ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.7.2007
sp. zn. 3 Azs 7/2007 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy , JUDr. Karla Šimky
a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. L., zast. JUDr. Pavlem Ramešem,
advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 24. 5. 2006, č. j. 24 Az 393/2004 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Pavlu Ramešovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2004, č.j. OAM-6522/VL-07-HA08-2003. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahují překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného. Stěžovatel v průběhu správního řízení
netvrdil, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani netvrdil, že má
strach z pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů. Neuvedl ani jakýkoli konkrétní
důvod, který by mohl vést k aplikaci ust. §14 zákona o azylu. Dle informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR ze dne 29. 1. 2003 nejsou známy případy, že by osoby, které žádaly
v zahraničí o azyl, byly po návratu do Běloruska nějakým způsobem stíhány. Stěžovateli
tak v návratu do země původu nebrání ani žádná ze zákonných překážek vycestování.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel z důvodů vymezených v ustanoveních
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Soud ani žalovaný se podle něj nezabývaly faktickou vynutitelností práva a jeho
ochrany v Bělorusku. Ochrana práv není pro občany této země dostupná. Bělorusko
nedisponuje pro zajištění ochrany orgány, jejichž struktura by byla obdobná jako ve státech
s vyspělou civilizací. Pokud by správní soud provedl správné právní posouzení, dospěl
by k závěru, že důvod pro udělení azylu spočívající v odůvodněném strachu z pronásledování
soukromou osobou je v případě stěžovatele dán, neboť je zřejmé, že byl ohrožen na zdraví
a životě a stát jeho ohrožení toleroval a neposkytl mu náležitou ochranu. Stěžovatel proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 24. 5. 2006, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost
přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou výkladu pojmu pronásledování ve smyslu zákona o azylu v případech potíží žadatele
o azyl se soukromými osobami v zemi původu se Nejvyšší správní soud již dříve dostatečně
zabýval např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, www.nssoud.cz,
příp. v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, www.nssoud.cz. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a kasační stížnost žalobce dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem
k tomu, že podle ust. §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění zák. č. 350/2005 Sb. podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věcech azylu má odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti
stěžovatele o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky
600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvy ššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu