ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.65.2006
sp. zn. 4 Ads 65/2006 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. V., zast.
JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Malý Koloredov 811,
Frýdek – Místek, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2006, č. j. 20 Cad 49/2005 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2005, č. x, zamítla žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žádost žalobce o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38
zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že podle
posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné ze dne 30. 6. 2005 není stěžovatel
invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho
schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 25 %.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, v níž namítal, že jeho zdravotní
potíže trvají od roku 1992, kdy poprvé dostal křeče do plic a utrpěl úraz kolenního kloubu.
Dále poukazoval na vazeneurozu a nesnesitelné bolesti ramenních a loketních kloubů.
Poukazoval dále na celkovou ochablost a zesláblost, v důsledku čehož dochází k pádům
a únikům moči. Namítal dále, že jeho zdravotní dokumentace je neúplná, v jednotlivých
lékařských nálezech dochází k rozporuplným závěrům a tyto nedostatky nemůže nahradit
posudek OSSZ v Karviné, který navíc nebyl podepsán. Žádal, aby pro objektivizaci
jeho zdravotního stavu byl ustanoven znalec, nejlépe Univerzita Karlova v Praze, případně
Masarykova univerzita v Brně, za účelem zjištění dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a určující příčiny tohoto stavu. Navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 20 Cad 49/2005 – 33,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
a z posudku posudkové komise MPSVČR, pracoviště v Ostravě, ze dne 12. 1. 2006. Vzal
za prokázané, že k datu vydání napadeného rozhodnutí činil pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti žalobce podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., podle kapitoly XV.,
oddílu F, položky č. 2b – 25 %. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že k uznání plné invalidity
je nutno prokázat pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti alespoň v míře 66 %
a v takovém rozsahu prokázán nebyl, a nebylo prokázáno ani zdravotní postižení,
jež by vyžadovalo vytvoření zcela mimořádných podmínek pro výkon soustavné výdělečné
činnosti, nelze žalobce k datu napadeného rozhodnutí považovat za plně invalidního.
K námitkám žalobce krajský soud uvedl, že nevyhověl návrhu na provedení důkazu
posudkem znaleckého ústavu, a to Univerzitou Karlovou v Praze 3, lékařskou fakultou,
popř. Masarykovou univerzitou v Brně, lékařskou fakultou, z toho důvodu, že tyto ústavy
neprovádějí posuzování v odvětví posudkového lékařství a jednak z toho důvodu,
že považoval posudek posudkové komise za vyčerpávající. Krajský soud nezpochybnil
úplnost a přesvědčivost tohoto posudku ani vzhledem k námitkám žalobce o neúplnosti
zdravotní dokumentace, konkrétně ve vztahu k nálezům z vyšetření páteře MUDr. Š. ze dne
14. 6. 1996 a MUDr. R. ze dne 14. 11. 1992, které v dokumentaci podle tvrzení žalobce
nebyly, neboť se jedná o nálezy s mnohaletým odstupem od data vydání napadeného
rozhodnutí a posudková komise vycházela zejména z nálezů z roku 2005. Krajský soud
nepřisvědčil ani námitce neobjektivnosti posudku posudkové komise, z toho důvodu,
že posudková komise je součástí orgánu, který v dané věci rozhodoval. Uvedl, že postavení
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, případně jeho posudkových komisí, jako odborného
lékařského orgánu, jenž vypracovává posudky pro tato soudní řízení, je upraveno v §4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb. Sama skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva
práce a sociálních věcí není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů; ta má být
garantována složením posudkových komisí předepsaným v §3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991,
podle něhož jsou členy posudkových komisí nejen posudkoví lékaři a tajemníci z řad
pracovníků MPSVČR, ale i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné
od pracovníků MPSVČR. V této souvislosti poukázal na rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2003,
č. j. 5 Ads 4/2003 – 35. Soud poté konstatoval, že neshledal žalobu důvodnou,
a proto ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“),
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítal, že se soud
nedostatečně vypořádal s jeho námitkami a některé z nich v odůvodnění rozsudku
zcela pominul. Podle názoru stěžovatele soud překročil při svém rozhodování své pravomoci,
kdy za situace, kdy zástupce žalované navrhl doplnění posudku posudkové komise, neprovedl
další dokazování a řízení ukončil. Namítal dále, že se soud nevypořádal s námitkami o tom,
že ve zdravotní dokumentaci chybí nález MUDr. Š. ze dne 14. 6. 2006, MUDr. R. ze dne 14.
11. 1992 a nález MUDr. K. z roku 2002. Namítal dále, že posudková komise uvedla, že se
jedná o stav po zlomenině klíční kosti vpravo a žeber vpravo v roce 1994 a 2002, což ovšem
on považuje za chybu, protože ke zlomení žeber došlo v roce 1994 a 2002 a klíční kost byla
zlomena v dětských letech a poté v období vojenské služby. Uvedl dále, že jeho lékařská
dokumentace není vedena řádně, neboť v ní jsou založeny dva nálezy, jež se nevztahují k jeho
osobě, a to nálezy na jméno J. P. a pak nález sice na jméno V., ale jedná se o jiného V.,
žijícího ve stejné ulici. Stěžovatel žádal, aby Nejvyšší správní soud provedl dokazování za
účelem objektivizace jeho zdravotního stavu a ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, a to
nejlépe Univerzitu Karlovu v Praze nebo Masarykovu univerzitu v Brně. Stěžovatel dále
vyslovil názor, že přístup soudu není v souladu se zásadami spravedlivého soudního řízení a
uvedl, že celou dobu soudního sporu nevěřil, že může dopadnout v jeho neprospěch.
Napadený rozsudek vnímá jako zásah do svých základních práv, zakotvených v článku 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení článku 6 odst. 1 Evropské Úmluvy, dále
za odepření spravedlnosti s tím, že ze strany soudu a subjektů posuzujících jeho zdravotní
stav se jedná o úmyslné a opakované porušování jeho lidských práv, zejména práva na život,
zdraví a jeho ochranu. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 19. 4. 2006 uvedla,
že pokud jde o odbornou lékařskou stránku, nemá nezbytnou lékařskou kvalifikaci.
Pro rozhodování o nároku na dávku podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem
je vázána vždy odborným posouzením zdravotního stavu, a to posudkem lékaře příslušné
okresní správy sociálního zabezpečení. Nemůže proto posoudit ani skutečnost, zda byl
stěžovatelův zdravotní stav v rámci soudního řízení posuzován na základě kompletních
lékařských nálezů či nikoliv. Kromě toho součástí spisových materiálů žalované není
ani lékařská dokumentace. Proti rozhodnutí soudu ze dne 22. 2. 2006 proto nemá žádných
námitek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
podle §109 odst. 3 s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil jako její důvody, důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale z jejího obsahu spíše plyne, že se dovolává
zejména ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo,
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu
neshledal.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí žalované
ze dne 14. 7. 2005, jímž byla zamítnuta žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění, s odůvodněním,
že stěžovatel není plně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil
pouze 25 %. Jedním z předpokladů pro vznik nároku na plný invalidní důchod je existence
plné invalidity pojištěnce ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Bylo tedy
třeba zjistit, zda stěžovatel ke dni 14. 7. 2005 splňoval podmínky plné invalidity ve smyslu
tohoto ustanovení, tj. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u něho činil
nejméně 66 %, nebo zda u něho šlo o schopnost pro zdravotní postižení vykonávat
soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek. Je tedy třeba uvést,
že v daném případě se jedná o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem a rozhodnutí soudu závisí především na jeho odborném lékařském posouzení.
V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav
a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. v platném znění
Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Posudkové komise MPSV jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání
zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti i k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné
invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy specifická forma správní
činnosti spočívající v posouzení zdravotní stavu občana a některých důsledků
z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy
o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která
předpokládá vedle odborných lékařských znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství.
Nicméně i tyto posudky hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., avšak takový posudek, který splňuje požadavek úplnosti,
celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá
zpravidla rozhodujícím pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá
a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity plné či částečné
závisí především.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu posudkové dokumentace, že stěžovatel žádal
o invalidní důchod již v roce 1994. Podle záznamu o jednání OSSZ v Karviné ze dne
15. 12. 2004 nebyl shledán invalidním ani částečně invalidním podle §37 odst. 2 a 3 a §29
odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., neboť při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu byl
schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky
na fyzické schopnosti, jeho výdělek však dosud v důsledku toho podstatně nepoklesl. Nešlo
o zaměstnání zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu
dosavadního zaměstnání a byl schopen je vykonávat bez zcela mimořádných podmínek
a bez předpokladu vážného zhoršení zdravotního stavu. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav mu značně nestěžoval obecné životní podmínky. Závěrem tohoto posudkového orgánu
bylo doporučení prodloužení nemocenských dávek do 17. 12. 1994. Rozhodnutím ze dne
19. 1. 1995 byla zamítnuta žádost stěžovatele o částečný invalidní důchod úrazový
pro nesplnění podmínek ustanovení §37 zákona č. 100/1988 Sb. Proti tomuto rozhodnutí
podal stěžovatel opravný prostředek. Podle posudku posudkové komise MPSVČR v Ostravě
ze dne 10. 5. 1995 nebyl stěžovatel shledán plně ani částečně invalidním. Posudková komise
vycházela z řady odborných lékařských nálezů, mj. z ortopedických nálezů MUDr. P. ze dne
29. 11. 1994 a řady dalších. Uvedené lékařské nálezy se vztahovaly k úrazu levého kolena
utrpěného v září 1992. Posudková komise tehdy z ortopedických nálezů dovodila, že stav je
prakticky v normě, opakovaná artroskopická vyšetření neprokazují patologické změny ani
omezení hybnosti v levém kolenním kloubu. Bylo doporučeno dočasné omezení nadměrné
zátěže. Poté stěžovatel podal další žádost o invalidní důchod, přičemž podle záznamu o
jednání OSSZ v Karviné ze dne 15. 2. 1996 nebyl stěžovatel plně ani částečně invalidním,
neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil podle přílohy č. 2 k vyhl. č.
284/1995 Sb. v tehdy platném znění, podle kapitoly XV., oddílu G, položky 13b – 25 %. Dne
11. 9. 1996 podal stěžovatel další žádost o invalidní důchod a podle záznamu o jednání ze dne
17. 10. 1996 nebyl stěžovatel shledán plně ani částečně invalidním, neboť pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti činil podle kapitoly XV. oddílu G, položky 13b – 25 % s tím, že
tento pokles byl zvýšen o dalších 5 % na celkových 30 %. Rozhodnutím ze dne 3. 12. 1996
byla žádost stěžovatele o plný invalidní důchod zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel opravný prostředek a ve věci jednala posudková komise MPSVČR v Ostravě dne
13. 6. 1997. V posudku posudkové komise je uvedeno, že vycházela zejména z dokumentace
oddělení nemoci z povolání v Karviné – poslední nález primáře S. je ze dne 18. 4. 1996, dále
nálezů neurologických a EMG – MUDr. M., MUDr. Ch. z 9/96, plícního vyšetření MUDr.
M.z 26. 9. 1996 a opakovaných spirometrických vyšetření z roku 1996 – poslední vyšetření
17. 10. 1996 – MUDr. R. S., opakovaných ortopedických nálezů Dr. G. z 5. 1. 1996 a 18. 9.
1996 a primáře MUDr. J. P. ze dne 16. 2. 1996. V komisi byl předložen nález z oddělení
chorob povolání ze dne 9. 6. 1997. Podle závěru posudku nebyl stěžovatel shledán plně ani
částečně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl stanoven podle
kapitoly XV., oddílu G, položky 13b na 20 %. V posudku je mj. uvedeno i to, že posouzení a
stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti OSSZ považuje posudková
komise za posudkově chybné v důsledku nadhodnocení závažnosti zjištěného dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu.
Poté stěžovatel požádal o invalidní důchod v roce 2002. Podle záznamu o jednání
ze dne 1. 7. a 8. 7. 2002 dospěla OSSZ v Karviné k závěru, že stěžovatel nebyl plně
ani částečně invalidním, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil 25 %,
kapitoly XV., oddíl H, položka 15 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
v tehdy platném znění. V obsahu posudkové dokumentace se v prohlídce zjišťovací z roku
2002 nachází nález MUDr. K. z 12. 3. 2002. Z tohoto nálezu vycházela i zpráva primářky
MUDr. L. ze dne 29. 4. 2002, která obsahuje závěry z kompletního vyšetření stěžovatele.
Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2002 byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod.
V obsahu posudkové dokumentace se dále nachází záznam o jednání ze dne 30. 6. 2005, tedy
záznam ohledně poslední žádosti stěžovatele o plný invalidní důchod, podle něhož činil
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly XV., oddílu F, položky 2b –
25 %. V posudkové dokumentaci se k roku 2005 nacházejí tyto nálezy: radiodiagnostický
MUDr. K. ze dne 3. 6. 2005, cévní MUDr. W. ze dne 12. 5. 2005, neurologický MUDr. B. ze
dne 9. 6. 2005, vyšetření EMG ze dne 19. 5. 2005, propouštěcí zpráva nemocnice v Orlové ze
dne 27. 6. 1994, opis nálezu z chirurgické ambulance ze dne 31. 1. 1994, propouštěcí zpráva
z nemocnice v Orlové ze dne 27. 7. 1993, lékařská zpráva ze dne 23. 9. 1992, propouštěcí
zpráva z hospitalizace na interním oddělení v Karviné ze dne 18. 3. 1992 a záznam o úrazu ze
dne 14. 9. 1992. Podle rodných čísel uváděných na těchto zprávách je zřejmé, že se vztahují
k osobě stěžovatele.
Z výše uvedeného plyne, že posudkové orgány se od roku 1994 opakovaně zabývaly
zdravotním stavem a dochovanou pracovní schopností stěžovatele, a to zejména v letech
1994, 1996 a 2002. Z posudkové dokumentace je dále zřejmé, že posudkové orgány měly
v jednotlivých letech k dispozici řadu odborných lékařských nálezů, z nichž poté činily
posudkové závěry. Namítá-li tedy stěžovatel, že ve zdravotnické dokumentaci chybí nález
MUDr. Š. z vyšetření páteře ze dne 14. 6. 1996 a vyšetření MUDr. R. ze dne 14. 11. 1992,
týkající se úrazu kolena, je mu třeba přisvědčit potud, že v obsahu posudkové dokumentace
založeny nejsou, avšak není vyloučeno, že jsou založeny v kartě ošetřujícího lékaře MUDr.
M. P., kterou měla posudková komise rovněž při vypracování posudku k dispozici. Z výčtu
(byť neúplného) lékařských zpráv shora uvedených však vyplývá, že jak k úrazu levého
kolena, tak i k páteřnímu onemocnění měly posudkové orgány řadu jiných lékařských nálezů,
z nichž v jednotlivých letech vycházely. Nejvyšší správní soud v tomto směru souhlasí
s názorem krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku, totiž s tím, že
stěžovatelem namítané zprávy se týkající zdravotního stavu s mnohaletým odstupem od data
vydání napadeného rozhodnutí, a že posudková komise vycházela zejména z nálezu v období
roku 2005, s tím ovšem, že vývoj zdravotního postižení bylo možno objektivně posoudit
z obsáhlé posudkové dokumentace. Ostatně stěžovatel, pokud tyto zprávy má k dispozici,
mohl je posudkovým orgánům předložit. Nejvyšší správní soud v tomto směru nepřisvědčil
stěžovateli, neboť krajský soud se těmito námitkami výše uvedenými zabýval.
Stěžovateli však lze přisvědčit potud, že k některým námitkám se krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku nevyjádřil. Na druhé straně je však třeba poukázat i na to,
že se jednalo o námitky vznesené v konkrétní podobě až u jednání soudu (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel u jednání dne 22. 2. 2006 namítal, že v lékařské dokumentaci se nenachází nález
MUDr. K., ortopeda, z roku 2002. Tuto námitku však Nejvyšší správní soud nepovažuje za
důvodnou, neboť v obsahu posudkové dokumentace se nachází lékařský nález MUDr. K.
z 12. 3. 2002 jako součást zjišťovací prohlídky v roce 2002, přičemž na tuto zprávu
odkazovala i zpráva z oddělení chorob z povolání. Z výše uvedeného plyne, že posudkové
orgány tuto zprávu k dispozici měly.
Lze rovněž přisvědčit názoru stěžovatele, že o řádném vedení zdravotnické
dokumentace nesvědčilo to, že se v ní nacházejí nálezy, které se týkají jiné osoby. Stěžovatel
měl zřejmě na mysli kartu ošetřujícího lékaře, neboť v posudkové dokumentaci
takový nedostatek Nejvyšší správní soud nezjistil. Sama tato skutečnost však není způsobilá
vyvodit závěr o nesprávnosti posouzení zdravotního stavu, případně o vadě řízení
před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedená skutečnost by mohla
mít význam jenom tehdy, pokud by posudkové orgány z takových zpráv vycházely
při hodnocení zdravotního stavu stěžovatele, což však ani stěžovatel netvrdí. Stejně
tak případné nesprávné uvedení doby utrpění úrazu samy o osobě nemohou zpochybnit
posudkové závěry. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu,
což pro posudkovou komisi znamená, že musí mít dostatečný skutkový základ pro posouzení
rozsahu a intenzity zdravotního postižení stěžovatele k datu vydání rozhodnutí, tj. k datu
14. 7. 2005. Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom, že této povinnosti posudková komise
v posudku ze dne 12. 1. 2006 dostála. Ostatně, a to je třeba zdůraznit, stěžovatel žádnou
konkrétní námitku proti posouzení zdravotního stavu a rozsahu dochované pracovní
schopnosti nevznesl. V podané žalobě pouze popisoval svoje zdravotní potíže,
které však posudková komise v posudku uvedla, a dále namítal neúplnost zdravotnické
dokumentace, ovšem pouze v obecné rovině.
Posudková komise MPSVČR jednala v řádném složení za účasti odborného neurologa
a posudkové závěry se opírají o řadu lékařských nálezů z odborných lékařských pracovišť,
kde se stěžovatel léčí. Stěžovatel nevznesl žádnou konkrétní námitku vztahující ke zjištění
rozsahu a intenzity zdravotního postižení nebo k poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti. Pokud v obecné rovině poukazoval na rozpory v lékařských nálezech, bez uvedení
toho, v čem tyto rozpory spočívají, nelze se k těmto námitkám blíže vyjádřit. Za této situace
pak ani Nejvyšší správní soud neshledal za potřebné provádět další dokazování, např. dalším
znaleckým posudkem navrhovaným stěžovatelem, neboť, a v tomto směru souhlasí s názorem
krajského soudu, takové znalecké posudky by se mohly vyjádřit pouze k rozsahu a intenzitě
zdravotního postižení, nikoliv k posudkovým závěrům o plné či částečné invaliditě,
neboť znalci navrhovaní stěžovatelem nemají potřebné odborné posudkové znalosti. Nejvyšší
správní soud však se zřetelem k absenci konkrétních stěžovatelových námitek týkajících
se posouzení jeho zdravotního stavu a poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
nemá pochybnosti o správnosti, objektivnosti a přesvědčivosti posudkových závěrů.
Lze sice chápat, že stěžovatel subjektivně negativně vnímal to, že se krajský soud
k některým jeho námitkám nevyjádřil, ale je nutno současně uvést, že námitky tohoto typu
nebyly způsobilé přivodit úvahu o nezákonnosti rozsudku krajského soudu ani o vadě řízení
takové intenzity, která by mohla mít za následek jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu.
Ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel
dovolává, stejně tak ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy, obsahuje několik základních
procesně právních principů a zásad, a to: přístup k nezávislému a nestrannému soudu, právo
každého se domáhat ochrany svých práv, zákonem stanovený postup a zákonem upravené
řízení, spravedlivý proces, spravedlivé rozhodnutí, náhrada za nespravedlivé či nesprávné
rozhodnutí nebo úřední postup. Z judikatury Ústavního soudu a ESLP lze dovodit, že podstata
spravedlivého procesu spočívá v právu subjektu domoci se oprávnění či povinnosti v procesu,
který splňuje především právní aspekty spravedlnosti, jež by měly být součástí samotné
existence demokratického a právního státu. Spravedlivé rozhodnutí ovšem neznamená
vždy úspěch ve věci. Pokud jde o náležité odůvodnění rozhodnutí, je za takové považováno
rozhodnutí, z něhož vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazu na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Nejvyšší správní soud
je přesvědčen o tom, že napadený rozsudek krajského soudu je v tomto směru náležitě
odůvodněn. Skutečnost, že se soud v odůvodnění napadeného rozsudku částečně nevypořádal
s námitkami stěžovatele vznesenými u jeho jednání, za situace, kdy tyto námitky nebyly
způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti hodnocení zdravotního stavu a nezákonnosti
rozsudku, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces či dokonce za odepření
spravedlnosti. Z posudkového spisu, jehož obsah byl v podstatné části citován, pak nevyplývá
ani to, že ze strany soudu a posudkových orgánů se jedná o opakované porušení práva
na život, zdraví a jeho ochranu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti znovu opakovaně
zdůrazňuje, že stěžovatel žádné konkrétní námitky ani v žalobě ani v kasační stížnosti
proti postupu posudkových orgánů při posuzování jeho zdravotního stavu a dochované
pracovní schopnosti nevznesl.
Se zřetelem k výše uvedenému, nepovažoval Nejvyšší správní soud námitky
stěžovatele za důvodné, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel nebyl s kasační
stížností úspěšný a žalovanému správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění právo
na náhradu nákladů řízení nevzniklo (§60 odst. 1, 2 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu