ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.39.2007
sp. zn. 3 Azs 39/2007 - 128
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. Ch., zast. Mgr. Janem Lipavským,
advokátem AK Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři se sídlem Hradec Králové, Velké
náměstí 135, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 1. 2007, č. j. 32 Az 31/2006 - 99,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 17. 2. 2004, č. j. OAM-923/VL-10-K04-2002. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl žalobkyni k její žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování.
Krajský soud přisvědčil závěrům správního orgánu, že skutečnosti uváděné žalobkyní
nelze považovat za důvody udělení azylu. Subjektivní pocit žalobkyně sám o sobě ještě
neznamená naplnění znaků pronásledování tak, jak jsou vymezeny zákonem o azylu. Rovněž
podle krajského soudu lze problémy žalobkyně označit jako potíže se soukromými osobami
(v daném případě náboženskou sektou), které nelze přičítat státu a které nezakládají důvod
pro udělení azylu. V této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek zdejšího soudu ve věci
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne 10. 3. 2004. Žádná pochybení neshledal krajský soud
ani pokud jde o rozhodnutí žalovaného podle §13, §14 či §91 zákona o azylu, vyloučil
rovněž tvrzené porušení procesních předpisů žalovaným.
Kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) rozsudek krajského
soudu z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Soud dle jejího názoru zejména nesprávně vyložil ustanovení
§12 zákona o azylu. Dle svého přesvědčení splňuje stěžovatelka jak podmínku
pronásledování, resp. odůvodněného strachu z něj, tak i podmínku zákonného důvodu
tohoto pronásledování, který v jejím případě spočívá v náboženství. Pojem pronásledování
je podle ní naplněn, neboť jí stát nezajistil odpovídajícím způsobem ochranu před jednáním
náboženské sekty, jíž byla po určitou dobu členem. Strach stěžovatelky z pronásledování
se pak odvíjí právě od její někdejší příslušnosti k této sektě, z čehož dovozuje zákonný důvod
svého pronásledování, tj. náboženství. Ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu (odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu náboženství) nelze podle stěžovatelky vztahovat pouze
na perzekuci státu a jeho orgánů vůči občanovi z náboženských důvodů. Uvedené ustanovení
dopadá podle jejího názoru rovněž na případy, kdy je občan státu pronásledován pro svou
účast či neúčast v některé církvi, a to i tehdy, je-li pronásledován ze strany soukromých osob.
Druhá část zákonné definice pojmu pronásledování (pronásledování ze strany soukromých
osob) by v opačném případě podle stěžovatelky postrádala jakýkoli smysl. Přijatelnost
kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v hrubém pochybení krajského soudu při výkladu
hmotného práva, přičemž uvedené pochybení je podle ní natolik intenzivní, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatelky musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost
přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž
také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka jako důvod přijatelnosti uvedla „hrubé pochybení krajského soudu
př i výkladu hmotného práva“. To spatřuje v jeho nesprávné interpretaci ustanovení §12
písm. b) zákona o azylu. Uvedenému důvodu přijatelnosti podané kasační stížnosti nemůže
Nejvyšší správní soud přisvědčit. Krajský soud se totiž při výkladu předmětného ustanovení
nijak neodchýlil od konstantní judikatury zdejšího soudu, podle které nelze zpravidla
pronásledování ze strany soukromých osob považovat za důvod udělení azylu. (K tomu
srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51,
www.nssoud.cz, ze dne 14. 1. 2004, č. j. 5 Azs 25/2003 - 94, www.nssoud.cz, příp. ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz.) I kdyby pak v daném případě bylo
lze posoudit jednání oné náboženské sekty jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu,
není v daném případě dán jeho zákonný důvod. Argumentace stěžovatelky je totiž v tomto
ohledu zcela mylná. Obdobný způsob dovozování existence zákonného důvodu
pronásledování pak Nejvyšší správní soud rovněž již dříve odmítl, a to např. v rozsudku
ze dne 24. 5. 2006, č. j. 3 Azs 182/2005 - 122, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační
stížnost stěžovatelky dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu