ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.94.2006
sp. zn. 3 Azs 94/2006 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: A. K.,
zastoupené JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2005, č. j. 28 Az 22/2005 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Karla Kavalíra se u r č u je částkou
2558,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti
v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její
žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 3. 2005, č.j. OAM-6486/VL-
10-P05-2003. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyl stěžovatelce k její žádosti
udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Žalovaný správní orgán ve svém odůvodnění uvedl, že na základě provedeného
správního řízení neshledal žádnou konkrétní skutečnost, která by jej vedla k závěru,
že žalobkyně byla ve vlasti pronásledována za uplatňování politických práv a svobod podle
ust. §12 písm. a) zákona o azylu nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
taxativně uvedených v ust. §12 písm. b) téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvody žádosti žalobkyně o udělení azylu jsou její problémy ve vlasti
vyplývající z její arménské národnosti a z jejího náboženského vyznání daného příslušností
k menšinovému náboženství Pjatiděsjatniků, nestabilita v zemi původu a obava o život svých
dětí. Pro posouzení uvedených důvodů žalovaný shromáždil dostatečné množství informací
mapujících politickou a ekonomickou situaci a stav dodržování lidských práv v Gruzii
(Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o stavu dodržování lidských práv
v Gruzii v roce 2003, Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne
30. 4. 2001, 31. 12. 2003 a ze dne 3. 5. 2004, informace ohledně situace v Gruzii z databáze
České tiskové kanceláře), současně vycházel také z informací o postavení menšinového
náboženství Pjatiděsjatniků v Gruzii (informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky ze dne 9. 11. 2004, Výroční zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států
amerických o svobodě vyznání v Gruzii za rok 2004). Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení
azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a nesplnění podmínek pro vyslovení
překážky vycestování ve smyslu §91 cit. zákona.
Podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že stěžovatelka neuváděla relevantní důvody pro udělení azylu stanovené
v ust. §12 zákona o azylu. Žalobkyně se domáhala přiznání azylu v ČR s tím, že v zemi
původu byla pronásledována z důvodů své národnosti a svého náboženského přesvědčení.
K pronásledování mělo docházet od neznámých lidí ve formě úsměšků a poznámek.
Jako jediné ataky žalobkyně uvedla dva případy, kdy chtěli do jejího bytu vstoupit cizí lidé,
což se jim však nepodařilo a dvakrát byla jako členka skupiny spoluvěřících napadena
slovními výhrůžkami. Pro případ návratu do vlasti neuvedla žádné konkrétní obavy, pouze
sdělila, že by se jednalo obecně o chaos. Vzhledem k žalobkyní poskytnutým informacím
krajský soud uvážil, že se jednalo o činy soukromých osob. V daném případě však nenastal
předpoklad pro naplnění zákonného pojmu pronásledování tak, jak vyžaduje ust. §2 odst. 5
zákona o azylu, tj. tvrzené jednání soukromých osob se nestalo za podpory, či trpění takového
jednání ze strany úřadů státu. Sama stěžovatelka tyto skutečnosti potvrdila, když v průběhu
pohovoru sdělila, že v případě napadení skupiny věřících policie zakročila a útočníky
rozehnala. Dle názoru krajského soudu měl žalovaný dostatek podkladů k tomu, aby zjistil
úplně skutkový stav a aby mohl posoudit důvodnost podané žádosti o azyl. Za tím účelem
si žalovaný opatřil dle přesvědčení soudu dostatek podkladových informací o zemi původu
žalobkyně, jež jsou považovány za objektivní zdroje. Co se týče předložených zpráv Amnesty
International zástupcem žalobkyně, krajský soud uvedl, že žalovaný při rozhodování vycházel
mj. i ze zpráv MZV, které jsou prakticky kompilátem zpráv AI, UNHCR a dalších nevládních
organizací. Krajský soud přisvědčil žalobkyni, že z podkladových zpráv vyplývá existence
určitých problémů v Gruzii v době odchodu žalobkyně ze země, nicméně z těchto zpráv
je také patrné, že politická situace v Gruzii po listopadových volbách r. 2003 se znatelně
upravuje, Arméni jsou zastoupeni v parlamentu a dochází také ke zlepšení situace v ochraně
individuálních práv obyvatel, tzn. i náboženského vyznání. Obsah spisového materiálu
dokládá, že žalovaný se žádostí stěžovatelky zabýval odpovědně a svědomitě a vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Krajský soud tedy
dospěl k závěru, že k žalobkyní tvrzeným pochybením v průběhu rozhodování žalovaného
nedošlo, rozhodnutí žalovaného a provedené správní řízení netrpí ani nezákonností, ani jinými
vadami.
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť má za to, že soud
nesprávně aplikoval ust. §2 odst. 6 zákona o azylu [v platném znění cit. ust. do 12. 10. 2005]
a následně i ust. §12 odst. písm. b) téhož zákona, když konkrétně nesprávně dovodil,
že náboženské a národnostní důvody žalobkyně nelze charakterizovat jako problémy
pronásledování. Stěžovatelka poukázala na národnostní problémy svých synů, sama byla
napadena dvakrát, bylo jí telefonicky vyhrožováno a obtěžována byla i ve svém bytě.
Z četnosti útoků vyvozuje, že Gruzínská republika není schopna zajistit žalobkyni a její
rodině odpovídajícím způsobem ochranu před těmito útoky, nebo úřady dokonce takové
útoky trpějí, tudíž měly být v jejím případě shledány relevantní důvody pro udělení azylu
dle ust. §12 písm. b) zákona o azylu a rozhodnutí žalovaného by mělo být pro nezákonnost
zrušeno. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká pochybení při dokazování ve smyslu porušení
ust. §77 odst. 2 s. ř. s., konkrétně opomenutí zhodnocení Stanoviska Amnesty International
k aktuální situaci dodržování lidských práv v Gruzii. Dle stěžovatelky se tak krajský soud
na podkladě těchto zpráv nezabýval skutečnostmi, že policie v mnoha případech neposkytla
příslušníkům menšin ochranu, že v zemi vládne atmosféra beztrestnosti a reálná možnost
domoci se ochrany ze strany státu je malá. Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání
a vyslovil názor, že rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s procesními předpisy a požadavky s ohledem na charakter řízení kladenými. Ve věci
stěžovatelky namítané otázky byly správně posouzeny, tj. výtky k rozsudku soudu nejsou
důvodné. I pro řízení o kasační stížnosti proto odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelkou v průběhu řízení před správním řízení učiněné, a na vydané
rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že jeho úkolem není opětovně
a komplexně posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl přiznán,
nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení
v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami,
k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační
stížností.
Kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr krajského soudu i žalovaného správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované
neodůvodňují aplikaci §12 písm. b) zákona o azylu. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní
norma, popř. je sice vybrána správně, ale je následně nesprávně vyložena a aplikována.
Takovéto pochybení v rozsudku krajského soudu však Nejvyšší správní soud neshledal
a ztotožnil se se závěrem krajského soudu i žalovaného, že v souzené věci stěžovatelka
neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v ust. §12 písm. b) zákona o azylu, přičemž všechny relevantní skutečnosti
byly správním orgánem řádně zjištěny a soudem v souladu se zákonem přezkoumány.
Za pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu
by mohla být v daných souvislostech považována jen taková situace, kdy ze strany orgánů
státní moci dochází k persekuci osob z důvodu jejich menšinové národnosti či náboženské
orientace, popř. by v Gruzii docházelo ze strany veřejné moci k systematickému odmítání
poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou, odůvodněnou netolerancí k jejich národnosti
nebo náboženskému vyznání. Ze správního spisu však jednoznačně vyplývá, že stěžovatelčiny
problémy spočívaly pouze ve verbálních útocích ze strany soukromých osob, přičemž daný
stav se nepokoušela jakkoliv řešit, takže poukazuje-li stěžovatelka na neschopnost státních
orgánů v Gruzii poskytnout ji dostatečnou ochranu, jedná se o ryze účelovou námitku,
neboť sama tyto orgány vůbec nekontaktovala. Z předloženého správního spisu přitom
Nejvyšší správní soud zjistil, že jediný případ snahy domoci se ochrany ze strany policie,
a to učiněný nikoliv samotnou stěžovatelkou, nýbrž spoluvěřícím při napadení skupiny
věřících, byl úspěšný a mohl tak vzbudit důvěru stěžovatelky ve státní orgány, aby se
aspoň pokusila na ně obrátit se svými problémy. Nejvyšší správní soud tedy dospěl
k závěru, že v posuzovaném případě stěžovatelky nelze mít zákonný pojem pronásledování
za naplněný, neboť nebylo prokázáno, že stát jednání, jemuž byla stěžovatelka v zemi původu
vystavena, toleruje, resp. že není ochoten nebo schopen jí proti němu poskytnout účinnou
ochranu. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že samo tvrzené jednání
soukromých osob směřované proti stěžovatelce, jak je jí popisováno v protokolu o pohovoru
vedeném na základě její žádosti, nedosahuje takové kvality, aby mohlo být považováno
za pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 5 zákona o azylu [v platném znění cit. ust.
do 12. 10. 2005].
Další důvod kasační stížností stěžovatelkou uplatněný je vymezen v ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelka
namítá porušení ust. §77 odst. 2 s. ř. s. v důsledku pochybení krajského soudu při hodnocení
důkazu – Stanoviska Amnesty International k aktuální situaci dodržování lidských práv
v Gruzii. Takové výtce stěžovatelky nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit, neboť
ze soudního spisu jednoznačně vyplývá, že krajský soud dokazování provedl a jednotlivé
důkazní prostředky zhodnotil v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelkou a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada
nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobkyně žádné
náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Stěžovatelce byla pro řízení o kasační
stížnosti ustanoven soudem zástupce advokát; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto
určil odměnu ustanoveného advokáta částkou 2000 Kč dle ust. §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, v platném znění do 31. 8. 2006, za dva úkony právní služby – první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
20. 1. 2006. Soud ustanovenému advokátovi dále přiznal částku 150 Kč jako paušální náhradu
hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného
advokáta činí 2150 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát
povinnen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle
ust. §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovenému zástupci
stěžovatelky se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti navýšená
o daň ve výši 2558,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu