ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.13.2006
sp. zn. 4 As 13/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: A.
M., zast. Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 17, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, č. j. 5
Ca 171/2005 – 25,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, č. j. 5 Ca 171/2005 – 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupkyni stěžovatelky Mgr. Anně Větrovské, advokátce, se sídlem Praha 1,
Václavské nám. 17, se stanoví odměna za zastupování ve výši 2150 Kč
a bude jí vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím odboru občansko-správního Úřadu městské části Praha 16
ze dne 24. 9. 2004, č. j. R8561/04/OOS/TP-34/13084, byl na návrh M. H. zrušen podle
ustanovení §12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o
rodných číslech a o změně některých zákonů, údaj o místu trvalého pobytu A. M. na adrese P.
5 – R., Š. k. x. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a žalovaný rozhodnutím ze
dne 2. 12. 2004, č. j. MHMP156232bú2004, odvolání podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen správní řád) odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění
rozhodnutí mj. uvedl, že A. M. odvozovala své užívací právo od souhlasu vlastníka objektu
M. H., který jí dal také souhlas s přihlášením k trvalému pobytu. Jednalo se o odvozený
právní důvod bydlení, který tak, jak vznikl, může také, a to odvoláním souhlasu s užíváním
objektu, zaniknout. Skutečnost, že M. H. nesouhlasil s tím, aby A. M. jeho nemovitost
užívala, je zřejmá z podání návrhu na zrušení údaje o místu jejího trvalého pobytu a byla
v průběhu správního řízení v I. stupni několikrát potvrzena. Odvolací orgán má zánik
užívacího práva A. M. za nepochybně prokázaný. Ani skutečnost, že A. M. je dcerou I. M.,
přítelkyně navrhovatelova syna T. H., nemůže mít na její užívací právo vliv, neboť užívací
právo její matky bylo právem odvozeným, stejně jako je i užívací právo T. H.. Z odvozeného
užívacího práva pak již nelze další právo odvozovat. Skutečnost, že A. M. předmětný objekt
již delší dobu neužívá, byla v řízení rovněž prokázána. Vyplývá to ze samotného návrhu M.
H., ze svědectví sousedů jmenovaného a nezpochybňuje to ani zástupce A. M.. Pokud šlo o
námitky účastnice řízení směřující proti postupu správního orgánu I. stupně, pak žalovaný
tyto námitky neshledal důvodnými.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž především namítala,
že postupem správních orgánů a napadenými rozhodnutími byla zkrácena na svých právech.
Tvrdila, že nebyla seznámena s obsahem návrhu na zahájení řízení, dále,
že přestože se omluvila z účasti na jednání nařízeného dne 2. 9. 2004, protože dne x se jí
narodil syn T., správní orgán tuto omluvu neakceptoval a jednání provedl. Dále v této
souvislosti namítala, že přestože se k jednání nedostavili ani další svědci, ač byli řádně
omluveni, jednání odročeno nebylo a svědci poté vyslechnuti vůbec nebyli. Dále poukazovala
na tzv. „telefonická svědectví“, která jsou v rozporu s procesně stanoveným způsobem. Dále
namítala, že jí nebylo umožněno zúčastnit se „místního šetření“ dne 20. 9. 2004, o němž byl
vyrozuměn pouze navrhovatel. Tvrdila dále, že došlo k porušení §33 odst. 2 správního řádu,
neboť správní orgán před vydáním rozhodnutí nedal účastníkům možnost, aby se mohli
vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění.
Namítala dále, že žalovaný nedostál své povinnosti přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení
mu předcházející v plném rozsahu, přičemž závažné procesní vady správního orgánu I. stupně
pominul. Považovala tak rozhodnutí žalovaného za nesrozumitelné pro nedostatek důvodů.
V žalobě citovala řadu nálezů Ústavního soudu a rozsudků Nejvyššího správního soudu a
konstatovala, že v projednávané věci byl porušen celý soubor procesních práv účastníků
řízení, v důsledku čehož řádný proces fakticky absentoval. Navrhovala, aby napadená
rozhodnutí správních orgánů byla zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2005, č. j. 5 Ca 171/2005 – 25, žalobu
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení poukázal na dosavadní soudní praxi vyjádřenou v rozsudcích
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 34/2003 a sp. zn. 6 As 33/2003. Citoval ustanovení
§10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel a konstatoval, že práva k objektu, na jehož adrese
je občan hlášen, ani k vlastníkovi nemovitostí, nemohou vzniknout ani zaniknout
ani ohlášením změny místa trvalého pobytu ani zrušením údaje o místu trvalého pobytu
podle §12 odst. 1 zákona. Pokud jde o existenci i jiných práv nad rámec těch,
jež jsou výslovně uvedena v §10 odst. 2 o evidenci obyvatel, která by mohla být v důsledku
přihlášení k trvalému pobytu, ohlášení změny tohoto místa či úředního zrušení údaje o místu
trvalého pobytu dotčena, přichází v úvahu právo svobodně pobývat a usazovat
se na kterémkoliv místě, tj. právo volit si svobodně místo trvalého pobytu (článek 14 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel). Ani toto právo
však není rozhodnutím podle §12 odst. 1 zákona o evidenci občanů založeno, změněno,
zrušeno, nebo jinak závazně určeno, neboť ani zrušení údaje o místu trvalého pobytu
občanovi ve skutečnosti nebrání realizovat své právo, pobývat a usazovat se. Rozhodnutí
o zrušení místa trvalého pobytu naplňuje pouze funkci evidenční, z níž žádné přímé důsledky
pro výběr místa pobytu nevyplývají. Zrušení evidence trvalého pobytu rovněž neznamená,
že by v jeho důsledku nebyl občan hlášen na žádném místě; pokud si jiné místo sám nezvolí,
je podle §10 odst. 5 zákona hlášen v sídle ohlašovny, to znamená stále v též obci. Zrušení
evidence trvalého pobytu se tak nemůže dotknout ani jeho politických práv,
jakým je zejména právo volební. V oblasti práv soukromých je případné spory třeba řešit
pořadem práva, avšak ani v nich nemůže být evidence místa trvalého pobytu sama
o sobě rozhodná. Rozhodnutí učiněné podle §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel
tedy nemá žádný bezprostřední dopad, jenž by se projevil v založení, změně, zrušení
či závazném určení subjektivního práva věcného (majetkového), nedopadá do práva na výběr
místa pobytu a nelze dovodit dotčení ani jiného subjektivního veřejného práva. Zrušení údaje
o místu trvalého pobytu je tedy úkonem správního orgánu, jímž se osobě, dosud evidované
k trvalému pobytu na určité adrese, žádné konkrétní subjektivní veřejné právo ani povinnost
nezakládá, nemění ani neodnímá. Soud poté proto dospěl k závěru, že žaloba směřuje
proti úkonu správního orgánu, který není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a je proto ze soudního přezkumu vyloučen (§70 písm. a) s. ř.s.). Soud dále uvedl, že poukaz
žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného na to, že žaloba byla podána rovněž podle §65
odst. 2 s. ř. s., je nepřípadný. Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. zakládá ve stanovených případech
legitimaci k podání žaloby i tomu, kdo není oprávněn k podání žaloby podle §65 odst. 1
(nemohlo být zkrácen na svých hmotných právech, neboť rozhodnutí se netýká
jeho hmotných práv, ale hmotných práv někoho jiného). I v případě žaloby podané podle §65
odst. 2 s. ř. s. však žaloba musí směřovat proti rozhodnutí, které zakládá, mění, ruší či závazně
určuje práva či povinnosti (byť osobě odlišné od žalobce), jinak je ve věci dána kompetenční
výluku podle §70 písm. a) s. ř. s. Soud proto postupoval podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a žalobu odmítl, neboť žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu
podle §70 písm. a) s. ř. s. a podaná žaloba je proto nepřípustná podle §68 písm. e) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala kasační stížnost žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“)
a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítala, že nesouhlasí
s názorem Městského soudu v Praze uvedeným v napadeném usnesení a poukazovala na to,
že tento názor představuje natolik restriktivní výklad zákona, že jeho důsledkem je odepření
práva na přístup k soudu a tudíž vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí, které bylo vydáno
správním úřadem v řízení, zatíženém hrubými procesními vadami, přičemž šlo o řízení,
jehož účastníkem byla žalobkyně ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu. Dále uvedla,
že restriktivní výklad provedený Městský soudem v Praze jde nad rámec znění ustanovení
§65 odst. 2 a zcela mění jeho smysl, když toto ustanovení jako podmínku k žalobě
podle tohoto ustanovení nestanoví, že se musí jednat o rozhodnutí o hmotných právech.
Kompetenční výluka podle §70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkumu
jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Typicky
tedy např. nejrůznější opatření, výzvy, předvolání, dožádání apod. Žalobou napadené
rozhodnutí však není úkonem správního orgánu, který by nebyl rozhodnutím, když naopak
jde právě o rozhodnutí, mající všechny typické a zákonné znaky rozhodnutí jak po formální
stránce, tak i po stránce materiální. Právní závěr Městského soudu v Praze o kompetenční
výluce podle §70 písm. a) s. ř. s. je tudíž v extrémním rozporu s tímto ustanovením,
kdy zjevně se nejedná o úkon správního orgánu, který by nebyl rozhodnutím, nýbrž právě
o rozhodnutí. Stěžovatelka dále poukázala na řadu nálezů Ústavního soudu a žádala,
aby napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení. Současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2005, č. j. 5 Ca 171/2005 – 36,
vyslovil, že stěžovatelka osvobozuje od soudního poplatku za kasační stížnost a ustanovil
jí pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni Annu Větrovskou, advokátku, se sídlem Praha 1,
Václavské nám. 17.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že postupem soudu došlo k odepření
práva na přístup soudu a vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí, které bylo vydáno
v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem a jehož výsledek zasahuje do právní sféry
stěžovatelky. Řízení předcházející vydaným rozhodnutím bylo zatíženo hrubými procesními
vadami, jimiž byla stěžovatelka krácena na právech účastníka řízení, přičemž tyto vady mohly
mít vliv na nezákonnost rozhodnutí. Stěžovatelka poukázala na výklad ustanovení §65 s. ř. s.
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
sp. zn. 6 A 25/2002 a dovozovala, že úkon správního orgánu, týkající se zrušení trvalého
pobytu adresovaný stěžovatelce se dotýká její právní sféry. Popisovala porušení procesních
práv správním orgánem a poukazovala dále na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ve věcech vedených pod sp. zn. 4 Aps 3/2005 a 5 As 38/2004. Poukazovala na vady v postupu
správního orgánu a dovozovala, že správní orgán porušil subjektivní právo stěžovatelky
domáhat se stanoveným způsobem ochrany podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož nedílnou
součástí je zákaz libovůle, jakož i subjektivní právo stěžovatelky na projednání její věci tak,
aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny.
Z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby proto stěžovatelka trvala na návrhu,
aby usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena
k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř.s ., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Podle ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem
kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl,
nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle odst. 3 téhož ustanovení je Nejvyšší
správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné
(§103 odst. 1 písm. c/) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (§103 odst. 1
písm. d/), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud věc posoudil
takto:
S Městským soudem v Praze lze souhlasit potud, pokud usnesení o odmítnutí návrhu
odůvodnil dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu uvedenou v rozsudcích
pod sp. zn. 4 As 434/2003 a 6 As 33/2003, podle nichž rozhodnutí ohlašovny o zrušení údaje
o místa trvalého pobytu podle §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb. se nezakládají, nemění
ani závazně neurčují práva a povinnosti, a že toto rozhodnutí je vyloučeno ze soudního
přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. a žaloba proti takovému rozhodnutí je nepřípustná
podle §68 odst. 1 písm.e) s. ř. s.
V posouzení této otázky však došlo poté k názorovému posunu vyjádřenému
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 2 As 64/2005. V tam posuzované
věci, v níž byl předmětem kasační stížnosti rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla
zrušena rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v M. p. B., jímž nebylo vyhověno návrhu na
zrušení údaje o místě trvalého pobytu, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení,
rozšířený senát vyslovil, že právo na zvolení místa trvalého pobytu podle §10 zákona č.
133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů je veřejným
subjektivním právem, proti jehož porušení rozhodnutím správního orgánu se může občan
dovolat ochrany postupem podle §65 a násl. s. ř. s. před správním soudem. Nedílnou součástí
práva na zvolení místa trvalého pobytu je také právo na to, aby na zvolené adrese místa
trvalého pobytu nebyly evidovány osoby, které proto nesplňují, nebo přestaly splňovat
zákonné podmínky. V tomto usnesení rozšířeného senátu je dále uvedeno, že při posuzování
předložené sporné právní otázky vycházel senát z úvahy o významu soudního přezkumu
správních rozhodnutí, který byl institucionalizován k ochraně subjektů před veřejnou mocí.
Soud zde mj. poskytuje ochranu veřejných subjektivním právům fyzických a právnických
osob (§2 s. ř. s.), tedy právům plynoucím z předpisů veřejného práva. Existence takového
práva je pak předpokladem soudního přezkumu. Úkon, který soud k návrhu zkoumá, musí
zakládat, měnit, rušit nebo závazně určovat práva a povinnosti – jen v tom případě se jedná o
rozhodnutí přezkoumání podléhající (§65 odst. 1 s. ř. s.). Není tedy podstatná forma úkonu,
ale jeho způsobilost dotčení veřejného subjektivního práva. Proto také ustanovení §70
písm.a) s. ř. s. vylučuje ze soudního přezkoumání úkony, které svou povahou rozhodnutím
nejsou přesto, že jeho formu mají.
Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu vycházela z názoru,
že zde v případě evidence pobytu žádné veřejné subjektivní právo není, neboť z přihlášení
občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu, a tedy v případě zrušení údaje
nemohou ani zaniknout. Za nedotčené označila i právo na svobodnou volbu místa trvalého
pobytu, a to ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl ÚS 4/02.
Zrušení údaje o místa pobytu pak bylo označeno za neovlivňují politická práva (právo
volební), veškeré negativní důsledky plynoucí ze zrušení údaje (např. v exekučním řízení)
byly označeny za nepřímé, a skutečnost, že je rozhodováno ve správním řízení,
za nerozhodnou.
Pokud jde o právní úpravu sporné otázky, pak zákon o evidenci obyvatel v jeho znění
před novelou provedenou zákonem č. 53/2004 Sb., upravoval trvalý pobyt obyvatel v hlavě
II., přičemž vymezoval místo trvalého pobytu v §10 odst. 1 jako adresu pobytu občana
v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče,
byt nebo zaměstnání. Místo trvalého pobytu přitom může mít jen jedno, a to v objektu,
který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním,
a který je podle zvláštního právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální
rekreaci. Odst. 2 téhož ustanovení stanovil, že z přihlášení občana k trvalému pobytu
nevyplývají žádná práva k objektu uvedenému v odst. 1 ani k vlastníkovi nemovitosti. Hlášení
změny místa trvalého pobytu je závislé na splnění předepsaných podmínek,
přičemž jejich nesplnění má za následek rozhodnutí o nezaevidování změny podle §10 odst. 8
zákona o evidenci obyvatel (po novele provedené zákonem č. 53/2004 Sb. je úprava
beze změny obsažena v odst. 9 téhož ustanovení). O zrušení údaje o místu trvalého pobytu
může rozhodnout ohlašovna podle §12 odst. 1 zákona v případě, že byl zápis proveden
na základě pozměněných, neplatných nebo padělaných dokladů, nepravdivě nebo nesprávně
uvedených skutečností a nebo na návrh oprávněné osoby uvedené v 10 odst. 6 písm. c),
zaniklo-li užívací právo občana k objektu, nebo jeho vymezené části (např. bytu nebo obytné
místnosti), jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana,
a neužívá-li občan tento objekt. Novela provedená zákonem č. 53/2004 Sb. vnesla
do tohoto ustanovení změnu spočívající v uspořádání důvodu ke zrušení údaje o místu
trvalého pobytu z moci úřední (odst. 1 písm. a/ až c/ citovaného ustanovení ), které byly
rozšířeny o případy zániku či nezpůsobilosti objektu, a možnosti zrušení údaje k návrhu
oprávněné osoby bez podstatné textové změny vyhradila v odst. 2 citovaného ustanovení.
Ze skutečnosti, že ustanovení §10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel vylučuje,
aby s přihlášením k pobytu byla spojena vlastnická či jiná práva k objektu, nelze dovozovat,
že přihlášení k pobytu, nezaevidování změny nebo zrušení místa trvalého pobytu nemůže
do práv subjektu nijak zasáhnout. Znamená to pouze, že rozhodnutí ohlašovny
nemá soukromoprávní důsledky, a že se nikdo pouze na základě zaevidování, nezaevidování
či zrušení údaje o místu trvalého pobytu, nemůže domáhat vydání objektu bydlení, užívacího
práva v něm, či naopak jeho vyklizení. Neznamená to však, že údaj o místu trvalého pobytu
má význam pouze evidenční.
Lze souhlasit s tím, že občan má podle článku 14 Listiny základních práv a svobod
právo na svobodu pohybu a volbu pobytu. Podle své volby tak může pobývat
i na více místech. Pouze na jednom místě však může mít trvalý pobyt (adresu), a s tím,
kde je evidováno místo jeho trvalého pobytu je spojena řada důsledků jak pro něj,
tak případně pro vlastníka objektu, v němž je místo trvalého pobytu evidováno. Znamená to,
že místo trvalého pobytu nelze zaměňovat s jakýmkoliv jiným místem pobytu a evidování
tohoto místa má vliv na práva a povinnosti subjektu. Tato práva a povinnosti nevyplývají
přímo ze zákona o evidenci obyvatel, ale z jiných zákonů, jejichž existence vylučuje,
aby zaevidování, nezaevidování, či zrušení místa trvalého pobytu skutečně mělo
pouze evidenční účinky.
Nelze přehlédnout ani skutečnost, že rozhodnutí o nezaevidování či o zrušení údaje
o místu trvalého pobytu, má zákonné podmínky, jejichž naplnění má oprávněný orgán
ve správním řízení zkoumat; v případě rozhodnutí podle §12 v režimu správního řádu (§18
zákona č. 133/2000). Pochybí-li při soustředění podkladů nebo v úvaze o splnění podmínek
a nedojde-li k nápravě v odvolacím řízení, pak při vyloučení soudní ochrany by účastník
neměl možnost dosáhnout nápravy, a to přesto, že jak pro osobu požadující zaevidování
změny, tak pro osobu podávající návrh na zrušení místa trvalého pobytu, tak pro osobu,
jíž je místo trvalého pobytu rušeno, má rozhodnutí závažné důsledky.
Odmítnutím žaloby proti rozhodnutí o nezaevidování trvalého pobytu i žaloby
proti rozhodnutí o návrhu na zrušení trvalého pobytu je žalobce zkrácen na právu na soudní
ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Se zřetelem k výše uvedenému nutno dospět k závěru, že kasační stížnost žalobkyně
byla důvodná potud, pokud se dovolávala toho, že napadené rozhodnutí správního orgánu
je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a dále z toho důvodu, že odmítnutím žaloby
proti rozhodnutí o návrhu na zrušení trvalého pobytu došlo ke zkrácení na právu na soudní
ochraně ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Byť tedy usnesení Městského soudu v Praze napadené kasační stížností vycházelo
ve svých závěrech z dosud platné judikatury, bylo nutno v posuzované věci zohlednit právní
názor vyslovený rozšířeným senátem v usnesení ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 2 As 64/2005,
shora uvedený. Za této situace nezbylo, než napadené usnesení Městského soudu zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku, což ve svých důsledcích znamená, že Městský soud v Praze bude muset
napadené rozhodnutí přezkoumat věcně (§110 odst. 2 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Zástupkyni stěžovatelky Mgr. Anně Větrovské, advokátce, byla stanovena odměna
za dva úkony právní služby po 1000 Kč (§9 odst. 3, §11 odst. 1 písm. b/ a d/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb.) a 2x náhrada hotových výdajů po 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu