ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.12.2007
sp. zn. 4 Ads 12/2007 - 174
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Ing. V. N.,
zast. JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem, se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 18, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Cad
62/2005 – 119,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Cad 62/2005 – 119,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajského soudu“) ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Cad 62/2005 – 119,
kterým krajský soud rozhodl opětovně ve věci výše přiznaného starobního důchodu
rozhodnutím žalované ze dne 16. 4. 2002, č. X. Tímto rozhodnutím žalované byl stěžovateli
přiznán dílčí starobní důchod ve výši 1047 Kč měsíčně a zároveň jím bylo nahrazeno
předchozí rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2001, kterým byl stěžovateli přiznán plný
starobní důchod od českého nositele pojištění. Krajský soud ve věci rozhodl poprvé
rozsudkem ze dne 29. 8. 2003, č. j. 22 Ca 149/2002 – 38, (dále jen „prvotní rozsudek“),
který byl zrušen na základě kasační stížnosti žalované rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 4. 2005, č. j. 4 Ads 63/2003 – 71. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud
zrušil prvotní rozsudek krajského soudu z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti.
V žalobě ze dne 3. 5. 2002 doplněné podáním ze dne 18. 7. 2002 požádal stěžovatel
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2002. Požadoval, aby nabylo
znovu platnosti předchozí rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2001, na základě něhož mu byl
přiznán úplný český starobní důchod 8207 Kč za dobu pojištění 46 roků a 87 dní. Poté,
co stěžovateli přiznala dílčí starobní důchod Sociální pojišťovna Bratislava ve výši 6265 Sk,
vydala žalovaná nové rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002, kterým mu přiznala dílčí starobní
důchod za 1940 dnů pojištění. Stěžovatel dále namítl, že žalovaná udělala v rozhodnutí
závažnou chybu, protože neoprávněně započítala dobu pojištění o 2 roky kratší
než ve svém původním rozhodnutí. Stěžovatel argumentoval dále i tím, že Smlouva ČR a SR
o sociálním zabezpečení (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb.,
dále jen „Smlouva“) byla uzavřena v rozporu s Listinou základních práv a svobod, mj. i proto,
že byla publikována ve Sbírce zákonů až po rozhodném datu 31. 12. 1992, což znemožnilo
dotčené skupině občanů, kteří měli ke 31. 12. 1992 zaměstnavatele se sídlem v SR,
na tuto skutečnost účinně reagovat. Stěžovatel uvedl, že byl vždy českým občanem (tj. nebyl
nikdy občanem SR ani jiného státu). Stěžovatel požádal, aby krajský soud zrušil rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 16. 4. 2002 a potvrdil její rozhodnutí ze dne 20. 11. 2001
jako právoplatné. K podané žalobě krajský soud rozhodnutí napadené zrušil rozsudkem,
který napadla kasační stížností žalovaná. O této kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud poté ve věci rozhodl nyní napadeným
rozsudkem.
V nyní napadeném rozsudku krajský soud obsáhle zrekapituloval předmětnou
relevantní právní úpravu včetně dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu v obdobných věcech. Zejména vyšel z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 Ads 5/2005 - 45, jehož odůvodnění ve svém rozsudku
obsáhle citoval. Nejvyšší správní soud na tomto místě proto nepovažuje za nutné opětovně
rekapitulovat svůj citovaný rozsudek a poukazuje tím na jeho plnou verzi zveřejněnou
na www.nssoud.cz. Krajský soud ve světle této judikatury posoudil tvrzení stěžovatele, že byl
poškozen na výši svého starobního důchodu, neboť kdyby nebylo Smlouvy, byl
by jeho důchod vyšší. Krajský soud se k tomuto argumentu vyjádřil tak, že tvrzená poškození
obecně ani v tomto konkrétním případě nejsou důsledkem přijetí určitého kritéria pro sukcesi;
rozdíly vyplývají z ekonomického vývoje obou států a odlišných právních úprav. Principu
„oprávněného očekávání“ v roce 1992 k datu zániku ČSFR by mohl odpovídat pouze důchod
vyměřený podle zákona platného pro území tehdejší federace za podmínek, jež tehdejší
předpis stanovil (neexistovala indexace výdělků, bylo rozdílné rozhodné období, výše
důchodu byla omezena maximálními částkami atd.). Argument o porušení právní jistoty soud
nepřijal, pokud by se mělo za právní jistotu a oprávněné očekávání považovat přesvědčení,
že přes rozdělení státu přizná důchod ten stát, jehož důchody jsou vyšší. Hledisko občanství
a trvalého pobytu navíc nesehrává v této úvaze žádnou roli. Pokud by tato hlediska měla
představovat oporu pro právní závěry soudu, mohlo by to naopak vést k porušení principu
nediskriminace upravenému v čl. 3 nařízení Rady ES č. 1408/1971. Ke stěžovatelem
požadovanému přiznání nároku na „vyrovnávací příspěvek k důchodu“ krajský soud uvedl,
že stěžovatel pravděpodobně vychází z představy, že mu podle vnitrostátního českého práva,
tedy zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), náleží zhodnotit veškeré doby pojištění,
které získal od ukončení povinné školní docházky, bez ohledu na to, kde byly tyto doby
získány. Takovou úpravu však z §13 zákona o důchodovém pojištění, ve spojení s čl. 1
odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., dovodit nelze. Podle názoru krajského soudu
by bez přihlédnutí k dobám hodnotitelným podle Smlouvy mohly být žalobci maximálně
hodnoceny započitatelné doby na území České republiky. Stěžovatel dle přesvědčení
krajského soudu nezískal v celém průběhu pojištění v České republice dobu,
která by mu založila nárok na důchod jen podle českých předpisů. Krajský soud
proto konstatoval, že vnímá požadavek stěžovatele na vyrovnání tvrzené újmy jako apel
na český stát, aby zvážil, zda je jeho vůlí poskytnout českým občanům v obdobné situaci
jako je stěžovatel nějaké plnění, jehož povaha by musela být zcela jiná než důchod
z důchodového pojištění. Takový akt by představoval jednostranný přístup českého státu,
který by na sebe vzal nad rámec požadavků ČSFR, do nichž sukcedoval, ještě další povinnost.
Krajský soud poukázal rovněž na skutečnost, že od doby vzniku Nejvyššího správního soudu
se posuzují právní věci, v nichž se objevuje prvek Smlouvy, konzistentně (rozsudky
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ads 16/2003, 2 Ads 68/2003). Po analýze stěžovatelem
namítané judikatury Ústavního soudu poukázal krajský soud na její výklad Nejvyšším
správním soudem, přičemž poukázal na nejasné otázky právních názorů Ústavního soudu.
K věci samé pak krajský soud uvedl, že posoudil právní otázku, jež byla stěžovatelem
předestřena v souladu s nálezy Ústavního soudu a právními názory Nejvyššího správního
soudu a dospěl k závěru, že pochybení na straně žalované došlo pouze v nezhodnocení doby
pojištění determinované obdobím od 1. 8. 1962 do 30. 9. 1964 (JZD „M“), kde přitom
stěžovatel skutečně pracoval od 1. 8. 1962 do 30. 9. 1962. Ostatní byla základní vojenská
služba, kam nastoupil dne 1. 10. 1962. Dále se jednalo o dobu od 1. 10. 1964 do 14. 9. 1966,
v níž byl stěžovatel zaměstnán v JZD Ch. Soud proto ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s.
přezkoumávané rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatel brojí
proti tomuto rozhodnutí z následujících důvodů. Stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem krajský
soud nepřiznal stěžovateli plný český starobní důchod, ani doplatek k současnému dílčímu
českému důchodu. Tímto rozsudkem tak měl odsoudit stěžovatele k doživotnímu
ekonomickému strádání a k doživotní psychické újmě. Z toho důvodu považuje stěžovatel
tento rozsudek za nespravedlivý, protizákonný a nesouhlasí s ním. Odůvodnění napadeného
rozsudku je podle jeho názoru z velké části pouhým opisem odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 Ads 5/2005 – 45. Stěžovatel se svou kasační stížností domáhá přiznání
nároku na plný český starobní důchod, eventuálně na doplatek k současnému dílčímu
starobnímu důchodu od českého nositele pojištění. Krajský soud podle jeho názoru nebral
při rozhodování v potaz především mezinárodně uznávanou zásadu v oblasti důchodového
pojištění, dle níž nemůže být pojištěnec uzavřením mezinárodní smlouvy krácen
ve svém důchodovém nároku podle vnitrostátních předpisů. Dále stěžovatel upozornil
na stanovisko Veřejného ochránce práv k problematice česko-slovenských důchodů a zejména
judikaturu Ústavního soudu ČR v obdobných věcech (nálezy II. ÚS 405/02, ze dne 3. 6. 2003,
III. ÚS 252/04, ze dne 25. 1. 2005, IV. ÚS 158/04, ze dne 4. 4. 2005). Ohledně judikatury
Nejvyššího správního soudu, která byla v odůvodnění napadeného rozsudku užita (rozsudky
č. j. 3 Ads 2/2003 – 112, ze dne 26. 10. 2005, a č. j. 2 Ads 15/2003 – 39, ze dne 6. 11. 2003)
poukazuje stěžovatel na to, že pokud by byly právní názory v ní obsažené poměřovány
skutečnou skutkovou podstatou posuzované věci stěžovatele, musel by krajský soud dospět
k závěru, že stěžovateli náleží plný český starobní důchod nebo doplatek k současnému
dílčímu důchodu od českého nositele pojištění. Tyto důvody vedly stěžovatele k uplatnění
kasační námitky uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy vady
rozhodnutí krajského soudu spočívající v nezákonnosti, která je důsledkem nesprávného
posouzení právní otázky. Konkrétně spatřuje naplnění této vady zejména v tom, že krajský
soud při svém rozhodnutí neprávem použil Smlouvu jako rozhodující právní normu
pro rozhodnutí, a tím přecenil její právní sílu. Tuto Smlouvu dle stěžovatele nelze považovat
za součást ústavního pořádku, a proto je třeba ji aplikovat v souladu s Ústavou a Listinou.
Krajský soud dále nerespektoval výše citované nálezy Ústavního soudu, čímž dle názoru
stěžovatele porušil stěžovatelova ústavně zaručená veřejná subjektivní práva, zejména princip
právní jistoty a důvěry v právo, právo na hmotné zabezpečení ve stáří a právo na lidskou
důstojnost. Tyto nálezy dle názoru stěžovatele v duchu principu právní jistoty
a předvídatelnosti práva mají být následovány v obdobných případech. Další svébytnou
námitku stěžovatele v rámci uplatněného kasačního důvodu představuje tvrzení, že krajský
soud se dopustil nesprávného používání judikatury Nejvyššího správního soudu. Rozsudky
č. j. 4 Ads 5/2005, ze dne 25. 1. 2006, a č. j. 3 Ads 2/2003 – 112, ze dne 26. 10. 2005, soud
vyložil nesprávně, jelikož případy jimi rozsouzené vykazují značné skutkové odlišnosti
od posuzované věci. Stěžovatel argumentuje zejména rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 11. 2003, č. j. 2 Ads 15/2003 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyjádřil právní
názor, že u dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je nutné
zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení, či podle vnitrostátních předpisů, ovšem za podmínky, že pro přiznání nároku
na důchod dostačuje zápočet dob pojištění získaných na území ČR. Z citace tohoto rozsudku
stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší správní soud zastává názor, že za doby důchodového
pojištění v ČR je nutno považovat doby důchodového pojištění získané i na území ČR
i na území společného československého státu. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského
soudu, že na území ČR nezískal dobu pojištění, která by mu založila nárok na důchod
podle českých předpisů. K tomu stěžovatel uvedl, že získal jen na českém území od roku 1954
více než 43 roků doby pojištění, zatímco na území SR pouze tři roky. Stěžovatel
tedy uplatňuje nárok na plný český starobní důchod, anebo zvýšení svého současného českého
dílčího důchodu v takové výši, která by při součtu s dílčím slovenským důchodem odpovídala
výši fiktivního českého starobního důchodu vypočteného jen pro tyto účely podle zákona
o důchodovém pojištění bez použití Smlouvy. Za tím účelem žádá stěžovatel Nejvyšší správní
soud o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení
se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ze soudního a správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní
skutečnosti pro posouzení věci.
Ve správním spisu je založen evidenční list důchodového zabezpečení stěžovatelova
zaměstnavatele, M., s. p. se sídlem v H. (SR), který potvrzuje dobu zaměstnání stěžovatele u
tohoto podniku od 1. 5. 1976 až do 31. 8. 1995. Od 1. 9. 1995 do 30. 11. 1995 byl stěžovatel
zaměstnancem právního nástupce M., s. p. H., společnosti P., s. r. o., se sídlem tamtéž.
Žalovaná vydala první rozhodnutí ve věci přiznání starobního důchodu stěžovateli dne
20. 11. 2001, přičemž stěžovateli přiznala plný starobní důchod ve výši 8759 Kč, a to za celou
dobu pojištění stěžovatele v délce 46 let a 140 dnů, po snížení za náhradní doby pojištění
na 80 % činila tato doba 46 roků a 87 dnů. Stěžovateli byl rozhodnutím Sociální pojišťovny
SR ze dne 11. 2. 2002 přiznán důchod ve výši 6265 Sk měsíčně. Dne 16. 4. 2002 vydala
žalovaná nové rozhodnutí, v němž vyčíslila a přiznala stěžovateli na základě aplikace
Smlouvy dílčí starobní důchod ve výši 1047 Kč. Celková doba pojištění stěžovatele činila
dle propočtu žalované 44 roků a 176 dnů, po snížení náhradní doby pojištění na 80 % činila
44 roků a 126 dnů. Z této doby mu pro výpočet dílčího českého důchodu byla stěžovatelkou
započítána doba pojištění v délce 1940 dní.
Dle potvrzení Jednotného zemědělského družstva „m“ ze dne 22. 10. 1987 byl
stěžovatel zaměstnán v tomto družstvu od 1. 8. 1962 do 30. 9. 1962. Od 1. 10. 1962 nastoupil
stěžovatel výkon základní vojenské služby.
Dle potvrzení Jednotného zemědělského družstva Ch. ze dne 19. 10. 1987 pracoval
stěžovatel v období 1. 10. 1964 až 1. 9. 1966 u této organizace jako agronom.
Krajský soud rozhodl o žalobě stěžovatele prvotním rozsudkem ze dne 29. 8. 2003,
č. j. 22 Cad 62/2005 – 38. V tomto rozsudku vyšel z právního názoru, že mezinárodní
smlouvou o sociálním zabezpečení nesmí být zhoršeno postavení českého občana ohledně
výše jeho důchodového nároku podle vnitrostátních předpisů (citoval stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR Cpj 232/73). Smlouva podle jeho názoru nemá postavení smlouvy o lidských
právech a základních svobodách, takže nemá automaticky aplikační přednost před zákonem.
Při hodnocení získaných dob pojištění stěžovatele vyšel z toho, že při výpočtu osobního
vyměřovacího základu pro určení procentní výměry starobního důchodu nutno přihlížet
v rozhodném období let 1986 – 2000 pouze z příjmů z výdělečné činnosti získaných na území
ČR. Bylo proto nutno podle názoru krajského soudu znovu vypočítat úhrn ročních
vyměřovacích základů, tento úhrn podělit počtem dní připadajících na rozhodné období,
vynásobit koeficientem 30,4167 a vypočítat osobní vyměřovací základ, výpočtový základ
z osobního vyměřovacího základu a poté procentní výměru starobního důchodu
z výpočtového základu. I bez podrobného výpočtu kurzovních rozdílů mezi českou
a slovenskou korunou bylo dle krajského soudu zřejmé, že starobní důchod stěžovatele
vypočtený jen podle zákona o důchodovém pojištění, by byl vyšší než úhrn starobních
důchodů přiznaných českým a slovenským nositelem pojištění podle Smlouvy. Z toho důvodu
krajský soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení a zavázal žalovanou v další fázi
správního řízení po zjištění všech rozhodných skutečností rozhodnout tak, aby stěžovatel
nebyl zkrácen ve svém důchodovém nároku v důsledku aplikace Smlouvy, splňuje-li všechny
podmínky nároku podle českého právního řádu. Krajský soud zavázal žalovanou k tomu,
aby určila úhrnnou výši starobních důchodů vyplácených oběma nositeli pojištění vyjádřenou
v českých korunách. Poté měla žalovaná přepočítat částku ve slovenských korunách na české
koruny, přičemž takto zjištěnou úhrnnou výši vyplácených důchodů pak žalovaná měla
porovnat s výší důchodu vypočteného podle zákona o důchodovém pojištění a o rozdíl
mezi oběma částkami pak navýšit dílčí starobní důchod přiznaný v českém systému pojištění.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost z důvodu nesprávné aplikace
jak zákona o důchodovém pojištění, tak i Smlouvy. Podle jejího názoru není
pro jakékoliv dorovnání rozdílu mezi součtem důchodů, jejichž výše odpovídá vždy době
pojištění získané v tom kterém smluvním státě, a důchodem přiznaným výlučně
podle předpisů jedné ze smluvních stran, české právní předpisy ani Smlouva neznají. Dvojí
hodnocení dob pojištění v obou smluvních státech je podle názoru žalované z hlediska
mezinárodního práva nepřípustné.
Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 15. 4. 2005, č. j. 4 Ads 63/2003 – 71,
shledal tento rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a proto jej zrušil a věc
krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem nepřezkoumatelnosti prvotního rozsudku
krajského soudu byla dle názoru Nejvyššího správního soudu především nekonkrétnost
v označení dob pojištění, které stěžovatel získal na území SR a na území ČR. Krajský soud
dále naprosto pominul v odůvodnění svého rozsudku konkrétní výpočet dob pojištění
získaných stěžovatelem na území ČR pro ospravedlnění tvrzení, že i bez podrobného výpočtu
kurzovních rozdílů mezi českou a slovenskou korunou je zřejmé, že starobní důchod
stěžovatele vypočtený jen podle zákona o důchodovém pojištění by byl vyšší než úhrn
starobních důchodů přiznaný českým a slovenským nositelem pojištění podle Smlouvy,
a dále, že žalovaná má provést nový výpočet osobního vyměřovacího základu, který bude
přihlížet pouze k příjmům z výdělečné činnosti získaným na území ČR.
Z protokolu o jednání ze dne 27. 7. 2006 předcházejícího vydání nyní napadeného
rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatel vyjádřil požadavek, aby krajský soud
rozhodl v souladu se svým prvotním rozsudkem ve věci, který byl ovšem zrušen Nejvyšším
správním soudem. Skutečnost, že mu žalovaná při vydání přezkoumávaného rozhodnutí
nezapočítala další 2 roky zaměstnání, které měl stěžovatel vykázány v JZD Ch. a JZD m.,
považoval stěžovatel za pouhý drobný nedostatek. Jelikož stěžovatel v této době vykonával
základní vojenskou službu, měl zápočet odpracovaných dní z této doby pojištění činit 61 dní,
které mu žalovaná při vydání rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 nezapočítala.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel namítá v kasační stížnosti pouze důvod vymezený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Po posouzení napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že tento rozsudek je zcela nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., a to pro nesrozumitelnost odůvodnění, které postrádá základní náležitosti
na ně zákonem kladené. Ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je nepřezkoumatelnost
rozhodnutí soudu vadou, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti i v případě, že tuto vadu stěžovatel v kasační stížnosti nenamítne. Za rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména rozhodnutí postrádající
základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), rozhodnutí jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí
neobsahující vůbec právní závěry vyplývající z rozhodnutých skutkových okolností
nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné, atd. (viz blíže rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, přístupné
na www.nssoud.cz). Pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy,
pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz blíže rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Nejvyšší správní soud
shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku zejména v následujících aspektech
napadeného rozsudku.
Krajský soud rozhodoval ve věci znovu poté, co byl jeho prvotní rozsudek ve věci
zrušen Nejvyšším správním soudem pro nepřezkoumatelnost. V prvotním rozsudku krajský
soud vyšel z toho hmotněprávního posouzení věci, že žalovaná měla stěžovateli přepočítat
jeho důchod výhradně podle českých předpisů, a to v duchu zásady, že na základě aplikace
mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení nesmí dojít ke znevýhodnění pojištěnce.
Nepřezkoumatelnost, kterou Nejvyšší správní soud u napadeného prvotního rozsudku
krajského soudu shledal ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2005, č. j. 4 Ads 63/2003 – 71,
spatřoval Nejvyšší správní soud výhradně v tom, že krajský soud nijak neodůvodnil
konstatování, že „i bez podrobného výpočtu kurzovních rozdílů mezi českou a slovenskou
korunou bylo dle krajského soudu zřejmé, že starobní důchod stěžovatele vypočtený
jen podle zákona č. 155/1995 Sb. by byl vyšší než úhrn starobních důchodů přiznaných
českým a slovenským nositelem pojištění podle Smlouvy.“ Kromě toho krajský soud nedal
žalované ve svém prvotním rozsudku žádné vodítko, ze kterých premis má při přepočítání
důchodu stěžovatele vyjít, zejména neoznačil doby pojištění stěžovatele, které měly být
použity pro přepočítání jeho starobního důchodu podle českých předpisů. Nejvyšší správní
soud se ve svém zrušujícím rozsudku nevyjadřoval ke správnosti názoru krajského soudu
o tom, že starobní důchod stěžovatele je třeba přepočítat podle českých předpisů,
a proto krajský soud tedy nebyl v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán žádným
jiným pokynem Nejvyššího správního soudu, než k odstranění nepřezkoumatelnosti
odůvodnění svého rozsudku spočívající v nedostatku důvodů.
Krajský soud ve svém novém rozsudku nerespektoval pokyn Nejvyššího správního
soudu, aby detailněji a přezkoumatelně odůvodnil svůj právní názor, nýbrž tento právní názor
od základu změnil. Rozhodnutí žalované sice zrušil, avšak ze zcela jiných důvodů,
než ve svém prvotním rozsudku. Důvodem ke zrušení rozhodnutí žalované se stal
nedostatečně zjištěný skutkový stav, tj. nezapočítaná doba pojištění, které měl stěžovatel
vykázány v JZD Ch. (od 1. 8. 1962 do 30. 9. 1962) a JZD m. (od 1. 10. 1964 do 1. 9. 1966).
Sám stěžovatel přitom nezapočítání těchto dob pojištění nepřikládal žádnou důležitost, byť
tento nedostatek při zjišťování skutkového stavu rovněž v žalobě namítal. Samotnému
právnímu hodnocení této vady řízení byl v napadeném rozsudku krajského soudu věnován
pouze jediný odstavec v závěru jinak obsáhlého odůvodnění, v němž krajský soud
konstatoval, že „.. Krajský soud v Brně posoudil právní otázku, jež byla žalobcem předestřena
v souladu s nálezy Ústavního soudu, stanoviskem Nejvyššího správního soudu a v souladu
s právními předpisy, které se na tuto věc vztahují a dospěl k závěru, že pochybení na straně
žalované došlo pouze k nezhodnocení doby pojištění determinované obdobím od 1. 8. 1962 do
30. 9. 1964 (JZD M.), přičemž skutečně pracoval od 1. 8. 1962 do 30. 9. 1962, ostatní byla
základní vojenská služba, kam nastoupil dne 1. 10. 1962 a dobou od 1. 10. 1964 do 14. 9.
1966 (JZD Ch.).“ Tento závěr sice odpovídá i výsledku dokazování, které v průběhu řízení
krajský soud provedl, ovšem jinak je tato argumentace (odůvodňující zrušení napadeného
rozhodnutí žalované) se zbývající částí odůvodnění ve zjevném nepoměru.
Kromě výše zmíněného odstavce je totiž odůvodnění napadeného rozsudku věnováno
právní argumentaci směřující k vyvrácení žalobních námitek stěžovatele, kterými se domáhal
přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu, tj. přepočítání dílčího českého starobního
důchodu podle českých právních předpisů na český „národní“ důchod. Tento právní názor
krajský soud obhajoval i přesto, že ve svém původním rozsudku posoudil tutéž právní věc
opačně, přičemž Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozsudku tento právní názor
v hmotněprávní rovině nijak nezpochybnil, jak je zřejmé z výše uvedené rekapitulace
jeho předchozího rozsudku ve věci. K odůvodnění změny svého právního názoru krajský soud
použil zejména výňatků z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006,
č. j. 4 Ads 5/2005 – 45, a nálezů Ústavního soudu ČR v obdobných případech.
K tomu je nucen Nejvyšší správní soud konstatovat, že námitka stěžovatele, že odůvodnění
napadeného rozsudku je z velké části pouhým opisem odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 Ads 5/2005 – 45, je naprosto oprávněná. Krajský
soud při své argumentaci použité výňatky z uvedených rozhodnutí nijak nevztáhl
na projednávanou věc, jeho argumentace tak nebyla argumentací směřující k posuzované věci,
nýbrž k jiným případům, které se po stránce skutkové ani právní s posuzovanou věcí
v podstatných rysech úplně neshodují. Na listu č. 8 písemného vyhotovení napadeného
rozsudku se krajský soud vyjadřoval k možnosti přiznání vyrovnávacího příspěvku
(tj. přepočítání dílčího důchodu na český „národní důchod“), přičemž citoval opět rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 Ads 5/2005 – 45, že takový nárok
lze dovodit pouze při použití extenzivního výkladu zákona o důchodovém pojištění
a za situace, kdy pojištěnec splňuje podmínku dostatečné doby pojištění získané na území ČR
a takto vypočtený důchod by byl vyšší než úhrn dávek náležejících při aplikaci Smlouvy.
K tomu krajský soud uvedl, že stěžovatel na území České republiky v celém průběhu
pojištění nezískal dobu, která by mu založila nárok na důchod jen podle českých předpisů.
Toto konstatování, stejně jako jemu předcházející pasáže odůvodnění napadeného rozsudku,
je rovněž téměř doslovně převzato z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2006, č. j. 4 Ads 5/2005 – 45.
Tento interpretační závěr krajského soudu však naprosto neodpovídá skutkovým
okolnostem posuzované věci. Jak vyplývá ze správního spisu stěžovatele, do 31. 12. 1992
získal stěžovatel cca 22 let doby pojištění na českém území společného československého
státu, od roku 1976 až do roku 1995 zaměstnán u zaměstnavatele se sídlem na Slovensku,
a poté byl zaměstnán opět v ČR (v letech 1996 – 2001, což činí 1940 dnů, tj. více než 5 let
doby pojištění). Stěžovatel prokazatelně získal na českém území v době společného
československého státu i samostatného českého státu dohromady více než 27 let doby
pojištění. Zákon o důchodovém pojištění přitom v ustanovení §29 požaduje pro splnění
podmínky doby pojištění pro získání nároku na starobní důchod pouze 25 let doby pojištění.
Pokud by krajský soud dovedl tuto interpretační úvahu do konce a subsumoval by správně
zjištěný skutkový stav (tj. doby pojištění stěžovatele) pod citované ustanovení §29 zákona
o důchodovém pojištění, musel by dojít k závěru, že stěžovatel by za předpokladu nepoužití
čl. 20 Smlouvy a započtení dob pojištění získaných na českém území do 31. 12. 1992
podmínku 25 let doby pojištění splnil. Je zřejmé, že krajský soud se v rámci zcela zjevné
snahy převzít značnou část odůvodnění z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
dopustil naprosto chybného právního hodnocení skutkového stavu posuzované věci.
Takovýto nesprávný argument zakládá nesrozumitelnost celého odůvodnění napadeného
rozsudku.
Argumentace, na níž založil krajský soud odůvodnění napadeného rozsudku,
je tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelná jak pro nesrozumitelnost,
tak i pro nedostatek důvodů. Krajský soud nejen že velmi nedostatečně odůvodnil svůj závěr
o zrušení rozhodnutí žalované kvůli vadě řízení spočívající v nedostatečném zjištění
skutečných dob pojištění stěžovatele, ale navíc převážnou většinu odůvodnění svého rozsudku
založil na téměř doslovné citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006,
č. j. 4 Ads 5/2005 – 45, která v odlišných skutkových podmínkách případu stěžovatele působí
naprosto nesrozumitelně a nepřiléhavě, nehledě na to, že se vůbec nevztahuje k podstatě
výroku napadeného rozsudku. Naopak, argumentů odůvodňujících výrok napadeného
rozsudku je v jeho odůvodnění uvedeno poskrovnu (což dokládá výše citovaný odstavec
z napadeného rozsudku), v čemž Nejvyšší správní soud spatřuje nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů, a to i přesto, že úvaha krajského soudu co do nesprávného
a neúplného započtení dob pojištění stěžovatele docílených na českém území v době
od 1. 8. 1962 do 30. 9. 1962 a od 1. 10. 1964 do 1. 9. 1966 byla správná.
Jak již Nejvyšší správní soud výše konstatoval, nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů patří v souladu s ustanovením §109 odst. 3
s. ř. s. k vadám, k nimž je povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout bez toho, aniž by byly
stěžovatelem namítány. Jelikož napadený rozsudek shledal Nejvyšší správní soud z výše
uvedených důvodů nepřezkoumatelným, vyhověl kasační stížnosti stěžovatele a napadený
rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Věc se tím vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž se krajskému soudu ukládá
přistoupit k posouzení žaloby stěžovatele odpovědně a v souladu se zásadou procesní
ekonomie a efektivity řízení, aby nedocházelo k dalšímu prodlužování nejistoty stěžovatele
ohledně charakteru a výše jeho důchodové dávky. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
formou obiter dicta vztahujícího se pouze ke skutkovým okolnostem tohoto případu (tj. zcela
nad rámec nutného odůvodnění výroku tohoto rozsudku) krajský soud upozornit na to,
že se jedná o případ, v němž nárok na důchod vznikl před 1. 6. 2002 a stěžovatel zároveň
prokazatelně dosáhl více než 27 let doby pojištění na českém území, což ani žalovaná
nezpochybňuje. Předchozí judikatura vrchních soudů i Nejvyššího správního soudu
(zejména rozsudek ze dne 6. 11. 2003, č. j. 2 Ads 15/2003 – 39, rozsudek ze dne 25. 1. 2006,
č. j. 4 Ads 5/2005 – 45), kterou krajský soud citoval v napadeném rozsudku i prvotním
rozsudku v této věci, dovozovala v takovém případě hypotetickou možnost odhlédnout
od čl. 20 Smlouvy a připustit možnost přepočítání nároku na důchod jen podle českých
předpisů, neboť smyslem uzavření této mezinárodní smlouvy nepochybně nebylo krátit výši
důchodových nároků svých vlastních občanů. Tento právní názor Nejvyšší správní soud
aplikoval již vícekrát, viz blíže např. rozsudek téhož soudu ze dne 7. 9. 2005,
sp. zn. 2 Ads 12/2004, dále také rozsudek ze dne 6. 11. 2003, č. j. 2 Ads 15/2003 – 39,
přístupné na www.nssoud.cz). Při právním posouzení této věci je ovšem nutno vzít v potaz
i otázku dopadu Nařízení Rady ES č. 1408/1971 (jehož součástí je nyní i čl. 20 Smlouvy,
který by v tomto případě při uplatnění výše uvedeného právního názoru nemohl být
aplikován, aby byly i doby získané stěžovatelem za trvání společného československého státu
považovány za doby české). Stejně tak je třeba při rozhodování uvážit možný dopad
plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, přístupného
na www.concourt.cz, v němž se Ústavní soud vyslovil i k tomuto právnímu názoru
reprezentovanému předchozí judikaturou. Je plně na krajském soudu, aby meritorně zvážil
dopad těchto právních standardů a právních názorů a dovodil z nich ústavně konformní
a spravedlivé řešení věci stěžovatele. Krajský soud při odůvodnění svého rozsudku musí
vycházet ze skutkového stavu projednávané věci, tedy zvláště ze skutečně dosažených dob
pojištění stěžovatele, a nikoliv bez dalšího přejímat odůvodnění jiných judikátů ve skutkově
ne zcela obdobných věcech, jakou byla i věc řešená rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 Ads 5/2005 - 45.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu