ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.43.2007
sp. zn. 3 Azs 43/2007 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. I., zast. Mgr. Pavlem Barešem, advokátem se
sídlem Brno, Panská 12/14, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 29. 1. 2007 č. j. 32 Az 38/2006 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Pavlu Barešovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 7. 2006, č.j. OAM-742/VL-10-K04-2006.
Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti svědčící o pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Důvodem jeho
žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR, kam opakovaně přijížděl za prací.
Pokud stěžovatel poukázal na konflikt v Podněstří, vzal soud v úvahu značný časový odstup
od těchto událostí (rok 1992), a uzavřel, že tyto nemají vliv na posouzení aktuální situace
stěžovatele.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodu vymezeného
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Tvrdil, že Moldávii opustil zejména z důvodu konfliktu v Podněstří.
O pronásledování se podle stěžovatele jedná v případě, kdy není jisté, že se člověk nestane
obětí vnitřního konfliktu či zvůle ze strany bezpečnostních složek, o kterých je známo,
že podléhají korupčnímu jednání. Již v průběhu správního řízení uvedl, že byl fyzicky
napadán policejními orgány, nicméně správní orgán k této skutečnosti nepřihlédl a žádným
způsobem ji nezaznamenal ve spise. Pokud soud vycházel ze správního spisu, opíral se
o nedostatečně provedené a tudíž nezákonné dokazování. Stěžovatel dále namítl, že soud
ani správní orgán se nevypořádaly s jeho tvrzením, že jako osoba mluvící ruským
jazykem je zranitelnější ve vztahu ke státním orgánům a neprovedly k této skutečnosti žádné
dokazování. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 29. 1. 2007, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost
přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud sice přisvědčil stížní námitce, že se žalovaný ani krajský
soud na základě tvrzení stěžovatele o jeho potížích zapříčiněných tím, že hovoří rusky,
nezabývaly situací ruskojazyčné menšiny v Moldávii, současně má však za to, že se nejedná
o nevyřešenou otázku přesahující podstatně vlastní zájem stěžovatele. Nejvyšší správní
soud se totiž uvedenou problematikou již dostatečně zabýval ve své judikatuře, např.
v rozsudku ze dne 25. 10. 2005, č. j. 2 Azs 194/2005 - 85, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 16. 8. 2006, č. j. 3 Azs 334/2005 - 62, www.nssoud.cz, přičemž dospěl k závěru,
že Moldavská republika nepodporuje ani netrpí pronásledování ruskojazyčné menšiny
a občané mají právo vybrat si jazyk pro styk se státními orgány.
K otázce zjevně nedůvodné žádosti o azyl se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil
např. v rozsudku 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Azs 17/2007 - 59, www.nssoud.cz. Důvodností kasační stížnosti,
v níž stěžovatel tvrdí, že již ve správním řízení uvedl určité skutečnosti a předložil
důkazy, k nimž však správní orgán nepřihlédl (zde se jednalo o tvrzení o fyzickém napadení
ze strany policejních orgánů), přičemž takové tvrzení stěžovatele nemělo oporu v obsahu
správního spisu, se Nejvyšší správní soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 6 Azs 139/2005 - 90, www.nssoud.cz. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a kasační stížnost podle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby
učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu