ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.122.2006
sp. zn. 4 Ads 122/2006 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: D. M., zast.
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 32 Cad
4/2005 – 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 32 Cad 4/2005 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 6. 2005, č. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce podal dne 30. 12. 2002 žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. z titulu jeho věznění.
Žalobce však nesplnil podmínky ustanovení §2 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná poukázala
na to, že vzhledem k tomu, že žalobce byl pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, který je
uveden v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., mohlo dojít ke zrušení odsuzujícího soudního
rozhodnutí v trestní věci jen na základě návrhu podaného podle §5 zákona č. 119/1990 Sb.
Nápravy tohoto stavu pak – v souvislosti s přijetím zákona č. 261/2001 Sb. – žalobce
zamýšlel dosáhnout podáním návrhu na zrušení odsuzujícího rozsudku cestou obnovy řízení a
následným vyslovením jeho účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb. Městský soud v Brně popsaným návrhům vyhověl, příslušná rozhodnutí vydal a
v usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 1 Rt 22/2004, vyslovil, že je žalobce podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabilitace. Žalovaná konstatovala, že
ani toto rozhodnutí nezměnilo nic na skutečnosti, že ke zrušení odsuzujícího soudního
rozhodnutí nedošlo způsobem stanoveným v zákoně č. 261/2001 Sb. Odsuzující rozsudek
nebyl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb., nýbrž cestou obnovy
řízení podle obecných ustanovení trestního řádu. Usnesení, jímž byla vyslovena účast žalobce
na soudní rehabilitaci, není odškodňovacím titulem, protože na základě tohoto ustanovení
nelze zrušit žádné odsuzující rozhodnutí o věznění (nemá konstitutivní, nýbrž pouze
deklaratorní charakter), kromě toho z jeho dikce vyplývá, že účelem tohoto ustanovení bylo
rehabilitovat osoby stíhané pouze vazebně za účelem možnosti přiznat jednu z podmínek
stanovenou v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná konstatovala, že žalobce není
oprávněnou osobou uvedenou v tomto ustanovení a nárok na peněžní částku mu proto nemůže
vzniknout.
V podané žalobě žalobce dovozoval, že splnil podmínky pro nárok na přiznání
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť je občanem České
republiky, byl vězněn v době mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a byl rehabilitován
podle zákona č. 119/1990 Sb. Konstatoval, že splnění dvou podmínek žalovaná
nezpochybňuje. Splnění třetí podmínky doložil žalobce usnesením Městského soudu v Brně
ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 1 Rt 22/2004, jímž byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce pak dále poukazoval na to, že žalovaná
v jiných obdobných věcech žadatelům bez problémů vyhověla, zatímco žalobci nikoliv.
Dále poukazoval na názory soudů v rozsudcích, které v žalobě vyjmenoval. Navrhoval,
aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dále žádal,
aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit náklady tohoto říz ení.
V doplnění žaloby, kdy reagoval na vyjádření žalované, žalobce uvedl, že rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 33/2004, sice vyslovil názor,
že rozhodnutí o soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není podkladem
k vyplacení jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,
zároveň však je třeba poukázat na nález Ústavního soudu I. ÚS 605/03 ve věci V. F., kdy byl
rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen právě proto, že k takovému usnesení nepřihlédl.
Konstatoval, že i v případě V. F. se věc znovu vrací k Ústavnímu soudu ČR.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č. j. 32 Cad 4/2005 – 31, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Dále citoval ustanovení §2 odst. 1
zákona č. 261/2001 Sb. a ustanovení §4, 6 a 33 odst. 2 zákona 119/1990 Sb. Konstatoval,
že v projednávané věci není mezi účastníky sporný skutkový stav. Pokud jde o posouzení
právní otázky, tj. charakteru usnesení podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., vycházel
krajský soud z právního závěru vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího správního
soudu, totiž z toho, že usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2
per analogiam zákona č. 119/1990 Sb., má pouze deklaratorní charakter a lze ho použít
pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla provomocně odsouzena za skutky uvedené v §2
a §4 v určeném časovém období. Kromě této argumentace poukázal krajský soud na to,
že nelze přehlédnout, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004,
sp. zn. 1 Rt 22/2004, bylo vydáno účelově, právě jen kvůli možnému splnění podmínek
nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem. Krajský soud v Brně
proto v souvislosti s právním stanoviskem Nejvyššího správního soudu, vysloveným
v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 – 84, dospěl k závěru, že vydání usnesení
o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou
peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Konstatoval, že žalovaná proto nepochybila,
jestliže v daném případě žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítla
s odkazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel)
a to z důvodu nesprávného právního posouzení uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Poukázal na případ L. K. s tím, že rozdíl mezi nyní posuzovanou věcí a věcí L . K. je pouze v
tom, že L. K. dosáhl částečné rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a posléze úplného
zproštění obžaloby v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel naproti tomu dosáhl
zrušení odsuzujícího rozsudku cestou obnovy řízení a následně byla vyhlášena jeho účast na
soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel dále uvedl, že náprava vadného
rozhodnutí cestou stížnosti pro porušení zákona není v moci občana. Je to právní nástroj
výlučně v rukou ministra spravedlnosti (§266 odst. 1, 2 trestního řádu). Nelze tedy
zvýhodňovat občana, který nápravy vadného rozhodnutí dosáhne cestou obnovy řízení, vůči
občanovi, který stejného výsledku dosáhne cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť podle
citovaného usnesení Ústavního soudu ČR by tím byl porušen princip rovnosti spočívající v
tom, že stejné jednání by mělo mít i stejné následky. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na rozdíl mezi nyní
posuzovanou věcí a právní věcí L. K. Dále uvedla, že irelevantní je i tvrzení právního
zástupce stěžovatele, podle něhož náprava vadného rozhodnutí cestou stížnosti pro porušení
zákona není v moci občana. S takovým tvrzením lze zajisté souhlasit, stejně jako s tím, že jde
o právní nástroj výlučně v rukou ministra spravedlnosti. V obecné rovině lze akceptovat i
závěr, podle něhož nelze znevýhodňovat občana, který nápravy vadného rozhodnutí dosáhl
cestou obnovy řízení, vůči občanovi, který stejného výsledku dosáhne cestou stížnosti pro
porušení zákona, ovšem pouze za předpokladu, že nápravy v konkrétní věci by bylo mož no
dosáhnout pouze jedním z těchto dvou způsobů. Tak tomu však v projednávané věci není,
neboť není sporu o tom, „v moci občana“, na něhož se vztahuje zákona č. 119/1990 Sb., a
tedy i stěžovatele, nepochybně bylo podat včas návrh na přezkumné řízení podle oddílu
třetího zákona č. 119/1990 Sb. Pokud stěžovatel tohoto svého práva nevyužil, nemůže
důsledky své nečinnosti přičítat k tíž nikomu jinému, než sobě. Navrhovala, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel ve svém s tanovisku k vyjádření žalované poukázal na nález Ústavního
soudu sp. zn I. ÚS 605/03, ve věci V. F. a na další nálezy Ústavního soudu, vydané pod sp.
zn. II. ÚS 290/05 a I ÚS 565/03. Uvedl, že na kasační stížnosti trvá.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3, s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 30. 12. 2002 žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň.
V žádosti uvedl, že rehabilitační rozhodnutí předloží, jakmile bude vydáno. Ve spise
se dále nachází potvrzení vězeňské služby ČR ze dn e 2. 8. 2002, podle něhož byl stěžovatel
ve vazbě a ve výkonu trestu od 2. 11. 1988 do 21. 12. 1989. Podle rozsudku Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 21. 12. 1988, sp. zn. 3 T 285/88, byl stěžovatel odsouzen
pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, podle §269 odst. 1 trestního zákona
k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny.
Ve spise je dále založeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004,
sp. zn. 1 Rt 22/2004, jímž bylo vysloveno, že podle §33 odst. 2, z. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, per analogiam, je D. M. účasten soudní rehabilitace. V odůvodnění rozhodnutí je
mimo jiné uvedeno, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Nt
520/2001, bylo rozhodnuto tak, že podle §278 odst. 1 trestního řádu, se povoluje obnova
řízení rozsudku Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 12. 1988, sp. zn. 3 T 285/88 a
zároveň se podle §284 odst. 1 trestního zákona ruší v tomto rozsudku výrok o vině a trestu.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 1 Rt 220/2004, bylo
rozhodnuto tak, že podle §188 odst. 1 písm. c) trestního řádu za použítí §172 odst. 1b
trestního řádu, se zastavuje trestní stíhání obviněného D. M. pro skutek, pro který byl
původně Vojenským obvodovým soudem Brno uznán vinným, neboť tento skutek není
trestným činem a není ani důvodu k postoupení věci.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že Krajský soud v Brně vycházel
při posuzování stěžejní otázky, tj. zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní
osoby na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti
na zrušení původního odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení o obnově řízení), může mít
účinky splnění podmínky ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., z právního názoru
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 3 Ads 33/2004 – 84, (žalobce A. H.). Rozšířený senát tehdy vyslovil, že „ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky,
kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich
věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č.
198/1993 Sb. V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin
vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Tento
trestný čin je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a žalobce tak mohl soudní
rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto
zákona. Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení
řízení ve lhůtě uvedené v §6 citovaného zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení
odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově
řízení, nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této, pro rozhodnutí ve věci
nejpodstatnější skutečnosti, nemění dle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence
usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno
ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 A 508/2002 – 23, ze dne
26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná
v další případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003, ze dne 23. 9. 2003.
Podle tohoto rozsudku „ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít
v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena
za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob
a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout,
nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie iuris, neboť ten je možný
pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis,
vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního
postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona“.
Výše uvedený právní názor vyslovený rozšířeným senátem Nejvyššího správního
soudu byl překonán nálezem Ústavního soudu I. ÚS 712/05, vyhlášeným dne 24. 8. 2007.
Tímto ústavním nálezem byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2005, č. j. 5 A 544/2002 – 57, ve věci V. F. V tomto rozsudku, který se týkal obdobné
věci, vycházel Nejvyšší správní soud z právního názoru vyjádřeného rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu.
V uvedeném nálezu Ústavní soud uvedl, „že pro odstranění jakýchkoliv pochybností
Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba,
při jejím posuzování, ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly
především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem. S ohledem
na to je tudíž třeba posoudit i stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci,
jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno
v režimu obecného trestního řízení, a nikoliv v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Tímto závěrem
Ústavní soud zároveň bere v úvahu i skutečnost, že v minulosti bylo rozhodování
v těchto věcech značně nejednotné. Na základě výše uvedených skutečnosti Ústavní soud
setrvává na názoru uvedeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, tj. že Nejvyšší správní soud
porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle §36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Vzhledem k tomu, že současně nerespektoval právní závěr nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 605/03, došlo zároveň k porušení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR, podle něhož jsou
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.“.
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud připomíná usnesení rozšířeného senátu
ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004 – 53, v němž je mimo jiné uvedeno,
že „podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů
jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních
předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních
norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis
nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je na místě protiústavní ustanovení
právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno,
jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad
právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná
o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupříkladu s odkazem na vázanost
soudce zákonem podle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat názor Ústavního
soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné
(ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující.
Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků
jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě
představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž opomenout, že určujícím
společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v článku
4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci
tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu
je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury
Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona, zvolil takovou jeho interpretaci,
kterou Ústavní soud považuje za protiústavní“.
Z výše uvedeného je tedy nutno dovodit, že nálezem Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 712/05 (ve věci V. F.), je vázán Nejvyšší správní soud i v posuzované věci. Proto
nezbylo, než napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zruši t a věci mu vrátit k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení krajský soud zruší napadené rozhodnutí žalované
s odkazem na právní názor vyslovený v tomto rozsudku a v nálezu Ústavního soudu I. ÚS
712/05, tedy s odkazem na právní názor o tom, že usnesení podle §33 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb. je podkladem pro přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb. (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o
náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu