ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.5.2007
sp. zn. 4 As 5/2007 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce:
Ing. J. K., zast. Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 9, proti
žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2006,
č. j. 31 Ca 9/2006 – 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2006, č. j. 31 Ca 9/2006 –
22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 2. 2. 2001 se domáhal žalobce
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2000, č. j. OÚSŘ U 00/49039/Z/Wi.
Tímto rozhodnutím bylo ve smyslu §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen správní řád), jako opožděně podané zamítnuto odvolání žalobce,
směřující proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – Úřadu městské části Brno –
Bosonohy, stavebního úřadu, ze dne 25. 3. 1999, č. j. SÚ-93/99/Char, jímž byla provedena
změna územního rozhodnutí č. 51, vydaného Národním výborem města Brna – odborem
ÚPA, dne 9. 8. 1988, o umístění stavby označené jako „II. B BOV z nádrže Vír“. V žalobě
namítal žalobce především nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
pro nesplnění zákonných podmínek k jeho vydání a tím i porušení zákona č. 50/1976 Sb.
v platném znění (dále jen stavebního zákona) a prováděcí vyhlášky Ministerstva pro místní
rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. Vyjádřil
dále nesouhlas se závěrem odvolacího správního orgánu (žalovaného) o opožděnosti
jeho odvolání, přičemž poukázal na skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí mu nebylo řádně
doručeno a nemohl tudíž proti němu podat odvolání do 29. 4. 1999, jak tvrdí ve svém
rozhodnutí žalovaný. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mělo být
doručeno prostřednictvím veřejné vyhlášky Úřadu městské části Brno – Bosonohy,
což se však zcela prokazatelně nestalo řádným a zákonným způsobem, neboť toto rozhodnutí
nebylo vyvěšeno po zákonnou dobu patnácti dnů, jak tvrdí žalovaný (vyvěšeno bylo
30. 3. 1999 a viselo minimálně do 14. 4. 1999), ale pouze po dobu necelých patnácti dnů.
Na straně 4 tohoto rozhodnutí je totiž uvedeno, že bylo sňato dne 14. 4. 1999,
což by pro dodržení zákonem stanovené doby vyvěšení znamenalo, že bylo sňato příslušným
pracovníkem až v 23 hodin 59 minut a 59 sekund, což se však ve skutečnosti nestalo.
Navíc rozhodnutí nebylo doručeno celé (kompletní), tedy všech sedm stran, jak vyplývá
ze seznamu vyvěšovaných dokumentů na úřední desce Úřadu městské části Brno – Bosonohy.
Tuto skutečnost lze podle jeho názoru dovodit ze seznamu vyvěšovaných dokumentů
na uvedené úřední desce, která má kapacitu pouze osm stran velikosti A4.
Pokud by k této kapacitě byla připočtena i kapacita nástěnky téhož úřadu (která však není
úřední deskou) bylo by možno hovořit o kapacitě šestnácti stran o velikosti A4. Ze seznamu
vyvěšovaných rozhodnutí však vyplývá, že všechny dokumenty, které měly v posuzovaném
období na úřední desce viset, nemohly být vyvěšeny buď vůbec,
nebo alespoň ne ve své kompletní podobě. Žalobce tudíž uzavřel, že nebylo-li
mu prvostupňové rozhodnutí řádně doručeno, nemohlo být jeho odvolání
proti tomuto rozhodnutí směřující, zamítnuto odvolacím správním orgánem jako opožděné.
Z tohoto důvodu proto navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného bylo soudem zrušeno
a žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 5. 2004, č. j. 30 Ca 62/2001 – 41, žalobu
odmítl a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Uvedený soud se nejdříve vypořádal s námitkou žalobce vztahující se k opožděnosti
jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a dospěl k závěru,
že žalovaný v posouzení této otázky nepochybil. Z obsahu správního spisu totiž zjistil,
že prvostupňové rozhodnutí bylo na úřední desce stavebního úřadu vyvěšeno dne 30. 3. 1999,
přičemž následujícího dne počala běžet patnáctidenní lhůta určená pro vyvěšení ve smyslu
§42 odst. 2, věta druhá a třetí stavebního zákona. Poslední den této lhůty tak připadl
na 14. 4. 1999, kdy se vyhláška na úřední desce dosud nacházela. Vzhledem k tomu,
že odvolání proti tomuto rozhodnutí – s účinky zachování lhůty – by bylo nutno podat
ve lhůtě patnácti dnů ode dne oznámení rozhodnutí (přičemž se do této lhůty nezapočítává
den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty - §27 odst.2 správního řádu), počala
lhůta pro odvolání běžet dnem 15. 4. 1999 a skončila dne 29. 4. 1999 (§54 odst.2 správního
řádu). Odvolání žalobce však bylo podáno u správního orgánu prvního stupně až 18. 11. 2000
a tudíž opožděně.
Krajský soud v Brně po předchozím posouzení výše uvedené otázky žalobu odmítl
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) pro nedostatek podmínek k řízení vyplývající z ustanovení §5 s. ř. s.,
neboť v daném případě nebyly podle jeho přesvědčení vyčerpány řádné opravné prostředky,
jak předpokládá uvedené zákonné ustanovení. Zdůraznil, že žalobou napadeným rozhodnutím
žalovaného bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí,
a to v procesním režimu §60 s. ř. s. (zřejmě §60 správního řádu - poznámka Nejvyššího
správního soudu). Podle tohoto rozhodnutí je totiž odvolací orgán povinen přezkoumat
i opožděné nebo nepřípustné odvolání z toho hlediska, zda neodůvodňuje obnovu řízení
anebo změnu, nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení; jinak odvolání zamítne.
Podle názoru Krajského soudu v Brně je z tohoto ustanovení zřejmé, že v tomto procesním
režimu není napadené prvostupňové rozhodnutí podrobováno meritornímu přezkoumání,
neboť pro to nejsou splněny procesní podmínky. Tímto rozhodnutím totiž nebylo zasahováno
do práv a povinností odvolatele (ve smyslu §65 s. ř. s.), neboť rozhodnutí v meritu věci bylo
vydáno již pravomocně orgánem prvostupňovým, proti kterému nebylo žádným z účastníků
správního řízení brojeno v zákonem stanovené lhůtě opravným prostředkem. Krajský soud
dovodil, že z tohoto důvodu, tedy v případě žalobce není naplněna podmínka vyplývající
z ustanovení §5 s. ř. s., tj. podmínka vyčerpání všech řádných opravných prostředků,
jež zákon k ochraně práv odvolatele poskytuje. Splněním této podmínky totiž není samotné
uplatnění odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně, jde-li o odvolání podané
až po marném uplynutí zákonné lhůty, v době, kdy prvostupňové rozhodnutí již nabylo právní
moci.
Proti tomuto usnesení podal žalobce včas kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti napadeného usnesení
o odmítnutí žaloby. Žalobce zdůrazňoval, že žaloba směřovala výhradně do nezákonného
rozhodnutí žalovaného, jímž bylo jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zamítnuto jako opožděné.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 As 59/2004 – 66, zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2004, č. j. 30 Ca 62/2001 – 41, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobcem podaná kasační stížnost
byla důvodná. Zrekapituloval, že Krajský soud v Brně pokládal žalobu za neprojednatelnou
ze dvou důvodů: Jednak proto, že rozhodnutím žalovaného, kterým bylo pro opožděnost
odmítnuto odvolání žalobce v režimu §60 správního řádu, nebylo zasahováno do jeho práv
a povinností, a nejde tudíž o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., neboť nebylo rozhodnuto
v meritu věci a dále proto, že proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu nebylo
žádným z účastníků správního řízení brojeno v zákonem stanovené lhůtě řádným opravným
prostředkem (tj. včas podaným), a není tak naplněna podmínka ustanovení §5 s. ř. s.,
tedy podmínka vyčerpání všech řádných opravných prostředků, jež zákon k ochraně práv
účastníka poskytuje. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se s tímto právním posouzením věci
neztotožňuje, neboť je především názoru, že rozhodnutí správního orgánu, vydané v režimu
§60 správního řádu je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., které není vyloučeno
ze soudního přezkumu, neboť žalobce, který tvrdí, že byl zkrácen na svých právech
rozhodnutím žalovaného, jenž podle jeho přesvědčení neprávem, pro opožděnost zamítl
odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu, je nepochybně legitimován
k podání žaloby, v níž se takovému závěru brání. Zdůraznil, že pro posouzení věci je určující,
zda takové rozhodnutí bylo způsobilé zasáhnout do právní sféry žalobce, přičemž k takovému
zásahu může nepochybně dojít i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotně
právními aspekty. Pokud žalovaný zamítl odvolání proti meritornímu rozhodní správního
orgánu I. stupně pro opožděnost, má takové rozhodnutí pro žalobce i hmotněprávní dosah,
neboť je mu jím znemožněno otevřít otázku zákonnosti meritorního rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. Pokud tedy žalobce v žalobě žádal, aby soud otázku opožděnosti posoudil,
pak mu takové právo nebylo možno odepřít; žalobní legitimace je zde založena pouhým
tvrzením o zkrácení na právech. Nejvyšší správní soud pak nesouhlasil se závěrem krajského
soudu ani v tom, že v případě žalobce nebyla naplněna podmínka vyplývající z ustanovení §5
s. ř. s., tedy podmínka vyčerpání všech řádných opravných prostředků ve správním řízení,
jež zákon k ochraně práv účastníka takového řízení poskytuje. Nejvyšší správní soud zaujal
právní názor, že podle zmíněného ustanovení nemůže soud věcně projednat žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu tehdy, jestliže žalobce nevyužil řádného opravného
prostředku proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž jen za splnění
tohoto předpokladu lze žalobu odmítnout. V projednávané věci však žalobce ve správním
řízení odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal, takže nejde o případ,
kdy by nevyčerpal zákonem mu poskytnutý řádný opravný prostředek. Zákon zde má
na zřeteli podání odvolání ve správní řízení podle §53 tehdy platného správního řádu,
tedy řádného opravného prostředku a nikoliv odvolání sice jako řádného (ve smyslu
zákonného) opravného prostředku, avšak podaného řádně, tedy i v zákonem stanovené lhůtě;
nic takového nebylo možno podle názoru Nejvyššího správního soudu z ustanovení §53
tehdy platného správního řádu, či §5 soudního řádu správního dovozovat. V projednávané
věci však žalobce využil zákonného opravného prostředku v rámci správního řízení a žalobu
tudíž nebylo možno jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a)
v návaznosti na ustanovení §68 písm. a) s. ř. s. Věc byla tudíž vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby se v dalším řízení zabýval zákonností
postupu žalovaného, jímž podle §60 správního řádu zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně pro opožděnost, a to z hlediska jím vymezených žalobních bodů.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomněl, že Krajský soud v Brně se ostatně
posouzením otázky opožděnosti odvolání žalobce proti prvostupňového rozhodnutí správního
orgánu v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval. Tehdy dospěl k závěru, že odvolání
žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu, u něhož lhůta pro odvolání
počala běžet dnem 15. 4. 1999 a skončila dnem 29. 4. 1999 ve smyslu §54 odst. 2 správního
řádu, bylo podáno opožděně, neboť žalobce je podal až dne 8. 11. 2000.
Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, přezkoumal Krajský soud
v Brně napadené rozhodnutí žalovaného, ze dne 24. 11. 2000, a to z hlediska žalobcem
vymezených žalobních bodů, tj. posuzoval, zda jeho odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně ze dne 25. 3. 1999, č. j. SÚ – 93/99/Char, bylo podáno opožděně či nikoliv.
Narozdíl od svého předchozího názoru, vyjádřeného ve zrušeném usnesení ze dne 28. 5. 2004,
č. j. 30 Ca 62/2001 – 41, dospěl v napadeném rozsudku ze dne 13. 7. 2006,
č. j. 31 Ca 9/2006 – 22, k závěru opačnému, totiž že nelze na odvolání žalobce pohlížet
jako na opožděně podané, neboť v projednávané věci nedošlo k účinnému doručení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobci. Proto krajský soud zrušil napadené rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odkazem na ustanovení §78 odst. 1 a odst. 4
s. ř. s. Vzhledem k tomu, že zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení, rozhodl
tak bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. V řízení
neúspěšnému žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8575 Kč
do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Mgr. Václava Kotka, advokáta. V odůvodnění
rozhodnutí poukázal krajský soud na ustanovení §42 odst. 2, věty 2. a 3. stavebního zákona,
podle něhož se doručení rozhodnutí provede vyvěšením územního rozhodnutí po dobu 15 dnů
způsobem v místě obvyklým, přičemž dnem doručení je poslední den této lhůty. Dovodil,
že stavební zákon zná pouze dvě podmínky vyvěšení veřejné vyhlášky, a sice lhůtu 15 dnů
a dále provedení tohoto vyvěšení způsobem v místě obvyklým. Bližší zákonnou úpravu
vyvěšování veřejných vyhlášek přitom nestanoví ani obecná procesní správní norma (§25
správního řádu), kterou by bylo možné za použití ustanovení §140 stavebního zákona použít.
Způsob oznamování rozhodnutí veřejnou vyhláškou v řízeních vedených před stavebními
úřady upravuje pouze podzákonný právní předpis, a to vyhláška č. 132/1999 Sb.,
která v ustanovení §48 odst. 1 stanoví, že doručuje-li se rozhodnutí nebo jiné opatření
veřejnou vyhláškou, písemnost se vyvěsí na úřední desce obecního úřadu, jehož územního
obvodu se týká a správního orgánu, který rozhodnutí nebo jiné opatření vydal. Na písemnosti
se označí orgán, který ji vyvěsil, uvedou se data jejího vyvěšení a sejmutí a ta se opatří
podpisem oprávněné osoby. Krajský soud zdůraznil, že sekundární právní úprava
tudíž požaduje, aby v předmětném řízení byl stejnopis rozhodnutí, vydaného v rámci řízení
o změně územního rozhodnutí, označen datem vyvěšení a sejmutí a podpisem oprávněné
osoby; v řízení vždy musí být postaveno najisto, kdy byly oba úkony související s vyvěšením
veřejné vyhlášky provedeny. Zpochybňuje-li tedy žalobce 15 denní lhůtu, kterou byl správní
orgán povinen dodržet pro vyvěšení předmětného rozhodnutí, což má význam pro běh lhůty
pro podání odvolání, nelze pak této jeho námitce nepřiznat důvodnost. Podle názoru krajského
soudu je nutno vycházet z toho, že najisto bylo postaveno datum vyvěšení veřejné vyhlášky –
30. 3. 1999 a její snětí – 14. 4. 1999. Tento údaj je totiž uveden na stejnopise prvostupňového
správního rozhodnutí, na němž je poznámka „ sňato: 14. 4. 1999“. Jde nepochybně o zcela
nesprávný a zavádějící údaj, označující poslední den lhůty určené k vyvěšení pro potřebu
určení běhu navazující odvolací lhůty. Tuto skutečnost žalobce důvodně zpochybnil, neboť
jak podle ustanovení §42 odst. 2 stavebního zákona, tak podle §48 odst. 1 vyhlášky č.
132/1999 Sb., je nezbytnou podmínkou pro vyvěšení veřejné vyhlášky délka 15 dnů. Aby
byla zákonná lhůta vyvěšení (související s datem doručení) dodržena, muselo by být na
stejnopise prvostupňového rozhodnutí uvedeno datum následujícího dne, neboť pro počítání
lhůty je rozhodný den následující po dni určujícím počátek lhůty. Nebyla-li dodržena 15 denní
lhůta, je doručení veřejné vyhlášky neúčinné, neboť fakticky toto rozhodnutí doručeno
nebylo. Jakkoli pak žalobce podal odvolání až dne 8. 11. 2000, nelze mu tuto skutečnost
přičítat k tíži, neboť při neúčinném doručení podal odvolání v otevřené lhůtě. Krajský soud
uzavřel, že za této situace je třeba zrušit napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž na
žalovaném bude, aby se otázkou dodržení zákonné lhůty pro podání odvolání řádně zabýval a
o odvolání rozhodl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včas kasační stížnost z důvodu nesouhlasu
s právním názorem Krajského soudu v Brně o včasnosti žalobcova odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) zdůrazňuje, že pro počítání lhůt
je ustanovením obecného charakteru, vztahujícím se na všechny procesní lhůty v řízení
podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“),
pokud zvláštní předpis nestanoví jinak, ustanovení §26 a 27 odst. 2 uvedeného zákona.
Podle §26 odst. 2 správního řádu se doručení vyhláškou provede tak, že písemnost vyvěsí
po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den této lhůty je dnem doručení.
Podle §27 odst. 2 správního řádu se do lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti
určující počátek lhůty. Prvním dnem 15 denní lhůty je tedy den po vyvěšení. Tato lhůta
je tvořena patnácti po sobě jdoucími kalendářními dny, připadne-li konec lhůty na den
pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. Na úřední desce
ÚMČ Brno – Bosonohy byla vyhláška (rozhodnutí) vyvěšena 30. 3. 1999 (úterý) a datem
jejího sejmutí měl být den 14. 4. 1999 (středa). Počítá-li se lhůta pro vyvěšení od středy
31. 3. 1999 do středy 14. 4. 1999, činí doba vyvěšení zákonem požadovaných 15 dnů.
Ode dne následujícího, tedy od čtvrtka 15. 4. 1999, pak se odvíjí 15 denní lhůta odvolací,
která skončila dnem 29. 4. 1999 (čtvrtek). Zákonná lhůta pro vyvěšení tedy byla podle názoru
žalovaného dodržena. Navíc ze spisového materiálu správního orgánu I. stupně bylo
dostatečně prokázáno, že předmětná vyhláška – rozhodnutí, byla na úřední desce
tohoto orgánu vyvěšena od 30. 3. 1999 do 5. 5. 1999. K tomuto závěru ostatně dospěl Krajský
soud v Brně i ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2004, č. j. 30 Ca 62/2001 – 41, když uvedl,
že „soud má za prokázané, že prvostupňové rozhodnutí bylo na úřední desce vyvěšeno
skutečně dne 30. 3. 1999 a sňato až dne 5. 5. 1999. Tato skutečnost vyplývá jednoznačně
z evidence úřední desky. O pravdivosti a relevantnosti údajů v ní uvedených nemá soud
důvodu pochybovat, přičemž delší než zákonem vyžadovaná doba vyvěšení je z obsahu
této evidence patrná i v řadě dalších případů“. Pro úplnost stěžovatel dodal, že ze spisového
materiálu správního úřadu vyplývá, že fotokopie předmětného rozhodnutí byla právnímu
zástupci žalobce zaslána 19. 8. 2000. Odvolání proti rozhodnutí však bylo doručeno
uvedenému úřadu až 8. 11. 2000, tedy téměř po 3 měsících (čili opožděně). Stěžovatel
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
13. 7. 2006, č. j. 31 Ca 9/2006 – 22, jímž bylo zrušeno a vráceno k dalšímu řízení rozhodnutí
odboru územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna ze dne 24. 11. 2000,
č. j. OUSŘ U00/49039/Z/Wi. K výzvě krajského soudu stěžovatel v doplňku kasační stížnosti
ze dne 11. 10. 2006 výslovně uvedl, že napadá rozsudek uvedeného soudu ze dne 13. 7. 2006
v plném rozsahu, tedy jak bod I., tak bod II. Dovolává se při tom důvodu kasační stížnosti
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávného posouzení právní otázky soudem,
týkající se lhůty stanovené v §26 odst. 2 a §27 odst. správního řádu pro doručení rozhodnutí
formou veřejné vyhlášky na úřední desce správního orgánu.
Žalobce v písemném vyjádření ze dne 18. 11. 2006 navrhoval zamítnutí kasační
stížnosti pro její nedůvodnost. Poukazoval na vyjádření žalovaného v kasační stížnosti,
kde se výslovně uvádí, že „na úřední desce ..... byla vyhláška vyvěšena 30. 3. 1999, datum
sejmutí je 14. 4. 1999. Počítáme-li lhůtu od středy 31. 3. 1999 do středy 14. 4. 1999, činí
zákonem požadovaných 15 dnů. Ode dne následujícího, tedy od čtvrtka 15. 4. 1999,
se pak odvíjí 15 denní lhůta, která skončila dnem 29. 4. 1999. Zákonná lhůta tedy byla
dodržena“. Žalobce z toho dovozuje, že žalovaný sám přiznává, že rozhodnutí správního
orgánu I. stupně nebylo řádně doručeno a na úřední desce skutečně viselo pouze dnů
14. Souhlasí s tím, že lhůta pro odvolání by počala běžet dnem 15. 4. 1999, ovšem pouze
za předpokladu, pokud by rozhodnutí bylo z úřední desky sňato stejného dne, tedy dne
následujícího poté, co uplynula lhůta, po kterou muselo být rozhodnutí vyvěšeno.
Pokud však bylo sňato 15. den lhůty, nepochybně na úřední desce neviselo zákonem
požadovaných 15 dnů, ale pouze dnů 14.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. s. ř. s., k niž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je důvodná.
Jak správně předeslal Krajský soud v Brně, je předmětem přezkumné činnosti soudu
zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2000, č. j. OÚSŘ U00/49039/ZWi, jímž bylo
podle §60 správního řádu zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu
městské části Brno – Bosonohy, stavebního úřadu ze dne 25. 3. 1999, č. j. SÚ – 93/99/Char,
kterým byla provedena změna územního rozhodnutí č. 51, vydaného Národním výborem
města Brna – odborem UPA dne 9. 8. 1988, o umístění stavby, označené jako „II. B B OV
z nádrže Vír“. Pro daný případ je stěžejní otázkou zjištění, zda při doručování územního
rozhodnutí ve formě veřejné vyhlášky, byla dodržena lhůta pro její vyvěšení na úřední desce
a zda v závislosti na tom bylo možno konstatovat, že toto doručení proběhlo řádně, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud – narozdíl od krajského soudu – si na tuto otázku odpověděl kladně.
Podle ustanovení §42 odst. 2, věty 2. a 3. stavebního zákona se doručení provede
vyvěšením územního rozhodnutí po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den
této lhůty je dnem doručení. Bližší zákonnou úpravu vyvěšování veřejných vyhlášek
nestanoví ani obecná procesní norma (§25 správního řádu), z ní však lze pro řešenou věc
(za použití ustanovení §140 stavebního zákona) použít ustanovení obecného charakteru,
vztahující se na všechny procesní lhůty v řízení správním podle správního řádu,
jímž je ustanovení §27 odst. 2 uvedeného předpisu. Podle něho se do lhůty pro vyvěšení
nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek; prvním den 15 denní lhůty
je tedy den následující po vyvěšení, přičemž tato lhůta je tvořena 15 po sobě následujícími
kalendářními dny. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty
nejbližší příští pracovní den. Bližší způsob oznamování rozhodnutí veřejnou vyhláškou
v řízeních vedených před stavebními úřady upravuje dále předpis nižší právní síly než zákon,
jímž je vyhláška č. 132/1999 Sb. Podle §48 odst. 1 této vyhlášky, doručí-li se rozhodnutí
nebo jiné opatření veřejnou vyhláškou, písemnost se vyvěsí na úřední desce obecního úřadu,
jehož územního obvodu se týká a správního orgánu, který rozhodnutí nebo jiné opatření
vydal. Na písemnosti se označí orgán, který ji vyvěsil, uvedou se data jejího vyvěšení
a sejmutí a ta se opatří podpisem oprávněné osoby. Z obsahu správního spisu, předloženého
žalovaným, zjistil Nejvyšší správní soud, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo
vydáno ve formě veřejné vyhlášky a na tomto rozhodnutí (č. l. 4) je poznamenáno datum
vyvěšení: 30. 3. 1999, a datum snětí veřejné vyhlášky z úřední desky: 14. 4. 1999, záznamy
nejsou opatřeny podpisem příslušného pracovníka úřadu. Ve spise je rovněž založena
písemnost označená jako ÚŘEDNÍ DESKA – 1999, která je pomocnou evidencí
prvostupňového orgánu písemností vyvěšených na úřední desce, kde pod položkou č. 421
uvádí, že na úřední desce byla vyvěšena veřejná vyhláška označená jako „změna UR 51“,
která byla vyvěšena dne 30. 3. 1999 a sňata byla dne 5. 5. 1999. Tyto skutečnosti
jsou v rubrice nadepsané „podpis“ stvrzeny podpisem příslušné pracovnice úřadu. Ve spise
je rovněž založen protokol z šetření, konaného žalovaným dne 17. 8. 2000 na ÚMČ Brno –
Bosonohy, při němž mimo jiné byla vyslechnuta úřednice K. D., které byla svěřena agenda
zveřejňování písemností na úřední desce, která do protokolu uvedla, že zveřejňovaná
písemnost se vyvěsí na úřední desce a provede se o tom zápis do položky „vyvěšeno“ v knize
záznamů o vyvěšování, přičemž písemnost se obvykle nechá viset po delší dobu, než je
stanovená 15 denní lhůta. Po snětí se provede zápis do položky „sňato“ téže knihy. Tak tomu
bylo i v případě předmětného rozhodnutí – sňato dne 5. 5. 1999. Na poslední straně
vyvěšované písemnosti se obvykle uvádí pod označením „sňato“, nikoliv den skutečného
fyzického snětí z úřední desky, ale den vypočítaný podle zákonné lhůty pro vyvěšení. Podle
obsahu protokolu z šetření konaného dne 29. 8. 2000, provedeného žalovaným, byla
vyslechnuta paní J. Ch., další úřednice správního orgánu I. stupně, která uvedla, že zápis o
datu „snětí“ na poslední straně předmětného rozhodnutí učinila pouze informativně, či spíše
pomocně – byl vypočítán podle zákonné lhůty pro vyvěšení, aby z takto vypočítaného údaje
byla snadno zjistitelná lhůta pro možnost podání odvolání, respektive pro nabytí právní moci
rozhodnutí. Toto datum neodpovídalo skutečné době vyvěšení, ta je uvedena v knize evidence
úřední desky. Obě pracovnice protokoly podepsaly. Z obsahu již zmíněné pomocné evidence
prvostupňového orgánu zjistil Nejvyšší správní soud, že i další písemnosti byly na úřední
desce vyvěšeny zpravidla delší dobu, než vyžadovala jejich povaha. Ve spise je dále založena
žádost žalobce o řádné doručení rozhodnutí ze dne 22. 6. 2000, v níž upozornil jednak na to,
že rozhodnutí na úřední desce nebylo vyvěšeno po zákonem stanovenou dobu 15 dnů, ale
pouze necelých 15 dnů, a dále na to, že nebylo vyvěšeno na úřední desce celé, neboť
prokazatelně chyběly jeho přílohy, které jsou nedílnou součástí rozhodnutí. Rovněž je zde
založena odpověď správního orgánu I. stupně, v níž je odkaz na fotokopii seznamu
vyvěšovaných dokumentů na předmětné úřední desce s datem sejmutí předmětného územního
rozhodnutí dnem 5. 5. 1999. Z jeho obsahu se rovněž podává, že současně s přípisem je
žalobci, respektive jeho zástupci zasíláno i prvostupňové správní rozhodnutí, a to dne 19. 8.
2000. Odvolání proti němu bylo podáno 8. 11. 2000.
Z citace výše uvedených procesních předpisů je patrno, že stavební zákon stanoví dvě
podmínky pro vyvěšení rozhodnutí formou veřejné vyhlášky, a to lhůtu 15 dnů a nutnost
realizovat toto vyvěšení „způsobem v místě obvyklým“. Podzákonná právní norma požaduje,
aby v předmětném řízení byl stejnopis rozhodnutí vydaného v rámci řízení o změně územního
rozhodnutí označen datem vyvěšení a sejmutí, spolu s podpisem oprávněné osoby.
V projednávané věci je nepochybné datum vyvěšení územního rozhodnutí na úřední desce
prvostupňového správního orgánu, jímž je úterý dne 30. 3. 1999. Tento údaj je podchycen
jak na stejnopise napadeného rozhodnutí, tak i v pomocné evidenci prvostupňového orgánu,
označené jako „ÚŘEDNÍ DESKA 1999“, v níž je opatřen též podpisem pověřené pracovnice
(K. D.). Lhůta 15 dnů pro vyvěšení rozhodnutí veřejnou vyhláškou začala tudíž plynout dnem
následujícím po uvedeném datu, tj. ve středu dne 31. 3. 1999 a skončila patnáctý den, jímž je
středa dne 14. 4. 1999. V řízení musí být tudíž prokázáno, že po celých těchto 15 dnů,
končících středou 14. 4. 1999, bylo rozhodnutí vyvěšeno na úřední desce příslušného úřadu
(když způsob vyvěšení v místě obvyklý nebyl nikterak zpochybňován). Lze v tomto směru
souhlasit se žalobcem a ostatně i se soudem I. stupně, že takto vyvěšeno muselo být
rozhodnutí až do poslední minuty uvedeného dne, tj. do jeho 24. hodiny. V tomto směru se
liší údaj uvedený na stejnopisu vyvěšeného rozhodnutí (14. 4. 1999) od údaje uvedeného
v evidenci prvostupňového správního orgánu, označené jako „ÚŘEDNÍ DESKA 1999“, kde
je jako datum snětí uvedeno 5. 5. 1999. Narozdíl od prvního údaje, je druhý údaj opatřen
podpisem příslušné pracovnice, tedy K. D.. Pokud by v řízení bylo postaveno najisto, že
úřední vyhláška (rozhodnutí) byla sňata již dne 14. 4. 1999, pak – byť se tak stalo poslední
den uvedené lhůty – by nemohla být splněna podmínka pro její vyvěšení, kterou je trvání
celých 15 dnů. Aby byla tato zákonná podmínka splněna, musela by být úřední vyhláška sňata
nejdříve následujícího dne, tj. 15. 4. 1999. Podchycená rozdílnost v uvedených údajích však
bez dalšího neznamená, že by si soud nebyl s ohledem na veškeré okolnosti případu, schopen
zjistit, zda veřejná vyhláška na úřední desce skutečně visela zákonem požadovaných 15 dnů.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že v projednávané věci tomu tak bylo (ostatně tento jeho
závěr koresponduje se závěrem Krajského soudu v Brně, který vyslovil v odůvodnění svého
žalobu odmítajícího usnesení). Při absenci podpisu pověřené pracovnice na stejnopisu
rozhodnutí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu dát přednost údaji, který je
podchycen v evidenci uvedeného úřadu, neboť ten je opatřen podpisem pracovnice pověřené
vedením úřední desky. O pravdivosti údajů v této evidenci uvedených nemá Nejvyšší správní
soud důvodů pochybovat již také proto, že nevykazuje žádné známky dodatečných zásahů
(škrtání, opravy, apod.), přičemž delší, než zákonem vyžadovaná doba vyvěšení je z obsahu
této evidence patrná nejen pro tento případ, ale i pro případy další v uvedené knize
podchycené. Krom toho správnost tohoto údaje byla potvrzena v šetření provedeném
žalovaným, a to výpověďmi obou výše již zmíněných pracovnic. V kontextu zjištěných
skutečností nelze pak označit za nepřijatelné vysvětlení pracovnice J. Ch., že zápis o datu
„snětí“ na poslední straně předmětného rozhodnutí učinila pouze informativně po vypočtení
zákonné lhůty pro vyvěšení, aby z takto vypočítaného údaje byla snadno zjistitelná lhůta
pro podání případného odvolání, respektive pro nabytí právní moci, aniž by korespondovalo
s datem skutečného snětí. Nejvyšší správní soud je tudíž přesvědčen, že veřejná vyhláška
označená jako „změna UR 51“, byla na úřední desce vyvěšena po celou zákonem
požadovanou dobu 15 dnů, tj. včetně celého dne 14. 4. 1999. Lhůta k podání odvolání počala
pak běžet dnem 15. 4. 1999 a v souladu s ustanovením §54 odst. 2 správního řádu skončila
dne 29. 4. 1999. Nejpozději v tento den mohl žalobce podat odvolání s účinky zachování
lhůty. Pokud tak učinil až dne 8. 11. 2000, stalo se tak nepochybně po marném uplynutí
zákonem stanovené lhůty a tudíž opožděně.
Pro úplnost ještě nutno dodat, že pokud žalobce namítá neúplnost vyvěšovaného
stejnopisu napadaného rozhodnutí (bez příloh), nezbývá než odkázat na ustanovení §48
odst. 2 vyhlášky 132/1998, podle níž, jde-li o rozhodnutí nebo opatření většího rozsahu,
zejména připojují-li se k němu grafické přílohy, může se místo úplného znění vyvěsit
pouze vyhláška obsahující základní údaje o území, kterého se rozhodnutí nebo opatření týká
a jeho stručný obsah s poučením, kdy a kde lze do něho nahlédnout. Z citovaného ustanovení
je zřejmé, že prvostupňové rozhodnutí nemuselo být na úřední desce vyvěšeno v úplném
znění se všemi přílohami, jak se domnívá žalobce. Navíc jde z jeho strany jen o domněnku,
neboť po dobu vyvěšení úřední desku neviděl a jeho tvrzení o prostoru nepostačujícím
pro vyvěšení všech současně nacházejících se písemností je pouhou domněnkou. Nemůže
tudíž prokázat, že vyvěšeno nebylo právě rozhodnutí, jehož vyvěšení je předmětem
posuzování v této věci.
Pro úplnost nutno dodat, že stěžovatel se skutečně na jednom místě kasační stížnosti
vyjádřil tak, že datem sejmutí rozhodnutí bylo 14. 4. 1999 (středa). S ohledem na to,
že v dalším textu poukazuje na skutečnost, že předmětná vyhláška – rozhodnutí – byla
na úřední desce vyvěšena od 30. 3. 1999 do 5. 5. 1999, což odpovídá jeho opakovaným
tvrzením v průběhu celého několik let trvajícího soudního řízení, považuje Nejvyšší správní
soud zmíněný údaj za určitou formulační nepřesnost, respektive odkaz na údaj
o předpokládaném sejmutí tak, jak bylo označeno na stejnopise napadeného rozhodnutí.
V žádném případě však nelze souhlasit se žalobcem, který na tuto formulační nepřesnost
upozornil, že by se stěžovatel mínil od svého předchozího, opakovaného tvrzení
jakkoliv odchýlit.
Nejvyšší správní soud tudíž shrnuje, že 15 denní lhůta pro vyvěšení veřejné vyhlášky
byla dodržena a její doručení je nutno pokládat za účinné. Žalovaný tudíž nepochybil,
pokud napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2000, č. j. OUSŘ U 00/49039/Z/Wi, odvolání
žalobce jako opožděně podané zamítl. Krajský soud v Brně měl tudíž žalobu
proti tomuto rozhodnutí zamítnout podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. Pokud o řešené právní
otázce rozhodl napadeným rozsudkem jinak (opačně), dovolal se stěžovatel právem kasačního
důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písmeno a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Zbývá dodat, jaký dopad má tato procesní situace na další postup v projednávané věci.
Podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s., dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační
stížnost je důvodná, nemá jinou možnost, než rozsudkem zrušit rozhodnutí krajského soudu
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nemůže sám rozhodnutí změnit tak, že se žaloba zamítá,
byť dospěje je závěru, že zamítnuta být měla. O tom musí rozhodnout v dalším řízení krajský
soud, jsa ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu