ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.27.2007
sp. zn. 3 Azs 27/2007 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. H. V., zastoupeného JUDr. Radanou
Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 56 Az 297/2006, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 9. 2006, č.j. OAM-701/LE-PA04-PA04-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2006, č. j. 56 Az 297/2006 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna soudem ustanovené advokátky JUDr. Radany Pekárkové se u r č u j e
částkou 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla odmítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 9. 2006, č.j. OAM-701/LE-PA04-PA04-2006.
Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně
o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky
vycestování“ podle §91 zákona o azylu nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a
zákona o azylu.]
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti ve znění jejího doplnění argumentuje důvodem
obsaženým v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. soudem vydané rozhodnutí bylo
v rozporu – a tedy nezákonné – s ustanoveními soudního řádu správního upravujícími důvody
odmítnutí návrhu. Stěžovatel nesouhlasí v rozsahu uplatněných námitek se závěrem krajského
soudu, že podaná žaloba postrádala náležitosti stanovené v ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a domnívá se, že jeho podání obsahovalo žalobní body vymezené dostačujícím způsobem,
rovněž odkaz na spisový materiál vztahující ke správnímu řízení o jeho žádosti o udělení
azylu je dostatečně určujícím důkazním prostředkem. V souladu s nálezy Ústavního soudu
týkající se posuzované věci se Nejvyšší správní soud k podobným či totožným tvrzením
vyjádřil již ve své předchozí judikatuře, především poukazuje na právní názor ohledně
otázky náležitého vymezení žalobních bodů vyslovený v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaným pod č. 113/2004 Sb. NSS, dále lze uvést
například rozsudek ze dne 27. 10. 2004 č. j. 4 Azs 149/2004 – 52, www.nssoud.cz, nebo
rozsudek ze dne 23. 4. 2004 č. j. 7 Azs 41/2004 – 50, www.nssoud.cz. Ustanovení §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá žalobci povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení
doprovázená konkrétní právní argumentací, tj. vylíčit, jakých konkrétních kroků, postupů,
úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči žalobci dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom
nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami. Pokud tedy žaloba neobsahuje jak právní, tak zpravidla i skutkové
důvody, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí správního orgánu za nezákonné
nebo nicotné, a žalobce tuto vadu k výzvě krajského soudu neodstraní, je namístě
ji odmítnout. V souzené věci tyto náležitosti žaloby na výzvu krajského soudu žalobce
nedoplnil a nebylo možno pro tento nedostatek v řízení o žalobě pokračovat, neboť žaloba
byla natolik neurčitá, že z ní nebylo patrné, v jakých ohledech a v jakém věcném rozsahu
má krajský soud rozhodnutí žalovaného přezkoumávat. Citovaný rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu tak zcela odstranil výkladové rozpory dotčených zákonných
ustanovení. Námitku porušení poučovací povinnosti soudu ve smyslu ust. §36 odst. 1 s. ř. s.
je nutno odmítnout, neboť obsah soudního spisu dokládá naplnění veškerých zákonných
podmínek požadovaných pro odmítnutí řízení o podání v důsledku neodstranění jeho vad.
Krajský soud tedy ve věci nepochybil, napadeným usnesením zákon neporušil a správně
žalobu podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti
ustanovena soudem zástupkyně advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil
odměnu advokátce částkou 4200 Kč dle ust. §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
v platném znění od 1. 9. 2006, za dva úkony právní služby – první poradu s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 12. 3. 2007. Soud advokátce
dále přiznal částku 600 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celkem tedy odměna advokátky činí 4800 Kč. Protože advokátka soudu doložila,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku
odpovídající dani, kterou je advokátka povinna odvést z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle ust. §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí
912 Kč. Zástupkyni stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti navýšená o daň ve výši 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu