ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.62.2006
sp. zn. 4 As 62/2006 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: R. J., s. r. o.,
zast. Mgr. Olgou Sedláčkovou, advokátkou, AK Sedláčková Vítek, se sídlem Praha 2, Nad
Petruskou 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 10,
Krátká 10, za účasti: R. P., s. r. o., zast. Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem
Praha 8, Sokolovská 49/5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 5 Ca 297/2005 - 80,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 5 Ca 297/2005 - 80,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti označenému
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 5 Ca 297/2005 - 80, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2005,
č. j. Ru/224/05, kterým byla (výrokem č. I.) udělena společnosti R. P. s. r. o., IČO: X, se
sídlem P. X, N. Ž. X, licence k provozování rozhlasového vysílání programu R. H. s.,
s využitím souboru technických parametrů Česká Lípa 103,3 MHz/0,2 kW, Liberec - Výšina
97,1 MHz/1 kW a Liberec Javorník 95,5 MHz/0,2 kW, a to na dobu 8 let od právní moci
rozhodnutí, a současně (výrokem č. II., bodem 1., 2. a 3.) zamítnuta žádost společnosti C. R.
s. r. o., IČO: X, se sídlem Z. X, X P. X, společnosti K. L. spol. s. r. o., IČO: X, se sídlem P. X,
X L., společnosti R. J. s. r. o., IČO: X, K. X, X P. (stěžovateli), o tutéž licenci.
Tomuto rozhodnutí přecházelo rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2005,
č. j. Ru/206/04, v němž byla rovněž výrokem č. I. udělena společnosti R. P. s. r. o., IČO: X, se
sídlem P. X, N. Ž. X (dále jen „R. P.“), licence k provozování rozhlasového vysílání
programu R. H. s., s využitím souboru technických parametrů Česká Lípa 103,3 MHz/0,2 kW,
Liberec-Výšina 97,1 MHz/1 kW a Liberec Javorník 95,5 MHz/0,2 kW, a to na dobu 8 let
od právní moci rozhodnutí, a výrokem č. II, pod body 1. až 21. vysloveno, že žádnému z 21
žadatelů se označená licence neuděluje (pod bodem 21. byla zamítnuta žádost stěžovatele),
které však bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, č. j. 10 Ca 40/2005 -
81, na základě stěžovatelem podané žaloby ve výroku č. I o udělení předmětné licence
společnosti R. P. a ve výroku II. bod 21. o zamítnutí žádostí stěžovatele zrušeno a věc v tomto
rozsahu vrácena k dalšímu řízení, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
V žalobě stěžovatel prostřednictvím svého zástupce obsáhle brojil proti označenému
rozhodnutí žalované. V žalobě stěžovatel označil jako osoby zúčastněné na řízení společnosti
C. R. s. r. o., IČO X, se sídlem Z. X, X P. X (dále jen „C. R.“), K. L. spol. s. r.o., IČO: X, se
sídlem P. x, X L. X (dál jen “K. L.“) a R. P., kterému byla rozhodnutím žalované (výrokem č.
I) ze dne 28. 11. 2005, č. j. Ru/224/05, udělena licence k provozování rozhlasového vysílání
na shora označený soubor technických parametrů. Dále stěžovatel v žalobě požadoval zrušení
výroku č. I označeného rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2005, č. j. Ru/224/05, kterým byla
shora označená licence udělena společnosti R. P., a současně požadoval zrušení výroku č. II.,
bodu 3. jímž byla zamítnuta jeho žádost o tutéž licenci.
Městský soud v Praze přípisem ze dne 13. 1. 2006 zaslal společnosti R. P. v souladu s
§34 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) vyrozumění o probíhajícím řízení a poučil ji podle §34 odst. 3 s. ř. s. o možnosti
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a vyzval ji k tomu, aby ve lhůtě 15 dnů od
doručení výzvy soudu oznámila, zda bude v řízení tato práva uplatňovat. Označená společnost
prostřednictvím své zástupkyně ve stanovené lhůtě sdělila, že bude v řízení uplatňovat práva
osoby na řízení zúčastněné. Ze spisu současně nevyplynulo, že by takové vyrozumění, resp.
výzva, byly ze strany Městského soudu v Praze učiněny i vůči společnosti C. R. či K. L., které
stěžovatel (žalobce) v žalobě rovněž označil jako osoby zúčastněné na řízení.
Napadeným rozsudkem městský soud žalobu zamítl. V hlavičce rozsudku městský
soud jako osobu zúčastněnou uvedl toliko společnost R. P., přičemž ani v odůvodnění tohoto
rozsudku se k účasti dalších osob zúčastněných na řízení nijak nevyslovil. Ostatně ani ze spisu
nevyplývá, že by soud o účastenství těchto osob i přesto, že je stěžovatel v žalobě označil,
jakkoliv rozhodl.
V odůvodnění rozsudku městský soud zejména uvedl, že předchozí rozhodnutí
žalované ze dne 13. 1. 2005, č. j. Ru/206/04 bylo ve výroku č. I o udělení předmětné licence
společnosti R. P. a ve výroku II. bod 21. o zamítnutí žádostí žalobce (stěžovatele) zrušeno a
věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízeni rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 10 Ca
40/2005 - 81, a to pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, přičemž tyto vady byly
v novém řízení zcela napraveny, resp. žalovaná v novém řízení a v něm vydaném rozhodnutí
v rozsahu napadeném žalobou požadavkům uvedeného zrušovacího rozsudku dostála. Soud
dále uvedl, že žalovaná řádně uvedla dílčí kritéria, která si za účelem podrobnějšího a
úplnějšího posouzení žádostí účastníků stanovila v rámci zákonných požadavků dle §17 odst.
1 písm. a), b), c), e) a g) zákona č. 231/2001 Sb. (dále rovněž „zákon“), vyjmenovala
podklady pro rozhodnutí o udělení licence (obsah žádostí, rozbory programové skladby,
protokol z veřejného slyšení, skutečnosti známé žalované z její úřední činnosti) a popsala
postup, kterým tyto podklady byly hodnoceny podle zákonných a v jejich rámci žalovanou
stanovených dílčích kritérií. Soud rovněž doplnil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v
rozsahu, v němž bylo rozhodnutí žalobou napadeno, je dostatečně konkrétní a nelze je
posoudit jako nepřezkoumatelné. K tomu soud dodal, že samotná úvaha správního orgánu,
v jaké míře ten který žadatel splňuje to které konkrétní kriterium, tj. který z žadatelů dané
kriterium splňuje v míře nejvyšší, není předmětem přezkumné činnosti soudu, neb v případě
rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení přísluší soudu přezkoumávat pouze to,
zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo správní
uvážení nezneužil (§78 odst. 1 s .ř. s.) a správní orgán je oprávněn rozhodnout podle
vlastního uvážení pokud a nakolik mu zákon poskytuje oprávnění za určitého skutkového
stavu rozhodnout různým způsobem. Soud je pak oprávněn toliko zkoumat, zda správní orgán
nevybočil z prostoru vyhrazeného mu zákonem, není však oprávněn nahrazovat uvážení
správního orgánu svým vlastním, ani zkoumat účelnost vydaného rozhodnutí. Soud uzavřel,
že pro rozhodnutí o podané žalobě považuje za podstatné, že napadené rozhodnutí obsahuje
hodnocení žádosti stěžovatele i žádosti společnosti R. P. a je zřejmé, že oproti úspěšnému
žadateli neuspěl stěžovatel nejen v hodnocení skutečností dle §17 odst. 1 písm. c) a e)
zákona, ale rovněž v hodnocení skutečností dle §17 odst. 1 písm. g) zákona a stejně tak v
hodnocení skutečností podle §17 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona, kde byl stěžovatel sice
hodnocen příznivě, avšak i zde žalovaná konstatuje naplnění hodnotících kritérií v menší míře
než v případě úspěšného žadatele. Soud tak uváděným námitkám nepřisvědčil a žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost stěžovatel podal z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v přecházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.),
dále z důvodu, že řízení má vady, které se zakládají na tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spise
nebo je s ním v rozporu (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.), a konečně z důvodu nedostatku
důvodů rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
K prvnímu důvodu stěžovatel uvedl, že soud, i přes evidentní nedostatek konkrétnosti
rozhodnutí žalované o udělení licence a nedostatek odůvodnění, posoudil rozhodnutí
jako přezkoumatelné a dostatečně odůvodněné. Stěžovatel má za to, že soud toto nesprávně
posoudil, neb nedostatek odůvodnění rozhodnutí a zejména nekonkrétnost porovnání vítězné
žádosti o udělení licence a žádosti stěžovatele činí rozhodnutí pro nedostatek konkrétnosti
a nedostatek odůvodnění dle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nepřezkoumatelné.
Na podporu tohoto názoru stěžovatel poukázal na judikaturu v oblasti veřejných zakázek,
zejména na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2A 1/99. Naplnění označeného
stížnostního důvodu spatřuje stěžovatel i v tom, že soud, a to podle něj i přes evidentní rozpor
skutkového stavu, jejž v žalobě ostatně namítal, který si vzal správní orgán za základ
svého rozhodnutí, s obsahem spisu, resp. nemající v obsahu spisu žádnou oporu (neupřesnil
jaký rozpor – pozn. Nejvyššího správního soudu), neposoudil tento existující rozpor,
a tedy vadu rozhodnutí jako ne natolik závažnou, aby naplnila důvod dle ustanovením §76
odst. 1 písm. b) s. ř. s., a rozhodnutí nezrušil. Sám soud však podle stěžovatele v odůvodnění
svého rozhodnutí přiznává existenci této vady, v čemž se shoduje s názorem stěžovatele.
Důvod druhý, tedy vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spise nebo je s ním v rozporu,
stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaná v napadaném rozhodnutí v části rozhodnutí týkajícího
se hodnocení přínosu programové skladby a při hodnocení přínosu stěžovatele pro rozvoj
původní tvorby uvádí, že stěžovatel dle názoru Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
koncipuje programovou skladbu jako přenos pěti stávajících rozhlasových stanic do regionu
severních Čech, přičemž jediným originálním prvkem programové skladby by bylo
zpravodajství, o něž je plánováno přenesené vysílání rozšířit. Tento závěr
přitom podle stěžovatele neodráží přesně a úplně skutečný stav věci, jelikož nemá oporu
v žádosti stěžovatele o udělení licence, a tedy nemá oporu v dokumentech založených
ve spise. Ve své žádosti o udělení licence totiž stěžovatel dle svých slov uváděl, že zamýšlí
programovou skladbu obohatit tím, že bude obsahovat aktivní vazbu na region a dále tím,
že bude vytvářet neformální komunikaci mezi regionálními institucemi a obyvatelstvem,
resp. uváděl, že zamýšlí obohatit programovou skladbu zabudováním zpravodajských relací,
anket a běžných moderátorských vstupů, či to, že se zamýšlí v programové skladbě zaměřit
na rekreační a sportovní stránku života, euroregionální vazby a vysoké kulturní povědomí
kraje, resp. zamýšlí zohlednit skutečnost, že Liberec je město vysokých škol, jakož zamýšlí
být i důležitou společenskou institucí, která se podílí na organizaci kulturních, společenských,
dobročinných a dalších akcí v celém regionu. Stěžovatel podpůrně odkázal i na vyjádření
svého právního zástupce učiněné při soudním jednání dne 7. 4. 2006,
z něhož je podle něj zřejmé, že nechtěl pouze přebírat programovou skladbu pěti jiných
rádiových stanic, jak uvedl správní orgán.
Konečně k třetímu důvodu kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že Městský soud
v Praze, dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, když k jeho námitce stran rozporu
rozhodnutí správního orgánu s obsahem spisu, resp. absence opory rozhodnutí správního
orgánu ve spise, jakož i námitce nedostatku odůvodnění, uvedl:„K této žalobní námitce soud
konstatuje, že ačkoli žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že programová
skladba žalobce je koncipována jako přenos stávajících pěti stanic do regionu a jediným
originálním prvkem programové skladby by bylo zpravodajství, přesto následně poukazuje
na to, že žalobce předpokládá spolupráci s euroregionem. Z obsahu odůvodnění tedy vyplývá,
že žalovaná v rozhodnutí zmínila, tj. i brala v úvahu, záměr žalobce obohatit programovou
skladbu i o jiné prvky, než pouze o zpravodajství. Skutečnost, že žalovaná tento záměr žalobce
(oproti úspěšnému žadateli) již dále nekonkretizovala a ani nehodnotila v jednotlivostech,
zhodnotil soud sice jako nedostatek odůvodnění rozhodnutí, který však nezpůsobuje
nezákonnost, případně nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nejde tedy o vadu řízení,
která by byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (§76 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.)“,
z čehož stěžovatel dovozuje, že soud dostatečně neodůvodnil (resp. odůvodnění zde naprosto
absentuje), proč dospívá k závěru, že se nejedná o vadu řízení, která by byla důvodem
pro zrušení napadeného rozhodnutí (§76 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.),
jakož se ani ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal se skutečností, že zde existuje nesoulad
rozhodnutí správního orgánu s obsahem spisu.
S odkazem na uváděné skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti současně požádal, aby Nejvyšší správní soud za použití
§107 s. ř. s. rozhodl o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti proti napadenému
rozsudku. K tomu uvedl, že pokud by nebylo možné přiznat odkladný účinek kasační stížnosti
a potažmo zrušit nezákonné udělení licence, pozbývaly by opravné prostředky k rozhodnutí
krajských (městských) soudů veškerý smysl. V tom spatřuje stěžovatel nenahraditelnou újmu,
kterou by mohla způsobit vykonatelnost napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2006, č. j. 4 As 62/2006 – 117,
kasační stížnosti nebyl odkladný účinek přiznán s odůvodněním, že pokud by o kasační
stížnosti bylo rozhodnuto kladně, a příp. dále pokud by i Městský soud v Praze napadené
rozhodnutí žalované zrušil, bylo by třeba vést znovu správní řízení se všemi uchazeči,
a za tohoto stavu věci nelze v současné době nijak předjímat, že by úspěšným žadatelem
nakonec byl právě stěžovatel. Navíc, pokud by tomu tak případně bylo, je otázkou,
zda (a to i s ohledem na značně obecné odůvodnění žádosti o odkladný účinek kasační
stížnosti stěžovatelem) a jaká nenahraditelná újma by stěžovateli vůbec vznikla.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud žádosti stěžovatele o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006,
č. j. 5 Ca 297/2005 - 80, nevyhověl.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedla,
že podstatou kasační stížnosti je opakování tvrzení, se kterými se již žalovaná zabývala
ve svém vyjádření k podané žalobě, a se kterými se rovněž zabýval Městský soud v Praze
v napadeném rozsudku. Dále uvedla, že se plně ztotožňuje s napadaným rozsudkem
Městského soudu v Praze a jeho odůvodnění považuje za dostatečně podrobné, srozumitelné
a přesvědčivé. Rovněž uvedla, že odůvodnění správního rozhodnutí je dostatečně konkrétní
a přezkoumatelné, skutkový stav, který vzala žalovaná za základ rozhodnutí, má oporu
ve spise a ve věci nebyla porušena žádná pravidla pro řízení před správním orgánem,
rozhodnutí tedy netrpí vadami ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s. Doplnila, že nepřekročila meze
správního uvážení, ani jej napadeným rozhodnutím nezneužila. S odkazem na uvedené
pak navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 29. května 2004
žalovaná rozhodla v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona o vyhlášení licenčního řízení
o udělení licence k provozování rozhlasového vysílání šířeného prostřednictvím souboru
technických parametrů Česká Lípa 103,3 MHz/0,2 kW, Liberec-Výšina 97,1 MHz/1 kW
a Liberec Javorník 95,5 MHz/0,2 kW. O udělení licence s využitím předmětného kmitočtu
včas požádali tito účastníci řízení: R. P., C. R., M. M. s. r. o E. X, spol. s. r. o., L. spol. s. r. o.,
L. r. s. r. o., „B.M. P. s. r. o.“, K. L., M. C., reklamní a televizní agentura, spol. s. r. o., R. C. s.
r. o., „R. D.“ s. r. o., D. M. B. s. r. o., XS. P., a. s., A. M. s. r. o., B. M., s. r. o., F. X, a. s., A.
h., spol. s. r. o., RNDr. P. F., R. B. a. s. a R. J.
Žalovaná následně rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2004, pod č. j. Ru/206/04, udělila
společnosti R. P. shora označenou licenci k provozování rozhlasového vysílání, a to na dobu 8
let od právní moci rozhodnutí (výrok I.), a zamítla žádosti ostatních uchazečů C. R., M. M. s.
r. o., E. X, spol. s. r. o., L. spol. s. r.o., L. r. s. r. o., B.M. P. s. r. o.“, K. L., M. C., reklamní a
televizní agentura, spol. s r.o., R. C. s. r. o., „R. D.“ s. r. o., D. M. B. s. r. o., XS. P., a. s., A.
M. s. r. o., B. M., s. r. o., F. X, a. s., A. h., spol. s. r. o., RNDr. P. F., R. B. a. s. a R. J. (výrok
II., body 1. až 21.).
Dne 5. května 2005 byl žalované doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
22. dubna 2005, č. j. 5 Ca 40/2005 - 34, kterým bylo výše citované rozhodnutí žalované
ve výroku č. I. a ve výroku č. II., bodě č. 1. (zamítnutí žádosti společnosti C. R. o udělení
licence s využitím daného souboru technických parametrů), zrušeno a věc byla v tomto
rozsahu vrácena žalované k dalšímu řízení.
Dne 2. června 2005 byl žalované doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
6. května 2005, č. j. 9 Ca 39/2005 - 48, kterým bylo rozhodnutí žalované ze dne 24. listopadu
2004, č. j. Ru/206/04, opět ve výroku č. I. a dále ve výroku č. II., tentokrát bodě č. 8.
(zamítnutí žádosti společnosti K. L. o udělení licence s využitím daného souboru technických
parametrů), zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena žalované k dalšímu řízení.
Dne 13. června byl žalované doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
12. května 2005, č. j. 10 Ca 40/2005 - 81, kterým bylo rozhodnutí žalované ze dne
24. listopadu 2004, č.j. Ru/206/04, znovu ve výroku č. I., a dále ve výroku č. II., bodě č. 21.
(zamítnutí žádosti společnosti R. J. (stěžovatele) o udělení licence s využitím daného souboru
technických parametrů), zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena žalované k dalšímu
řízení.
Vzhledem k tomu, že došlo toliko ke zrušení výroku č. II, bodů č. 1, č. 8 a č. 21
(rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2004, č.j. Ru/206/04) a rozhodnutí zůstalo nedotčeno
ve zbývajících bodech, tedy č. 2. - 7. a č. 9. - 20, a v tomto rozsahu nabylo právní moci, vedla
žalovaná následující řízení již pouze o žádostech účastníků uvedených pod body 1., 8. a 21.,
a znovu ve věci rozhodla, tentokrát rozhodnutím ze dne 28. 11. 2005, č. j. Ru/224/05,
jímž byla opětovně (výrokem č. I.) udělena společnosti R. P. licence k provozování
rozhlasového vysílání programu R. H. s., s využitím souboru technických parametrů Česká
Lípa 103,3 MHz/0,2 kW, Liberec-Výšina 97,1 MHz/1 kW a Liberec Javorník 95,5 MHz/0,2
kW, a to na dobu 8 let od právní moci rozhodnutí, a současně (výrokem č. II., bodem 1., 2. a
3.) zamítnuta žádost společnosti C. R., společnosti K. L. a společnosti R. J. (stěžovatele),
o tutéž licenci.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména vyplývá, že na základě nového přezkoumání
obsahu podaných žádostí a údajů o účastnících řízení dospěla žalovaná k závěru, že všichni
účastníci, s nimiž je nové řízení vedeno, splňují předpoklady pro účast v licenčním řízení
podle ustanovení §13 odst. 3 zákona a že jejich žádosti o udělení licence obsahují náležitosti
podle ustanovení 14 zákona. Žalovaná uvedla, že přijala jako svůj vnitřní předpis, pravidla
pro postup při hodnocení žádostí v licenčním řízení (Manuál postupu rozhodování Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení licence k provozování rozhlasového a televizního
vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání ze dne 28. dubna 2005) a podle těchto pravidel a kritérií
provedla hodnocení účastníky podaných žádostí o udělení licence. Žalovaná dále výslovně
uvedla, že je přesvědčena, že postup podle těchto pravidel zajišťuje objektivizaci a jednotnost
rozhodování, není však zároveň nijak rigidní ani svazující, neb umožňuje dostatečnou
flexibilitu a zohlednění názorů jejich jednotlivých členů. Postup podle těchto pravidel
ve svém souhrnu zabezpečuje dostatečnou přezkoumatelnost rozhodnutí žalované.
Stejně tak uvedla, že za účelem podrobnějšího a úplnějšího posouzení žádostí účastníků řízení
z pohledu skutečností významných pro rozhodnutí si žalovaná pro jednotlivé zákonné
ustanovení §17 odst. 1 písm. a) až g) stanovila dílčí kritéria, která v rozhodnutí podrobně
rozvedla.
Žalovaná v rozhodnutí dále uvedla, že v souladu s přijatými pravidly pro postup
v licenčním řízení a za pomoci uvedených dílčích kritérií zhodnotila míru naplnění
jednotlivých skutečností. Hodnocení prováděli jednotliví členové žalované na stupnici
„nesplňuje - splňuje částečně - splňuje“, přičemž výsledky hodnocení byly zaznamenávány
v hodnotícím archu. Žalovaná doplnila, že toto hodnocení bylo pak doplňováno slovními
vyjádřeními jednotlivých členů a syntézou těchto objektivizovaných dílčích hodnocení
dospěla ke komplexnímu zhodnocení jednotlivých žádostí z pohledu naplnění všech
významných skutečností podle §17 zákona. Na základě všech v řízení shromážděných
podkladů a po důkladném zvážení obsahu všemi účastníky řízení podaných žádostí o udělení
licence žalovaná jednomyslně (dvanácti hlasy svých členů z dvanácti přítomných a zároveň
hlasujících, čímž naplnila požadavek minimálního počtu 9 hlasů členů žalované podle §8
odstavce 2 zákona) rozhodla udělit licenci k provozování rozhlasového vysílání společnosti R.
P. K tomuto doplnila, že nejprve hodnotila ekonomickou, organizační a technickou
připravenost žadatele (R. P.) k zajištění vysílání podle ustanovení §17 odst. 1 písm. a)
zákona. Žadatel má vyčleněny prostředky ve výši 5 000 000 Kč a připravený úvěr 10 000 000
Kč; předložil bilanci příjmů a výdajů s výhledem do roku 2009, kdy podle vlastních
předpokladů začne rozhlasová stanice vytvářet zisk. Pokud jde o ekonomický rating, strukturu
a množství prostředků vyčleněných na investici do vysílání, jeho finančního zajištění a
schopnost žadatele zahájit vysílání ve stanoveném termínu, ve všech těchto bodech
považovala žalovaná projekt za věrohodný, postavení žadatele za stabilní a ekonomickou
připravenost jako celek za velmi dobrou. Pokud jde o organizační připravenost, žadatel
doložil organizační schéma s podrobným popisem, jeho personální vybavení je dostatečné a
žalovaná konstatovala, že podle poznatků z úřední činnosti stávající aktivity statutárního
orgánu žadatele (jednatele společnosti RNDr. R. P.) v oboru rozhlasového vysílání skýtají
předpoklad schopnosti a připravenosti zahájit vysílání ve stanoveném termínu. Ohledně
technické vybavenosti žalovaná shledala, že projekt žadatele disponuje podrobným popisem
jak šíření signálu, tak vybavení studia. Žadatelem je sice společnost, která vznikla zvlášť pro
účely tohoto licenčního řízení, ovšem oba její vlastníci úspěšně podnikají v mediální oblasti.
Žadatel podle hodnocení žalované rovněž naplňuje kritéria transparentnosti vlastnických
vztahů ve společnosti podle ustanovení §17 odst. 1 písm. b) zákona. Pokud jde o přínos
navrhované programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového
vysílání na pokrytém území ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona, žadatel
vychází z velmi podrobné analýzy současného rozhlasového vysílání v daném regionu a
nabízí vnést do vysílání v regionu prvky, které by podle názoru obohatily stávající nabídku
rozhlasového vysílání, například speciální víkendové pořady pro chalupáře a rekreanty.
Žalovaná rovněž pozitivně hodnotila realistické předpoklady žadatele, který nemá ambice být
nutně nejposlouchanější rozhlasovou stanicí v regionu, ale má záměr získat do tří let cca
50.000 posluchačů. Pokud jde o přínos uchazeče pro rozvoj původní tvorby ve smyslu
ustanovení §17 odst. 1 písm. e) zákona, žadatel přislíbil podporovat hudbu z regionu (tj.
místní hudební skupiny) a kulturní akce pořádané v tomto regionu. Žalovaná považovala za
podstatné, že žadatel plánuje zaměstnat vlastní redaktory (a vytvořit tak alternativu ke
zpravodajství ČTK), jejichž prostřednictvím zamýšlí zpravodajsky pokrývat komunální
politiku a pořádat vlastní ankety. Ohledně přínosu žadatele k zajištění rozvoje kultury
národnostních, etnických a jiných menšin v České republice ve smyslu ustanovení §17 odst.
1 písm. g) žalovaná konstatovala, že ačkoliv žadatel mohl být v tomto směru poněkud
podrobnější, vyplývá z jeho projektu, že i těmto skupinám bude věnovat dostatečný vysílací
čas. Žalovaná tak dospěla k závěru, že jak zákonná, tak zvolená kritéria pro udělení licence v
nejvyšší míře naplňuje právě žádost žadatele – R. P. Při porovnání jednotlivých kritérií vyniká
nad ostatními účastníky řízení zejména v hodnocení významných skutečností podle
ustanovení §17 odst. 1 písm. a) a b) zákona, velmi pozitivně (a zároveň příznivěji než u
ostatních účastníků) jsou hodnoceny také významné skutečnosti podle ustanovení §17 odst. 1
písm. c) a e) zákona, konečně méně pozitivní, nikoliv ale negativní hodnocení si zaslouží
významné skutečnosti podle ustanovení §17 odst. 1 písm. g) zákona. Žádost R. P. tak byla
podle žalované komplexní a vyvážená, ve většině kritérií překonává ostatní účastníky a nemá
výrazné slabiny.
Obdobně se žalovaná vyjádřila i k neúspěšným žadatelům. K žádosti stěžovatele (R.
J.) žalovaná uvedla, že ekonomická, organizační a technická připravenost k zajištění vysílání
podle ustanovení §17 odst. 1 písm. a) zákona byla hodnocena kladně, a to včetně
dosavadních výsledků podnikání stěžovatele v oblasti (resp. 100 % společníka žadatele, S. M.
a. s., která se podílí na vysílání více rozhlasových stanic, přičemž jde o ekonomicky stabilní
společnost). Na druhé straně ovšem ekonomická rozvaha stěžovatele podle žalované
postrádala předpokládané příjmy z reklamy, tedy předpokládanou ziskovost provozované
rozhlasové stanice. Transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele podle
ustanovení §17 odst. 1 písm. b) zákona považovala žalovaná za bezproblémovou. Jako
problémové však ohodnotila žalovaná přínos programové skladby k rozmanitosti stávající
nabídky programů rozhlasového vysílání na pokrytém území ve smyslu ustanovení §17 odst.
1 písm. c) zákona a přínos pro rozvoj původní tvorby ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm.
e) zákona a to z důvodu, že žadatel (stěžovatel) koncipoval programovou skladbu jako přenos
pěti stávajících rozhlasových stanic do regionu severních Čech, přičemž jediným originálním
prvkem programové skladby by bylo zpravodajství, u nějž je plánováno přenesené vysílání
rozšířit; žadatel předpokládá spolupráci s euroregionem. Pokud však jde o přínos k zajištění
rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v České republice podle ustanovení
§17 odst. 1 písm. g) zákona, nemohla žalovaná v tomto bodě hodnotit projekt kladně, když
žadatel výslovně uvádí, že nečiní rozdíl mezi národnostmi a etnickými menšinami, což je sice
samo o sobě korektní stanovisko, avšak nenaplňuje požadavky posledně citovaného
ustanovení zákona. Žalovaná je tedy přesvědčena, že R. J. neuspěl zejména v hodnocení
významných skutečností podle ustanovení §17 odst. 1 písm. c), e) a g) zákona, příznivěji jsou
hodnoceny významné skutečnosti podle ustanovení §17 odst. 1 písm. a) a b) zákona, avšak
zákonná, ani zvolená kritéria pro udělení licence nebyla naplněna v takové míře, jako je tomu
v případě úspěšné žádosti R. P.
S odkazem na výše uvedené tak žalovaná výrokem č. I. udělila společnosti R. P.
licenci k provozování rozhlasového vysílání programu R. H. s., s využitím souboru
technických parametrů Česká Lípa 103,3 MHz/0,2 kW, Liberec-Výšina 97,1 MHz/1 kW a
Liberec Javorník 95,5 MHz/0,2 kW, a to na dobu 8 let od právní moci rozhodnutí, a současně
(výrokem č. II., bodem 1., 2. a 3.) zamítla žádost společnosti C. R., společnosti K. L. a
společnosti R. J. (stěžovatele), o tutéž licenci.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, a shledal kasační stížnost důvodnou.
Ustanovení §34 odst. 1 a 2 s. ř. s. uvádí:
1) Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny
ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí
nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou
v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
2) Navrhovatel je povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu
jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Předseda senátu takové osoby vyrozumí
o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily,
zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; takové oznámení lze učinit
pouze v této lhůtě. Současně s vyrozuměním je poučí o jejich právech. Obdobně předseda
senátu postupuje, zjistí-li se v průběhu řízení, že je tu další taková osoba. O osobních údajích,
o těchto osobách uváděných, platí přiměřeně ustanovení §37 odst. 3.
Městský soud v Praze, ač prokazatelně věděl o účasti některých dalších osob na řízení,
neb stěžovatel je v žalobě označil (stěžovatel v žalobě uváděl, že osobami zúčastněnými
na řízení jsou společnosti – C. R., K. L. a R. P.) tak přesto vyrozuměl o probíhajícím řízení,
poučil o možnosti uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, jakož i vyzval k tomu, aby ve
lhůtě 15 dnů od doručení oznámila, zda bude v řízení tato práva uplatňovat (vše viz §34 odst.
1 a 2 s. ř. s.), toliko společnost R. P., a nikoliv zbývající společnosti, tedy společnost C. R.
a K. L., a o účasti těchto osob nijak nerozhodl, ač mu to ukládá zákon zákon (§34 odst. 4 s. ř.
s. - Soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení, a
podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení.), a ani jinak se v rozsudku
k této otázce nevyjádřil.
Povinnost soudu respektovat §34 odst. 1 a 2 s. ř. s. je podle Nejvyššího správního
soudu spjata i s čl. 38 odst. 2 Listiny stanovícího, že každý, o jehož právech a povinnostech
má být v soudním jednání rozhodováno, má mít možnost se ho účastnit a vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům, viz nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS. 30/95, Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu, sv. 5., str. 17). Podpůrně odkazuje Nejvyšší správní soud
i na další judikaturu Ústavního soudu v této věci, viz např. nález Ústavního soudu ze dne
15. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 60/05, v němž bylo vysloveno, že pokud procesní předpis přiznává
určité osobě postavení účastníka řízení či osoby zúčastněné na řízení (§§33, 34 s. ř. s.),
je povinností soudu s touto osobou jednat jako s účastníkem či osobou zúčastněnou
až do okamžiku, kdy jí bude právně relevantním způsobem sděleno (např. usnesením §34
odst. 4 s. ř. s.), že jí takové procesní postavení nepřísluší. Jakýkoliv jiný postup soudu,
zejména, kdy je účastník či osoba zúčastněná na řízení soudem ignorována, stojí v rozporu
s principem fair procesu a právního státu. Stejně tak je možno odkázat i na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75, www.nssoud.cz, v němž bylo uvedeno, že ustanovení
§34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob
zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení účastníka
správního řízení odlišného od žalobce, který splňoval podmínky §34 odst. 1 s. ř. s.
(zde stavebník), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 7 As 33/2003 - 80,
z něhož vyplývá, že pokud krajský soud vyrozuměl osoby označené žalobcem ve smyslu §34
s. ř. s. až současně s doručením rozsudku ve věci samé, tj. v okamžiku, kdy toto řízení bylo
již skončeno, byla těmto osobám v řízení před krajským soudem odepřena možnost uplatnit
procesní práva; tato vada řízení přitom mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
Nejvyšší správní soud za situace, kdy městský soud v rozporu se zákonem nevyzval
v žalobě označené osoby zúčastněné na řízení k vyjádření, zda se případně chtějí účastnit
řízení o žalobě, dovodil, že tak došlo k vadě, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Tato právní otázka je, jak bylo shora poznamenáno, také konstantně
řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu.
Za účelem zachování jednoty rozhodování odkazuje Nejvyšší správní soud
ještě dále na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006,
č. j. 8 As 32/2005 - 81, viz www.nssoud.cz, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval
obdobnou otázkou, a ze kterého vyplývá, že nevyrozumí-li soud, který rozhoduje o žalobě
neúspěšného uchazeče o licenci k rozhlasovému vysílání proti rozhodnutí Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání, ostatní neúspěšné uchazeče o tutéž licenci postupem
podle §34 odst. 2 s. ř. s., a neumožní jim tak účastnit se řízení jako osobám
na něm zúčastněným, je řízení před soudem zatíženo vadou, která může mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 3 s. ř. s.].
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tento závěr dovodil ze smyslu ustanovení
§34 odst. 1 s. ř. s., podle kterého je třeba osobami zúčastněnými na řízení rozumět
mj. ty osoby, které mohou být přímo dotčeny zrušením správního rozhodnutí,
přičemž za situace, kdy se žalobce v žalobě primárně domáhá zrušení zamítavého výroku
v bodě jeho se týkajícím, ale sekundárně zároveň žádá zrušení výroku vyhovujícího
jiné osobě, neboť se jedná o výroky vzájemně podmíněné, jsou dotčena rovněž práva
ostatních neúspěšných účastníků správního řízení.
Tak tomu muselo být logicky i v nyní posuzované věci, protože stěžovatel v žalobě
požadoval, jak zrušení výroku č. I označeného rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2005,
č. j. Ru/224/05, kterým byla shora označená licence k provozování rozhlasového vysílání
programu R. H. s., s využitím souboru technických parametrů Česká Lípa 103,3 MHz/0,2 kW,
Liberec-Výšina 97,1 MHz/1 kW a Liberec Javorník 95,5 MHz/0,2 kW udělena na dobu 8 let
od právní moci rozhodnutí společnosti R. P., tak i zrušení výroku č. II., bodu 3., jímž byla
zamítnuta jeho žádost o tutéž licenci.
Nejsou-li neúspěšní žadatelé o licenci vyrozuměni o možnosti uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení, jak dále uvedl ve svém usnesení (ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 As 32/2005 -
81) rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, je jim odepřena možnost uplatnit procesní
práva, přičemž tato skutečnost může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 7 As 33/2003 - 80, publikovaný
pod č. 489/2005 Sb. NSS). Tento závěr je podle názoru rozšířeného senátu zároveň v souladu
se zásadou procesní ekonomie a racionality soudního rozhodování.
Jakkoliv je podle citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu v obecné rovině nutno vycházet z povinnosti každého střežit svá práva, a domáhat
se tak např. zrušení nepříznivého správního rozhodnutí, nelze přehlédnout ani existenci
obdoby zásady beneficio cohesionis a za daného stavu nemůže být nepodání správní žaloby
překážkou pro uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení postupem podle ustanovení §34
odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že řízení před městským soudem bylo zatíženo
vadou, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neb městský soud,
když rozhodoval o žalobě neúspěšného uchazeče o licenci k rozhlasovému vysílání
proti rozhodnutí žalované, ostatní neúspěšné uchazeče o tutéž licenci postupem podle §34
odst. 2 s. ř. s. nevyrozuměl, a neumožnil jim tak účastnit se řízení jako osobám
na něm zúčastněným.
Současně se však sluší poznamenat, že shora specifikovaná právní otázka byla
před citovaným rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu řešena
i odlišným způsobem, viz např. rozsudek ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79,
kdy Nejvyšší správní soud za popsané procesní situace vadu řízení před městským soudem
neshledal, tj. shledal řízení bezvadným, či rozsudek ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 As 10/2005 - 298, kde Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že využili-li
možnosti podat žalobu pouze někteří účastníci správního řízení, byli ostatní s výsledkem
zřejmě spokojeni. Následně však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu na základě
návrhu předloženého projednání, tento právní názor přehodnotil.
Skutečnost, že Městský soud v Praze nepostupoval v souladu s §34 s. ř. s., tak zatížila
podle Nejvyššího správního soudu soudní řízení takovou vadou, která mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Jedná se přitom o vadu, ke které Nejvyšší správní soud přihlédl, aniž byla namítána
stěžovatelem (§109 odst. 3 s. ř. s.). Proto napadené rozhodnutí zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za tohoto stavu věci se Nejvyšší správní soud již nezabýval kasační stížností po věcné
stránce.
Městský soud je ve svém dalším postupu vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), přičemž současně rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu