
být zhrouceným státem, a přesto může docházet k podporování, tolerování či neschopnosti
zajistit přiměřenou ochranu proti násilí páchanému např. členem mafie. Soud rovněž dospěl
k závěru, že stěžovatelka poté, co opustila svého přítele, již s ním žádné potíže neměla.
To ale neodpovídá tvrzením stěžovatelky uvedeným v průběhu správního řízení.
Uvedená pochybení krajského soudu dosahují podle stěžovatelky takové intenzity,
že kasační stížnost přesahuje její vlastní zájem, a je tudíž přijatelná. Stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobkyně musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně byl vynesen dne 29. 6. 2006, tedy po účinnosti novely azylového
zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný z důvodů
přijatelnosti uvedených stěžovatelkou v podané kasační stížnosti nesplňuje výše uvedená
kritéria. Otázkou problémů ze strany bývalých partnerů žadatelek o azyl se Nejvyšší
správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 - 67,
www.nssoud.cz; potížemi se soukromými osobami v zemi původu např. v rozsudku
ze dne 26. 4. 2006 č. j. 3 Azs 101/2005 - 114, www.nssoud.cz. Důvodností kasační stížnosti,
v níž stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pak např. v rozsudku ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads
58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS. Ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Podmínky přijatelnosti v daném případě
tedy nejsou splněny, Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost žalobkyně dle ust. §104a
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění zák. č. 350/2005 Sb., má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu odkladný účinek, nerozhodoval
již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky náleží
v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Protože je ustanovená
advokátka plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů
v celkové výši 5712 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatelky
nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu